Projev premiéra Bohuslava Sobotky na konferenci Budoucnost práce

Předseda vlády Bohuslav Sobotka zahájil v pátek 25. listopadu 2016 v Černínském paláci v Praze konferenci Budoucnost práce: Jak se mění trhy práce v Evropě i celosvětově a jak mají státy reagovat? Zúčastnění se během konference zabývali strukturálními změnami na trhu práce v kontextu globalizace a technologického pokroku.

Konference se dále zúčastnili ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová, ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier, generální ředitel Mezinárodní organizace práce Guy Ryder a další významní hosté.

Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotky při zahájení konference

Dámy a pánové,

je mi velkou ctí, že vás mohu přivítat zde v Praze. Vítám zde zejména zástupce Mezinárodní organizace práce. Jsem rád, že v publiku vidím zástupce ministerstev, členy a členky diplomatického sboru i zástupce sociálních partnerů. Děkuji také kolegům z Ministerstva zahraničních věcí a také Ministerstva práce a sociálních věcí za uspořádání této konference. Jsem přesvědčen o tom, že diskuse o práci má v dnešní době zásadní význam a je také velmi důležité, že diskutujeme o budoucnosti práce v širokém mezinárodním kontextu.

Chci zde říct na úvod několik poznámek z pozice premiéra České republiky. Ale ještě než se k tomuto tématu dostanu, tak bych chtěl zdůraznit, že hospodářský vývoj a stabilita naší země, České republiky, byla vždy spojená s vývojem na mezinárodní scéně. Proto chápeme zahraniční politiku a aktivní diplomacii jako důležitý nástroj, jak se podílet na nastavování pravidel, ve kterých společně žijeme. Proto také jednoznačně podporujeme debatu o sociálním rozměru společných politik, ať už na úrovni Evropské unie nebo na úrovni OSN.

A nyní již k tématům, které, jak pevně věřím, budou otevřeny během této konference. Před rokem jsem zde mluvil na jiné významné konferenci s podobným tématem, šlo o konferenci Prague Social Europe. Zmínil jsem ve svém projevu, že považuji za problém narůstající hospodářskou a sociální nerovnost uvnitř Evropské unie. Přiznám se, že jsem a se mnou i mnozí ostatní, v té době nedocenil, jak velkou roli tyto nerovnosti během následujících měsíců sehrají. Protože podle mého názoru dnes není pochyb o tom, že právě frustrace ze sociálních nerovností a strach z budoucnosti sehrály velkou roli v referendu o brexitu.

Britské referendum o vystoupení z Evropské unie nebylo jen čistým vnitropolitickým rozhodnutím jednoho členského státu. Možná i vy jste sledovali pozorně kampaně obou táborů ve Velké Británii. Na straně těch, kteří si přáli z Evropy odejít, zaznívala řada témat souvisejících s prací, s nezaměstnaností nebo pracovní migrací. Já jsem samozřejmě tuto kampaň nepodporoval. Přál jsem si, aby Velká Británie v Evropě zůstala. Musel jsem ale již tehdy uznat, že stoupenci brexitu pojmenovali problémy, které část britské veřejnosti skutečně zažívá. Jsou to problémy, které přišly s rychlým otevřením trhu práce pro zahraniční zaměstnance, problémy, které přišly s tím, jak se proměňovala struktura ekonomiky pod tíhou globalizace. Řadu lidí nenechaly tyto změny klidnými, řada lidí přišla reálně o práci, nebo jim přinesly práci bez důstojného ohodnocení, anebo trvalou pracovní nejistotu. Proto si myslím, že lidé v referendu ve Velké Británii velmi často chtěli dát najevo, že je vlastně Evropská unie před negativními dopady dostatečně neochránila. A že naopak Evropská unie vytvořila nová rizika a nová ohrožení z hlediska jejich budoucnosti a jejich sociálního statusu.

