Tomáš Sedláček: O hodnotě a ceně

V poslední době se často setkávám s otázkami, které se točí kolem rozdílu mezi hodnotou a cenou. Ač se to nezdá, je to otázka zcela fundamentální a v mnoha případech i fatální, a tedy velice užitečná. Ekonom nedokáže odborně odpovědět na otázku po (objektivní) hodnotě věci.

Zeptáte-li se ekonoma na hodnotu jízdního kola, pokrčí rameny. Zato o ceně toho kola vám dokáže říci mnoho. Podobné je to, když se zeptáte na „skutečnou“ hodnotu koruny vůči euru nebo „hodnotu“ jisté akcie či „hodnotu zlata“. Dokážeme vám říci spoustu o jejich ceně, jaká byla a jaká je - méně už (nebo skoro nic) o tom, jaká bude.

Předpověděl to Oscar Wilde

Začněme lehkou parafrází citátu Oscara Wilda: „Ekonom je člověk, který zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho.“ To je totiž celkem výstižné. To, že původní citát zněl „Cynik je člověk, který zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho“, nyní ponechejme stranou - o cynismu ekonomie, což je samo o sobě zajímavé téma, někdy příště. Ekonomie si totiž už dávno dala za (dle mého soudu nedosažitelný) cíl být bezhodnotovou neboli hodnotově neutrální. Přitom o hodnotě hovoříme den za dnem.

Jestliže někdo například říká, že cena koruny vůči euru je nafouknutá, že neodpovídá tržní hodnotě(!), pak de facto říká, že se trh mýlí, že dává vysokou hodnotu něčemu, co ve skutečnosti(?) tak vysokou hodnotu (podle něj) nemá. Jak ale analytik může znát více než trh, odkud bere svůj názor? Vždyť trh přece „ví“ totéž jako on. Jak se tedy může trh dlouhodoběji odchýlit od „hodnoty“? Leda by se danému analytikovi „pravá hodnota“ zjevila pocitově, v křišťálové kouli - pak by to však měl takto i p(r)odávat). Analytik nebo analytička jsou přece součástí trhu, a pokud sami přímo neobchodují, přinejmenším ovlivňují „názor trhu“ svými komentáři.

Druhá, zdá se legitimnější možnost je říci, že trh vždy přesně určí cenu - a tím i hodnotu. Ovšem klást rovnítko mezi hodnotu a cenu je ošemetná věc - pak totiž nesmíme říci, že je koruna nad- nebo podhodnocená. Hodnota je totiž subjektivní záležitost. Beauty is in the eye of the beholder, tzn. krása je v očích pozorujícího. Stejně tak to platí o hodnotě, neboť ta také „existuje“ jen a pouze v očích pozorujícího. A tak se stává (tisíckrát denně), že tutéž akcii jeden hodnotí nízko (a proto prodává) a druhý vysoko (proto kupuje). Každý vidíme hodnotu jinak, jinde. V hodnotu musíme věřit. A propos, kdybychom všichni věřili v hodnotu jistého statku stejně, neprobíhal by nákup ani prodej.

Jak „počítáme“ hodnotu?

Na to je mnoho modelů: můžeme třeba vyjít z nákladů, nebo naopak z očekávané návratnosti. Marx například věřil tomu, že veškerá hodnota pochází z práce (kapitál zde tedy hraje roli jakési akumulované investice práce z minulosti). Jestliže je tedy finální prodejní cena vyšší než součet mezd pracovníků, pak si tuto „nadhodnotu“ přivlastňuje kapitalista.

K určení ceny ovšem potřebujeme opět trh. Cena bez trhu neexistuje stejně, jako neexistuje hodnota bez (subjektivního) hodnotitele. Trh cenu „hledá“, čímž ji tvoří. V případě třeba monopolů, kdy konkurenční trh dobře nefunguje, přece mnohdy potřebujeme regulační úřady, které mají de facto na starost to, aby se cena příliš neodchýlila od (jimi vnímané) hodnoty. A pokud nemají skutečně žádný referenční tržní bod, používají vlastně stejný princip pro výpočet „spravedlivé ceny“ jako středověký Tomáš Akvinský.

Proto nelze odpovědět na otázku, zda je index burzy, koruna, nebo cena zlata nad/podhodnocená. Buď tedy spekulujme o ceně, nebo mlčme - ale vězme, že jsou to jen spekulace, jimž mimochodem říkáme, že tomu trh nerozumí, to jen já (rozuměj daný komentátor/ka). Za objektivní poznání (a už vůbec ne vědu) to skutečně vydávat nelze.

Publikováno v Hospodářských novinách, 20. ledna 2011