21. 4. 2010

Výročí narození Jiřího z Poděbrad

Jiří z Poděbrad se narodil 23. dubna 1420; jeho politické působení spadalo do složitého období českých dějin, do doby, kdy země byla vyčerpaná husitskými válkami a kdy panovalo bezvládí po krátké vládě Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského.

 

Jiřího otec Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad byl významným velitelem kališnických vojsk; zemřel, když Jiřímu ještě nebylo sedm let. Když bylo Jiřímu z Poděbrad třináct let, začalo na koncilu v Basileji jednání mezi církevními hodnostáři, kteří tu byli shromážděni, a zástupci husitů, jejichž poselstvo vedl Jan Rokycana. Mistr Jan z Rokycan (Balzerovy "Abbildungen böhmischer un mährischer Gelehrten und Künstler" 1773)V té době se Rokycanovi pražané spojili s umírněnými husity a s českými katolíky proti radikálnímu kališnickému křídlu táborů a „sirotků“; 30. května roku 1434 se obě seskupení střetnou v bitvě u Lipan, ve které na straně panské jednoty bojuje i čtrnáctiletý Jiří z Poděbrad. Výsledkem dlouhého vyjednávání v Basileji bylo vyhlášení kompaktát, k němuž došlo v roce 1436 v Jihlavě. Kompaktáta (která ovšem nebyla nikdy potvrzena papežem) povolovala husitskému obyvatelstvu přijímání z kalicha. České země se tak staly oblastí „dvojího lidu“ a každý obyvatel se musel rozhodnout, ke kterému z obou vyznání chce patřit. Sama událost vyhlášení kompaktát je důležitým mezníkem na evropské cestě k náboženské toleranci a svobodě. Vzápětí husité uznali platnost korunovace Zikmunda Lucemburského z roku 1420 a Zikmund nastupuje na český trůn. Potvrzuje zábory církevního majetku, k nimž došlo za husitských válek, ale záhy, v prosinci roku 1437, umírá.

Po Zikmundovi nastupuje na trůn jeho zeť Albrecht Habsburský. Ani jeho vláda netrvá dlouho, král umírá na úplavici v roce 1439 při tažení proti Turkům. Albrechtův syn Ladislav se narodil až několik měsíců po otcově smrti, proto se mu říkalo Ladislav Pohrobek. Albrechtova smrt tak byla počátkem dlouhého období bezvládí. Zemi v té době spravovaly landfrýdy, branně-politické spolky působící na krajském principu. Nejmocnější landfrýdy byly východočeské, v nichž měli převahu kališníci. Jejich velitelem se v roce 1444 pro své vojenské a diplomatické schopnosti stává přes svůj mladý věk – bylo mu dvacet čtyři let – právě Jiří z Poděbrad. Roku 1448 dobyl Prahu, ovládanou katolickými pány, a dosadil sem opět kališnického arcibiskupa Rokycanu, který dříve pro neshody se Zikmundem a Albrechtem hlavní město opustil. Cílem politiky Jiřího z Poděbrad byla obnova politické jednoty země a ukončení bezvládí; při svém úsilí nacházel podporu zejména u nižší kališnické šlechty a měst z východních Čech.

V této politice pokračuje, když je v roce 1452 zvolen zemským správcem. Opírá se přitom jak o obratnou diplomacii a sňatkovou politiku (například nejvyšším purkrabím jmenoval katolického pána Zdeňka ze Šternberka), tak o sílu (dobyl Tábor jako středisko radikálního kališnictví a nechal internovat představitele táborské církve Mikuláše z Pelhřimova a Václava Korandu). V roce 1453 se ujímá vlády třináctiletý Ladislav Pohrobek a čtyři roky nato umírá na leukémii. Jiří z Poděbrad (Schedel, Liber chronicarum 1493)Druhého března 1458 je Jiří z Poděbrad zvolen za českého krále na Staroměstské radnici hlasy zástupců českých stavů (s jeho kandidaturou souhlasí i představitelé katolické šlechty). Tato volba znamenala průlom do tradičních středověkých zvyklostí, a stala se tak významnou událostí v českých dějinách. Skutečnost, že se český trůn stal svobodně volitelným, byla výrazem růstu politické moci stavů a změn, jaké přinesla husitská revoluce. Anonymní kališnický kronikář Jiříkovo zvolení komentoval slovy: „A z toho byla veliká radost věrným Čechuom, a mnozí sú plakali pro radost, že milý Buoh vysvobodil je z toho, že sú již vyšli z moci německých králuov, kteříž sú myslili zlé učiniti lidu českému a zvláště těm, kteříž přidrží se Čtenie svatého.“

