Projev premiéra Jana Fischera u příležitosti zahájení konference „Česká republika a Izrael – 20 let spolupráce“

Je mi velkou ctí vystoupit na této konferenci. Považuji za více než symbolické, že si připomínáme dvacet let od obnovení vztahů se Státem Izrael ve stejném roce, kdy uběhne dvacet let od prvních svobodných voleb po pádu totality. V pohnutém dvacátém století jsou osudy našich dvou národů spojeny zvláštním poutem svobody a touhy po ní. Byla doba, kdy jsme ji ztratili společně. Doba, kdy ji jeden nalezl a druhý ztratil. A konečně nastal čas, kdy společně můžeme užívat její plody.

My si dnes připomínáme dvacet let od znovunavázání diplomatických vztahů s Izraelem. A Československo bylo mezi prvními zeměmi, které tak v postsovětském bloku učinily. To je významné výročí. Avšak v našich společných dějinách to je pouhý okamžik. Naše společná historie trvá nejméně tisíc let. Praha je neoficiálně uznávána jako třetí nejvýznamnější centrum světové židovské kultury po Jeruzalémě a New Yorku.

O síle našich svazků ostatně vypovídá už samo rychlé obnovení diplomatických styků. Stejně jako fakt, že Československo uznalo Stát Izrael pouhých pět dnů po jeho vzniku. Čtyřicetiletou přestávku pak zavinila ztráta naší vlastní národní samostatnosti a naprosté podřízení československých komunistů Moskvě. Vzdali jsme se styků s Izraelem stejně, jako jsme se vzdali své vlastní svobody.

Jsme tedy spojeni poutem svobody. Jako svobodné národy volíme spolupráci, volíme dobré vztahy, volíme přátelství. Na této konferenci ještě proběhne podrobná debata o různých aspektech spolupráce. Mně zde nyní dovolte alespoň načrtnout pár hlavních bodů.

Za těch dvacet let se naše vztahy posunuly hodně dopředu, dohnali jsme onu čtyřicetiletou ztrátu. Nejvíce je to vidět v oblasti bezpečnosti, v hospodářských vztazích – a nesmíme zapomenout ani na kulturu.

Začnu bezpečností. Po roce 1990 jsme si naplno uvědomili, že vzdálené záruky našeho bezpečí neleží v Moskvě, ale daleko spíše v Jeruzalémě. Rusko potřebujeme na mezinárodní scéně jako solidního partnera. Ale Izrael potřebujeme jako spojence. Je nepochybné, že Blízký východ má klíčový význam pro světovou stabilitu. Přičemž dosažení stability v oblasti a tím i záruk našeho vlastního bezpečí, je naprosto nemyslitelné bez Izraele. V současné době jediné demokracie v oblasti.

Naše účast v blízkovýchodním procesu je tak dána jak našimi přátelskými vazbami, tak zcela pragmatickým zájmem o zajištění vlastní budoucnosti. Nemůžeme nabídnout sílu supervelmoci, ba ani velmoci. Ale nabízíme naše dobré vztahy jak s Izraelci, tak s Araby. Nabízíme naše zkušenosti. Jakkoli si uvědomujeme, že spravedlivé a trvalé mírové uspořádání závisí na mnoha faktorech, které nedokážeme ovlivnit, jsme vždy připraveni pomoci v rámci našich možností a v rozsahu, v jakém o to budeme požádáni. Zejména se to týká zprostředkování, což je role, o které mluvíme dlouhodobě.

Je také přirozené, že musí pokračovat spolupráce v boji s terorismem. Detaily této spolupráce jsou samozřejmě příliš subtilní, aby se o nich dalo veřejně mluvit. Ale považuji za užitečné konstatovat, že toto úsilí má plnou politickou podporu. Ostatně nemusím snad zdůrazňovat, že jak v rámci NATO, tak v rámci EU a OSN patří Česká republika ke státům, které se v tomto boji aktivně angažují. A jsme také zemí, která ve všech multilaterálních organizacích hájí stanoviska blízká, ne li shodná s těmi izraelskými.

S bezpečností souvisí i ekonomické vztahy. Jednak přímo s Izraelem. Protože společný obchod a investice posiluje obě země. Jednak jde o hospodářské kontakty se třetími zeměmi. Protože obchodování s arabskými státy otupuje ostří nenávisti a vytváří předpoklady pro mír. Naše společná snaha posilovat obchod a infrastrukturní investice na palestinských územích tak má nejen ekonomický, ale i bezpečnostní rozměr.

