Významné dny

12. 11. 2010

15. listopadu uplynulo 440 let od úmrtí Jana Amose Komenského

Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592 jako nejmladší z pěti dětí; není zcela jasné, narodil-li se v Nivnici, nebo v Uherském Brodě. Jeho otec Martin Komenský byl členem Jednoty bratrské.

 

Komenského rodiče zemřeli krátce po sobě v roce 1604, kdy bylo Komenskému dvanáct let. Žije pak u otcovy sestry ve Strážnici, tam také navštěvuje bratrskou školu. Když Strážnici vypálila vojska sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje, vůdce stavovské vzpoury proti Habsburkům, Komenský ztratí podruhé domov a odchází k novým poručníkům do Nivnice. V roce 1608 začíná studovat na bratrské škole v Přerově, kterou podporoval politický ochránce Jednoty Karel starší ze Žerotína, od roku 1611 do roku 1614 studuje na německých reformovaných školách – na akademii v Herbornu a na univerzitě v Heidelbergu. Na studiích začíná psát první díla, která však zůstala nedokončená.

Po návratu na Moravu se stal představeným přerovské bratrské školy a kazatelem jednoty. V roce 1918 odešel do Fulneku, kde působil jako rektor bratrského sboru a učitel a kde založil rodinu. Když po porážce českých stavů na Bílé Hoře v roce 1620 nastoupila protireformace, musí se Komenský skrývat, nakonec nachází útočiště na panství Karla staršího ze Žerotína. V roce 1622 zemřela manželka Magdalena a jeho dva synové na mor. V roce 1624 našel útočiště na panství Karla staršího ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí; tam se také seznámil se svou druhou ženou, Marií Dorotou Cyrillovou. Oženil se s ní v roce 1624, žili spolu dvacet čtyři let a měli čtyři děti – tři dcery a syna. Komenský se v té době stává přední postavou Jednoty bratrské, vykonává cesty do zahraničí, na nichž se snaží získat podporu pro Jednotu v zahraničí, podílí se na převezení kralické tiskárny do Vratislavi. Poslední dvě léta v Čechách strávil Komenský v Bílé Třemešné u Dvora Králové na tvrzi bratrského rytíře Jiřího Sadovského ze Sloupna.

Plánek města z rukopisu Labyrint světa a ráj srdceKdyž císař Ferdinand II. nařídil patentem z 31. července 1627 nekatolickým stavům, že musí buď přestoupit ke katolictví, nebo se vystěhovat do šesti měsíců ze země, Komenský s rodinou odešel do polského Lešna, kam dorazil v únoru roku 1628. V Lešně, které bylo centrem protestantských utečenců z různých zemí, strávil Komenský během tří pobytů celkem devatenáct let života. Komenský tu vyučuje na vyšší bratrské škole, připravuje učebnice a jazykovědné studie, stává se členem vedení Jednoty bratrské a v roce 1632 biskupem; přitom vede rozsáhlou korespondenci s mnoha evropskými učenci. Z období prvního pobytu v Lešnu pochází kniha pro matky a chůvy Informatorium školy mateřské (1630), učebnice Janua lingurarum reserata (1630, česky Dveře jazyků otevřené, 1633), filosoficko-náboženské pojednání Centrum securitatis (Hlubina bezpečnosti, 1633). V roce 1631 také vydává alegorickou prózu Labyrint světa a ráj srdce, kterou napsal v roce 1623. V roce 1639 vychází v Anglii kniha Prodromos pansophiae (Předchůdce vševědy).

V roce 1641 Komenský přijal nabídku kupeckého podnikatele Hartliba, aby pracoval v Anglii na reformě školství a vědy. V Londýně našel Komenský pochopení pro své plány na organizaci vědění i hmotné zabezpečení, na podnět anglických přátel připravuje projekt mezinárodní akademie Collegium lucis (Kolej světla); v souvislosti s tím píše programový spis Via lucis (Cesta světla). V roce 1642 však v Anglii propuká občanská válka a Komenský zemi opouští.

