29. 9. 2010

Alois Eliáš (29.9.1890 - 19.6.1942)

Na konci září letošního roku uplyne 120 let od narození, výjimečné osobnosti moderních českých dějin, generála Aloise Eliáše. Tento bezesporu vzdělaný a statečný muž se do naší historie nezapsal pouze jako významný představitel prvorepublikové armádní elity, ale též jako předseda vlády v nelehkém období německé okupace. Tato funkce, o kterou příliš nestál a kterou přijal pouze proto, aby ji nezískal některý z českých fašistů, mu přinesla ještě jeden smutný primát. Alois Eliáš se stal jediným popraveným premiérem v okupovaných zemích za celé období druhé světové války.

 
Voják

Alois EliášAlois Eliáš se narodil 29. září 1890 na tehdejších Královských Vinohradech. Po maturitě na státní reálce začal studovat Českou vysokou školu technickou, kterou zakončil v roce 1911 státní zkouškou inženýrsko-zeměměřičskou. Právo užívat inženýrský titul ale získal až v roce 1938. Po studiích nastoupil jako civilní geometr k soukromé firmě, která jej vyslala na stavbu železnic do neklidné Bosny. Během předválečných let se musel podrobit vojenskému výcviku, po němž se opět vrátil ke své práci.

Vyhlášení války Srbsku, což byl vlastně začátek celosvětového konfliktu známého jako Velká nebo 1. světová válka, jej zastihl v Praze. Eliáš musel narukovat ke svému domovskému 28. pěšímu pluku, s nímž odjel na východní frontu. Na frontě však moc dlouho nepobyl. Ani ne za týden, patrně 28. srpna 1914, se dostal do ruského zajetí. Pro úplnost je třeba dodat, že o tři čtvrtě roku později jej následovala i celá jeho jednotka. Jádro pěšího pluku s pořadovým číslem 28 přešlo dobrovolně do ruského zajetí v dubnu 1915. V zajetí se Eliáš vrátil ke své profesi geodeta a pracoval při vytyčování různých železničních tratí v Rusku.

V roce 1917 se Eliáš během práce na Kavkaze dozvěděl o existenci československých legií, kam se posléze přihlásil jako dobrovolník. Absolvoval poddůstojnický kurz v Borispolu a následně byl odeslán s transportem dalších legionářů do Francie. Na poslední chvíli tak unikl osudu svých druhů, kterým už nebylo z Ruska umožněno odjet, a museli si nakonec cestu domů vybojovat v bojích ruské občanské války. Ve Francii byl Eliáš poslán do důstojnické školy v St. Maixent. Ze školy byl vyřazen v hodnosti podporučíka a byl přidělen jako velitel čety k 21. československému pluku. S touto jednotkou se dostal na frontu, kde se jako důstojník osvědčil a byl proto rychle povyšován. Na podzim 1918 prodělal bitvy u Terronu a na řece Aisne. Za svoji statečnost a velitelské umění obdržel francouzský válečný kříž a řád Čestné legie.

Do nově zrozeného Československa se 21. pluk přesunul v lednu 1919 a byl ihned nasazen do bojů proti Polákům na Těšínsku a posléze i proti Maďarům na Slovensku. Po návratu z bojů na Slovensku, za které byl vyznamenán československým válečným křížem, se chtěl Eliáš vrátit ke svému občanskému povolání. Byl ale přemluven svými kolegy, aby v armádě zůstal. Stal se tedy vojákem z povolání v hodnosti majora. Na počátku roku 1920 byl ustanoven prozatímním velitelem 21. pěšího pluku v Čáslavi. Pobyt v této posádce se odrazil výrazně v jeho osobním životě. Seznámil se totiž s Jaroslavou Kosákovou, kterou si po půlroční známosti vzal za ženu. Věno manželky podstatně zlepšilo Eliášovu sociální situaci, neboť sám pocházel z řemeslnické rodiny.

