Premiér Sobotka: Musíme udělat vše pro to, aby se hrůzy 2. světové války už nikdy neopakovaly

Předseda vlády Bohuslav Sobotka si 5. května 2015 společně s prezidentem republiky Milošem Zemanem, členy vládního kabinetu, zástupci diplomatického sboru a válečnými veterány připomněl slavnostním Koncertem ke Dni vítězství 70. výročí konce druhé světové války.

Pro zobrazení videa je nutné povolit JavaScript. Zde jsou instrukce jak povolit JavaScript ve Vašem webovém prohlížeči.

Projev předsedy vlády u příležitosti Koncertu ke Dni vítězství

Vážení účastníci bojů za osvobození Československa, vážený pane prezidente, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážené dámy, vážení pánové,

dnešním slavnostním večerem si připomínáme konec největšího a nejničivějšího konfliktu v dějinách lidstva.

Pátého května před sedmdesáti lety začalo Pražské povstání. Ještě po několika dnech, už po kapitulaci hitlerovských sil, budou některé jejich jednotky bojovat svou poslední bitvu nedaleko české Příbrami.

Pro nás, Čechy i Slováky, znamenal konec války osvobození a vítězství. V českém protektorátním prostředí se nacistická mašinerie, zvůle namířená proti lidem, rovná jménům Terezín, Lidice, Ležáky, Pankrác, Kobylisy, Lety, Ploština nebo Javoříčko. Konec druhé světové války znamená ve střední Evropě osvobození od nelidského teroru.

Vítězství znamenalo přežít s nadějí na lepší život v míru.

I proto je důležité odmítnout snahy znovu překreslovat historii a interpretovat rok 1945 nikoliv jako osvobození od nacismu, ale jen jako jakousi jinou formu okupace.

Alternativou k vítězství protihitlerovské koalice totiž bylo fyzické vyhubení našeho národa. To je jediná historická pravda. Žádná jiná není. Nacisté během protektorátu zabili stovky tisíc židovských spoluobčanů, vyhlazovali české Romy, do poslední chvíle vraždili po stovkách a tisících české demokraty a vlastence. V koncentračních táborech umíraly celé rodiny, včetně úplně malých dětí, které se ani nemohly nijak provinit proti nacistickému režimu. Jedině osvobození v květnu 1945 tomu učinilo přítrž.

Vážené dámy, vážení pánové,

můžeme být hrdi na to, že demokratické meziválečné Československo bylo ve třicátých letech jednou z prvních zemí, která se stavěla nacistické rozpínavosti na odpor a poskytovala útočiště těm, kdo prchali před nacisty ve snaze zachránit si život nebo si zachránit svobodu. Ve střetech při obraně naší hranice během let 1938 a 1939 padlo na sto dvacet vojáků, četníků i příslušníků tehdejší finanční stráže. Stačí zmínit přepadení četnické stanice v Habartově, celního úřadu v Malé Úpě nebo boj proti horthyovské armádě na Podkarpatské Rusi ještě v březnu 1939.

Tehdejší meziválečné demokratické Československo bylo polem, kde se generální konflikt teprve chystal; a když na něj došlo, stáli naši vojáci znovu na správné straně – za letecké bitvy o Británii, při obraně severoafrického Tobruku, při obléhání přístavu Dunkerque i v bitvách u Sokolova, v Dukelském průsmyku, při osvobozování Ostravy.

Řada válečných veteránů je dnes tady s námi. Chci jim poděkovat za jejich odvahu a hrdinství, kterým přispěli k porážce nacismu a obnovení Československa. Neváhali za naši zemi nasadit svůj život a dobře ví a pamatují si, kolik jejich frontových kamarádů svým životem také skutečně zaplatilo.

Naše poděkování a vzpomínka dnes musí patřit také příslušníkům domácího odboje, členům partyzánských oddílů a všem, kdo jim nezištně a statečně pomáhali. Organizace domácího odboje se chystaly na ozbrojené povstání, dodávaly informace zahraničnímu odboji, snažily se poškodit okupační režim, ale pracovaly i na politických programech pro novou osvobozenou republiku. Ti, kdo válku přežili, pak mohli na jejich práci navázat.

Naše poděkování za spolupráci a společný boj na frontách druhé světové války si zaslouží vlády a občané bývalého Sovětského svazu, Velké Británie, Spojených států amerických a všech dalších států, které společně bojovaly v koalici proti Hitlerovi a boj s nacismem nakonec vyhrály.

Druhá světová válka znamenala pro Československo, které před ní patřilo mezi moderní a průmyslově nejvyspělejší státy světa, řadu velkých a bolestných ztrát.

Ztratili jsme velkou část elit, ztratili jsme velkou část obyvatel, zaznamenali jsme ekonomický pokles a ztrátu možnosti mezinárodně soutěžit.

Také ostatní evropské státy se musely vzpamatovávat z válečných hrůz. Domy a ulice lze postavit znovu během několika let, ale vyvražděné rodiny, strádající zdraví celých generací, úpadek vzdělání a kulturních hodnot obecně, to je dědictví, které evropské společenství děsilo desítky let. Snahy zabránit do budoucna hrůzám války vedly před sedmdesáti lety ke vzniku Organizace spojených národů a později také Evropské unie.

Právě projekt Evropské unie vznikl jako nejsilnější prevence proti opakování hrůz, které Evropě přinesla první polovina dvacátého století.

Evropská unie učinila válku mezi svými členy nemožnou, protože vyvinula nástroje, které spočívají na jasných hranicích mezi státy a které zároveň brání dominanci velkých zemí nad jejich menšími sousedy.

Zásadní rozhodnutí v Evropské unii dnes vznikají ve shodě. Evropská unie je proto projekt mimořádně úspěšný – tam kde se po staletí odehrávaly války mezi státy, se na její půdě od konce druhé světové války v žádné velké válce nebojovalo. Znovu se ukazuje, tváří v tvář bezpečnostním rizikům dnešního světa, o kterých tady hovořil před malou chvílí pan prezident, jak důležitým a strategickým rozhodnutím byl před 11 lety náš vstup do tohoto společenství.

Sedmdesát let jsme díky spolupráci nezažili na našem kontinentě velkou válku. S úctou k tomuto odkazu, s vědomím k tomuto dědictví musíme i dnes konat tak, aby válku nezažily ani naše děti a jejich děti.

Dámy a pánové, děkuji za Vaši pozornost a děkuji za to, že jste dnes přišli.