Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně, kde jeho otec pracoval jako panský kočí a jeho matka, Hanačka, která mluvila lépe německy než česky, jako kuchařka v panských službách. Rodina se často stěhovala v souvislosti s otcovou službou. Za „vlastní dětský domov“ pokládal Čejkovice, kde chodil do školy. Krajina, v níž vyrůstal, se mu vtiskla do duše, později říkal, že od doby dětství má rád roviny: „Údolí mě tísní, a nevidět dost slunka...“ V Hustopečích navštěvuje německou reálku, nějaký čas se pak učí ve Vídni a v Čejči kovářem, vrací se na hustopečskou reálku jako podučitel, studuje na gymnáziu v Brně a přitom si vydělává na studium kondicemi. Když je z gymnázia vyloučen (Karlu Čapkovi vyprávěl, že to bylo kvůli nespokojenosti jeho učitelů s tím, že se zamiloval do švagrové své bytné), dostuduje ve Vídni (vzpomíná, že jako gymnazista chtěl být diplomatem a navštěvoval kvůli tomu dokonce kursy arabštiny) a po maturitě v roce 1872 – ve svých dvaadvaceti letech – začíná studovat na filosofické fakultě vídeňské univerzity filosofii, filologii a přírodní vědy.

Za vídeňských studií se stává preceptorem v rodině bankéře Schlesingera; poprvé v životě netrpí materiální nouzí. Během ročního pobytu na universitě v Lipsku se seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele, která zde studovala hru na klavír, vzali se v New Yorku v roce 1878; Masaryk podle amerického zvyku přijímá její jméno. Masarykovým se narodilo šest dětí, z nichž čtyři se dožili dospělosti; nejznámější z nich je syn Jan, budoucí ministr zahraničí v Benešových vládách.

V roce 1879 se Masaryk habilituje německým spisem Sebevražda jako masový jev sociální. Poprvé se tak v jeho díle objevuje téma, které ho už nikdy neopustí: téma krize moderního člověka – tedy krize, k níž došlo poté, co se rozpadl středověký harmonický názor na svět – a cest, jakými je možno tuto krizi překonat. Po habilitaci začíná přednášet filosofii na vídeňské univerzitě jako soukromý docent. Masaryka od počátku zajímá etický, sociální a politický rozměr filosofie. Jeho myšlení je částečně ovlivněno pozitivismem: filosofie má být založena na vědě, Masaryk klade důraz na konkrétno, na fakta. Zároveň si Masaryk celý život ze všech filosofů nejvíce cenil Platóna: „Jak se ten zájem o fakta a stále o fakta rýmuje s tím mým platonismem? (...) Já chci znát fakta, ale chci také vidět, jaký mají smysl, k čemu ukazují. A tím už jsme v metafyzice.“

Od roku 1882 přednáší na pražské univerzitě; s několika přáteli, z nichž je nejznámější Karel Kramář, vytváří skupinu tzv. realistů, jejíž zásady poprvé vylíčí v článku v roce 1883. „Neměli jsme žádný skutečný politický program,“ vzpomíná později, „spíš jsme drželi k sobě jako generace. Chtěli jsme nějak napravovat poměry, zlepšit noviny a univerzitu, byli jsme pro pozitivní a aktivní politiku – nebyl to jasný program, spíš směr a směr kritický a vědecký...“ A Masaryk také přiznává, že střízlivostí realismu přemáhá romantičnost, která tvořila součást jeho osobnosti. O svém politickém působení říká: „Stál jsem proti Kocourkovu a Hulvátovu a politiku jsem žádal rozumnou a poctivou.“ V roce 1900 pak zakládá s Františkem Drtinou, Edvardem Benešem a dalšími Českou stranu lidovou (realistickou).