Alois EliášEliáš také postoupil v kariérním žebříčku. Bývalý velitel jeho transportu z Ruska a posléze velitel vojenské jednotky ve Francii generál Husárek se stal načas ministrem obrany a vybral si Eliáše jako svého pobočníka. Začalo se s ním tedy počítat jako s perspektivním důstojníkem a byl vybrán ke studiu na francouzské vysoké válečné škole. Ještě před odjezdem proběhla v Československu mobilizace, jejímž účelem bylo zabránit poslednímu Habsburkovi Karlu I. v návratu na uherský trůn. Eliáš působil jako náčelník štábu 1. divize.

Studium ve Francii výrazným způsobem akcelerovalo Eliášovu kariéru. Působil na různých místech v hlavním štábu a byl povýšen na podplukovníka a následně na plukovníka. V roce 1929 se stal dokonce 2. zástupcem náčelníka hlavního štábu a byl mimořádně povýšen na brigádního generála. Pro své schopnosti a inteligenci byl vybrán jako vojenský expert do československé delegace na odzbrojovací konferenci v Ženevě, kde především dodával expertizy ministru zahraničních věcí Edvardu Benešovi. Po návratu se stal velitelem 2. brigády v Chomutově, pak velitelem 3. divize v Litoměřicích. V roce 1936 byl Eliáš povýšen na divizního generála, což byla v době první republiky druhá nejvyšší vojenská hodnost, a stal se velitelem V. armádního sboru v Trenčíně. V této době měl o něm údajně Edvard Beneš uvažovat jako o možném budoucím náčelníku hlavního štábu. Díky osobním animozitám a žárlivosti mezi generály však k tomuto kroku nakonec nedošlo.

Ministr

Po jmenování vlády generála Jana Syrového, v pro Československo osudových dnech konce září 1938, si tento voják vybral, jako svého zástupce na ministerstvu obrany, které jako premiér také současně řídil, sobě dobře známého generála Eliáše. Bylo jasné, že vzhledem k množství povinností, které na Syrového připadly, byl faktickým řídícím pracovníkem ministerstva právě generál Eliáš. Tak tomu bylo až do odstoupení vlády v prosinci 1938. V nové vládě Rudolfa Berana už získal Eliáš svůj vlastní ministerský post, když byl jmenován ministrem dopravy. Tento rezort byl ve své době novinkou a vznikl sloučením ministerstva železnic a ministerstva pošt a telegrafů. Vzhledem k novým poměrům v okleštěném státě bylo třeba řešit celou řadu problémů, které mohlo právě nově zřízené ministerstvo pomoci odstranit. Jednak bylo třeba řešit naléhavý problém přerušené dopravní sítě, k čemuž došlo záborem sudetoněmeckých území, a dále i problém nezaměstnanosti, způsobený mimo jiné i přílivem uprchlíků ze zabraného pohraničí. Ministerstvo dopravy tedy začalo připravovat projekt československé dálnice, která by oba problémy pomohla odstranit.

Eliáš patřil mezi ty, kteří se do poslední chvíle pokoušeli zachránit existenci Česko-Slovenska, jak se tehdy stát nazýval. Ze svojí funkce částečně inicioval a podporoval zásah proti slovenským separatistům. Tato akce se však nakonec obrátila v úplně opačný efekt, než její iniciátoři doufali. Nacistické Německo se za slovenské politiky postavilo a přívrženci jednotného státu byli poraženi. Nacisté naopak akce využili k ospravedlnění svého zásahu v bývalém Československu, kde podle jejich interpretace zavládl velký nepořádek a nepokoj. Slovensko získalo souhlas s vyhlášením samostatnosti. Na prezidenta Háchu byl pak během následných jednání vyvinut v Berlíně velký nátlak, jehož výsledkem bylo podepsání souhlasu s okupací zbytku Čech a Moravy. Vláda, která nemohla proti tomuto aktu nic dělat, nabídla svoji demisi. Prezident Hácha ji ale nepřijal a tak se z vlády druhé republiky stala vláda Protektorátu, jež byl oficiálně Adolfem Hitlerem vyhlášen 16. března 1939.

