21. srpen 1968

Pod tímto názvem, připomínajícím název pražského hudebního festivalu, a proto částí historiků odmítaném, bývá označováno období politického uvolnění, kdy v čele v tehdejší době vládnoucí KSČ převážila skupina funkcionářů, kteří inklinovali k opatrným reformám. Jejich primárním cílem bylo zpočátku restrukturalizovat a znovu nastartovat ekonomiku státu, která se nacházela v permanentních potížích. Nezůstalo však jen u reforem hospodářských a postupně došlo k celkovému uvolnění ve společnosti. Tuhý monolit komunistické moci se začal mírně, ale přece jenom otřásat. Symbolem těchto změn se stal relativně mladý první tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček, který 5. ledna 1968 vystřídal v čele strany Antonína Novotného.

Změny, mezi kterými můžeme zmínit např. uvolnění společenského života provázeného znovuoživením činnosti řady organizací a spolků (Sokol, Junák apod.) a aktivizací církví, paralyzaci cenzury, snahu o liberalizaci hospodářství nebo snahu o změnu státoprávního uspořádání státu, se však měly odehrávat pouze na půdorysu vytyčeném mocenským monopolem KSČ. Patrně žádný z vedoucích představitelů strany si nepřál tak radikální změny, které by režim smetly úplně.

O osudu celého obrodného procesu a směřování československé společnosti se však rozhodovalo jinde. Sovětský svaz plně v intencích svého vedoucího představitele Leonida Brežněva nechtěl připustit rozpad svého impéria ve středo-východní Evropě. Po několika vážných varováních nakonec přistoupilo sovětské vedení k rozhodnutí o vojenské okupaci Československa. Toto rozhodnutí bylo v souladu s platnou zahraničně politickou doktrínou SSSR, která hlásala, že je povinností všech komunistických stran bránit komunismus v jiné zemi, protože případný úspěch „kontrarevoluce“ by byl ohrožením pro mezinárodní socialistické hnutí.

V noci z 20. na 21. srpna začala tedy vojenská operace, během které bylo Československo obsazeno armádami států tzv. Varšavské smlouvy. Tato ozbrojená moc čítající ¾ milionu vojáků a 6000 tanků rázně ukončila naděje na možný vývoj v duchu socialismu s lidskou tváří. Vedoucí představitelé státu byli odvlečeni do Moskvy, kde následně podepsali potupný protokol, kterým byla invaze do ČSSR legalizována. Mezi běžnými občany se proti okupaci zvedla vlna odporu, provázená masovým protestním hnutím. Toto hnutí však v následujících měsících sláblo. Ve společnosti převládla deziluze a pocit marnosti.