Postavení Jiřího z Poděbrad doma i v Evropě bylo od počátku obtížné, pro mnohé byl kacířem, který nadto pocházel z nepříliš vysokého rodu; pro jeho zvolení se také vyslovili jen představitelé stavů království českého, moravští katolíci hlasovali proti němu. Jiří však byl obratný diplomat, a tak se mu postupně podařilo získat uznání na celém území Koruny české. Vystupoval jako král obojího lidu (kališnického a katolického), nadále uplatňoval umění kompromisu a sňatkovou politiku, bděl nad dodržováním kompaktát, což zaručovalo stabilitu v náboženské oblasti. Obě jeho ženy pocházely z katolických rodů, jeho rádci byli také většinou katolíci. Nehodlal však v království připustit vznik nových církví; proto zasáhl proti Jednotě bratrské, která se v té době začala ustavovat.
V roce 1462 prohlásil papež Pius II. kompaktáta za zrušená. Na tento akt Jiří z Poděbrad reaguje rozsáhlými projekty, jejichž cílem bylo nedopustit izolaci českého státu a oslabit mezinárodní vliv papežské kurie. Jiří rozvíjí koncepci mírové unie evropských panovníků, jejímiž hlavními orgány by byly stálý kongres se zákonodárnou pravomocí a soudní dvůr. Můžeme tedy říci, že jeho projekt předjímá nadnárodní organizace, které vznikaly až ve dvacátém století. S prosazováním tohoto plánu pak souvisí i známá „rytířská cesta“ k západoevropským dvorům, kterou podniklo poselstvo skládající se z kališnických i katolických pánů pod vedením králova švagra Lva z Rožmitálu (deník účastníka cesty Václava Šaška z Bířkova se stal inspirací Jiráskova díla Z Čech až na konec světa). Jiřího plány se však nesetkávají s ohlasem a nakonec ztroskotají.

Jiří z Poděbrad (Z Kuthenovy "Kroniky o založení země České" 1539)

Situace se stále dramatizuje; proti Jiřímu se ustavuje Zelenohorská jednota pod vedením Zdeňka ze Šternberka, bouří se katolická města Vratislav a Plzeň. V roce 1466 papež Pavel II. dává Jiřího do klatby, prohlašuje ho za sesazeného z českého trůnu a vyhlašuje proti Čechám křížovou výpravu. Té se v roce 1468 staví do čela uherský král a bývalý Jiřího zeť Matyáš Korvín, po bitvě u Vilémova se však ocitá v obležení a je zajat. Jiří ho propustí, když Matyáš přislíbí, že upustí od další války a přimluví se za královo smíření s papežem. Matyáš Korvín však své sliby nesplnil; zakrátko se dává v Olomouci zvolit katolickými stavy českým králem – jeho titul je uznán na Moravě, v Lužici a ve Slezsku, a tak Jiřímu zůstává faktická moc pouze v kališnických oblastech Čech. V této situaci Jiří z Poděbrad pochopí, že nemůže udržet korunu pro své syny a uzavře dohodu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV. z jagellonské dynastie. Český sněm pak odmítá Matyáše a uznává nástupnické právo Vladislava Jagellonského, Kazimírova syna. Matyášova i Jiříkova strana jsou už v té době vyčerpány válkou; počátkem roku 1471 se objevuje naděje na smír, avšak 22. března Jiří z Poděbrad nečekaně umírá. Je pohřben v královské hrobce v chrámu svatého Víta.

Kunhuta ze ŠternberkaJiří z Poděbrad byl dvakrát ženat, s Kunhutou ze Šternberka měl sedm dětí, s Johanou z Rožmitálu pět dětí. Z těch je patrně nejznámější Hynek z Poděbrad, překladatel Boccaccia, spisovatel a básník, který vnáší do české literatury renesančního ducha.

Jiří z Poděbrad byl jediný český panovník, který nepocházel z panovnické dynastie a byl zvolen stavy. Dnes na jeho vládě oceňujeme náboženskou toleranci, rozumnou politiku a schopnost kompromisu, a zejména jeho sen o institucionálně podepřené mírové jednotě Evropy.

Autor textu Michal Ajvaz

e-mailemFacebook   twitter