Alois EliášJeště jako ministr dopravy se Eliáš podílel na velké změně v dopravě. V období první republiky se jezdilo na silnicích vlevo. Beranova vláda připravovala změnu, která byla příchodem Němců jen uspíšena. Zároveň však bylo třeba řešit mnohem palčivější problém. Rudolf Beran neměl přes své proněmecké aktivity, které provozoval od počátku 30. let, u Němců důvěru a bylo třeba, aby odešel. Na jeho místo byl nakonec vybrán právě Alois Eliáš. Je to poněkud s podivem, protože Němci dobře věděli o jeho angažmá v legiích. Snad pomohlo to, že říšským protektorem se stal Konstatin von Neurath, který Eliáše poznal coby diplomat na odzbrojovací konferenci v Ženevě.

V čele vlády

Eliáš svoje pověření stát se ministerským předsedou přijal. S odstupem času je nutné jeho rozhodnutí obdivovat. Muselo mu být jasné, že reálně hrozí, že bude buďto odsouzen vlastním národem za kolaboraci, nebo Němci za hájení zájmů Čechů. Eliáš se snažil balancovat na hraně, jak jen to šlo. S okupací bytostně nesouhlasil, ale na druhou stranu nechtěl nějakým svým činem nebo výrokem popudit Němce k represím vůči českému národu. Uvědomoval si, že o osudu Československa se rozhodne v zahraničí a v domácím prostředí je především třeba zabránit nějakému masovému krveprolití. Síly měly být uchovány pro okamžik, kdy bude možné účinně proti Němcům zasáhnout.

Vláda byla oficiálně jmenována státním prezidentem Háchou po souhlasu říšského protektora dne 27. dubna 1939. Veřejnost přijala jmenování Eliáše s ulehčením, neboť panovaly vážné obavy z toho, že v čele vlády stane některý z českých fašistů. Za hlavní úkol považoval Eliáš zachránit, co se dá a pokud nařízení Němců nejde odvrátit, chtěl je alespoň co nejvíce zdržovat.

Od prvních dnů okupace se začal tvořit ilegální odboj. Bohužel byly představy některých jeho členů o činnosti velmi naivní. Němci byli přece jenom jiným protivníkem, než úřady rakouské v období první světové války. Za získané zkušenosti se tvrdě platilo životy odbojářů. Je celkem s podivem, že nebylo hned zpočátku prozrazeno, že se generál Eliáš na odbojové činnosti podílí. Stal se totiž členem tzv. rady starších vojenské odbojové skupiny Obrana národa. Štáb této organizace dokonce sídlil s Eliášovým vědomím v objektu Prezidia ministerské rady, což byla jakási obdoba dnešního Úřadu vlády. Předseda vlády také udržoval prostřednictvím vysílačky odbojové skupiny spojení s tvořícím se vedením v Londýně, jehož pokyny se snažil v rámci možností dodržovat. Ne vždy to bylo ovšem možné, protože exilové vedení mělo zpočátku dost zkreslené představy o každodennosti protektorátního života a politiky.

Státní prezident Emil Hácha a předseda vlády Alois EliášProtektorátní vláda, která měla být v zásadě autonomní, byla fakticky vládou podřízenou. Postupem doby se už Němci ani nesnažili hrát hru na formálně správný postup a nařizovali bez vědomí vlády, co se jim líbilo. Postavení vlády a jejího předsedy bylo stále tíživější. Několikrát dokonce Eliáš uvažoval o demisi, ale byl od tohoto kroku zrazován s odůvodněním, že přijde na jeho místo nějaký kolaborant. Eliášovi nelze upřít, že se snažil zabránit nejhorším excesům. Odmítl přísahu věrnosti Adolfu Hitlerovi, důrazně protestoval proti německému zásahu 28. října 1939, kdy čeští obyvatelé Protektorátu spontánně oslavovali už zakázaný státní svátek, jakož i proti zásahu provedenému po pohřbu studenta Jana Opletala na vysokých školách 17. listopadu 1939. Jeho zásahy, urgence a přímluvy u okupačních úřadů byly však často neúspěšné.

