Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

10. 5. 2013 16:32

Zmocněnkyně vlády pro lidská práva se zúčastní pietního aktu v Letech u Písku

V pondělí 13. května 2013 se zmocněnkyně vlády pro lidská práva Mgr. Monika Šimůnková zúčastní pietního aktu v Letech u Písku, kde jménem vlády České republiky a Rady vlády ČR pro záležitosti romské menšiny spolu s pozůstalými a dalšími významnými osobnostmi veřejného života uctí památku obětí romského holocaustu.

Holocaust Romů v období II. světové války začal právě v cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Romové však čelili systematickému porušování občanských a lidských práv v období válečného Československa už od roku 1939, kdy protektorátní vláda vydala první protiromské výnosy o pronásledování Romů, o zákazu jejich kočování a nařizující jejich bezpodmínečné usazení. Tzv. cikánský tábor v Letech fungoval od 2. srpna 1942 do 6. srpna 1943. Během jeho existence v něm bylo internováno 1309 Romů, z nichž 326 věznění nepřežilo. Mezi těmito oběťmi bylo 241 dětí. Z cikánského tábora byly vypraveny tři transporty do Osvětimi, největší 4. května 1943.

Pietní akt k uctění památky obětí romského holocaustu se v Letech koná každoročně v návaznosti na slavnostní umístění kamenného památníku v Letech u Písku tehdejším prezidentem Václavem Havlem v roce 1995. Tradičně jej organizuje Výbor pro odškodnění romského holocaustu v čele s Čeňkem Růžičkou. Správy pietního místa se ujal v roce 2009 Památník Lidice, příspěvková organizace ministerstva kultury, který odpovídal za úspěšně provedenou revitalizaci památníku a jeho okolí.

Projev zmocněnkyně pro lidská práva Mgr. Moniky Šimůnkové na pietním aktu romským obětem nacismu dne 13.5.2013 v Letech u Písku

Vážení pozůstalí,
vážené dámy a pánové,

sešli jsme se zde na tomto pietním místě, abychom jako každý rok uctili památku romských obětí nacismu, zejména těch 1309 Romů, kteří zde byli v tzv. cikánském táboře Lety od 2. srpna 1942 do 6. srpna 1943 násilně internováni a z nichž 326 internaci nepřežilo. Mezi těmito oběťmi bylo 241 dětí.

Dovolte mi zmínit několik historických faktů a také souvislostí, které se s tímto místem pojí a které možná nejsou tolik známy. Napomáhají nám pochopit důležitost pietních aktů a připomínání obětí pronásledování Romů během Druhé světové války. Před samotným vznikem cikánského tábora zde a v Hodoníně u Kunštátu existovaly kárné pracovní tábory pro muže starší 18 let, kteří nemohli prokázat, že si řádným způsobem zajišťovali obživu, nebo doložit potvrzení o domovské příslušnosti. Deset až dvacet pět procent z nich tvořili romští muži. Zřízení těchto kárných táborů také úzce souviselo s nařízením o zákazu kočování a násilném usazování Romů, neboť obce se usazení Romů již tehdy bránili, a proto usilovali o jejich zařazení do kárných pracovních táborů. I zde je však nutno říci, že někteří starostové naopak své dlouholeté sousedy chránili a odmítali je vydat úřadům i v pozdějším období, kdy již byly vypravovány romské transporty. Romů, kterých se jejich domovská obec zastala, zaručila se za ně a z deportačních seznamů je „vyreklamovala”, byla však jen hrstka. Bohužel zůstává smutnou skutečností, že tyto kroky čs. protektorátní vláda iniciovala sama ještě před vytvořením koncepce řešení cikánské otázky v Říši a navazovala jimi na opatření prvorepublikových úřadů.

K internaci českých Romů do sběrného tábora v Letech u Písku a moravských Romů do tábora v Hodoníně u Kunštátu se přistoupilo na základě výnosu o potírání „cikánského zlořádu“, vydaného v Protektorátu Čechy a Morava 10. července 1942. Tímto aktem započalo na našem území rasové pronásledování českých a moravských Romů, jelikož jejich systematické zařazování do sběrných táborů se zakládalo pouze na základě příslušnosti k této etnické skupině. Správou cikánského tábora v Letech byli pověřeni čeští četníci, kteří s vězni jednali hrubě až surově a vynucovali si jejich bezvýhradnou poslušnost. Nucené držení v těchto táborech probíhalo v nehumánních podmínkách a končilo transporty do vyhlazovacích táborů, zejména do Osvětimi.

Vážené dámy, vážení pánové,

o genocidě Romů se v naší společnosti dlouho nemluvilo a široké veřejnosti osud předválečné populace českých a moravských Romů dodnes není příliš známý. Je žádoucí tuto znalost rozšiřovat a vzpomínku na romské oběti rasového pronásledování udržovat. V tomto ohledu bych ráda poděkovala panu Čeňkovi Růžičkovi a Výboru pro odškodnění romského holocaustu za přípravu dnešního setkání. Stejně tak bych ráda poukázala v této souvislosti na významnou roli Muzea romské kultury, které také kromě jiného naprosto zásadně přispívá k dokumentování historie Romů během Druhé světové války na našem území. Pevně doufám, že nebude zrealizován návrh na sloučení Muzea romské kultury s Moravským zemským muzeem, je to dle mého názoru rozhodnutí, které je nutno změnit. K zachování samostatnosti Muzea romské kultury, které je opravdovým klenotem zachycujícím romskou kulturu, zvyky a historii nejen v České republice, ale i Evropě, jsem podnikla mnohé kroky a pevně věřím v pozitivní výsledek.