Jak moc oprávněná je taková kritika? Jak moc oprávněné byly tyto obavy? Neplatí snad, že Evropská unie jako celek má stále vysokou životní úroveň a slušné sociální zabezpečení?

Podstatou problému podle mého názoru není jen současná životní úroveň, solidní hospodářský růst v řadě evropských zemí, ale podstatná je otázka, zda má ta životní úroveň vzrůstající nebo klesající tendenci, nebo jestli stagnuje. Hospodářská krize z let 2008–2009 v Evropské unii zastavila trend konvergence mezi členskými státy. Nejprve obecně zpomalil růst životní úrovně. Pak se sice obnovil, ale od konce této krize již nedochází ke sbližování životní úrovně mezi bohatšími a chudšími státy v rámci Evropské unie. Je naprosto přirozené, že se státy snaží svým občanům zajistit dobrou životní úroveň, dobrou práci i sociální zabezpečení. Ale dnes mají tyto snahy podobu spíše jednostranných návrhů s negativními dopady na jiné státy. Po určitou dobu jsme přestali hledat společný klíč, jak zajistit růst a sbližování životní úrovně v celé Evropě.

Proto jsem patřil mezi zastánce názoru, že po brexitu, poté, kdy jsme se dozvěděli výsledek hlasování britských občanů, si musí zbývajících 27 evropských států vyjasnit další společné směřování. Proto jsem společně s představiteli dalších, zejména středoevropských států, aktivně navrhoval jako jedno z témat právě zajištění hospodářského růstu a prosperity v EU. Jsem rád, že Bratislavský summit v září tohoto roku potvrdil, že máme jako Evropská unie vůli konvergenci dál řešit. V téhle souvislosti chci jasně říct, že vítám debatu o společném evropském sociálním pilíři a myslím si, že konvergence v Evropské unii je jedno z témat, které by v ní mělo zaznívat. Očekávám, že v březnu při výročí podpisu Římských smluv budeme schopni tuto debatu posunout zase o krok dál.

Samozřejmě tím neřešíme všechny problémy, které dnes v Evropě můžeme vidět. Větší konvergence může omezit ekonomickou migraci v rámci EU, protože vytvoří více lidem podmínky pro důstojný život u nich doma. Není to ale samospásné. U některých států vidíme obrovskou nezaměstnanost mladých lidí. Z toho se postupně stane dlouhodobý strukturální problém celých generací. V jiných zemích zase ta samá mladá generace trpí velkou zadlužeností kvůli úvěrům za školné a za bydlení. To také omezuje její potenciál na trhu práce. Pokud k tomu připočítáme faktor demografického stárnutí, vidíme, že před námi jako Evropou leží opravdu velký společný úkol. Potřebujeme novou perspektivu pro hospodářství a trh práce. Práce v Evropě potřebuje novou budoucnost.

V čem můžeme hledat východisko? Dámy a pánové, především v tom, že evropské veřejnosti nestačí krizové řízení a zpětná eliminace napáchaných škod. Musíme se odhodlat ke kvalitativním krokům dopředu. Jestliže nás ohrožují nerovnosti spojené s globalizací nebo vnitřní nesourodostí EU, musíme proti nim postavit plnohodnotnou alternativu. Ta musí respektovat čtyři svobody, na kterých stojí jednotný volný trh, musí jít cestou modernizace hospodářství směrem k vyšší přidané hodnotě, cestou větší integrace tam, kde k tomu existuje vůle. Asi největší příležitost se nám otevírá v digitalizaci, díky které může růst zejména průmyslová část Evropy, do které nepochybně patří i naše země.

Je v našem zájmu, aby digitalizace, která nás čeká a která už začala, neznamenala úbytek pracovních míst, ale naopak aby znamenala navýšení kvalifikovaných pracovních pozic s důstojným mzdovým ohodnocením. Souhlasím s tím, že je důležité také sledovat, jak digitalizace proměňuje konkrétní pracovní podmínky. Ne pro každého musí automaticky nové moderní technologie znamenat okamžité benefity. Proto se musíme soustředit na investice do vzdělávání a na spolehlivé sociální zabezpečení.

