Znovusjednocení Německa 3. října 1990

Znovusjednocení Německa v roce 1990 nepochybně představuje jeden z nejdůležitějších historických milníků evropských dějin po roce 1945. Okolnosti, které této historické události předcházely, však nelze zúžit pouze na období od listopadu 1989 do října 1990, tedy na časový úsek mezi pádem Berlínské zdi a aktem sjednocení obou německých zemí. Celá druhá polovina 80. let byla významnou politickou předehrou k tomuto procesu.

 

Politické situace v Evropě před německým znovusjednocením

Vztahy mezi oběma částmi Německa byly v průběhu celé studené války napjaté. Od poloviny 80.let však začaly být patrné určité změny v komunikaci mezi východoevropskými a západoněmeckými politiky. Generální tajemník Komunistické strany Německé demokratické republiky Erich Honecker jako první východoněmecký politický představitel přijal v roce 1984 pozvání do SRN, které se však neuskutečnilo v souvislosti se zhoršením vztahů mezi oběma zeměmi po rozmístění raket středního doletu v SRN. S Helmutem Kohlem se setkal až při své návštěvě v roce 1987. Oba představitelé se dohodli na „konstruktivní spolupráci, navzdory rozdílným pohledům na zásadní otázky“.

Pro budoucí znovusjednocení Německa však byl zásadní příchod nové mocenské garnitury v SSSR po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS. Na rozdíl od svých předchůdců považoval Gorbačov za nezbytné změnit zásadním způsobem nejen vnitřní hospodářské a politické poměry, ale také zahraniční politiku SSSR včetně přístupu k východoevropským zemím.

25.října 1989 se Gorbačov oficiálně zřekl Brežněvovy doktríny při návštěvě Finska a uznal, že východoevropské země mají právo dělat politiku „po svém“. Nový přístup k dosavadním evropským satelitům se vžil pod názvem Sinatrova doktrína, který byl reminiscencí na text písně Franka Sinatry „I do it my way“. K samotné otázce sjednocení Německa se však Gorbačov stavěl před rokem 1989 i po pádu Berlínské zdi zásadně odmítavě.

K prvnímu setkání Michaila Gorbačova s kancléřem Spolkové republiky Německo Helmutem Kohlem došlo 24.října 1988. V té době Kohl nevěřil tomu, že by s Gorbačovem mohl někdy jednat o znovusjednocení Německa. Na otázku, zda by jednou Gorbačov mohl nabídnout Němcům sjednocení zemí, Kohl odpověděl: „Nepíši futuristické romány jako Wells. To, na co se mě ptáte, patří do říše fantazie“.

Události po pádu Berlínské zdi

Klíčovou roli v procesu znovusjednocení Německa sehrál západoněmecký spolkový kancléř Helmut Kohl, který po pádu Berlínské zdi jasně deklaroval svůj záměr sjednotit obě části rozděleného německého státu. 28. října 1989 pronesl v Bundestagu zásadní projev, ve kterém zdůraznil nutnost brzkého sloučení obou německých republik. 28.listopadu 1989 představil tzv. Desetibodový plán, který měl dovést Německo ke znovusjednocení.

Nejdůležitější byl pátý bod plánu, ve kterém se Helmut Kohl zmínil o možnosti „rozvíjet konfederativní struktury mezi oběma státy v Německu s cílem vytvořit federaci, tzn. spolkové uspořádání“.

Vyjednávání s východoněmeckými politickými představiteli však bylo komplikováno tím, že západoněmecká strana dlouho nevěděla, koho má považovat za legitimního partnera k jednacímu stolu. Oficiální nejvyšší představitel NDR generální tajemník SED Egon Krenz byl ve funkci pouze od 24. října 1989 do 6. prosince 1989 a nepředstavoval záruku kontinuity negociačních procesů.

Bylo zřejmé, že tuto otázku mohou vyřešit jen svobodné parlamentní volby v NDR. Konaly se 18. března 1990 a jednoznačně v nich zvítězila Aliance pro Německo se ziskem více než 47%. V rámci tohoto uskupení kandidovala i Kohlova CDU, která získala více než 40% hlasů. „Takový výsledek jsem ani já nepředpokládal“.

Následná jednání o nové vládě probíhala již poměrně rychle. 12. dubna 1990 byl jmenován nový kabinet v čele s Lotharem de Maizirem (CDU), který následně vedl s Helmutem Kohlem všechna důležitá jednání o budoucím uspořádání.

