Neškrtá vláda v investicích příliš tvrdě a nepodvazuje tím hospodářský růst?

Členové NERV Pavel Kohout, Vladimír Dlouhý a Jan Procházka reagují na dotaz Jana Macháčka.

Pavel Kohout: Zrušme ministerstvo financí, vážně

Když se podíváme na české veřejné finance, s uspokojením zjistíme, že netrpí krizí. Státní rozpočet každoročně inkasuje něco kolem 37 procent HDP. V roce 2010 to bylo 37,11 % HDP; v roce 2011 pravděpodobně podobná suma. To je velmi komfortní částka, za kterou lze provozovat slušný a vlídný sociální stát. Sociálně tržní hospodářství za Erharda a Adenauera v Německu v 50. letech si vystačilo se zhruba 31 procenty HDP.

Jenže náš stát se nechová slušně, není vlídný a naše hospodářství není hospodárné. Trpíme krizí kvality veřejné správy a krizí důvěry. Trpíme plýtváním na všech úrovních. Jak by se vláda měla chovat?

Šetřit ve výdajích, a to spíše v investičních než v provozních. Při uvážení gigantické neefektivity veřejných zakázek je to povinnost. Šetřit lze i rušením úřadů. Patříme mezi byrokratické supervelmoci. Počet pracovníků v průmyslu a ve stavebnictví během let 1993-2009 poklesl o 26,2 %. Naopak počet zaměstnanců veřejné správy a sociálního zabezpečení vzrostl ve stejné době o 69,6 % (nepočítám vojáky a učitele, jejichž počet poklesl). Ve složitosti daňové byrokracie jsou na celém světě horší už jen Pákistán, Kongo, Ekvádor, Kamerun, Bělorusko, Ukrajina, Senegal, Mauretánie, Čad, Venezuela, Nigérie, Vietnam, Bolívie a Brazílie.

Asi se máme prorazítkovat k prosperitě. Unikátní strategie.

Rušit lze celá ministerstva. Ne ministerstvo kultury, protože u civilizovaných národů kultura patří mezi nejlepší investice. Samozřejmě za předpokladu, že ministr rozumí kultuře, což bohužel nelze tvrdit o dvou posledně jmenovaných loutkách, které se vystřídaly na tomto úřadě.

Měli bychom zrušit i ministerstvo financí. Část jeho agendy by převzala Daňová inkasní služba, další části pak Úřad pro státní rozpočet a Agentura pro správu státního dluhu. Finančně analytický útvar by se dostal pod kontrolu NKÚ.

Všechny tyto složky by byly přísně apolitické a každoročně auditované nezávislou externí společností. Jejich ředitelé by byli vybíráni podle odbornosti, včetně minimálně sedmi let praxe v soukromém finančním sektoru. Podobné pravidlo platí pro ředitele Energetického regulačního úřadu, jsou snad veřejné finance méně důležité? Mimochodem, samozřejmostí by měl být psychologický posudek.

Fiskální politika je příliš důležitá, než aby mohla být trvale svěřena do rukou politikům. Gigantické dluhy tzv. vyspělých západních ekonomik ukazují, že dosavadní model řízení veřejných financí má neodstranitelnou konstrukční vadu. Je načase ji odstranit.

 

Vladimír Dlouhý: Tak rychlé snižování deficitu není nutné

Domnívám se, že tak rychle snižovat deficit nemusíme a že při výsledku roku 2011 nám pomalejší tempo ani nezhorší obecnou pozici ČR, ani nezvýší v krátké době úroková rozpětí (a tedy se nezdraží financování našeho dluhu).

Koalice se na rozpočtových opatřeních dohodla v úterý a vláda je přijala ve středu. S NERVem tyto kroky diskutovány nebyly, čerpat mohu pouze z veřejných podkladů. Vše je velmi čerstvé, takže několik poznámek bez nároku na úplnou přesnost.

- Makroekonomická stabilita je zásadní podmínkou dalšího alespoň trochu přijatelného hospodářského vývoje naší země.