Za dvacet let se Česká republika stala – či lépe řečeno znovu stala – vhodným územím pro židovské investice a obchod. Samozřejmě je zde řada rodinných vazeb. Řada izraelských firem se vlastně jen vrací domů, do země, odkud přišli jejich zakladatelé.

Ale za neméně podstatný pokládám vývoj v naší zemi. Česká republika je také zemí bezpečnou pro izraelské investice. A to jak z hlediska stability a zapojení do NATO a EU, tak z hlediska společenské atmosféry. Neexistuje zde žádný odpor obyvatel. A dosavadní politická orientace země, která pokračuje už od dob Václava Havla, je jasně prozápadní. To znamená i proizraelská, protože Izrael je civilizačně součástí Západu, jakkoli zeměpisně leží v Orientě. Jsem přesvědčen, že tento polistopadový kurs je třeba zachovat a že případné přesměrování politického kompasu směrem na východ by naší zemi neprospělo.

Tím se dostávám ke kulturním – a řekl bych i lidským vztahům. Sdílíme společné kulturní dědictví, máme společné kořeny. Mnoho izraelských rodin má svou dlouhou historii v českých zemích. Vzájemně jsme se ovlivňovali po staletí. A jakkoli se ani Čechům zcela nevyhnula vlna protižidovských předsudků, patříme v Evropě mezi státy s absolutně nejnižší mírou antisemitismu. Ostatně velký bojovník proti těmto předsudkům – a také velký bojovník za národní sebeurčení – se stal naším prvním prezidentem.

T.G. Masaryk vtělil do základů našeho státu principy humanismu a tolerance. Kibuc, který nese jeho jméno, vznikl ještě před vznikem státu Izrael. A mě velice těší, že více než sedmdesát let od jeho smrti mohu jako premiér konstatovat, že antisemitismus není v naší zemi doma. Je záležitostí skutečně okrajovou, skutečně extrémní a policie se s ním dokáže vypořádat. Nepodceňujeme toto zlo a důsledně proti němu zasahujeme od samého počátku. Poučeni trpkými zkušenostmi 20. století nehodláme tuto neblahou historii opakovat.

Většina dnešních mladých lidí ale netrpí předsudky a vidí v Izraeli především zajímavou zemi. Nejen turisticky. Ale i jako zdroj kultury a vědění. Pokud bych měl v našich vzájemných vztazích položit důraz na jednu věc, pak by to bylo vzdělání. Vzdělání a věda budou hrát čím dál větší roli, bude na nich čím dál více záviset konkurenceschopnost a prosperita. Izrael disponuje špičkovými vědeckými a výzkumnými pracovišti. My rozhodně musíme stát o posílení výměny vědeckých poznatků a spolupráce ve výzkumu.

Myslím, že v této oblasti mají naše vztahy největší rezervy. A rád bych vás proto vyzval k hledání partnerů v akademické sféře, v podnikové sféře i ve sféře politiky. Partnerů, kteří si plně uvědomují význam a potenciál této spolupráce. Partnerů, kteří ve vzdělání, výzkumu a inovacích vidí klíč k budoucnosti. Partnerů, kteří budou tuto spolupráci na všech úrovních prosazovat. Včetně úrovně nejvyšší.

Jsem rád, že se po letech váhání podařilo uvést do praxe česko-izraelský fond na podporu soukromého výzkumu. A věřím, že vznikne řada podobných projektů. Věřím, že najdou podporu jak na univerzitách a ve firmách, tak ze strany vlády. Máme dlouhou a silnou společnou intelektuální tradici. I díky ní jsme dnes těmi, kterými jsme. Buďme jimi dál. Je to duchovní pouto, jehož síla závisí jen na naší dobré vůli. Projevme ji.

Jsme dva malé národy. Dva malé národy, kterým se vždy dařilo lépe překonávat překážky, když spolupracovaly. Dva malé národy, jejichž přežití často záviselo právě na duchu a vůli. Ostatně nejen v synagogách, ale i v českých kostelech zní slova proroka Zachariáše: „Ne mocí, ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů“. Děkuji za pozornost.