Aktuálně

22. 3. 2016 21:56

Projev vicepremiéra Bělobrádka na Institutu Václava Havla pro lidská práva a diplomacii v Miami

Místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek vystoupil 22. března 2016 na Institutu Václava Havla pro lidská práva a diplomacii při SIPA Center na Florida International University v Miami.

Jsem rád, že zde mohu vystoupit. Že mohu vystoupit před studenty zde na Václav Havel Center for Human Rights and Democracy. S velkým potěšením jsem přijal pozvání ředitele tohoto centra Martina Palouše. Vy představujete novou generaci. Generaci, která přebere otěže ve světě, který není ani trochu jednoduchý, ani trochu bezpečný. Přesto, nebo spíš právě proto, že globální aréna dneška postrádá onu jasnou dichotomii zápasu dvou bloků. Před čtvrt stoletím se mohlo zdát, že svoboda a demokracie definitivně zvítězily. Že nastal konec dějin. Historický triumf západních liberálních idejí. Že všechny neliberální alternativy byly definitivně poraženy. K ničemu takovému však nedošlo. A byl to právě architekt pádu železné opony, vítěz nad sovětskou "říší zla" a strůjce vítězství Západu ve studené válce, prezident Ronald Reagan, kdo řekl prorocká slova: "Svoboda není nikdy dále než jednu generaci od vyhubení." Ano. I vy budete muset svést svůj vlastní boj o svobodu. Tak, jako jej Američané svedli v době Washingtonově, v době Lincolnově, v době Martina Luthera Kinga. Jako jej společně vedli prezidenti Wilson a Masaryk, Bush a Havel. Tak, jako jej vedou miliony lidí v různých částech světa po tisíce let. Výzvy, které stojí před dnešními politiky a které stojí i před vámi, jsou jiné než ty, před kterými stáli milovníci svobody před třiceti lety. Tehdy zde byl jasný nepřítel. Silný nepřítel. Přesto padl. Zeď byla zbořena. Byl to však jen začátek nové éry. Ne onen prorokovaný "konec dějin". Co se od pádu železné opony změnilo? Staré hrozby vyklidily prostor novým hrozbám. Asymetrické konflikty nám daly poznat nepřítele, kterého lze porážet, ale je těžké ho definitivně porazit. Islámský terorismus je už patnáct let nikoliv vzdáleným nebezpečím, ale nechtěnou součástí našich životů. Masivní migrační pohyby, ať už zaviněné válkami a terorem, bídou, špatnými vládami či suchem, se staly fatální civilizační hrozbou. A testují naši schopnost dostát našim vlastním principům. Přesun hospodářské, a tím i politické moci postupně zbavuje Západ jeho dominance, a svět tak musí znovu řešit otázku globální rovnováhy a bezpečnosti. Nově nastupující ekonomická velmoc Čína a znovu asertivní Rusko se nechtějí smířit s podřadnými rolemi. Moskva, stejně jako všechny revizionistické režimy v minulosti, trpí svým vlastním "versailleským syndromem" a chce se vrátit coby mocné impérium. A na scénu vstupují další regionální mocnosti: Indie, Brazílie, Jižní Afrika...Bude nutné - ať se nám to líbí či ne - zapojit všechny tyto země do nového multipolárního světového řádu. K těmto vnějším hrozbám se připojují i vnitřní problémy Západu. Dlouhá léta relativního míru a bezpečí sebrala zejména Evropanům vůli k obraně. Pokud by nyní v USA zvítězil izolacionismus, tak jako ve 20. či 30. letech, byla by to pro starý kontinent katastrofa. Dlouhá ekonomická krize vyostřila sociální napětí a ochromuje akceschopnost vlád přijímat státnická, nepopulistická opatření. Demografický deficit a s ním spojené stárnutí populace vyspělé země dále oslabuje. Všechny tyto vnější a vnitřní hrozby mají důsledky. Naše svoboda je znovu a