Obzvlášť Eliáše trápily vynucené projevy loajality k Německé říši, které do značné míry mohly podkopávat činnost exilové reprezentace. V Londýně to citlivě sledovali a neustále protektorátní činitele od těchto projevů odrazovali. Bohužel dostatečně nechápali, v jaké situaci se protektorátní vláda nachází. V roce 1940, po pádu Francie a zhroucení naděje na rychlý konec války, došlo dokonce k ochlazení vztahů mezi exilem a protektorátní vládou, protože Hácha byl nucen gratulovat Hitlerovi k vítězství německých zbraní. Situace se po nějaké době zlepšila.

Zároveň se nad Eliášem začaly stahovat mraky, které jen zhoustly po aféře, kdy na poslední chvíli uprchl jeden z členů jeho vlády Ladislav Feierabend, aby se vyhnul zatčení Gestapem. Eliáš jej k útěku vyzýval a také jej po jistou dobu kryl. Ještě více se situace zhoršila po zatčení pražského primátora Otakara Klapky, který věděl o řadě Eliášových počinů v podobě podpory rodin emigrantů a zatčených, tajných finančních subvencích odboji, předávání informací pomocí spojek odbojovým organizacím a také o jeho kontaktu s Benešem. Nejvíce měl na Eliáše „spadeno“ Karl Herman Frank, šéf policie a druhý nejmocnější muž okupační správy. Frank usiloval o co největší posílení moci okupačních orgánů a Eliášův odpor vůči jeho příkazům ho doslova rozběsňoval. Ten dal také podnět k sledování Eliáše a práci na jeho obžalobě.

V této době se také Eliáš podílel na významném odbojovém činu, kterým bylo odstranění aktivistických novinářů. Tito kolaboranti byli přijati Eliášem a během audience jim byly podány otrávené chlebíčky. Nejvíce exponovaný novinář, redaktor Českého slova Karel Lažnovský nakonec na následky otravy zemřel. Česká kolaborantská žurnalistika tak byla zbavena jednoho ze svých nejpřednějších představitelů.

Reinhard HeydrichZlom přineslo odvolání Konstantina Neuratha z postu protektora. Na jeho místo přišel jako „zastupující“ protektor Reinhard Heydrich, který byl odhodlán s českým odbojem učinit krátký proces. V rámci přijatých opatření byl zatčen i Eliáš. Prezident Hácha jej následně dopisem formálně zbavil úřadu předsedy vlády. Během následujících výslechů na Gestapu bylo s Eliášem údajně zacházeno korektně, přičemž bývalý generál neprozradil nic, čímž by mohl kompromitovat spolupracovníky z odboje a potvrdil pouze to, co už Němci věděli. Po několika dnech se konalo urychleně připravené soudní líčení, během něhož byl Eliáš odsouzen k trestu smrti. Celý proces byl od počátku jen divadlem, protože o trestu bylo předem rozhodnuto.

Poslední měsíce života strávil bývalý ministerský předseda ve věznici na Pankráci. Od popravy bylo prozatím upuštěno a Eliáš měl statut jakéhosi prominentního vězně. Podařilo se mu poslat několik motáků své rodině. O smrti Aloise Eliáše nakonec rozhodla smrt jiného člověka. Zmíněnou osobou byl Reinhard Heydrich. Po atentátu, který na něj úspěšně provedli parašutisté vyslaní z Velké Británie, rozhodla okupační moc o tom, že je třeba razantně zastrašit český národ. Součástí této výstrahy byla i poprava řady odsouzených. Mezi nimi byl i generál a bývalý ministerský předseda. Jeho život skončil 19. června 1942 na kobyliské střelnici. Do poslední chvíle se choval nesmírně statečně, byl klidný a vyrovnaný.

V 52 letech tak byl ukončen život člověka, o kterém se nesmělo s výjimkou tří poválečných let, kdy byl v roce 1946 posmrtně povýšen na armádního generála, více než 40 let veřejně mluvit. Komunisté jej označovali jako kolaboranta. Plné satisfakce se dočkalo jeho jméno až po roce 1989. V roce 2002 byl „in memoriam“ vyznamenán nejvyšším vyznamenáním České republiky Řádem Bílého lva a v roce 2006 byly jeho ostatky uloženy s vojenskými poctami v Národním památníku na pražském Vítkově.

Autor textu: PhDr. Lukáš Šlehofer

e-mailemFacebook   twitter