Z mnoha pozvání, kterých se mu dostalo, Komenský nakonec přijal nabídku, aby navrhl reformu školství ve Švédsku. Cestou do Švédska se v Nizozemí setkal s francouzským filosofem René Descartem, jednou z nejdůležitějších postav vědy a filosofie té doby. Komenský žil ve Stockholmu, později se na doporučení Švédů usídlil v polském městě Elbląg, tehdy pod švédskou správou. Pracoval tu s pomocníky na učebnicích pro švédské školy, zároveň se však věnoval i práci na pansofii – „vševědy“, která by na jednotném základě do sebe začleňovala poznatky všech oborů. Komenský při práci naráží na potíže, Švédové mu vyčítají nedodržování termínů při práci na učebnicích a také jeho účast na ekumenickém jednání v Toruni, kde se řešily otázky sblížení a vyrovnání mezi církvemi, protože záměry tohoto koncilu nebyly v souladu se švédskou politikou. Komenský intervenoval u kancléře Oxiensterny a královny Kristiny ve věci podpory pro český národ a bratrskou církev. Vestfálský mír, podepsaný v roce 1648, však znamenal největší ránu politickým nadějím Komenského a nadějím na návrat do vlasti, třebaže ani později nepřestával doufat, že dojde k obratu na politické scéně v Evropě; v této naději se často cítil podporován různými dobovými proroctvími; přílišná víra v proroctví mu také byla některými současníky vytýkána.

Portrét Jana Amose Komenského od Maxe Švabinského s podpisem z listiny datované 22. června 1654Komenský se v roce 1648 vrací do Lešna, kde záhy umírá jeho druhá manželka. V roce 1649 se tu Komenský oženil potřetí, jeho ženou se stala Jana Gajusová. V roce 1650 přijímá pozvání uherského knížete Zikmunda Rákocsiho do Sárospataku (Blatného Potoka). Komenský měl reformovat sedmihradské školství a organizovat pansofickou školu. Z tohoto období pocházejí například dílo Schola ludus (1654). Po smrti knížete se kvůli nedostatku podpory a kvůli sporům s uherskými kolegy Komenský v roce 1654 opět vrací do Lešna.

Čeští exulanti v Polsku stále ještě žili mnohými nadějemi, doufali ve vznik protihabsburské koalice, připravovali vojsko, které mělo vtrhnout do Čech a podnítit všeobecné povstání, a žádali o podporu Olivera Cromwella. Jejich naděje ještě vzrostly v roce 1655, kdy nový švédský král Karel X. Gustav zahájil tažení proti katolickému Polsku; Komenský přivítal švédská vítězství příležitostným spisem Chvalořeč na Karla Gustava. Postoj českých exulantů měl ovšem za následek, že byli polskou katolickou veřejností prohlašováni za zrádce. Ve válce bylo vypáleno Lešno a Komenský přišel o svůj majetek; při požáru byly také zničeny některé Komenského rukopisy, zejména Česko-latinský slovník, na kterém pracoval řadu let.

Titulní obrázek k Velké didaktice od Crispina van de PassePo zkáze Lešna Jan Amos Komenský přijal pozvání Vavřince de Geera do Amsterdamu, kde prožil posledních čtrnáct let svého života (1656 – 1670). Z rozhodnutí městské rady tu dostával pravidelný příjem, aby se mohl věnovat práci na dokončení didaktických a pansofických spisů. Vydává tu sebrané didaktické spisy Opera didactica omnia („Velká didaktika“, 1657 – 1658), první obrázkovou encyklopedii pro děti Orbis sensualium pictus (1658), spis Angelus pacis (Anděl míru, 1667), ve kterém žádá, aby spory mezi národy byly řešeny mírovými jednáními, a spisek Unum necessarium (Jedno potřebné, 1668). V Amsterdamu také vydává první dva díly spisu, který sám pokládal za své nejdůležitější dílo, totiž De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě lidských věcí), na němž pracoval po celý život, aniž jej stačil dokončit. Rozsáhlé torzo, které zanechal, se po smrti Komenského na dlouhou dobu ztratilo; nalezl jej až známý ukrajinský filosof a slavista Dmytro Čyževskij v roce 1934 v archivu Franckeho sirotčinců v Halle.

Komenský se v Amsterdamu stýká s Rembrandtem, který namaloval jeho portrét. Odmítá pozvání Olivera Cromwella, aby se zbývající Čeští bratří vystěhovali do Irska, protože stále ještě doufá v návrat do vlasti. Stále více věří různým proroctvím, které se v Evropě objevují a které sám vydává tiskem. Komenský se musel na sklonku života vyrovnat i se smrtí svého žáka a zetě Petra Figura Jablonského, který po sobě zanechal vdovu a pět dětí.

