Petr Zahradník: Eurozóna se z krizové lekce poučila. Nebylo to pět ztracených let

Bylo by škoda, kdyby první vážná existenční epizoda měla zhatit realizaci ambiciózního a věcně potřebného projektu eurozóny.

Téma udržitelnosti eurozóny v poslední době nerezonuje takovým způsobem jako v uplynulých letech. A není to zřejmě pouze projev prázdninové nálady. Vždyť i v čase prázdnin se o tomto tématu v minulých letech hodně diskutovalo. Letos zřejmě budeme mít po třech letech vlastně už neobvyklou příležitost užít si léta bez stresu a obav o budoucnost společné evropské měny.

Dvě evropské lekce

Tato změna nespadla jen tak z nebe. Lekce, kterou eurozóna od podzimu 2008 procházela, byla v zásadě dvojího typu.

Ekonomická recese, kterou prošla a v mnohém stále prochází, nebyla jen razantním cyklickým projevem, ale též projevem strukturálních poruch. Na nich se podílel nedostatečný příspěvek společné měnové oblasti hospodářskému růstu a dlouhodobé prosperitě evropské ekonomiky. Zkrátka, eurozóna přes všechny přínosy nenaplňovala svůj předpokládaný růstový potenciál.

Za druhé, průběh ekonomické recese současně zesílil některé konstrukční vady či nedostatky v samotném mechanismu eurozóny. Jasně to bylo patrné v případě zajišťování fiskálních pravidel, které probíhalo jen formálně. Navíc k porušování rozpočtové disciplíny v nedávné minulosti docházelo nejen s tichým souhlasem, ale také aktivním přičiněním ze strany Německa a Francie, což výrazně přispělo k ochabnutí této disciplíny v celé Evropské unii.

Za konstrukční vadu eurozóny zpětně taktéž můžeme považovat absenci jakéhokoliv stabilizačního nástroje, který by v případě potíží některého z jejích členů zajistil podle předem daných pravidel finanční i další asistenci – a to v případech, kdy si onen člen nebyl schopen pomoci sám.

Další selhání nelze nazvat konstrukční chybou, nýbrž jakýmsi iracionálním stereotypem, který neměl oporu v pravidlech hry eurozóny, ale ve svérázné interpretaci ze strany finančních trhů. Ty hned krátce po spuštění eurozóny začaly vůči celé měnové oblasti uplatňovat prakticky identickou úrokovou sazbu (zřejmě pod vlivem jednotné úrokové sazby Evropské centrální banky pro měnové účely), přestože jednotlivá teritoria měla diametrálně odlišnou míru rizika.

Dalším parametrem, který určitě kvalitnímu fungování eurozóny nepřispíval, byla rozdílná míra naplňování a využívání prostředí jednotného vnitřního trhu, bez jehož alespoň fungování postrádá eurozóna smysl.

Eurozóna má nejhorší za sebou

V prvních letech fungování zůstaly některé z těchto vad skryty. Částečně díky slušné ekonomické výkonnosti, která zahalila rozsah problémů například s fiskální disciplínou, a zhoubu postupného zadlužování. Dokud ekonomika podporovaná nekontrolovanou fiskální expanzí opticky fungovala, rekordně nízké úrokové sazby ekonomové považovali nejen za odpovídající vnímané míře rizika, ale rovněž za přednost eurozóny přesvědčit finanční trhy o její nízké rizikovosti. Navíc, po masivním rozšíření EU v letech 2004 a 2007, kdy přínos pro nové členské státy spočíval především v možnosti vstoupit na jednotný vnitřní trh, by vyhlíželo poukazování na nedostatečnou otevřenost vnitřního trhu až hříšně.

Až přišel rok 2008, kdy cyklický propad doprovázel kolaps několika finančních institucí. Poté se spustilo domino, které všichni známe a jehož následky po Evropě s různou intenzitou vibrují dodnes.
Mezi začátkem potíží v roce 2008 a dneškem se však událo mnoho pozitivních změn. A ty by ve výsledku měly přinést pozitivní odpověď na otázku v titulku článku: ano, eurozóna má s největší pravděpodobností – doufejme na několik dekád – to nejhorší za sebou.

Proč? Protože v mezičase vskutku nelenila a snažila se z utrpěné lekce poučit, přičemž v rámci onoho poučení byla vždy tím nejdůležitějším její celistvost. Opatřeními, která eurozóna přijala, se snažila jak odstranit vady ve své vlastní konstrukci, tak současně přijmout takové preventivní kroky, aby se snížila náchylnost k prudké recesi. A pokud by přece jen k recesi došlo, aby nová opatření nastalý pád změkčila.

Unie svázaná pravidly

Připomeňme si, s jakou „výbavou“ eurozóna v roce 1999 začínala a jaká pravidla svého fungování používá nyní.

Na onom počátku to byl především předvstupní test v podobě splnění Maastrichtských konvergenčních kritérií, následně doplněných Paktem stability a růstu, jehož praktická účinnost však byla mizivá. Potom zde byla sada směrnic a nařízení ohledně vlastního procesu přechodu od národních měn ke společné. Ty se týkaly platebního styku, zúčtování a vypořádání a principů pro přepočet cen. A pak tu ještě byla pravidla fungování společné měnové politiky a ECB. To je prakticky všechno.