- Konkrétním opatřením na výdajové straně nelze mnoho vytknout: obecné úspory ve státní administrativě jsou v pořádku, stejně jako snížení dotací na OZE (po známých problémech s fotovoltaikou). Nové schéma valorizace důchodů znamená sice jejich relativní snížení, ale jde o přechodné opatření.

- S příjmovou stranou je to složitější. Jsem příznivec nízkých daní, nemám na to však fundamentalistický pohled - v dnešní krizové situaci jsem si vždy uměl zvýšení daní představit. Obecně také považuji za lepší zvyšovat daně nepřímé než přímé. Trápí mne však odpovědi na tři otázky.

- Koho vlastně zdaňujeme? Toho, kdo momentálně vydělává nejvíce, což je střední a vyšší příjmová skupina lidí, nejsou to však ti nejbohatší. Nevolám po žádné milionářské dani, ale je dobré jasně říci, proč majetek bohatých více nezdaňovat (vedlo by to k odlivu zisku i kapitálu ze země, omezilo domácí i zahraniční investice, byl by to zdroj spíše podvodů a úniků atd.).

- Co se děje s úsporami? Pokud stát více zdaňuje, je to vždy anti-stimulační a proto je zásadní požadavek na efektivní využití dodatečných příjmů. Pokud budou mít lidé pocit, že se tyto prostředky ztratí v neefektivních, předražených a zkorumpovaných státních zakázkách, tak možná snížíme deficit, ale podnikatelské klima a náladu lidí obecně dále jen zhoršíme.

- Jaké jsou vedlejší, možná i nežádoucí dopady? Ďábel je vždy v detailech, příkladem budiž vyšší DPH: každý, kdo jen trochu zná například drobné stavebnictví, vidí, jak najednou mnohem více plateb probíhá v hotovosti z ruky do ruky, menší stavební firmy si jednorázově - na určitou činnost - založí firmičku, která má obrat pod hranicí zdanění, daleko více bují Švarc systém a všechny další podobné jevy. Dejme pozor, abychom náhodou na konci dne nevybrali méně, než si myslíme.

- Největší problém však vidím jinde. Kolega Luděk Niedermeyer 11.4. v HN připomněl rychlost, se kterou stát snižuje rozpočtové schodky. Má pravdu, vskutku potřebujeme v roce 2013 schodek 2,9 % HDP a v roce 2014 1,9 % HDP (když již v roce 2011 jsme dosáhli 3,1 %)? Nikdo nezpochybňuje ani úspory, ani nutnost snižovat dluh. Jde však o nalezení křehké hranice mezi obezřetnou fiskální politikou a potřebami české ekonomiky. Domnívám se, že tak rychle snižovat deficit nemusíme a že při výsledku roku 2011 nám pomalejší tempo ani nezhorší obecnou pozici ČR, ani nezvýší v krátké době úroková rozpětí (a tedy se nezdraží financování našeho dluhu).

V českých podmínkách nevěřím v nějaké pozitivní dopady vyšších schodků (například cestou fiskální stimulace, o které se nyní tak diskutuje v eurozóně i v USA) na náš hospodářský růst v krátkém období. Spíše mám na mysli dvě konkrétní oblasti, kdy začínáme škrtat příliš: vzdělání a dopravní infrastruktura. Obě souvisí s konkurenceschopností.

Hlavním motorem české ekonomiky je část zpracovatelského průmyslu a s ním spojených služeb. Jsou to firmy, ať české či zahraniční, které jsou subdodavatelé pro finální výrobce, většinou ze stabilních zemích eurozóny. Tyto firmy (na rozdíl od jiných sektorů české ekonomiky) udržely mzdy, sektorový reálný efektivní směnný kurz a svojí konkurenceschopnost v minulých letech (po roce 2003) pod kontrolou. Dnes jsou zárukou alespoň určitého ekonomického výkonu i v těchto krizových letech, řada z nich však dnes pracuje na hranici svých možností, s nízkými ziskovými maržemi a při velmi omezené schopnosti investovat.

Dojde-li alespoň k mírnému oživení zahraniční poptávky od 2. poloviny letošního roku, pak tato část české ekonomiky bude schopna hrát svojí významnou roli zhruba další pět, možná sedm let. Potom je její další osud (a tedy i náš) dán schopností inovovat, pracovat s novými technologiemi, modernizovat, zůstat atraktivními pro případně zahraniční investory a musí být schopny efektivně exportovat. To vyžaduje: a. mladé a vzdělané lidi; b. schopnost rychle a efektivně vyvážet, ať už po silnici či železnici.

Jistě, podmínek pro kvalitativní posun české ekonomiky je mnohem více. Vzdělání a infrastruktura je však něco, na čem bychom ani v těchto těžkých letech moc šetřit neměli. Zatím na to máme.

 

Jan Procházka: Šoková terapie není na místě

Kolega Kohout napsal, že s tím nemá NERV nic společného. Kolega Dlouhý, že to s námi nikdo neřešil. No, celou záplavu změn určitě ne, ale dost našich myšlenek v těch změnách je, ale jejich nakupení do neuvěřitelné hromady balastu je určitě větší, než si kdokoliv z nás dovedl představit.

Myslím, že opravdu nejlépe to vystihl kolega Niedermayer ve svém článku, takže nezbývá než navazovat. Osobně jsem každý měsíc pečlivě sledoval pokladní plnění MF ČR a dával si je do tabulky a varoval, že výpadek příjmů bude mnohem větší než očekávaný, již bez faktu problémového financování evropských projektů. Výdaje se ale tak lehce sledovat na online bázi nedají a tak i pro mě byl konečný deficit velikým šokem a překvapením, které je sice pozitivní, ale skrývá v sobě to velké ale, které kolega LN velice dobře popsal. Ekonomie stejně jako příroda nám opět ukázala, že jí tak úplně neřídíme, ale ona částečně řídí nás.

Samozřejmě, že jsme z té smršti změn všichni úplně rozhození. Bylo to krásně vidět nejen na politicích, ale i na komentátorech, analyticích či odborářích, kteří sami ani nestíhali pojmout všechny změny, které v návrzích jsou, a diskutovali věci, které tam nebyly (nejlépe asi v Událostech Komentářích pánové Ševčík a Samek). Pořád říkám, že je to správná cesta, ale ten rozsah je až morbidní. Chápu, že nejlepší vyjednávací pozice byla právě v tomto týdnu a že se většina opatření rozpustí v čase a na některá asi ani nedojde, ale stejně. Šoková terapie podle mě není na místě.

Vláda zvyšuje DPH a jiné daně a provádí plošné škrty, protože to je jedna z nejrychlejších cest, jak dodržet trajektorii schodků, ke kterým se zavázala. Odpověď na otázku - zda je to ideální cesta v době, kdy ekonomika zas tolik neroste, hasit požáry let minulých je nasnadě - není, ale je to cesta správná. Vláda cítí, že pokud nebude dodržovat sliby, že jí to ratingové agentury a finanční trhy vrátí na ceně dluhu. Ale ta vnitřní nejistota, že to vlastně nemá ve svých rukou, musí být neúnosná. To, že to odnese na zbytku popularity u obyvatelstva, je věc druhá.

Kolega Kohout napsal, že s tím nemá NERV nic společného. Kolega Dlouhý, že to s námi nikdo neřešil. No, celou záplavu změn určitě ne, ale dost našich myšlenek v těch změnách je, ale jejich nakupení do neuvěřitelné hromady balastu je určitě větší, než si kdokoliv z nás dovedl představit. Státní rozpočet většinou na razantní změnu vybrané daně reaguje až 3 roky, než se usadí a začne se vybírat opravdu tolik (někdy více, někdy méně), kolik bylo predikováno. Nyní se ještě některé položky stále nesrovnaly s krizí roku 2009. Odhadovat, jak opatření dopadnou, je nyní věštění z křišťálové koule.

 

Publikováno na iHNed.cz, 13.4.2012