Ivan Medek (13. 7. 1925 - 6. 1. 2010)

Ivan Medek zůstal morální autoritou, kterou býval pro tak mnoho lidí koncem sedmdesátých let a v letech osmdesátých, kdy jsme netrpělivě čekali na jeho klidný, jasný a důrazný, nezaměnitelný hlas, který zazníval v pravidelných pořadech na Hlasu Ameriky.

O podivuhodném rodinném zázemí Ivana Medka se píše ve všech nekrolozích; nemůžeme je pominout ani my. Z matčiny strany byl vnukem jednoho z nejvýznamnějších českých malířů, Antonína Slavíčka. Jeho otcem byl Rudolf Medek, generál československých legií v Rusku, spisovatel a básník. Přestože politické sympatie generála Medka platily pravici, stýkal se přátelsky s umělci všech možných politických přesvědčení, včetně mladých básníků a spisovatelů, kteří se v té době hlásili ke komunistické levici. A ti, kteří po osmačtyřicátém roce nepokládali za moudřejší raději na něj zapomenout, vzpomínali na Rudolfa Medka s úctou. Tak Jaroslav Seifert líčí ve svých Pamětech, jak při návštěvách u Medků viděl hrát si na koberci dva generálovy syny – Ivana a Mikuláše. Mikuláš Medek se po druhé světové válce stal jedním z nejlepších českých malířů, který od počátků v podzemní surrealistické skupině přešel v šedesátých letech k osobité verzi existenciální abstrakce. Z výčtu osobností, které patřily k okruhu Medkovy rodiny, můžeme ještě zmínit sestřenici Herbertu Masarykovou – vnučku Tomáše Garrigua Masaryka – a švagrovou Emilu Medkovou, význačnou fotografku.

Foto Lidové noviny

Ivan Medek se narodil 13. července 1925, dětství strávil v Národním památníku na Vítkově, kde byl jeho otec ředitelem. Po válce vystudoval Akademické gymnázium, posléze studoval skladbu na pražské konzervatoři, kterou musel po únorovém puči opustit. Medkovou celoživotní láskou byla hudba, byl činný jako hudební publicista, v šedesátých letech jako jednatel a dramaturg České filharmonie. Z filharmonie dostal výpověď v roce 1970, když na výročí upálení Jana Palacha zařadil na program kantátu Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici, pak pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon, odkud jej vyhodili v roce 1977 poté, co jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Pak následoval obvyklý osud lidí, kteří se nepokořili před totalitním režimem: Ivan Medek pracoval jako umývač nádobí v restauraci, šatnář a saniťák, musel snášet neustálé výslechy. Z jeho práce pro Chartu můžeme připomenout alespoň to, že byl jedním z autorů Dokumentu Charty o porušování svobody vyznání, víry a náboženství v Československu a dopisu padesáti pěti katolických věřících kardinálu Tomáškovi a prezidentu ČSSR z října 1977. Byl členem Výboru za tři (za propuštění Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského) a později zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě odsouzených. 16. května 1978 byl na pražské ulici přepaden příslušníky Státní bezpečnosti, kteří jej vtlačili do automobilu, odvezli se zavázanýma očima a s pouty na rukou za Prahu, kde jej vyvlekli ven a zanechali uprostřed lesa. Krátce nato Ivan Medek přijal pozvání rakouského kancléře Bruna Kreiského, požádal o vystěhovalecký pas, opustil republiku a usídlil se ve Vídni.

Z té doby ho pamětníci znají z jeho pravidelných pořadů na Hlasu Ameriky, kde zejména informoval o aktivitách odpůrců režimu a probíhajících represích. V exilu také úzce spolupracoval s katolickým laickým sdružením Opus bonum, které založil bývalý břevnovský opat a komunistický vězeň Anastáz Opasek. Sdružení pomáhalo domácímu disentu a pracovalo pro smíření mezi Čechy a Němci; po Opaskově smrti se Medek stal jeho předsedou.

Po revoluci se Ivan Medek vrátil do Prahy a pro ty, kteří jej znali ze zahraničního vysílání rozhlasu, přibyla k hlasu stejně nezapomenutelná, výrazná tvář. Stal se poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V letech 1993 – 1998 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla, nejprve jako ředitel Odboru vnitřní politiky, později se stal vedoucím Kanceláře. Od roku 1991 byl Ivan Medek nositelem Řádu T. G. Masaryka, v roce 1999 byl vyznamenán medailí Za zásluhy, získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2008. Napsal knihu vzpomínek Děkuji, mám se výborně.

V posledních letech už Ivanu Medkovi nemoc nedovolila opouštět byt, ale stále ještě se v novinových rozhovorech nebo na svém audioblogu vyjadřoval k situaci společnosti. Často mluvil a psal o tom, jak se v současné společnosti ztrácí smysl pro hodnoty, jako je statečnost, slušnost a pravdomluvnost, a upozorňoval na to, že bez obnovy těchto hodnot se ani ta nejlépe materiálně zajištěná společnost daleko nedostane.

Ivan Medek: Slovo o hymně, 28. září 2008.

V rámci cyklu Svědectví doby na stránkách webvize.cz popisuje Ivan Medek svoje působení v rozlasu Hlas Ameriky.