Vlastimil Tusar (18. října 1880 - 22. března 1924)

V pondělí 18. října uplynulo sto třicet let od narození druhého československého premiéra Vlastimila Tusara.

 

Zamýšlíme-li se nad osobností dnes už prakticky neznámého politika Vlastimila Tusara, asi jeho nejpříhodnější charakteristikou je, že byl osobností, která překračovala vymezené hranice. Možná nejvýmluvněji to dokládá historka z období těsně před první světovou válkou. Tusar, tehdy už říšský i moravský zemský poslanec, byl pozván jakožto nejvýznamnější moravský sociální demokrat na ples pořádaný místodržitelem. Do té doby bylo pravidlem, že sociální demokraté toto pozvání z principu odmítali. Nechtěli si zadat s vládnoucí mocí a chtěli tímto postojem také demonstrovat, jak hluboká propast zeje mezi horními vrstvami vysokých úředníků, šlechticů nebo politických představitelů a obyčejnými dělníky, jejichž životní úroveň je o mnoho řádů nižší. Tusar se však rozhodl pro jiný postup. Nejen, že se na ples dostavil, ale dokonce požádal o tanec choť samotného místodržitele. Způsobil tak velkou společenskou senzaci. Pravděpodobně chtěl tímto činem dát jasně najevo, že sociální demokraté, do té doby strana do jisté míry odmítaná, jsou tady a je s nimi třeba počítat. Vždyť si postupem doby vydobyli postavení jednoho z nejvýznamnějších a nejsilnějších politických subjektů v celém státě.

Jak již bylo uvedeno, je Tusar politikem dnes prakticky neznámým. Je to asi dáno tím, že jeho předchůdcem byl Karel Kramář, který jako první obsadil premiérské křeslo nově vzniklého státu. Byť ve své funkci příliš nezazářil, prvenství mu už nelze upřít. To z něj v kombinaci s přitažlivostí jeho osudu zřejmě dělá pro veřejnost osobnost populární. Stejně tak Tusarův následovník, pomineme-li dva premiéry úřednické, Antonín Švehla byl politikem a státníkem velkého formátu. Dovolil bych si konstatovat, že spolu s Masarykem a Benešem patřil k vůbec našim nejvýznamnějším politikům v období 20. let. Kramář i Švehla jsou tedy známí, jejich osudy byly zpracovány historiky. Tusar za nimi zůstává ve stínu. Kromě několika slovníkových hesel a jedné drobnější knihy z pera renomovaného historika Zdeňka Kárníka se o něm prakticky není možné něco podrobnějšího dozvědět. To by nás však nemělo zmást. Tusar mezi politiky svojí strany vyčníval a až na menší výjimky můžeme konstatovat, že sociální demokracie asi nezrodila v uvedeném období politika, který by jej předčil. Stejně tak jeho premiérské působení bylo výjimečné. Tusarova vláda zakončila konstituování státu a připravila jej na pravděpodobně nejvýznamnější vnitropolitický konflikt v jeho počátečním období, který mohl zásadním způsobem destabilizovat jeho postavení. Tímto konfliktem mám na mysli rozkol v nejsilnější politické straně - v sociální demokracii. Levé křídlo strany, z něhož později vzešla komunistická strana, hrozilo možností revoluce, ale té se podařilo i díky Tusarovým krokům zabránit. To už ale předbíháme. Vlastimil Tusar si bezesporu zaslouží, aby se o něm vědělo a hovořilo.

Vlastimil Tusar se narodil v roce 1880 do nikterak majetné rodiny. Přesto začal navštěvovat gymnázium. Během studia však zasáhla do jeho života tehdy velmi rozšířená nemoc tuberkulóza. Ta mu nejprve vzala matku a posléze i otce. Bylo tedy nutné, aby se osiřelý Tusar začal vzdělávat praktičtěji – v oboru, který mu zajistí v budoucnu obživu. Přešel na obchodní školu. Po škole začal pracovat jako obchodní příručí. V tomto zaměstnání však nepobyl dlouho. Díky svému členství v odborech byl zaměstnán nejprve jako tajemník jednoho z odborových svazů a následně přešel jako administrativní síla do Dělnického knihkupectví a nakladatelství.

