400. výročí Rudolfova Majestátu o náboženské svobodě v Českém království

Česká náboženská reformace představuje jeden z nejdůležitějších myšlenkových výbojů rostoucího sebevědomí českých politických, církevních a učeneckých elit, spojených s nebývalým rozvojem Českého království za panování římského císaře a českého krále Karla IV. (†1378).

 

Praha byla tehdy císařskou rezidencí a významnou evropskou metropolí, Čechové a jejich elity sami sebe reflektovali jako vyvolený národ, nový Izrael, předurčený k obnově celého křesťanstva. Český mesianismus se tak prolínal s křesťanským univerzalismem, s vědomím zvláštní role českého národa v dějinách spásy. K hlavním teologickým hybatelům první fáze české reformace patřili například Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra či Jan Rokycana, pozdější utrakvistický arcibiskup a rádce krále Jiřího z Poděbrad (†1471). Po tzv. husitských válkách (1419-1434) se v Čechách utvořila unikátní náboženská situace, která neměla na křesťanském Západě obdoby: vedle sebe tu existovaly římská (katolická) a česká (utrakvistická) církev, k nimž po rozprášení církve táborské přibyla ještě Jednota bratrská. Žádný z těchto církevních útvarů nebyl natolik policky silný, aby se stal v Českém království hegemonem, což způsobilo vznik evropsky anomální situace rané „konfesní plurality“ a „tolerance z nutnosti“.

V 16. století vstupují česká utrakvistická církev a Jednota bratrská do oboustranně plodné interakce s evropskými reformacemi. České království tehdy patří k evropským zemím s velkou konfesní pestrostí a velkou mírou vzájemné tolerance. Nikdy zde neplatily zásady tzv. Augšpurského míru (1555), konfesní svoboda nebyla záležitostí vrchnosti, nýbrž jednotlivce. Přesto však z formálního hlediska mohla v Čechách vedle římské církve existovat pouze česká církev podobojí, chráněná tzv. kompaktáty jakožto zemským zákonem. Konfesní realita byla ovšem již natolik jiná, že samotní zástupci nekatolických stavů se na zemském sněmu roku 1567 zasadily o vypuštění kompaktát ze zemských privilegií.
Pokusy o nalezení společné konfesní a církevně-politické platformy pak roku 1575 vyústily v sepsání tzv. České konfese (Confessio Bohemica). Císař Maxmilián II. (†1576) povolil tehdy českému zemskému sněmu, aby jednal též o náboženských otázkách. Sestavením společné konfese byla sněmem pověřena speciální komise, složená ze zástupců pánů, rytířů a měšťanů. Nad její teologickou soudržností bděli Pavel Přáza-Pressius a Matyáš Dvorský-Rozsypal, profesoři pražské univerzity, na řádnou aplikaci bratrského učení dohlížel teolog Jiřík Strejc.
K hlavním politickým podporovatelům vznikající České konfese náležel například přední český aristokrat Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkowicz. Tak vznikl text, inspirovaný svým obsahem i strukturou tzv. Augšpurskou konfesí (1530). Zároveň se jednalo o kompromis mezi utrakvistickou a bratrskou teologickou tradicí s potenciálem k postupné integraci všech českých nekatolických církví do jedné církve celozemské. Konfese byla 18. května 1575 předložena k posouzení císaři Maxmiliánovi, který ji později schválil toliko ústně a navíc v politické tísni, takže se stala jen chatrnou oporou pro právní existenci nekatolických církví v zemi. Císař byl nadto v prekérní situaci vůči římské cíkvi a českým katolickým stavům a také proto raději zakázal tisk i další šíření České konfese.

Problematika náboženské svobody v Českém království a s ní spojená platnost České konfese se staly předmětem jednání zemského sněmu v Praze roku 1609. Římský císař a český král Rudolf II. (†1612) byl tehdy pod silným politickým i vojenským tlakem svého bratra Matyáše Habsburského, který byl králem uherským, arcivévodou rakouským a zároveň Rudolfovým dědicem. Rudolf II. hledal v této složité situaci strategického spojence. A tak 4. července 1609 začaly na jeho pokyn práce na dokumentu, který by zajistil svobodu vyznání pro všechny české nekatolíky a císaři jejich politickou loajalitu. Text byl koncipován podle návrhů nekatolických (evangelických) stavovských představitelů a císař Rudolf II. jej 9. července 1609 slavnostně podepsal a zpečetil.
Evangelickým stavům byla předána kontrola nad tzv. dolní (utrakvistickou) konzistoří a pražskou univerzitou, na dodržování nově potvrzených svobod měl dohlížet sbor třiceti defenzorů. Prvním administrátorem obnovené konzistoře a tím i formální hlavou sjednocených českých evangelíků se stal kněz a učenec Eliáš Šud ze Semanína. V rámci tohoto spojení, jímž de iure vznikla jednotná zemská evangelická církev, měly být brány zvláštní ohledy na české (staro)utrakvisty, kteří trvali na svěcení svých kněží v tzv. apoštolské posloupnosti, speciálními dokumenty byla řešena i koexistence s římskou církví (Porovnání, Artykul).
Sjednocení českých utrakvistů, Bratří a luteránů českého i německého jazyka však nemělo dlouhého trvání. Následná česká církevně-politická krize se vystupňovala v celoevropskou tragédii třicet let trvající války (1618-1648), jež znamenala pro České království katastrofu. Porážka českých evangelických stavů na Bílé hoře u Prahy (1620) byla jen předehrou, stojící u počátků zásadních změn ve strukturách české společnosti. Římský císař a český král Ferdinand II. Habsburský vydal roku 1627 tzv. Obnovené zřízení zemské, novou českou ústavu, která zrušila dosavadní tradice českého stavovského státu a učinila z Českého království absolutní monarchii dědičnou v rodě Habsburků. Jediným povoleným vyznáním se stalo římské katolictví. Tento radikální zvrat v kulturně-politických a náboženských parametrech české státnosti byl symbolicky vyjádřen i tím, že císař Ferdinand II. rozstřihl listinu Rudolfova Majestátu a spálil její pečeť.
Jednotu konfesního konglomerátu české evangelické církve se však nepodařilo udržet ani v exilu, kam odešly kvůli pronásledování tisíce rodin z celých Čech. Přesto nebo právě proto vzpomínal Jan Amos Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“ na slavné časy po vydání Majestátu o náboženské svobodě:

„Kostelové otevříni,
Čechové obveseleni,
Co Maxmilián slíbiti,
To Rudolf ráčil splniti.“

Listina, která vešla do dějin pod názvem Rudolfův Majestát, je jedním z nejvýznamnějších dokumentů evropských církevně-politických dějin raného novověku. Stala se důležitým symbolem náboženské svobody v Českém království a zároveň významným dokladem fungování raného českého parlamentarismu.

Autor textu: PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.