Petr Zahradník a Pavel Kouhout v Macháčkově výměně

Otázka: Jak by měla ČNB reagovat na zhoršenou prognózu OECD?

Pavel Kohout: Česká národní banka může intervenovat slovně

V dobách poklesu je euro balvanem na krku v podobě příliš silného kurzu a případně i bankovní krize.

Ne, proboha! Česká ekonomika nepotřebuje ani nižší úrokové sazby (to už nejde), ani kvantitativní uvolňování. Není přece nutné provádět podobné nestandardní výstřelky v situaci, kdy ekonomika je v obyčejné recesi způsobené vnitřním šokem v podobě zvýšení daní a částečně vnějším šokem v podobě vleklé stagnace ve zbytku EU.

Uvolněná měnová politika by nepomohla ani proti jednomu z obou šoků.

Co by možná pomohlo: kdyby ministerstvo financí přestalo s neustálými emisemi dárkových dluhopisů pro občany. Tyto emise jsou vydávány za úrokové sazby, které jsou vysoce nad trhem. Kromě toho, že evidentně mají fungovat jako součást předvolební kampaně ministra financí, mají efekt restriktivní měnové politiky.

Česká národní banka si může lámat hlavu, jak ještě snížit úrokové sazby – a pak přijde ministerstvo financí, odsaje z trhu několik desítek miliard během několika dní, přičemž tento proces opakuje několikrát ročně. Je zřejmé, že jde vlastně o obrácené kvantitativní uvolňování: o kvantitativní restrikci, která má za následek kromě jiného zpomalení úvěrové tvorby a hospodářského růstu. To je elementární.

Česká národní banka nemůže nic konkrétního dělat, ale mohla by intervenovat alespoň slovně. Prohlásit, že politika ministerstva financí je kontraproduktivní.

Euro je nejsilnější známý zesilovač hospodářského cyklu. V dobách růstu euro stimuluje tento růst, v dobách poklesu je balvanem na krku v podobě příliš silného kurzu a případně i bankovní krize. Toto si vyzkoušela řada zemí: Irsko, Španělsko, Portugalsko, Slovinsko, abych jmenoval alespoň některé. Také země, jejichž měny byly, anebo jsou na euro vázány: Litva, Lotyšsko, Estonsko, ale také Dánsko, které rovněž řeší bankovní krizi. Můžeme být rádi, že jsme tyto efekty nezažili na vlastní ekonomice. Naše vlastní bankovní krize z let 1997–2002 byla dost drahá, než abychom ji museli opakovat.

Vlastní měna funguje jako automatický regulátor. V příznivých dobách posiluje, a tlumí tak riziko přehřátí ekonomiky (zajisté k nelibosti exportérů, kteří by chtěli překračovat plány o 120 procent). V nepříznivých dobách vlastní měna oslabí, a zlepší tak konkurenceschopnost domácího průmyslu i služeb.

Oscilace měny jsou nepříjemností, kterou nikdo nemá rád. Co se však stane, když se tato nepříjemnost uměle zruší? Nastane exportní krize a potřeba tzv. vnitřní devalvace. Což je mnohem větší nepříjemnost než kolísání kurzu.

 

Petr Zahradník: Problém máme doma

Náš problém není měnový. Problém je zřejmě strukturální a začíná být čím dál tím více v hlavě.

Výhled, který vůči České republice a její ekonomice nastínila před pár dny OECD, není ničím jiným než první pružnou reflexí respektované mezinárodní instituce na data zveřejněná před pár týdny ČSÚ o katastrofálním vývoji výkonnosti české ekonomiky.

Je-li obraz stavu naší ekonomiky autentický, některé z návrhů na její léčbu příliš doporučeníhodné nejsou – kupříkladu kvantitativní uvolnění měnové politiky. Náš problém není měnový a nesouvisí s rizikovostí fungování či obezřetností bank či nedostatkem zdrojů. Problém je zřejmě strukturální a začíná být čím dál tím více „v hlavě“. Ve skeptickém vnímání nejen současnosti, ale i budoucnosti; v tom, že stávající rozvojový model se již vyčerpal a ten nový nenabral obrátky. Tomu, aby tyto obrátky nabral, daleko více a účinněji napomůže systém řádně nacílených a zdůvodněných poptávkově stimulačních opatření.

Fakt, že nemáme euro, se na naší výkonnosti projevuje minimálně. Problémy spočívají v selhávání našich domácích úkolů. Snad, být v eurozóně, bychom si mohli lépe uvědomit smysl nápravných a podpůrných kroků, které jsou pro členy eurozóny připraveny, a současně i závažnost naší situace. Takto fakticky stojíme opodál, vytváříme si naše vlastní kroky, ale ty – zdá se – nejsou tak účinné. Ale tomuto faktoru bych přikládal vskutku marginální dopad. Klíč spočívá v nenaplňování našich vnitřních předpokladů a potenciálu.

 

Publikováno v HN, 3.6.2013