Komenský zemřel uprostřed práce 15. listopadu 1670 ve věku 78 let. Byl pohřben 22. listopadu v Naardenu v kostelíku, který patřil valonské církevní obci. V letech 1935 až 1937 upravila Československá republika bývalý valonský kostelík na mausoleum.


Komenský je znám a ctěn jako vychovatel. Komenského dílo však nepochopíme, budeme-li jeho autora chápat pouze jako teoretika školské výchovy. Pro Komenského byla organizace školské výchovy jen částí – třeba velmi významnou – jediného velkého úkolu, který snad můžeme nejlépe pojmenovat slovy z názvu jeho hlavního díla jako „nápravu lidských věcí“.

Rukopis Jana Amose Komenského.Úkol nápravy nevyvstal Komenskému najednou. Jeho uvědomění předcházela etapa životní krize, která byla spjatá s událostmi Komenského osobního života i s událostmi politickými a kterou můžeme vymezit lety 1618 – 1625. V této době píše básnická a útěšná díla, jako je Hlubina bezpečnosti a Labyrint světa a ráj srdce; v nich vidí jako jediné východisko z neštěstí a zmatků života odvrat od světa, rezignaci a úplné oddání se do vůle boží. Teprve později se odvrat od světa promění v myšlenku proměny společnosti. Škola se stává nejen nutnou a podstatnou součástí této proměny, ale obrazem celé pouti lidského života, která je nejen poutí ke stále novým zkušenostem a poznatkům, ale především poutí k vytváření harmonického celku, který proniká všemi oblastmi a vrstvami světa a zároveň zachovává jejich podstatnou jednotu. Vědění tedy nemá být pouhým hromaděním navzájem nesouvisejících vědomostí, má být v každém okamžiku zaměřené k celku, v němž má místo nejen každý poznatek, ale i lidské konání, které je na poznání založeno. Pansofie je názvem pro takto rozvrženou a zdůvodněnou vědu, a Komenský bude práci na této vědě chápat jako hlavní, a vlastně jediný úkol svého života. Jan Patočka říká o Komenském: „I když velmi mnoho čerpá z materiálu soudobého i ze starší doby, nikdy to nečiní bez účelu a účel, který sleduje, je myšlenka obrody lidského pokolení novou organizací výchovy, při čemž výchova je pojata nikoli jako skromná, partikulární funkce společenská, nýbrž jako sám základní vztah člověka k absolutnu a absolutna k člověku.“

Tendence k jednotě, k tomu, aby vše bylo zasazeno na místo do jediného celku, má své kořeny v novoplatonismu, který byl Komenskému zprostředkován zejména významným filosofem Mikulášem Kusánským. Filosofický aspekt této tendence k jednotě nacházíme v učebnici metafyziky, kterou Komenský napsal spolu s jinými učebnicemi v prvním období lešenského pobytu a kterou můžeme chápat jako první Komenského náčrt všeobecné soustavy. Novoplatónské je nejen chápání světových dějin světa jako výtrysku z původní jednoty a postupný návrat k ní, ale i trojité členění tohoto dění, přičemž třetí člen vystupuje jako činitel harmonizující protiklady. Podle Jana Patočky Komenského systém založený na trojném dělení předjímá pozdější vývoj filosofie: „Komenský zde v tomto prvním svém náčrtu učinil náběh k uzavřenému systému, jaký se pokusí uskutečnit opět až za 150 roků němečtí metafyzikové 19. věku.“ Trojitost tedy znamená v novoplatónském duchu především harmonizaci a zduchovnění. Dokonce i na čistě fyzikální úrovni se pro Komenského „...jsoucno (...) postupně sjednocuje, tříbí produchovňuje“, jak říká Patočka.

Komenský se shoduje s „moderní“ přírodovědou svého věku v tom, že se staví proti aristotelismu, který ovládal myšlení o přírodě přinejmenším po dobu vrcholného středověku a jehož pojmy se staly pro filosofy a vědce něčím samozřejmým. Staví se proti němu ale z docela jiných důvodů než Galilei nebo Descartes: připadá mu příliš empirický, příliš „slepý“ vůči duchovnu (kromě toho tu hrála roli také ta skutečnost, že byl aristotelismus spjatý s protireformačním školstvím). S Descartem a s hlavním proudem myšlení sedmnáctého století se Komenský shoduje i svou ústřední myšlenkou univerzální vědy založené s matematickou přesností a obsahující celek možného vědění. Od kartesianismu a moderní přírodovědy vůbec se však liší nezájmem o matematizaci, odporem ke kartesiánskému dualismu duše a hmoty a svým návratem k platonismu. Tato jeho „staromódnost“ ho zároveň – tak jak to se staromódnostmi obvykle bývá – činí naopak moderním v tom smyslu, že se stává předchůdcem toho, co teprve přijde, předchůdcem budoucích proudů filosofie (tak jak jsme to ukázali na Patočkově citátu o vztahu Komenského myšlení k velkým filosofiím německého idealismu devatenáctého století). A Komenského distance od vládnoucího kartesianismu je něčím, co dobře souzní i s dnešním myšlením.

