Velký bratr s kamerou na pracoviště nepatří

Spoustu věcí lze s moderními technologiemi vyrobit nebo dělat levněji. A přesto se z dobrých důvodů vyrábět či dělat nesmějí. Třeba kvůli ochraně zdraví, životního prostředí, bezpečnosti. Ministr pro lidská práva Michael Kocáb navrhuje vládě vytáhnout do boje proti jedné takové technologické módě. Inspekce práce má razantněji zasahovat proti sledování a průnikům do soukromí zaměstnanců na pracovištích. Požaduje i zavedení sankcí, protože za porušení již platného zákona dnes žádné nehrozí.

Kamery a další sledovací systémy zaplavily ulice, obchody i pracoviště firem a úřadů. Jsou moderním technickým lákadlem. Zdánlivě pomáhají řešit kdejakou hloupost. Prý chrání před krádežemi, zneužíváním pracovních prostředků, flákáním a šikanou. Zaměstnavatelé nasazují kamery, kontrolují e-maily a činnost na internetu, sledují pohyb pomocí GPS či mobilu. O účinnosti těchto metod obecně velmi pochybuji. Často jde o hračky, které dávají pověřeným a nadřízeným pocit božského nadhledu nad mravenečky. Sledovací systémy jsou sice občas dobrý sluha, ale obvykle špatný pán.

Sledovací mánii je však třeba čelit i ze zásadního důvodu. Ukládáním údajů se znečišťuje společenské prostředí stejně, jako se cizorodými látkami z moderní výroby znečišťuje životní prostředí. Záznamy sledování, které vytvářejí paralelní informační realitu, dokážou překvapivě silně zasáhnout do našich životů. Výjimečně k dobrému, obvykle a systémově však ke zlému. Možnosti šmírování, vydírání, manipulace, omylů, ovlivňování názorů, bulvárních pomluv, ale i zneužití údajů od krádeže identity po krádeže finanční jsou obrovské. V jádru se toto „znečištění“ neliší od znečištění životního prostředí jedy nebo od kontaminace potravin škodlivými látkami. Zatímco na zdraví těla jsme hákliví, na zdraví v nehmotném (informačním) smyslu se zvysoka kašle.

Aktivita ministra pro lidská práva zasluhuje podporu. Konečně se pustil i do oblasti, která se netýká jen některé menšiny, ale lidských práv všech obyvatel. Před sto padesáti lety se v rachotu průmyslové revoluce také mohlo zdát, že není sil bránit vylévání odpadů z nových továren do řek. Ale jako se společnost vypořádala s materiálním znečišťováním životního prostředí, bude se z pudu sebezáchovy bránit i před znečištěním datovým či informačním.

Nebezpečné jsou právě produkty sledování. Zákoník práce, standardně jako v jiných zemích, sledování zakazuje. Připouští jen výjimky, například při výrobě zbraní, přepravě peněz či nakládání s jedy. Právní bezvědomí v této oblasti postihuje jak soukromé firmy, tak orgány veřejné správy. (Znám městský úřad prošpikovaný kamerami a protiprávním sledováním zaměstnanců.) Zákrok proti praktikám, které hrubě porušují již dnes platné zákony, se musí vést z úrovně vlády. Je nutno zvýšit aktivitu inspekce práce (konečně smysluplně!), posílit vymahatelnost a zvýšit vědomí a sebevědomí sledovaných občanů.

Zbývá jedna otázka: Má mít ochrana soukromí navrch nad právem zaměstnavatelů chránit svůj majetek? Jenže takhle věc nestojí. I dříve měli zloději, flákači a telefonní drbny stejné možnosti. Nové technologie jim je nerozšířily. Kouká-li někdo v práci na porno na internetu, mohl dříve koukat do časopisu schovaného v šanonu. Na telefonní drbnu stačil celkový součet, a ne kdy, komu a o čem volala. Chytrý zaměstnavatel si poradil. Proč tahat kanon na vrabce a vypouštět džina z lahve? Jen proto, že to technika umí? Džin se však do lahve nerad vrací a snadno a rád začne sloužit jinému pánovi.

Lex Nokia a Lidl jako Stasi

Sledování zaměstnanců není zdaleka jen problémem Česka. Sdružení Iuridicum Remedium loni udělilo cenu Big Brother firmě Nokia. Výrobce mobilních telefonů si doma ve Finsku prosadil změnu zákona zvaného Lex Nokia. Ta mu dovoluje číst e-maily zaměstnanců z obavy, že vynesou ven firemní know-how.

V Německu zase předloni vypukl skandál, když vyšlo najevo, že řetězec Lidl sledoval své pokladní pomocí soukromých detektivů a počítal jim i to, kolikrát kdo šel na kuřáckou pauzu. Německá média pak přirovnávala firmu k totalitní tajné policii Stasi.

Loni si stěžovali na chování nadřízených zaměstnanci věznice Všehrdy. V anonymním dopise médiím popisovali, že kamery spíš než vězně kontrolují dozorce, jak jsou ustrojeni a kdy kam chodí. Vedení věznice to popřelo.

Mistr z japonské firmy Toyota, která má závod v Klášterci, si loni stěžoval, že dostal výpověď na základě neoprávněného sledování na pracovišti. Kamera zachytila, že přes zákaz zapnul televizi v jídelně.