Odložme brýle mámení! - Churchillův fultonský projev 65 let poté

Winston Churchill – po nečekané porážce v parlamentních volbách v červenci 1945 už z pouhého postu vůdce opozice Jeho Veličenstva – přednesl svůj možná nejslavnější projev právě před 65 lety, dne 5. března 1946, na Westminster College v missourijském Fultonu. Za přítomnosti prezidenta Harryho Trumana a řady dalších významných osobností mj. důrazně upozornil na železnou oponu, která v pásu od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla spuštěna napříč kontinentem.

Odděleny touto bariérou od západního světa zůstaly země střední a východní Evropy: „Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato slavná hlavní města a obyvatelstvo kolem nich leží v sovětské sféře a všechna jsou v té či oné formě vystavena nejen sovětskému vlivu, ale ve velmi vysoké a rostoucí míře také kontrole z Moskvy.“ Ti, kdož dodnes odsuzují, že britský expremiér tak mj. odepsal demokratické Československo, zjevně projev neznají, protože o kus dále se lze dočíst: „Policejní vlády tam převažují takřka ve všech případech a až dosud tam, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.“

Sovětský svaz podle Churchilla nechtěl válku, ale přál si kýžené „ovoce války a nekonečnou expanzi své moci a doktríny“, přičemž nebylo jasné, kde jsou limity jeho expanzivních tendencí. Bylo by chybou, pokud by západní mocnosti věřily v uchování míru tím, že Moskvě ponechají volnou ruku; „ruští přátelé“ podle Churchilla dokázali máloco ocenit tak jako sílu a ničím nepohrdali více než vojenskou slabostí. Největší naději pro uchování míru představovala OSN, britský expremiér však varoval, že ta bude neefektivní, pokud se nevytvoří „bratrské spojenectví anglicky mluvících národů“. Churchill stále ještě věřil v možnost urovnání sporů formou jednání, ovšem projev byl implicitní výzvou k přístupu z pozice síly.

Americké veřejné mínění přijalo Churchillova slova přinejlepším s rozpaky – víra v trvalou spolupráci velmocí coby základu poválečného světa ještě zdaleka nevyprchala. Ostatně Rooseveltova administrativa právě takovou vizi v americkém obyvatelstvu po tři roky pěstovala, zatímco bezpočet amerických publicistů i vlivných činitelů dokonce vykresloval Stalinovu politiku, cíle i vnitřní režim v Sovětském svazu jako návrat k liberální demokracii. Po euforii však přišlo bolestivé vystřízlivění a s ním i potřeba vysvětlit americké veřejnosti, že konkrétní sovětské kroky ve východní Evropě, ale také v Íránu či Turecku podobnou proměnu rozhodně nepotvrzují.

A tak deset měsíců po skončení války v Evropě již mnozí američtí představitelé, hovoříce off-the-record, přivítali Churchillův projev jako něco, co už bylo nejvyšší čas říci veřejně. Ovšem – přeci jen bylo dobře, že se na nejistou půdu vydal nejprve bývalý britský premiér: oficiálně prezident Truman i jeho státní tajemník James Byrnes odmítli Churchillův „nepřátelský“ pohled na Sovětský svaz a ujišťovali veřejnost o své vlastní podpoře Spojeným národům a pokusům o dohodu s Rusy.

Myšlenky obsažené v Churchillově projevu nicméně v následujících měsících pomohly Trumanově administrativě získat podporu pro rodící se novou linii politiky vůči SSSR. Spolupráce se Stalinem, jež byla očividně možná jen při neustálém ustupování jeho stupňujícím se požadavkům, byla pomalu ale jistě střídána novou politickou strategií, kterou později její architekt, ředitel nově zřízeného Štábu pro plánování zahraniční politiky Státního departmentu George F. Kennan, formuloval jako „dlouhodobé, trpělivé a zároveň pevné a bdělé zadržování (containment) ruských expanzivních tendencí“.

Churchill však nebyl prvním, kdo použil termín „železná opona“ pro popis evropské situace. Už 28. února 1945 tak v reakci na výsledky jaltské konference učinil německý ministr propagandy Joseph Goebbels. A Winston Churchill sám hovořil o železné oponě už 18. srpna 1945 v Dolní sněmovně. V atmosféře všeobecného nadšení ze společného vítězství Velké koalice nad mocnostmi Osy (o čtyři dny dříve kapitulovalo Japonsko) se však jeho řeč setkala s naprostým neporozuměním.

Chmurné myšlenky ohledně budoucnosti střední a východní Evropy Churchilla provázely už v závěrečných týdnech války a v prvních dnech po jejím skončení. 12. května poslal prezidentu Trumanovi telegram, v němž jej upozornil, že podél ruské fronty se spustila „železná opona... Nevíme, co se za ní děje. Zdá se být nade vši pochybnost, že celá oblast na východ od linie Lübeck-Terst-Korfu bude brzy zcela v jejich rukou.“ Churchill chtěl dosáhnout „porozumění s Ruskem, anebo zjistit, jak na tom s ním jsme“, dříve než Britové a zejména Američané „smrtelně oslabí své armády“.

Jaká to proměna – pouhých deset týdnů poté, co naplněn euforií z konference v Jaltě 27. února v Dolní sněmovně prohlásil, že neví o „žádné vládě, která si stojí za svými závazky, dokonce i když jsou pro ni nevýhodné, pevněji než ruská sovětská vláda“? Už na jaře 1945 byl zejména ze zpráv o sovětském chování v Polsku stále patrnější pravý opak. Obyvatelstvo v Británii, USA i jinde se však tehdy chtělo radovat ze společného vítězství, a většina politiků s ním. V procesu bolestivé, ale o to potřebnější proměny těchto nálad sehrál Fulton 1946 úlohu jednoho z nejdůležitějších milníků.

A jeden dějinný paradox na závěr: Josif Vissarionovič Stalin – k němuž měl Churchill vpravdě ambivalentní vztah, nicméně byl si dobře vědom toho, že právě on je hlavním hybatelem poválečného dění ve střední a východní Evropě – skonal ve své vile v Kuncevu na den přesně sedm let po Churchillově fultonském projevu…

Vít Smetana, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR