Deník Referendum: Všichni se rodí sobě rovni

Před pětadvaceti lety přijal parlament za základ ústavního pořádku Listinu základních práv a svobod. Zveřejňujeme při té příležitosti úvahu Petra Pospíchala, který byl od svých 18 let v roce 1978 dlouhou dobu nejmladším signatářem Charty 77.

Každé pokolení je vždy nakonec okolnostmi donuceno uskutečnit ten zápas znovu. Zápas o to, co se zdá být tak samozřejmé, přirozené jako rození i umírání. 

Po skončení druhé války, té nejtemnější pustiny lidství, nad troskami měst a celých zemí, bylo zřejmé, že je třeba obnovit samotné základy lidskosti. V předchozích letech selhalo všechno, na co mohlo být třeba jen částečné a nejisté spolehnutí, rozvrácený svět potřeboval nový přístup. 

Budování naděje na svět bez válek bylo možné opřít jen o lidskou individualitu, o každého jednoho člověka společně i zvlášť. Dohoda v tehdy nově založené Organizaci spojených národů, že jen lidská důstojnost a vědomí vlastních práv každého člověka může rehabilitovat tisícileté dědictví humanity, tak zraněné a zostuzené válečnými událostmi, vedla k přelomové myšlence: společným jménem států zaručit lidská práva přímo lidem, a to ne jako velkorysé gesto jednotlivých států. Práva náležejí lidem samým, každému z nich bez rozdílu. 

Zrodila se tak Všeobecná deklarace lidských práv. Její historický význam spočívá v tom, že státy se na jejím textu dohodly, avšak neoznačily se v jejím textu za poskytovatele práv. Svých lidských práv nabývá člověk zrozením. 

Práva uvedená v Deklaraci nebyla přímo vymahatelná, protože Deklarace nebyla pro státy právně závazná. Přesto byla vnímána jako norma lidství a znamenala velký civilizační posun. Stala se inspirací emancipačních procesů, které probíhaly v následujících desetiletích v řadě zemí náležejících do různých kulturních okruhů. 

Byla základem Charty 77 a je také jejím dědictvím
V našich souvislostech přijala univerzalitu lidských práv za svůj základ Charta 77. Vzala za slovo tehdejší politický režim, který se na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 v Helsinkách zavázal vtělit do svého právního řádu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 

Tyto mezinárodní pakty byly dne 13. října 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů, a staly se tak součástí československého právního řádu. Oba pakty se opíraly především o Všeobecnou deklaraci lidských práv a některé její články dále rozvíjely. Tehdejší režim nepředpokládal, že by se někdo těchto práv dovolával, všichni přece počítali s tím, že se takové mezinárodní normy přijímají jen naoko, nevážně. 

Překvapení, ba zděšení režimu z toho, že se někdo práv uvedených v těchto normách dovolává, bylo ihned provázeno represemi. Krotký text Charty 77 byl kampaňovitě médii i pracovními kolektivy odsuzován, aniž by byl kdekoliv zveřejněn, aniž by jej lidé znali. Zasloužilé pracovní kolektivy ve svých servilních dopisech Rudému právu požadovaly klid na práci a odsouzení chartistů, zatímco signatáři Charty 77, věznění, vyhazovaní z práce, vyhánění z vlasti začínali svůj zápas o prosazení lidských práv jako univerzální záruky důstojného života, jako podmínky lidské existence ve světě silných, všeovládajících, nekontrolovatelných represivních států, svévolně zasahujících občanům do života. 

...

Rozhovor s ministrem Dienstbierem: https://youtu.be/qKKBW6YifYA

Celý článek na: http://denikreferendum.cz/clanek/22247-vsichni-se-rodi-sobe-rovni