Portrét Jana Amose Komenského od J. Glouera.Vědění má být sjednocené, protože sama povaha skutečnosti a světa je ze své podstaty sjednocující, harmonizující a rušící protiklady. Musíme mít přitom na paměti, v jaké době to Komenský říká: v době rozdělení Evropy, které se většině jevilo jako nepřekonatelné, v době strašlivé války, která pustošila Evropu. Patočka komentuje Komenského zdůvodnění potřeby pansofického díla ve spisu Pansophiae prodromus slovy: „Ale z myšlenky, že všecky protiklady mají svou jednotu, že není ve světě definitivních opozic a rozkolů, vyvozuje (Komenský) nyní obecný důsledek, který mu ukazuje svět ve světle mnohem jasnějším než aristotelská empirie. Není-li nepřeklenutelných a nepřeklenutých protikladů, vyplývá z toho všeobecná harmonie (panharmonie).“ Zároveň můžeme Komenského snahu o zachování jednoty vědění chápat jako výzvu dnešnímu procesu rozšiřující se specializace, který s sebou rozvoj věd nutně nese, který však hrozí zmizením sjednocujícího rámce mnoha dílčích vědomostí.

Za hlavní výraz reformního a sjednocujícího úsilí Komenský pokládal Obecnou poradu o nápravě lidských věcí. „Máme zde před sebou jeden z nejrozsáhlejších, v každém případě však myšlenkově nejhlouběji odůvodněný společenský projekt 17. věku,“ říká o tomto díle Patočka. Co jsou však ty „lidské věci“, které je třeba napravit? Jsou to především tři základní složky lidskosti (které je možné dále rozčlenit): za prvé věda (která organizuje lidské vědomí), za druhé politika (organizující lidské chtění) a konečně náboženství (organizující lidské doufání). Komenský přitom nepojímal Poradu jako utopii líčící ideální stav věcí v daleké budoucnosti. Věřil, že chvíle obratu v lidských dějinách, kdy se lidstvo vědomě vydá na cestu k harmonii, není daleko. Pro tuto chvíli musí být připraven program, který bude předložen státníkům a učencům – a tímto programem měla být právě Porada. Komenský, který měl určité zkušenosti s činností tajných spolků, se dokonce domníval, že toto dílo musí být drženo do doby, než ho bude zapotřebí, v tajnosti.

K jednadvacátému století Komenský také promlouvá svou vizí nadnárodních celků a organizací s nadnárodní působností a pravomocí. Nechme opět mluvit Jana Patočku (a je dobré mít na paměti, že jeho slova pocházejí z poloviny minulého století, kdy na evropském kontinentu vládla v tomto ohledu situace zcela odlišná od současnosti): „A velikým souhrnem společenských návrhů je pak Panorthosie se svou filosofií dějin světských i duchovních, se svou reformou jednotlivců, rodin, škol, státu a hlavně mezinárodní organizace, kde se rýsují před zrakem myslitele mezinárodní ministerstvo osvěty a vědy, syntéza dosavadních akademických projektů na všelidskou organizaci vědy, mezinárodní ministerstvo práva a posléze ekumenická organizace církví, a kde nad tím vším dominuje jakýsi nadnárodní a nadstátní všeobecný parlament – myšlenky, s nimiž se porůznu shledáváme již dříve, ale většinou vždy s ostnem proti některému evropskému nebo mimoevropskému národu, nikdy s oním ryzím univerzalismem, nikdy s oním ryzím zaujetím pro jednotu lidstva, nikdy v takové syntéze všeho, co pro ni kdy bylo lidskou myslí koncipováno, a nikdy na takovém hlubokém základě filosofickém, na pokladě myšlenky univerzální harmonie, která proniká celý systém.“

Autor textu Michal Ajvaz.

e-mailemFacebook   twitter