Aktuálně

14. 7. 2011 17:25

Premiér: Důchodová reforma ochrání důchodce před chudobou

Premiér Petr Nečas obhajoval ve středu v Parlamentu důchodovou reformu i další vládní kroky. Přinášíme Vám hlavní teze a argumenty z tohoto projevu před poslanci.

Premiér Petr Nečas: Důchodová reforma ochrání důchodce před chudobou

Skutečností je, že za současné problémy, které se teď řeší, mohou především excesy vlád, které primárně způsobily excesy hypotéčních bank, které dnes primárně způsobují hluboký dluhový problém především členských zemí Evropské unie. (Vyvrátil premiér tvrzení, že za současné světové finanční problémy mohou excesy bank.)
Není možné tvrdit, že daňová reforma byla dělána pro bohaté. Jestliže v roce 2008, kdy začala fungovat, reálné čisté příjmy rodin s dětmi vzrostly o 4 procenta, v krizovém roce 2009, kdy byl více než čtyřprocentní pokles hrubého domácího produktu, opět reálné čisté příjmy rodin s dětmi v této zemi vzrostly o další 2 procenta. A stejně tomu bylo i v loňském roce.
Daňový poplatník s jedním dítětem neplatí jednu jedinou korunu daně z příjmu až do výše 14 700 korun platu měsíčně. Pokud má dvě děti, neplatí daň z příjmu do 19 tisíc korun.
V České republice je největší rozdíl ve zdanění jednak mezi daňovým poplatníkem tzv. single, čili bezdětným, s průměrným platem a daňovým poplatníkem, který má jedno dítě a průměrný plat. Daňový poplatník s jedním dítětem platí ze všech zemí OECD a EU nejmenší daně. Český daňový systém je tak nejvýhodnější pro rodiny s dětmi, a to v celé OECD a EU. Existují na to jednoznačná fakta dokumentovaná těmito institucemi.
Před touto daňovou reformou v roce 2007, bylo rodin s příjmem na hlavu vyšším než 10 tisíc korun 42 procent. Za pouhé dva roky po provedení této daňové reformy jich bylo již 61 procent. Jejich počet tedy vzrostl o polovinu.
Renomovaná státní instituce Český statistický úřad vydala ještě před příchodem této vlády studii Vývoj příjmů českých rodin v letech 2005 - 2009, kde se je jednoznačně konstatováno, cituji: "největší prospěch z daňových změn měly domácnosti s nízkými příjmy, zejména domácnosti s nezaopatřenými dětmi".
Proč musíme dělat tyto změny? Musíme je dělat z několika důvodů. Tím prvním důvodem je samozřejmě fungování českého průběžného důchodového systému, který je nastaven velmi solidárně. Dokonce i v evropském kontextu, v kontextu zemí EU, a dokonce i nových členských zemí EU je míra jeho solidárnosti naprosto výjimečná a můžeme ji dokonce v tomto kontextu označit až za extrémní, a to dokonce i po provedení změn, které jsme v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu byli nuceni provést v tomto roce. I nadále míra solidarity v průběžném důchodovém systému ČR je naprosto výjimečná.
Budu to dokumentovat jenom na třech konkrétních číslech. Člověk, který vydělává polovinu průměrné mzdy, po čtyřiceti letech dostává důchod ve výši sedmdesát procent své hrubé mzdy, tzn. zhruba osmdesát procent své čisté mzdy. Člověk, který má průměrnou mzdu, za stejných podmínek dostane penzi ve výši 42 procent své průměrné mzdy. A pokud má dvojnásobek průměrné mzdy, jeho penze za stejných podmínek je ve výši pouhých osmnácti procent, čili méně než jedné pětiny jeho průměrné mzdy.
To znamená, že systém je jednoznačně nastaven ve prospěch nízkopříjmových skupin, plní svůj základní účel, tzn. ochranu důchodců před pádem do chudoby. Na druhé straně je velmi nezásluhový, s velmi nízkou mírou zásluhovosti.
Chci také připomenout jedno číslo, které již uvedl pan ministr Drábek. Máme opět z evropského kontextu extrémně vysokou závislost na státem organizovaném průběžném důchodovém systému. Devadesát pět procent čistých příjmů důchodcovských domácností v České republice pochází ze státem organizovaného průběžného důchodového systému. To je míra závislosti, kterou prakticky nenajdeme v žádné jiné členské zemi EU, včetně nových členských zemí, které vycházely z našich podmínek, včetně sousedního Slovenska.
Když se podíváme na míru závislosti na státem organizovaných průběžných systémech, na seznamu zemí staré patnáctky, kde je tato závislost velmi vysoká, tedy Španělsko, Portugalsko, Řecko a Itálie, je tento seznam velmi charakteristický. A táži se: chceme i v kontextu tohoto seznamu nadále držet onu vysokou míru závislosti na státem organizovaném průběžném systému, která nezbytně vede k vysokým deficitům důchodových systémů, a především vysokým deficitům veřejných financí?
Myslím si, že v kontextu tohoto seznamu musíme jednoznačně říci, že si nemůžeme dovolit tak vysokou míru závislosti na státem organizovaném průběžném systému. Musíme vzít v potaz demografický vývoj. Opět to jsou nezvratná čísla. Jestliže je dnes našich spoluobčanů starších šedesáti let více než 21 procent a v roce 2030 jich bude jedna třetina, jestliže dnes máme 380 tisíc našich spoluobčanů starších osmdesáti let (mimochodem za poslední čtyři roky jich přibylo čtyřicet tisíc) a v roce 2050 jich bude jeden milion, tak jako že voda neteče do kopce, ale teče z kopce, tak opět úplně stejným způsobem, protože demografický vývoj neovlivníme, na to prostě musí zareagovat důchodový systém. A mimochodem také systém zdravotnictví.
Vedle nárůstu počtu našich spoluobčanů, kteří dosahují dlouhověkosti, ubývá také občanů, kteří jsou v ekonomicky aktivním věku. Jestliže v roce 2015, tzn. za pouhé čtyři roky, ubude ve věkové kategorii 25 - 64 let, ze které se rekrutuje 95 procent práceschopného obyvatelstva, 150 tisíc osob, a v roce 2030 proti roku 2010 ubude dokonce o tři čtvrtě milionu práceschopných osob, opět to znamená, že na to důchodový systém musí zareagovat.
Generace dnešních čtyřicátníků a mladších zaplatí v rámci důchodového systému dvakrát. V rámci průběžného systému platí samozřejmě logicky stávajícím penzistům, ale vzhledem k demografickému vývoji to znamená, že podruhé budou muset penzi zaplatit ještě sami sobě. Je naprosto pravdivá, korektní a férová teze, že stávající státem organizovaný průběžný důchodový systém ze všeho nejvíc připomíná pyramidové schéma, hazardní hru letadlo nebo tzv. Pontyho schémata. To je prostě skutečnost.
Je prostě skutečností, že za těchto okolností do důchodového systému musí přijít v následujících desítkách let dramaticky více peněz. Nikoli ale cestou zvyšování daňového nebo odvodového zatížení, nikoli cestou přerozdělování, ale cestou soukromých prostředků. Bez tohoto kroku český penzijní systém ve své základní úloze ochrany před chudobou a zajištění určité materiální úrovně důchodců v horizontu třiceti let zkolabuje a v této své základní bazální roli přestane fungovat.