V současnosti je vedle všeho výše vyjmenovaného buď ve stadiu zrodu, nebo již úplného fungování řada opatření, strategií, paktů či unií, které eurozóna vytvořila v uplynulých třech čtyřech letech.
Můžeme je rozčlenit na opatření, která se týkají strukturální politiky a konkurenceschopnosti, fiskální disciplíny, finančních trhů, měnové politiky a koordinace hospodářské politiky.

V prvním případě se jedná o Strategii Evropa 2020, doplněnou Paktem Euro plus. Jeho význam už sice trochu klesl, ale obsahově je stále velmi přínosný. Dodejme, že i právě dosažená politická shoda na finančním rámci na období 2014– 2020, včetně strukturálních fondů, taktéž do této skupiny náleží.

Ve druhé oblasti, tedy rozpočtové disciplíně, je to především fiskální kompakt, doplněný a sladěný se sadou opatření posilujících fiskální a makroekonomickou disciplínu v oblastech, které do té doby experti nesledovali.

Ve třetí oblasti je to vedle bankovní unie celá sada nových směrnic spojených jak s výkonem dohledu nad finančním trhem, systémem včasného varování, tak i upravující pravidla hry v jednotlivých segmentech finančního trhu.

V oblasti měnové politiky je jedním z hlavních bodů opatření ECB k posílení likvidity v problémových ekonomikách. V širším smyslu můžeme dodat i vytvoření zprvu přechodného, nyní již trvalého stabilizačního mechanismu, který přispívá stabilitě systému v době problémů některého členského státu.

Zřejmě největší průlom nastal v případě koordinace hospodářských politik, kde pod souhrnným označením „evropský semestr“ najdeme celou řadu nástrojů. Ty umožňují transparentnost výkonu hospodářských politik jednotlivých členských států a jejich snazší porovnávání. Rovněž vedou členské státy k povinnosti předkládat klíčové makroekonomické priority, na které reagují specifická doporučení. Navíc opatření mohou představovat i měřítko pro uvalení určitých sankcí – třeba v podobě omezení možností využívat evropské fondy.

A kde jsou rizika

Daná sada opatření, doplněná celou škálou reformních a stabilizačních kroků na úrovni členských států a spojená s tím, že riziko nyní trhy oceňují autenticky, dává značnou míru evropské naděje. Naděje v tom smyslu, že nejhůře už bylo a že tato opatření přinesou eurozóně potřebnou stabilitu a sílu.

Pokud hovoříme o možných rizicích, která by mohla obnovenou důvěru v eurozónu dále zvrátit, vidím především dvě: Paradoxně, první z rizik souvisí s výše uvedeným výčtem opaření, spojených s podporou stability eurozóny. Z výčtu je patrné, že podobnou smršť nových pravidel eurozóna ještě nezažila. Takové množství opatření vyžaduje mimořádnou míru koordinace při jejich zavádění. Je nezbytné pečlivě zvážit logickou posloupnost i časování a odstranění případných obsahových překryvů, duplicit a rozporů.

Zdá se, že s přijímáním dalších opatření by se teď už mělo výrazně šetřit. Ta stávající si musejí sednout, aby došlo k vytvoření fungujícího, sladěného systému. Pokud se to nepodaří, může být riziko pro eurozónu značné.

Druhé riziko spočívá v hloubce a době trvání recese. Žádné opatření hospodářské politiky nemá šanci působit zcela proti vývoji ekonomického cyklu. Vhodně zvolená a dobře časovaná opatření mohou zmírnit jeho negativní projevy v recesi či urychlit proces oživení. Strukturálně stabilizovaná ekonomika krizovým projevům lépe odolává, ale není vůči nim imunní. Právě hloubka a přílišně dlouhá doba trvání recese by mohla ještě prohloubit a zesílit dopad řady úsporných opatření především v problémových státech a krátkodobě neblahý ekonomický vývoj přelít i do sociální oblasti.
Případné sociální problémy mohou urychlit preferenci populistických řešení, včetně těch, která se týkají aktivního přispívání rozpadu eurozóny a dávání přednosti národním řešením a izolacionismu.
Relativně novým jevem je i snaha o demontáž eurozóny, která nevychází z nepoučeného „hlasu ulice“, ale která se opírá o seriózní, argumentačně podložený akademický slovník i prostředí. Z této půdy – například v Německu v podobě politické iniciativy Alternativa – vyrůstají respektované a v zásadě kompetentní a zdůvodněné návrhy na rozpad eurozóny. Váha těchto destruktivních názorů je nicméně nyní – zdá se – v menšině.

Čtrnáct a půl roku fungování eurozóny je z pohledu měnové historie nic. Racionalita a smysluplnost tohoto projektu za předpokladu prohlubování ekonomických vazeb v Evropě je zjevná, stejně jako celá řada přínosů, které eurozóna již nyní spolehlivě zajišťuje. Tím mám na mysli například zamezení kompetitivních a spekulativních devalvací v jejím rámci, snížení transakčních nákladů nebo komfortnější nakládání s penězi v případě přeshraničních aktivit v Evropě.

Bylo by škoda, kdyby první vážná existenční epizoda měla zhatit realizaci ambiciózního a věcně potřebného a přínosného projektu eurozóny, především pak pod vlivem řešitelného ponaučení z právě obdržené krizové lekce.

 

Publikováno v HN, 8.7.2013