Petr Zahradník: Českou krizi způsobují i cizí firmy

Nekončící tlak na mzdy i snižování počtu pracovních pozic je jedním z důvodů poklesu naší ekonomiky. Na druhou stranu, pokud by firmy ztratily svou dnešní cenovou konkurenční schopnost, mohlo by to situaci v naší zemi ještě více zhoršit.

Najít něco pozitivního na zprávách o vývoji naší ekonomiky vyžaduje až nelidské úsilí. Jeden z nejnižších růstů HDP z dvacítky zemí unie naši ekonomiku pasuje do pozice země, které se daří lépe než těm, jež prožívají akutní ekonomickou krizi, ale viditelně hůře než všem ostatním.

Pozice mezi dvěma tábory nám náleží i v tom, jak je naše země „drahá“. Spolu s krizí postiženým Slovinskem jsme nejdražší a nejbohatší zemí ze středu a východu Evropy. To by naznačovalo, že rychle bohatnoucí země mohou mít problém (začíná se mluvit i o udržitelnosti vývoje na Slovensku, kde například Bratislavský region bohatstvím v paritě kupní síly předstihl Prahu). Na druhé straně odmítat růst bohatství nemá smysl. Naše „drahota“ s sebou také nese kvalitní veřejné služby, dobrou infrastrukturu i poměrně vysokou životní úroveň.

Potíž jménem struktura

Problém máme se strukturou ekonomiky. Podíl zpracovatelského průmyslu u nás vyrostl až na 30 procent HDP, což je opačný trend než v rozvinutých Evropských zemích, kde naopak klesá k 15 procentům. Navíc je tvořen nikoliv firmami s výrobou finálních produktů, ale většinou podniky zapojenými někde do středu dodavatelskoodběratelského řetězce. Nadto je nemalý podíl těchto firem nikoliv v domácím, ale v zahraničním vlastnictví.

K ekonomice se silně zastoupeným a do nemnoha oborů koncentrovaným zpracovatelským průmyslem jsme se nedostali náhodou. Kolaps snahy o vznik „národního kapitalismu“, urychlený podstatnými chybami ekonomické politiky 90. let, vedl k obratu k podpoře zahraničních investic. Do naší země tak z ciziny tekly značné sumy. Zatímco v roce 1996 a 1997 dle statistik ČNB dosáhl příliv přímých zahraničních investic jen něco přes jednu miliardu eur, v roce 2002 a 2005 to bylo devětkrát více. Celkem dosud překonal objem přímých zahraničních investic částku 100 miliard eur. Navíc bohužel platí, že zatímco peníze ze zahraničí jsou u nás často investovány do velmi výnosných aktiv, horší to je s výnosem českých investic v zahraničí. Zjednodušeně řečeno musíme být velmi dobří exportéři, abychom si na odliv výnosů zahraničních investic vydělali.

Dobré i špatné zprávy

Razantní nástup zahraničních firem do naší ekonomiky byl hlavním motorem rychlého růstu před krizí. Kombinace kapitálové síly a know-how uvolnila potenciál naší země a přinesla zvýšení bohatství prakticky všem vrstvám společnosti. Nešlo jen o rychle rostoucí mzdy, výrazně se zlepšila situace na pracovním trhu, který si dokonce musel pomoci desítkami tisíc dělníků ze zahraničí. Také způsob fungování těchto firem, díky transferu know-how i obvykle vyšším standardům v oblasti podnikání, přispěl ke kultivaci fungování naší země.

Tyto podniky v mnoha oblastech, z nichž nejvíce patrná jsou síťová odvětví či banky, posléze začaly dosahovat vysokých zisků. Na ně je ale nutno pohlížet jako na oprávněnou protiváhu vynaložených investic i značného podnikatelského rizika, kterým investice koncem 90. let byly. Velká část zisků navíc sloužila k rozšiřování investic, ať již formou budování nových kapacit (nejen v automobilovém průmyslu) či potřebným posílením kapitálu (banky). Mix vysokých výnosů firem, který naznačoval atraktivitu naší ekonomiky, s vysokým objemem reinvestic i nových investic vytvářel kombinaci, která se do roku 2008 zdála být garancí českého úspěchu.

Dnes to neplatí. Kombinace vnějších faktorů (ekonomická krize roku 2009) a faktorů ležících uvnitř ekonomiky zavlekla naši ekonomiku do již pět let trvajících problémů. Tok investic se zpomalil, a v průmyslu dokonce načas obrátil. Krizí spuštěný tlak na efektivitu investic vedl k tomu, že ani oživení po krizi v roce 2010 nepřineslo dostatečný obrat ve vývoji zaměstnanosti. Firmy se naučily žít s menším počtem lidí. Fenomén snižování nákladů má pro naši ekonomiku zřejmě větší dopady než jinde. Objektivním důvodem může být skutečnost, že většina našich průmyslových firem je dodavatelem produkčních řetězců, a to obvykle dodavatelem nahraditelným (například autodíly). Tlak na cenu finální produkce se nejsnáze výrobcům přenáší na dodavatele. Dalším faktem patrným v oblasti služeb je, že vysoké zisky českých dcer jsou pro mateřské firmy dobrou cestou k udržení finanční pozice a někdy i k dotování nižší efektivity doma.

Pouze za zavřenými dveřmi jednacích síní představenstva by bylo možno zjistit, do jaké míry je často překvapivě razantní redukce nákladů i počtů zaměstnanců výsledkem snahy managementů dosáhnout stanovených cílů a bonusů či do jaké míry není možno v této oblasti s majitelem, i přes mnohdy značnou efektivitu firem, diskutovat. Ale často znějící motto „Koruna nevydělaná vyvolá korunu ušetřenou” dlouho fungovat, zejména při recesi ekonomiky, nebude.

Co bude dál

Nekončící tlak na mzdy i snižování počtu pracovních pozic je jedním z důvodů poklesu naší ekonomiky. Na druhou stranu, pokud by firmy ztratily svou dnešní cenovou konkurenční schopnost, mohlo by to situaci v naší zemi ještě více zhoršit.

 

Publikováno v HN, 15.7.2013