znovu podrobována novým a novým testům pevnosti. Oněmi testy jsou zejména: Volání po omezení občanských svobod v zájmu bezpečnosti. Obnovování hranic a stavění zdí. Sílící strach z "těch druhých", z těch jiných. Protekcionismus, nacionalismus a izolacionismus. Frustrace z neúspěchu snah prosadit svobodu v muslimském světě. Neschopnost se efektivně postavit ruské agresi na Ukrajině. Panika z úspěchů Islámského státu a pronikání radikálního islámu na Západ. Despekt k liberální demokracii a rostoucí obdiv po vládě pevné ruky a silném vůdci. Svoboda je zkrátka v dnešní době vystavována mnoha výzvám. Hodně se změnilo od té doby, kdy v únoru 1990 prezident Václav Havel vystoupil v Kongresu. Co nám to ale říká? Jen to, co dávno víme: že boj za svobodu nikdy nekončí. Za každým vítězstvím číhá porážka. A naopak - za každou porážkou se otevírá cesta k vítězství. Musíme mít stále na paměti, že tato vítězství nejsou a nebudou nikdy trvalá. A že svoboda je skutečně zaručena jen pro jednu generaci, jak správně řekl Ronald Reagan. Na počátku 90. let jsme byli plni optimismu. Věřili jsme, že svobodný svět je nyní tak silný, že svobodu a demokracii lze už nikoli pouze bránit, ale dokonce i exportovat. Politika zadržování zla se změnila v doktrínu vynucování dobra. Dnes už víme, že tento optimismus byl poněkud přehnaný. A místo něj nastoupil strach o vlastní bezpečí. Má to snad znamenat, že rezignujeme na univerzalitu svobody - základní premisu našeho liberálního politického kréda - a že se raději budeme starat jen o bezpečí? To je ryze řečnická otázka. Nevěřím, že v tomto sále je někdo, kdo si to myslí. Platí, co řekl Benjamin Franklin: Ti, kteří se vzdají základní svobody, aby získali trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí. Silně věřím, že - navzdory současnému zmatku a našim chybám, které ho provázejí - svoboda JE univerzální hodnotou. Že svoboda je jen jedna, že to je cesta, po které chtějí kráčet všechny lidské bytosti, ať patří k jakékoli kultuře. Důvod je jednoduchý a vy Američané ho dobře znáte: všechny lidské bytosti jsou stvořeny - řečeno slovy Deklarace nezávislosti - sobě rovny. S nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a usilování o štěstí. Rovnost ale neznamená, že jsme všichni stejní. Někteří jdou po cestě za svobodou rychleji, jiní pomaleji, někteří jdou chvíli zpět, někdo dokonce pod tlakem z té cesty sejde…Různé národy mají v různých dobách různé zkušenosti. Cesta každého národa ke svobodě je jedinečná. Nicméně neexistuje "jiný" koncept svobody a lidských práv. Přes všechny pochyby, které v nás zanechaly krvavé konce Arabského jara a snah o demokracii v Africe a na Středním východě. Přes existenci čínského a ruského modelu, které jsou vůči liberální demokracii ve zjevné opozici. Přesto, že ke svobodě a demokracii nevede žádná zkratka a nikoho nelze k těmto hodnotám dotlačit násilím. O tom posledním jsme se snad dostatečně poučili. Musíme změnit náš přístup a naše metody. Ale nemyslím, že máme slepě akceptovat takzvané kulturní odlišnosti a smířit se s tím, že v některých společnostech prostě lidé o svobodu nestojí, a tedy si ji ani nezaslouží. Kdyby Abraham Lincoln takto akceptoval "kulturní odlišnost" Jihu, nemuselo dojít k občanské válce a nemuselo se rušit otroctví. Kdyby platilo, že v Asii mají jiný pohled na lidská práva, pak by si v Barmě nezvolili Su Ťij. Když jsem mluvil o cestě, má to i onen význam, že svoboda je cíl, za kterým po té cestě jdeme, ale