Tusar byl velkým samoukem, rád četl a vzdělával se. Brzy se v něm také projevily organizační schopnosti. Díky tomu jej v roce 1903 sociálně demokratická strana, majitelka zmíněného knihkupectví, vyslala na Moravu, kde se měl jakožto novopečený redaktor brněnského listu Rovnost nejen starat o chod redakce ale i podílet na rozvoji strany v tomto regionu. Do dění na Moravě se Tusar zapojil s velkou vervou. Doba poloviny prvního desetiletí 20. století byla neklidná. V monarchii se naplno rozhořel zápas o všeobecné volební právo, jeden z hlavních cílů největší levicové strany. Sociální demokraté si dobře uvědomovali, že odstranění dosavadního nespravedlivého volebního systému privilegujícího bohaté, posílí jejich stranu. Ta měla sice obrovské množství příznivců ale vesměs pocházejících z nejchudších vrstev, což způsobovalo, že se nemohla plně projevit její síla. Postup strany nesl úspěch a ve spolupráci s dalšími politickými subjekty se podařilo přelomovou změnu prosadit v roce 1907. Během tohoto úsilí vynikl Tusar jako zdatný vyjednavač a také agitátor, myšleno v dobrém smyslu tohoto slova.

Kromě boje o všeobecné volební právo se Tusar angažoval též v boji o tzv. Moravský pakt. V té době kromě celostátního parlamentu měla svůj zastupitelský sbor i každá země mocnářství. I do těchto menších parlamentů se volilo podle, z našeho pohledu, nespravedlivého kuriového volebního systému, preferujícího bohaté. Na rozdíl od Čech, kde se pro spory mezi Čechy a Němci nikdy nepodařilo tento systém korigovat, se na Moravě dohodnout jeho změnu podařilo. Ta sice nebyla pro sociální demokraty nejpřívětivější a Rovnost v čele s Tusarem se proti změně ostře ohrazovala. Ona ale stejně vstoupila v platnost a pro sociální demokracii byla určitě přívětivější než předchozí forma.

Tusar ještě nemohl v době změn volebního systému ani do jednoho ze sborů kandidovat, protože nedosáhl hranice 30 let, což byla v té době hranice pasivního volebního práva tedy hranice, od kdy může být člověk zvolen. V roce 1911 už byl tento problém odstraněn a Tusar se stal kandidátem do Říšské rady, celostátního parlamentu sídlícího ve Vídni. Mandát se mu podařilo získat a zasedl tak v poslanecké lavici. V roce 1913 se stal též poslancem Moravského zemského sněmu. Před první světovou válkou stanul de facto v čele moravské sociální demokracie a patřil mezi nejvýznamnější moravské politiky vůbec.

Vypuknutí první světové války bylo pro českou politiku (zahrňme nyní pod pojmem česká i moravskou reprezentaci) mimořádně obtížným obdobím. Český národ od poloviny 19. století získával postupně celou řadu výdobytků, jako např. vlastní školy apod. Válka přinesla nejen nebezpečí jejich ztráty ale také hrozbu naprosté politické marginalizace českého národa. Vládu nad monarchií si chtěli uzurpovat Němci, což pro Čechy nebyla dobrá zpráva. Bylo třeba hledat cestu, jak z nastalé situace ven. Někteří, jako např. Tomáš Masaryk, volili odboj a snahu o vlastní stát. Vedení sociální demokracie v čele se Bohumírem Šmeralem se rozhodlo pro loajální postoj. Nevědělo se vůbec, jak válka dopadne a tak byl tento názor do značné míry logický. Vyhrálo-li by Německo a jeho spojenec Rakousko-Uhersko, s pozicí českého národa by to bylo velmi zlé. Skupinka sociálních demokratů, která by za války prosazovala loajalitu se mohla pokusit leccos zachránit. Tusar tuto pozici podporoval.

K obraně českých zájmů bylo třeba něco podniknout, neboť se situace uvnitř Rakouska velmi zhoršovala. V roce 1916 byl založen Český svaz, což byla organizace reprezentující takřka všechny české poslance na Říšské radě. Byl to krok přelomový. Na vrcholové úrovni začali sociální demokraté spolupracovat s tzv. buržoazními stranami. Do té doby situace takřka nemyslitelná. Tusar byl zvolen jednatelem tohoto nově ustaveného orgánu, což byla velmi významná funkce. Většinou zůstával ve Vídni, kde koordinoval českou politiku.