Integrace mezi oběma státy probíhala i na ekonomické úrovni. K 1. červenci 1990 byl stanoven termín vyhlášení měnové unie mezi NDR a SRN. 23. srpna 1990 schválila Lidová sněmovna NDR na svém mimořádném zasedání sjednocení obou částí Německa v poměru 294 : 64 a dne 31. srpna 1990 byla podepsána státním tajemníkem NDR Güntherem Krausem a západoněmeckým ministrem vnitra Wolfgangem Schäublem Smlouva o znovusjednocení Německa, obsahující 45 článků a 3 rozsáhlé přílohy. Ve smlouvě byly upraveny vztahy mezi německými republikami a stanoveno rozdělení území bývalé NDR na pět spolkových zemí, řídících se již Ústavou SRN.

Postoj USA, SSSR, Francie a Velké Británie

Dne 13. listopadu 1989 došlo k jednání nejvýznamnějších amerických politiků - prezidenta George Bushe, ministra zahraničních věcí Jamese Bakera a hlavního experta na zahraniční politiku Henryho Kissingera o otázce sjednocení Německa. Henry Kissinger k otázce německého uspořádání prohlásil: „Sjednocení Německa je nevyhnutelné a USA by za to později musely zaplatit, kdyby Němci cítili, že jim stavíme překážky do cesty“.

Většina amerických politických představitelů spojovala podporu znovusjednoceného Německa s jeho členstvím v NATO. Pro USA byla jednota NATO důležitější než samotný fakt sloučení dvou německých republik a v tomto bodě našly Spojené státy v Kohlovi principiálního stoupence své strategie začlenění jednotného Německa do struktur NATO.

Významnou událostí v procesu vyjednávání o znovusjednocení Německa představovalo ustavení tzv. mechanismu 4 + 2. Tento model zahrnoval pravidelná setkání představitelů Sovětského svazu, USA, Velké Británie, Francie a obou německých států. Na toto uspořádání panoval ze začátku kritický názor. Především na americké straně zaznívaly obavy, že by rozšířením vyjednávacích kompetencí na více subjektů mohly Spojené státy přijít o svůj vliv na dění v Německu.

Michail Gorbačov se k otázce jednotného Německa vždy stavěl zdrženlivě a zcela odmítavě se stavěl k plánům na začlenění spojeného Německa do NATO. Pro Gorbačova bylo toto téma velmi citlivá také proto, že k těmto diskusím docházelo tak brzy po rozpadu východního bloku.

Gorbačov se začal v jednáních o znovusjednocení Německa výrazněji angažovat na konci května 1990, kdy vedl intenzivní diskuse se svým americkým protějškem Georgem Bushem. George Bush společně s ministrem zahraničních věcí Jamesem Bakerem během těchto jednání představil Sovětům svou představu o roli NATO v nově uspořádané Evropě. Podle Bakera a Bushe mělo být NATO jakousi „ kotvou stability“, která bude garantovat sounáležitost NATO s Evropou.

Michail Gorbačov s tímto názorem v zásadě souhlasil, což znamenalo zásadní změnu pohledu sovětských představitelů na otázku znovusjednocení. Další důležitý posun nastal během návštěvy Helmuta Kohla v SSSR v polovině července 1990, po níž Gorbačov upustil od výhrad k plánované velikosti Bundeswehru a členství Německa v NATO. Tím byly na sovětské straně odstraněny hlavní překážky znovusjednocení Německa.

Ve Francii panovaly silné obavy ze spojení dvou rozdělených německých republik. Pramenily z představy, že silné Německo bude mít odlišný pohled na fungování Evropské unie.

Francie se obávala zásadního oslabení svého vlivu na zahraniční politiku Evropské unie. Svou roli zde sehrál i demografický faktor. Zatímco SRN měla srovnatelný počet obyvatel jako Francie, obě německé republiky měly mít kolem 80 milionů obyvatel. Poradce francouzského prezidenta Mitteranda Jacques Attali důvěrně sdělil svému sovětskému protějšku, že „Francie v žádném případě nechce sjednocení Německa, i když si uvědomuje, že v konečném důsledku je to nevyhnutelné“.

Své obavy ze sjednoceného Německa neskrýval ani francouzský prezident François Mitterrand. Již v srpnu 1989 začal zastávat názor, že by se v souvislosti se spojením dvou německých republik mělo raději hovořit o sjednocení než o znovusjednocení.Mitterrandovy obavy z možnosti spojení dvou německých republik se v průběhu roku 1989 ještě dále zvýšily. V září 1989 během návštěvy Kyjeva prohlásil, že přílišný spěch na sjednocení Německa může mít negativní vliv na stabilitu Evropského společenství.