kterého nikdy definitivně nedosáhneme. Jsem ovšem přesvědčen, že každý chce jít za tímto cílem. Jen ne všechny společnosti jsou ve stejné době stejně připraveny k cestě za svobodou. Záleží na stavu našeho myšlení, na kultuře, historických zkušenostech, znalostech, na našem náboženství...Jestliže zatím selhávají například pokusy o demokracii v muslimských zemích, má to své hluboké důvody v nedostatečném rozvoji občanské společnosti. Na Západě máme sklon věřit, že stačí dát lidem demokratické instituce a oni už se o svobodu a lidská práva zaslouží sami. Důvodem je přesvědčení, že svobodní lidé v každé zemi prokáží schopnost k samosprávě, schopnost zajistit svobodu a lidská práva vlastní občanskou iniciativou. Zvláště silně to platí pro Ameriku s jejím idealismem inspirovaným vizí "vybudovat město na kopci" a s Boží pomocí vlastním úsilím stvořit "lepší svět". Tak tomu ale není. Je tomu právě opačně. Liberální demokracie není příčinou, ale důsledkem svobodného myšlení a chování. Stojí na konci dlouhé cesty budování pilířů svobodné občanské společnosti. Od Magny Charty přes Americkou revoluci až k Sametové revoluci. To vše jsou výsledky cílevědomého a dlouhého boje odhodlaných, moudrých a statečných lidí. Liberální demokracie je produktem západní civilizace a její tisícileté tradice římského práva, antické filosofie a židovsko-křesťanské morálky. Vývoj nelze přeskakovat. Tam, kde se dosud nedopracovali k občanské společnosti, nemá svoboda a demokracie šanci. Sami na svém příkladu vidíme, že kvalita české demokracie je přímo úměrná vyspělosti českých občanů. Voliči nemohou doufat, že zásadně změní politiku, dokud se nezmění sami. Neboť každá země má nakonec takovou vládu, jakou si zaslouží. Jak řekl Tomáš Garrigue Masaryk: Má-li naše demokracie vady, odstraňujme ony vady, ne demokracii. Zvláště, když ony vady mají původ v nás, dodávám já. Příklon některých našich lidí k Rusku. Volání po vystoupení z EU a NATO. Snahy nahradit politiku lidských práv pragmatickou ekonomickou diplomacií. Resentiment po komunismu. Opovrhování odkazem Václava Havla. Obzvláště znechucující jsou snahy některých českých politiků nahradit havlovskou politiku obrany lidských práv pragmatickou politikou výhradního prosazování ekonomických zájmů. To vše jsou vady české demokracie, které mají svůj původ hluboko v našich myslích, v nedostatku racionality, sebekázně a humanity. Netvrdím, že tyto vady jsou většinové. Ale existují. A tyto vady nelze odstranit, pokud nedokážeme dát nové české generaci lepší vzdělání. Nejen, co se týká vědomostí, ale především hodnot. Protože tím, čím jsme, nás daleko více dělá to, v co věříme, než to, co víme. Pokud naše demokracie funguje o něco hůře než ta americká, ale daleko lépe než ruská, je to přesný odraz rozdílné úrovně občanského sebeuvědomění. Přičemž v součtu záleží na každém jednotlivci. Právě zde, na Floridě, tomu myslím dobře rozumíte. Máte zde velkou hispánskou komunitu původem z Kuby. Tito lidé utíkali z komunistické země za svobodou. A jakkoli přišli ze státu ekonomicky i morálně zdevastovaného diktaturou, mnozí se zde prosadili a stali se velmi platnými občany USA. Protože v něco věřili - a to vážilo mnohem víc než fakt, že začínali často jen s tím, co měli promočeného na sobě. Nepochybně většina lidí, kteří museli zůstat na Kubě, věří ve svobodu. Tak, jako jsme v ni věřili my. S velkým zájem sleduji návštěvu prezidenta Baracka Obamy na Kubě, která se koná právě v této době. A