Prohlášení ministra Štefana Füleho k opakovanému návrhu skupiny senátorů na přezkum souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR

Praha, 20. srpna 2009 – Signály, které se v souvislosti s dokončením ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice aktuálně objevily v tisku, považuje ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle za znepokojivé.

Více než tři měsíce poté, co s ratifikací dne 6. května 2009 vyslovil po Poslanecké sněmovně kvalifikovanou většinou souhlas i Senát, není termín jejího dokončení stále zřejmý. Skupina senátorů již dříve avizovala, že podá opakovaný návrh na přezkum souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem v polovině srpna. Tento příslib však nebyl dodržen. Namísto toho se v médiích objevily informace, že skupina senátorů podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení tzv. Lisabonské novely jednacích řádů Poslanecké sněmovny a Senátu (tzv. „vázaný mandát“) nebo její části, a že teprve poté učiní podání na předběžnou kontrolu ústavnosti této smlouvy.

Vláda rozhodně nezpochybňuje možnost uplatnění práva podrobit Lisabonskou smlouvu zevrubné právní i politické kontrole. Uvítala naopak, když Ústavní soud ČR dne 26. listopadu 2008 konstatoval na základě podání Senátu, že ustanovení Lisabonské smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem ČR, a umožnil tak oběma komorám Parlamentu vyslovit s ratifikací souhlas. Stejně tak vláda nijak nezpochybňuje právo využít ústavní kontroly vnitrostátních právních norem. Ovšem v případě Lisabonské novely jednacích řádů obou komor, která upravuje vázaný mandát, pro to neshledává věcný důvod. Vláda novelu od počátku podporovala a považuje ji za progresivní úpravu zapojení národního parlamentu do rozhodovacího procesu v Evropské unii. Návrh na zrušení tzv. Lisabonské novely jednacích řádů Poslanecké sněmovny a Senátu nebo její části musí podat nejméně 17 senátorů. Novela byla Senátem schválena většinou 73 hlasů, a návrh na zrušení by tedy museli podpořit i ti senátoři, kteří pro zákon hlasovali.

V případě Lisabonské smlouvy a novely jednacích řádů se jedná o dvě rozdílná podání, jejichž uplatnění není na sebe vzájemně vázáno. Podle ministra pro evropské záležitosti tudíž neexistují právní ani věcné důvody pro vytváření časové posloupnosti mezi nimi. Takový postup spíše vyvolává pochybnosti a úvahy o snaze oddálit konečné rozhodnutí o ratifikaci Lisabonské smlouvy v ČR.

Důkladné zvažování všech aspektů Lisabonské smlouvy je výrazem žádoucí zodpovědnosti institucí. S pokračujícím odkládáním řešení dosud existujících pochybností se však zvyšuje pravděpodobnost situace, kdy Česká republika bude jako jediná blokovat vstup Lisabonské smlouvy v platnost. Takový vývoj by měl i své mezinárodní dopady a mohl by zpochybnit schopnost ČR dodržovat své závazky a poškodit důvěryhodnost České republiky u partnerů v EU na dlouhou dobu.