S postupem doby se však Tusarův loajální postoj proměňoval a v konečné fázi války se přiklonil na stranu odpůrců loajality. Důležitým pro jeho „obrat“ se stal patrně pobyt na mezinárodní konferenci odborů ve Švýcarsku, kam mu vláda povolila v roce 1917 vyjet. Pozdější zprávy o tom, že zde dostal od Masaryka instrukce, je třeba odkázat do říše legend. Na druhou stranu ale nelze popřít, že informace získané od jednoho ze zástupců odboje mohly změnit Tusarův pohled. Během roku 1918 tak už stál plně na platformě vzniku nového státu a podílel se na řadě významných akcí domácí politiky. Stal se i členem renovovaného Národního výboru, koordinačního orgánu domácí politiky, z nějž posléze vzešel i první československý parlament.

Říjnových událostí v Praze se Tusar neúčastnil. Z rozhodnutí vedoucích činitelů Národního výboru měl zůstat ve Vídni a měl být spojkou mezi českou politikou a orgány rozpadající se monarchie. Z této pozice potom za českou stranu koordinoval a řídil rozluku centrálních státních orgánů monarchie. Dnes se může zdát být tento úkol jako nevýznamný, ale je třeba si uvědomit, že od roku 1526 tvořily české země součást habsburské monarchie. Problémů byla celá řada, od postavení německé menšiny ve vznikajícím Československu, přes rakouské válečné dluhy až po tak zdánlivě podružný problém jakým byla archivní rozluka. Tusar se snažil všechny záležitosti svědomitě řešit a nutno uznat, že se mu to až obdivuhodně dařilo.

Úspěšné působení na zmíněném postu Tusara předurčovalo k tomu, aby se o něm uvažovalo jako o možném ministru. Situace ve státě byla však velmi složitá. Obecní volby na jaře 1919 ukázaly, že předválečné preference voličů se budou měnit. Volbám jasně dominovaly obě socialistické strany – sociální demokracie a socialisté ještě spolu s agrárníky. Naopak strana úřadujícího premiéra Kramáře - národní demokracie - neuspěla. Tato situace se odrazila i ve vládě. Ta podala demisi a bylo třeba nalézt nového premiéra, který by Kramáře vystřídal. Nakonec padla volba právě na Tusara. Pro něj mluvilo, že pochází z nejsilnější politické strany, o níž se dalo předpokládat, že po dokončení a schválení ústavy vyhraje i první parlamentní volby. Dále byl znám díky své práci ve Vídni i svou politickou obratností a schopností dosahovat kompromisu. Dne 8. července 1919 tak prezident Masaryk jmenoval Tusara druhým československým premiérem. Byl to jediný premiér, který v období první republiky pocházel ze sociální demokracie. Tato strana tak díky Tusarovi učinila velký krok, ještě před několika lety nemyslitelný a nepředstavitelný. Stala se stranou nejen vládní ale dokonce vládě předsedající. Vládu kromě sociálních demokratů tvořili ještě agrárníci a socialisté. Díky tomuto složení bývá také nazývána jako vláda rudo-zelené koalice, kde rudá reprezentuje socialistické strany a zelená agrárníky.

Popsat všechny Tusarovy kroky v premiérském křesle nelze. Podrobný rozbor jeho vládního působení by vlastně musel suplovat dějiny Československa v uvedeném období a to vzhledem k možnému rozsahu tohoto článku nelze. Zdeněk Kárník, Tusarův životopisec, zmiňuje ve své knize tři základní Tusarovy počiny, které bychom mohli připomenout i na tomto místě.

Prvním závažným problémem byla národnostní otázka nově tvořeného státu. První horké chvilky připravili premiérovi Slováci, resp. představitel nejsilnější slovenské politické strany Andrej Hlinka. Ten se upnul k myšlence slovenské autonomie a vydal se na vlastní pěst do Paříže na mírovou konferenci, aby tam pro tento svůj plán získal podporu. Co by jeho vystoupení znamenalo pro československou zahraniční politiku asi netřeba zdůrazňovat. Jeho „misi“ se nakonec podařilo zastavit. Hlinka nejen, že nebyl v Paříži přijat, ale byl dokonce z Franci vykázán. Další problémy se daly čekat od českých Němců. Jejich snaha o územní separaci už byla dávno potlačena a tak přišel na pořad dne začátek jednání o uspořádání jejich postavení v rámci Československa. Tusar se při jednání s představiteli německých politických stran projevil jako rázný politik. Nepřiměřené požadavky odmítl a vyzval německé zástupce, aby se konstruktivně podíleli na výstavbě státu.