Mitterrandův odpor k německému znovusjednocení nemohl zmírnit ani fakt, že jej s Helmutem Kohlem pojilo dlouholeté přátelství. Své pocity vyjádřil 20. ledna 1990, když při soukromém rozhovoru s premiérkou Margaret Thatcherovou uvedl, že „sjednocení Německa může vést k vytvoření nového Hitlera a oživení vzpomínek na špatné Němce, kteří tehdy ovládali Evropu“. V březnu 1990 prohlásil francouzský velvyslanec ve Velké Británii během návštěvy u Margaret Thatcherové, že podle mínění francouzské vlády „musí Francie a Velká Británie společně čelit německé hrozbě“.

Krajně negativní stanovisko ke znovusjednocení Německa zastávala premiérka Velké Británie Margaret Thatcherová. Na rozdíl od ostatních státníků nepovažovala znovusjednocení Německa za historické završení rozpadu Sovětského bloku a spojení rozdělené Evropy. Proces znovusjednocení vnímala optikou obav z revize německých hranic. Její obavy dále vzrostly v prosinci 1989 po zveřejnění 10tibodového programu Helmuta Kohla, který komentovala slovy: „Porazili jsme Němce dvakrát a teď jsou zpátky“

Během svého jednání s Helmutem Kohlem prohlásila, že „je možné uvažovat o sjednocení německých republik teprve po 10 až 15 letech, kdy bude nepochybné, že jsou obě země demokraticky dostatečně pevné“.

Pro svůj postoj hledala spojence mezi evropskými politiky a částečně jej našla v osobě Françoise Mitterranda, který však v této otázce nezastával tak vyhraněné stanovisko. Na rozdíl od francouzského prezidenta nevěřila tomu, že by Německo v rámci Evropského společenství omezovalo své politické a ekonomické ambice. „Právě politické a ekonomické ambice Německa v případě jeho sjednocení ovládnou Evropské společenství“.

Proces znovusjednocení pokládala za příliš rychlý a neprozíravý. Rovněž se obávala, že proces sjednocování oslabí postavení Michaila Gorbačova v Sovětském svazu. Bezprostředně po pádu Berlínské zdi v listopadu 1989 Thatcherová Michailu Gorbačovovi sdělila, že znovusjednocení Německa není v zájmu Velké Británie.

Svým kategorickým odporem vůči otázce německého sjednocení mezi světovými politiky zůstala britská premiérka brzy osamocena. „Margaret Thatcherová se svým odporem v této věci zašla příliš daleko“, prohlásil bývalý západoněmecký kancléř Helmut Schmidt.

Postoj britské premiérky se změnil teprve po Dublinském summitu v květnu 1990, který garantoval neměnnost hranic na Odře a Nise. Následná jednání ve formátu 2+4 mohla být díky tomu následně vedena v mnohem věcnějším duchu. 12.září 1990 pak byla v Moskvě podepsána Smlouva o konečném uspořádání vztahů k Německu. Tento zásadní dokument upravoval sjednocení Německa z pohledu mezinárodního práva.

Přijetím této smlouvy ztratilo platnost právo a odpovědnost Spojenců ve vztahu k Berlínu a Německu jako celku. V článku 7 je ustanoveno, že „sjednocené Německo je v této věci plně suverénní ve vnitřních i zahraničních záležitostech“ Smlouva dále zavazovala členské státy k tomu, aby zachovávaly omezenou kapacitu ozbrojených sil Německa na úrovni 300 000 mužů. Po tomto podpisu už německému znovusjednocení nestálo nic v cestě.

Den Německého znovusjednocení

V noci z 2.na 3.října 1990 přišlo oslavit spojení dvou německých států na berlínské náměstí Republiky více než 100 000 lidí.

Jak zdůrazňuje ve svých pamětech Helmut Kohl, akt sjednocení na místě před Říšským sněmem měl svou historickou symboliku: „Z okna západního portálu vyhlásil v listopadu 1918 sociální demokrat Scheidemann první německou republiku. Její konec symbolizovaly plameny, které vyšlehly z kupole budovy v únoru 1933. Po konci druhé světové války vztyčili Sověti na jejích troskách rudou vlajku a zahájili rozdělení Německa a Evropy. Jaké by tedy mohlo být po čtyřiceti pěti letech vhodnější místo pro oslavu překonání tohoto rozdělení a začátku nové, doufejme mírumilovnější éry?“.

Autor textu: Mgr. Jiří Panenka