Benešova vláda

V průběhu roku 1921 pokračovala jednání o vzniku parlamentní vlády. Byl tomu již skoro rok, co odstoupil v důsledku rozkolu v sociálně demokratické straně premiér Vlastimil Tusar. Od té doby vládla úřednická vláda premiéra Jana Černého. Zpočátku to vypadalo, že jednání povedou k dohodě o nové politické vládě, v jejímž čele stane předseda nejsilnější strany, tj. agrární, Antonín Švehla. Po jeho onemocnění, což snad byla jen vhodná záminka, která kryla jeho nechuť stát se za nejisté situace premiérem, byl novým ministerským předsedou nakonec jmenován Edvard Beneš. Historik Antonín Klimek uvádí, že možným cílem Benešova jmenování bylo poukázat na jeho malé schopnosti řídit domácí politiku a tím ukončit úvahy o jeho možném nástupnictví na prezidentský post, na který si brousili zuby kandidáti jednotlivých stran.

Nová vláda měla mít status tzv. poloúřednického kabinetu. Neměla být příliš silná, protože měla být povolným nástrojem Pětky, což byl mimoústavní orgán, který se skládal z představitelů pěti nejsilnějších politických stran a svou dohodou umožňoval fungování úřednických vlád. To, že se členové tohoto orgánu práce ve vládě přímo neúčastnili, vzbudilo překvapení. Ze stran účastnících se činnosti Pětky vládu silně obsadili jen lidovci, ostatní strany do ní vyslaly vyzkoušené ministry a straníky, ale ne úplnou vedoucí špičku. Vládu obsadila po roce i sociální demokracie, která už se alespoň částečně vzpamatovala z otřesů provázejících její rozpad.

Jak již bylo naznačeno, měla Pětka silnou tendenci zasahovat do politiky vlády. Beneš se ale ukázal oproti Černému jako méně povolný premiér a poručníkování se bránil. Požadoval, aby o politice státu rozhodovala ministerská rada, jak se tehdy vláda také nazývala, a direktivy Pětky nebyly pro jeho kabinet zavazující. V každodenní politice vláda plynule navazovala na působení předchozího kabinetu a v určitém ohledu lze konstatovat, že dokončila konsolidační období státu. Přes různé excesy, se během jejího působení se přece jen vnitropolitická situace pozvolna uklidňovala. Do činnosti kabinetu silně zasáhly mezinárodní události. Po pokusu Karla Habsburského o restauraci své vlády v Maďarsku, musela československá vláda přistoupit k rázným opatřením v podobě částečné mobilizace. Vojenská opatření silně zasáhla do hospodaření státu a zbrzdila snahy o zlepšení jeho hospodářské situace. Světová ekonomika se totiž potýkala v té době s následky přeorientovávání se na mírové trhy, a to přinášelo řadu problémů, hlavně Československu, jehož hospodářství se navíc jen pomalu vyrovnávalo s rozpadem trhů bývalé monarchie. Vláda se snažila reagovat na problémy úpravou cel a tarifů, aby podpořila hospodářství a motivovala zaměstnavatele k udržení mzdové hladiny. Propad výroby a následná nezaměstnanost, využívaná levicovými radikály, podněcovala postižené k manifestačním vystoupením. Dělníci zasažení snižováním mezd pak vstupovali do stávek. Vláda se snažila do situace zasahovat, vstupovala do jednání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli jako zprostředkovatel. Ne vždy bylo její snažení úspěšné a mohlo se dokonce obrátit proti ní. Např. v květnu 1922 byl dohodnutý kompromis mezi zaměstnavateli a zástupci dělníků při hlasování dělníky odmítnut a vláda označena za autorku tohoto návrhu, což vyvolalo silné stávkové hnutí namířené proti ní.

Během roku 1922 začalo být stále jasné, že Beneš nemůže současně funkci premiéra a ministra zahraničí zastávat. Jeho diplomatické povinnosti jej často odváděli ze země a vláda potřebovala, aby byl premiér přítomen na jejích zasedáních. Masaryk zprvu uvažoval o jmenování Přemysla Šámala předsedou vlády. Tato jeho myšlenka však narazila na odpor socialistických ministrů. Ti šéfa Kanceláře prezidenta republiky často kritizovali. Šámalova kandidatura tedy padla. Nakonec se ale přece jenom dospělo ke kompromisu. Bylo dohodnuto, že poloúřednickou vládu vystřídá kabinet parlamentní v jehož řadách zasednou všichni představitelé Pětky. Premiérem byl pak po dohodě politických stran jmenován Antonín Švehla, což nebyla volba nijak nečekaná.