Nějaký čas je poslancem v říšském sněmu, ale po dvou letech se vzdává mandátu (později působí v říšském sněmu ještě dvakrát). V devadesátých letech chodí mezi dělníky a přednáší jim, dává podnět k založení Dělnické akademie. „Přijímal jsem socialism, pokud se kryl s programem humanitním; marxismu jsem nepřijímal,“ říká, a také: „Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. (...) Vždycky jsem pro dělníky a lidi pracující vůbec, často pro socialism a zřídka pro marxism.“

Masaryk byl vždy bojovník, nebál se jít proti většině. První z jeho velkých politických a společenských zápasů byl v roce 1877 boj o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, které Masaryk s dalšími označili za novověká falsa. V té době byl poprvé označován jako zrádce národa. „Pro mne otázka Rukopisů byla v první řadě otázkou mravní – jsou-li podvržené, musíme se z toho před světem vyznat. Naše hrdost, naše výchova nesmí spočívat na lži. A pak: ani svou vlastní historii jsme nemohli správně poznat, dokud jsme klopýtali o vymyšlenou minulost.“ Druhým velkým bojem, který Masaryk vedl, byla účast na „hilsneriádě“ v roce 1899. Byl to boj za obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem, mladým Židem, který byl obviněn ze spáchání rituální vraždy. A Masaryk, který bude za dvacet let oslavován jako „tatíček“, je opět označován za odrodilce a zaprodance, jeho studenti na univerzitě jej bojkotují...

V devadesátých letech publikuje Českou otázku, v níž vyloží své pojetí smyslu českých dějin: tím je podle něho rozvíjení myšlenky humanity, které viděl v linii táhnoucí se od Husa a husitství přes českou reformaci k národnímu obrození, k Havlíčkovi a Palackému. Masarykovo pojetí bylo často kritizováno jako zjednodušující a dalo podnět k dlouhému sporu, který zcela nezanikl dodnes a do něhož vstoupil na straně Masarykových přívrženců kupříkladu Emanuel Rádl, na straně jeho odpůrců Josef Pekař.

V letech 1907 až 1914 je opět poslancem říšské rady; postupně ztrácí víru v reformovatelnost rakousko-uherského mocnářství; po vypuknutí světové války odjíždí do Švýcarska a v Ženevě pronáší projev k pětistému výročí upálení Jana Husa, v němž vyhlásí proti Rakousku-Uhersku boj. Zakládá odbojovou organizaci, tzv. „Maffii“; v roce 1917 žije nějaký čas v Rusku, kde organizuje české legie, pak odjíždí do Spojených států, kde mezi krajany rozvíjí kampaň za svobodný stát. Později v díle Světová revoluce vysvětluje své pojetí první světové války jako světové demokratické revoluce proti teokraciím, tj. proti autokratickým systémům, opřeným o státní náboženství.

V roce 1918 je Masaryk v Pittsburgu, kde podpisují zástupci českých a slovenských organizací dohodu o vzniku společného státu. 26. září je ustavena prozatímní československá vláda pod Masarykovým předsednictvím, která vydává 18. října tzv. Washingtonskou deklaraci, v níž je vyhlášena samostatná Československá republika. Do vlasti se Masaryk vrací v prosinci 1918 a skládá slib presidenta republiky; presidentem byl zvolen celkem čtyřikrát. Masaryk zůstal i v době svého úřadu silnou osobností a plně využíval všechny své kompetence. Byl spojen zejména s tzv. skupinou Hradu, politickou skupinou lidí, kteří mu byli blízcí; „Hrad“ se opíral zejména o Československou stranu národně sociální, Československou sociální demokracii, Československou obec legionářskou, patřili k němu i některé další osobnosti z oblasti politiky, ekonomie a kultury. Masarykovou patrně největší zásluhou je ta skutečnost, že ani ve složitých poměrech tehdejšího období, kdy se v Evropě vzmáhaly autoritativní režimy, se Československo nikdy neodchýlilo od demokratického zřízení. 14. prosince 1935 Masaryk abdikoval ze zdravotních důvodů; 14. září 1937 umírá.

Masaryk říkal, že k demokracii nedílně patří starost o vzdělanost a mravní kvality společnosti, péče o duchovní klima dané společnosti, schopnost povznést se nad stranické zájmy. Když se jej Karel Čapek zeptal, jak by formuloval svůj nejvlastnější důvod pro demokracii, Masaryk odpověděl: „Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu.“ A dále své stanovisko upřesnil: „Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.“