K lepšímu porozumění historie přispěje také celospolečenská diskuze, která může být vyvolána v návaznosti na návrh na prohlášení 7. března „Dnem památky obětí pronásledování Romů za druhé světové války“. Vláda tento poslanecký návrh projednala 2. května a vyjádřila neutrální stanovisko. Znamená to, že se hlavní diskuze k tomuto návrhu očekává na plénum Parlamentu České republiky. Toto datum by se tak zařadilo mezi významné dny a státní svátky České republiky. Sedmý březen byl zvolen v upomínku na první transport českých a moravských Romů do Osvětimi v roce 1943. Přijetí tohoto návrhu velmi podporuji, protože jej považuji za významný symbol pozitivních změn odkazující na dospělost společnosti, která se umí zcela vyrovnat se svou minulostí. Podporou a přijetím návrhu by představitelé našeho státu oficiálně uznali, že Romové, stejně jako Židé, byli za druhé světové války oběťmi genocidy jedné z nejhorších, neboť 2. světovou válku přežilo jen 10% českých a moravských Romů, a že vnímají tuto skutečnost jako závažnou a hodnou připomínání.

O zájmu společnosti o toto téma svědčí i to, že rok od roku stoupá počet návštěvníků tohoto pietního místa. V roce 2012 zde bylo 11 963 osob (což je nový rekord a oproti roku 2011 nárůst o 1 555 lidí).

Pozitivní vývoj však doposud nenastal v záležitosti vykoupení zdejšího vepřína, který je pozůstatkem komunistického režimu, jenž utrpení Romů za druhé světové války hrubě zatracoval a úctu k tomuto místu spojeném s lidským utrpením nezachovával. Domnívám se, že v demokratické společnosti by taková skutečnost neměla být tolerována a finanční prostředky na řešení této situace by se měly najít. Přála bych si, aby si společnost uvědomila morální rozměr tohoto problému a pochopila, proč je nutné vepřín odstranit.

Při připomínání historických událostí je však nutné si uvědomovat i jejich aktuální souvislosti. Považuji za nešťastné, že se i dnes objevují snahy Romy koncentrovat ve špatných hygienických podmínkách na ubytovnách provozovaných na odlehlých místech a podrobovat je zvláštnímu dohledu, dokonce na jejich nelehké situaci vydělávat.

Je smutné, že i dnes existují snahy zbavit Romy jejich lidství tím, že jsou označováni za nepolepšitelné a nepřizpůsobivé.

A podobně, jako v letech, které předcházely holokaustu, se i nyní objevují politici, kteří si svoji politickou kariéru zakládají na šíření nenávistných výroků o příslušnících této etnické skupiny a na nepravdivých tvrzeních o tom, že tato etnická skupina požívá nějaké nespravedlivé výhody a žije na úkor většiny.

Při vědomí tragických osudů Romů, které si dnes připomínáme, proto budeme vždy razantně vystupovat proti nesmyslným politikám vytlačování Romů z obcí kamsi na skládky polorozpadlých průmyslových závodů a proti návrhům zákonů a opatření, která mají takové postupy petrifikovat, jež se objevují například v současných debatách o údajné užitečnosti a zachování ubytoven jako jednoho článku sociálního bydlení.

Naopak je ale vždy potřeba znovu vyzdvihovat obce, které dělají dobrou každodenní práci v sociální integraci, například ty, které spolupracují s Agenturou pro sociální začleňování.

Ocenit je třeba i mnohá zlepšení, která se objevují v oblasti vzdělávání a já musím sama za sebe říct, že za posledního vedení MŠMT se situace skutečně mění. Představitelé ČR uznali nepřímou diskriminaci romských dětí ve vzdělání a hledají nápravu – vznikl proto plán opatření k naplnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případu D. H. a ostatní proti ČR, který jasně definuje kroky k odstranění nepřímé diskriminace. Naší snahou je zamezit právě tomu, aby byly romské děti na základě své etnicity zařazovány do tzv. praktických škol, které vyučují dle rámcového vzdělávacího programu pro děti s lehkým mentálním postižením. Je proto nutné umět poskytnout romským dětem rovnocenné příležitosti a stejný startovací bod ve vzdělání, které umožní plnohodnotné uplatnění ve společnosti jako všem ostatním dětem.

Situace se také pozitivně vyvíjí ve vztahu k odškodnění nezákonně sterilizovaných žen, jemuž byly podrobeny ve velké míře romské ženy. V této věci se vyjednávám s dotčenými ministerstvy o podnětu, který v loňském roce přijala Rada vlády pro lidská práva. I když jednání nejsou jednoduchá, pevně věřím, že konsensus v nejbližší době nalezneme, tak aby návrh na odškodnění nezákonně sterilizovaných žen mohl být předložen vládě během léta tohoto roku.

V závěru bych chtěla ocenit práci všech, kteří seznamují veřejnost a zejména mladou generaci s kapitolou českých dějin, kterou si zde dnes připomínáme a tím přispívají krůček po krůčku k většímu porozumění soužití Romů a majoritní společnosti. Je to jeden z největších úkolů současnosti v oblasti lidských práv v naší zemi.

Děkuji Vám za pozornost.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Související zprávy