Dalším problémem byla otázka socializace, tzn. zespolečenštění výrobních prostředků. Konec války silně radikalizoval celou společnost a ta si přála rázné levicové reformy. Toto heslo, tehdy všeobecně společensky přijímané, měly tak ve svém programu i vyloženě pravicové strany. Teoretický požadavek však narážel na praktické provedení. Počáteční nadšení vrcholových politiků rychle chladlo. Negativ totiž byla celá řada. Panovaly obavy z reakce západních mocností, jejichž podporu stát nutně potřeboval. Dále bylo jasné, že změna majetkových poměrů by přinesla obtíže ve výrobě, jež by se určitě přelily i do oblasti sociální. Československo už tak mělo problémů víc než dost a bylo by hazardem, přidělávat si další. Od plánu se tedy začalo pomalu ustupovat. Problém byl, jak negativa socializace vysvětlit občanům. Vláda se snažila voliče uchlácholit alespoň některými kroky vykládanými jako předstupeň socializace, jako bylo např. zřízení závodních rad, jež disponovaly možností kontrolovat výrobu.

Třetí oblastí, která byla pro Tusara i nový stát kritická, byly poměry uvnitř nejsilnější strany, tedy v sociální demokracii. Zde se začalo tvořit levicové křídlo, jež postupně usilovalo o ovládnutí celé strany. Bylo ovlivněno myšlenkami bolševické revoluce v Rusku. Odmítalo účast ve vládě a prosazovalo radikální levicové reformy nebo přímo revoluci. Pro Tusara to byla prekérní situace. Jako představitel státu musel hájit jeho zájmy a na druhou stranu si nemohl proti vládě, jíž předsedal, poštvat značnou část vlastní strany. Situace vyžadovala taktizování. Některé premiérovy kroky se nám tak mohou zdát nekonzistentní. Musíme je ale číst v kontextu doby. Tusar dělal, co uměl, aby pokud možno udržel ve státě stabilitu. Vždyť ještě neskončila mírová jednání v Paříži a deviza Československa jakožto ostrůvku klidu a stability v rozbouřené Evropě byla nesmírně důležitá.

Tusarovi se podařilo stát dovést až k přijetí nové ústavy. Ta definitivně upravila podobu vrcholných orgánů, především vlády, prezidenta a parlamentu. K volbě nového zákonodárného tělesa se proto bez okolků přistoupilo. Volby vyhrála sociální demokracie. Tusar se tak automaticky stal kandidátem na premiéra. Předpokládalo se, že vzhledem k výsledku voleb, obnoví předvolební koalici. Háček byl ovšem v tom, že v rámci sociální demokracie působily vlastně už dvě strany – levice a pravice. Obě tato křídla usilovala o ovládnutí celé strany. Levice měla v poslaneckém klubu méně členů, ale ve straně měla převahu. Poslanci levice odmítali, aby strana pokračovala ve vládním angažmá. Osud kabinetu tak visel na vlásku. Tusar vedl celou řadu jednání, protože stát potřeboval vládu s parlamentní většinou. Hlasování o důvěře bylo do poslední chvíle napínavé a to, že vláda nakonec překvapivě parlamentem prošla, bylo překvapivé. Poslanci levice nakonec pro vládu hlasovali ovšem s podmínkou, že o setrvání ve vládě definitivně rozhodne sjezd strany svolaný na září 1920.