doufám, že nakonec bude mít pozitivní vliv na situaci lidí na tomto ostrově. A že se nakonec dočkají svobody, demokracie, vlády práva a prosperity. Ze své vlastní zkušenosti víme, že k tomu bude zapotřebí důslednosti ze strany USA. Politika détente ze 70. let sice znamenala lepší vztahy Východu se Západem, ale lidem v komunistickém bloku nepřinesla nic. Teprve když Reagan spojil mírová jednání s patřičnou mírou tvrdosti, totalita padla. Myslím, že naše české zkušenosti s přechodem k demokracii lze uplatnit i na Kubě. Jak vzhledem k tamním lidem, tak vůči vládě. To samé samozřejmě může v kubánské věci nabídnout stát Florida. Jsem přesvědčen, že právě ti, kteří jsou zde v USA v exilu, mohou sehrát velkou roli v demokratizaci Kuby. Úspěch demokratických reforem na Kubě by měl nepochybně zásadní pozitivní vliv na celý region. Snaha, aby se Česká republika měla možnost zapojit do trojstranné spolupráce s Floridou a kubánskou komunitou, je ostatně jedním z cílů mé cesty. Přičemž mám na mysli nejen obchodní, technologickou a vědeckou výměnu. Ta je samozřejmě důležitá. Jako vicepremiér pro vědu, výzkum a inovace si uvědomuji potenciál Floridy. A také s sebou přivážím delegaci, v níž jsou podnikatelé, vysokoškolští pedagogové a výzkumníci. Jde mi však rovněž o spolupráci politickou a diplomatickou, o výměnu zkušeností se zaváděním demokratických reforem. Tuto politickou agendu zkrátka nelze oddělit od jiných v našem stále více provázaném světě. Pokud se někdo bojí, že přijde o byznys, když bude mluvit o lidských právech, tak já si myslím pravý opak: Dobrým obchodům se dlouhodobě daří jen tam, kde se lidé nebojí svých vlád. Protože pak se ani cizí obchodníci nemusejí bát narušování svých obchodů. Ostatně naše historie nás učí, že když jsme byli svobodní, byli jsme také bohatí. Stejně tak platí, že záruky naší svobody leží v zahraničí. Jako země menší velikosti si uvědomujeme, že bez NATO a rovněž bez Evropské unie bychom byli vydáni napospas větším mocnostem. Stejně jako po dlouhé periody naší historie. Po celá staletí se můj národ snažil nějakým způsobem zajistit si své postavení a přežití svých hodnot. Pokud jsem použil slova Ronalda Reagana, že svoboda je vždy zaručena pouze pro jednu generaci, pak jsem tím nechtěl říci, že v každé generaci máme měnit naše hodnoty. Naopak, jako křesťanský demokrat, jako konzervativec vím, že základní hodnoty se s časem nemění, jen musí být stále znovu a znovu vykládány a interpretovány. Či, chcete-li, podrobovány testu, o němž jsem také mluvil. Křesťanství je moderní už dva tisíce let. Stále moderní jsou také ideály svobody, spravedlnosti a solidarity. Bez vědomí základních hodnot se demokracie stává prázdnou schránkou. A svoboda anarchií. Pokud si vykořenění lidé bez hodnot myslí, že úcta k lidským právům, obrana bezpečí ve světě, členství v NATO či humanita je omezují, je to nesprávně chápaná svoboda. Která ve svém důsledku otevírá dveře nesvobodě. Já jsem proto hrdý, že Českou republiku zde na FIU reprezentuje the Vaclav Havel Program for Human Rights and Diplomacy at the School of International and Public Affairs. Jsem hrdý na specificky český odkaz tolerance, tvořivosti, svobodného myšlení a uvážlivosti zosobňované Václavem Havlem. Je to odkaz, který nás bezpochyby přesahuje a který je potřebný pro nalezení cesty ze současných politických potíží a krizí. Řečeno slovy Václava Havla: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Fotogalerie [F] fotogalerie