Evropský model sociálního státu je relativně unikátní. Je to hodnota, která dává lidem jistoty, nebo alespoň nabízí pojištění proti nejistotě. Je to model, kdy je evropský sociální stát úzce spojený s naším způsobem života. V řadě ohledů pomáhá zmenšovat nerovnosti. Náš sociální model musí umožňovat skloubení rodiny a práce. Potřebujeme, aby práci našli i lidé s různým typem znevýhodnění, nebo lidé, kteří žijí v různě strukturálně vyloučených lokalitách. Nemůžeme udělat kvalitativní skok dopředu a nechat přitom za sebou velké skupiny lidí. Jedním slovem, potřebujeme určitou míru solidarity.

S otázkou udržení silné míry solidarity souvisí také otázka spravedlivého ekonomického přerozdělování. O Evropě a vnitřní konvergenci jsem se už zmínil. Dodal bych k tomu, že považuji za opravdu žádoucí, abychom dokázali konečně posunout dál debatu o daňových rájích a odlivu peněz skrze struktury nadnárodních firem. Nevolám tady po žádných drakonických opatřeních. Téma daňových úniků se na evropské úrovni diskutuje dlouho a v souvislosti s kauzou Panama Papers jsme především oprášili některé starší koncepty. Málo se nám toho ale podařilo reálně prosadit, reálně dotáhnout do konce. Pokud chce Evropa jít směrem k zajištění důstojných pracovních a životních podmínek, nemůže se v žádném případě dotažení těchto opatřením vyhnout.

Dámy a pánové,

žijeme ve světě propojeném globalizací, který je stále vzdálenější od představy bipolárního světa, který jsme zažívali v době studené války. Připomněla nám to v posledních letech migrační krize, ale také zostřené bezpečnostní podmínky a napjaté a napjatější vztahy na mezinárodní úrovni. Nebudu zde opakovat jednotlivé události a jejich význam, protože tato debata nemá být o bezpečnosti.

Jedno je ale zcela zřejmé. Víc než v minulosti se musíme jako Evropa ohlížet za naše vlastní hranice. Víc než v minulosti se musíme soustředit na to, jaké podmínky k životu mají lidé, kteří žijí za našimi hranicemi. Když to budeme ignorovat, když se tomu nebudeme věnovat, tak živíme půdu pro radikální a extrémistické proudy, ale také pro zmíněnou migraci, pro chudobu, hlad a šíření nemocí. Přitom bychom potřebovali s těmito regiony budovat silné partnerství. Právě to chápu jako základní misi cílů udržitelného rozvoje. Proto také česká vláda klade důkaz na Agendu 2030 a také na to, co my sami můžeme udělat v rámci zahraniční rozvojové pomoci. Věřím, že oboustranné partnerství je cesta, jak vedle sebe žít v udržitelné prosperitě a míru.

Dámy a pánové,

jsem optimista, takže mi dovolte také optimistický závěr. Ačkoliv jsem ve svém projevu zmínil řadu rizik, výzev a problémů, které musíme zvládnout, jsem si jistý, že v Evropské unii skončila etapa bezvětří a stagnace. Současný pohyb může být v důsledku velmi pozitivní, protože z něj Evropa vyjde odolnější a lépe připravená zvládat budoucí krize a výkyvy. Nejsme to jen my, kdo stojí o silnou a stabilní Evropskou unii. Jako celek jsme nejsilnější světová ekonomika. Mezinárodní společenství potřebuje, aby Evropa byla silným, stabilním a také aktivním hráčem. Doufám, že jsem vám alespoň v části svého vystoupení ukázal, jakou cestu si představuje v tomto směru vláda České republiky.

Dámy a pánové, chci vám poděkovat za vaši pozornost.