Zmíněný sjezd se nakonec stal záminkou pro řešení vnitrostranické situace. Hrozilo, že levice ovládne stranu a to by pro stát znamenalo doslova smrtelné nebezpečí. V parlamentu totiž nebylo možné počítat s hlasy poslanců národnostních minorit, kteří stáli doposud v opozici proti němu, a tak bez sociální demokracie nebylo myslitelné sestavení akceschopné vlády. Bylo tedy nesmírně důležité, aby tato strana zůstala reformistickou a pro-státní a vyhnula se radikálně levicovému programu, který hodlala levice ve straně po svém uchopení moci prosadit. Do řešení se zapojily špičky politické reprezentace včetně prezidenta Masaryka. Bylo dohodnuto, že Tusar podá demisi, aby politici pravice nebyli v očích straníků vázáni vládním angažmá a pokusí se stranu získat na svou stranu. Jasně z toho vyplývalo, že uvnitř strany musí dojít k rozkolu, který ji na dlouho oslabí. Pravice totiž neměla sílu levici porazit a strana se tak musela nutně rozpadnout. Tusar v těchto dnech prokázal svého státnického ducha. Zájmy vlastní strany obětoval ve prospěch státu, jehož byl premiérem. Sociální demokracie se následně skutečně rozpadla. Z levice se stala komunistická strana a sociální demokracie tak ztratila nejen značnou část členů, ale i voličů. V průběhu dějin první republiky se už nikdy nestala nejsilnější stranou. Tuto pozici zaujali agrárníci.

Tusar, který nikdy neměl příliš pevné zdraví, celý spor odnesl vážnými zdravotními potížemi. Po demisi opustil Československo a odjel na léčení do Německa. Do vrcholové politiky už se nikdy nevrátil, byť se o něm několikrát na různé posty uvažovalo. Po zotavení se Tusar stal vyslancem ČSR v Německu. Byl to post nesmírně významný a prestižní. Vzhledem k hospodářským vazbám českých zemí a Německa, by se dalo říct, že v československé diplomacii jeden z nejklíčovějších. Tusar se ukázal být diplomatem obratným a můžeme-li to tak říct, pro Československo nesmírně užitečným. Díky svým vlastnostem, mezi které můžeme počítat společenský takt, se mu brzy podařilo navázat v rámci německé politiky řadu velmi cenných kontaktů, jež pak využíval ve prospěch státu. Jeho schopností si vážil i ministr zahraničí Edvard Beneš, který jinak neměl ve zvyku lidi příliš chválit. Především byla ceněna Tusarova aktivita, jež se neomezovala jen na oblast Německa. Berlín stále zůstával, i přes válečnou porážku, důležitým diplomatickým centrem, kde se navazovaly kontakty a získávaly informace z celého světa. Právě ty dokázal Tusar podchycovat a posílat do Prahy, kde byly zapracovávány do koncepce zahraniční politiky.

Jak už jsme se zmínili, Tusara trápila celá řada zdravotních neduhů, které se jeho pracovním vytížením a stresem jen zhoršovaly. Jedna z pracovních afér se mu nakonec stala osudnou. V roce 1924 vyjednávalo Československo klíčovou smlouvu s Francií. Spojenectví s touto zemí bylo alfou a omegou československé zahraniční politiky. Německo neslo tuto smlouvu pochopitelně s nelibostí a tak se pokusilo československou zahraniční politiku očernit zveřejněním nepravdivých údajů z dojednávané smlouvy. Československo díky tomu mělo vypadat bezmála jako válečný štváč. Tusar podnikl rázné kroky, aby celou věc uvedl na pravou míru. Bohužel napětí a stres způsobily, že dostal těžký srdeční záchvat, po kterém se již neprobral a dne 22. března 1924 zemřel. Jak dodává Zdeněk Kárník – při popisu smrti tohoto politik, kterému byl cizí patos, se nelze patetickým slovům vyhnout. Tusar skutečně zemřel jakožto voják československé diplomacie pro stát, kterému sloužil.

Je těžké hodnotit s odstupem času některé kroky Vlastimila Tusara. Ještě těžší, je hodnotit jeho odkaz. Co by, alespoň z mého pohledu, nemělo být ale zapomenuto, je to, že Tusar byl ochoten obětovat zájmy své strany i své osobní pro zájem státu. Díky tomu jej můžeme zařadit mezi nejvýznamnější politiky dvacátých let 20. století a možná českých dějin vůbec. Vždyť kolik takových bychom jinak v naší historii i dnešní politice našli. Myslím, že by jich bylo po málu.

Autor textu: PhDr. Lukáš Šlehofer