Rada vlády pro národnostní menšiny

ČESKÁ REPUBLIKA

Informace o plnění zásad stanovených Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin podle čl. 25 odstavce 1 této Úmluvy

Jménem České republiky byla Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (dále jen Úmluva)1 podepsána ve Štrasburku dne 28. dubna 1995. S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a schválil ji podle článku 39 odstavce 4 Ústavy České republiky jako mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky. Prezident republiky Úmluvu ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Úmluvy, dne 18. prosince 1997.

Úmluva vstoupila v obecnou platnost na základě svého článku 28 odstavce 1 dnem 1. února 1998 a pro Českou republiku podle odstavce 2 téhož článku vstoupila v platnost dnem 1. dubna 1998. Současně byl ve Sbírce zákonů ČR publikován český překlad Úmluvy2. Ve smyslu článku 25 odstavce 1 Úmluvy předkládá nyní Česká republika v roční lhůtě od vstupu Úmluvy v platnost pro Českou republiku generálnímu tajemníkovi Rady Evropy úplné informace o legislativních a dalších opatřeních, která tato smluvní strana přijala k naplnění zásad stanovených Úmluvou.


OBSAH

Úvod

Obsah

I. ČÁST - obecná (body 1 až 17)

II. ČÁST - zvláštní

PŘÍLOHY

  1. Listina základních práv a svobod
  2. Statistika rasisticky motivovaných stíhaných trestných činů (tabulka)
  3. Materiály k dotazu CERD (usnesení vlády ČR č. 35/1999)


I. ČÁST

  1. Rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky vznikly 1. ledna 1993 dva samostatné unitární státy - Česká republika a Slovenská republika. V obou nových státech se změnil, oproti Československu, demografický obraz. Československá republika vznikla v roce 1918 jako stát výrazně etnicky heterogenní. K československému národu v etnickém smyslu toho slova se přihlásilo jen 64,3 procenta obyvatelstva. Němců bylo přes tři miliony, Maďarů tři čtvrtě milionu, početné byly i menšiny ruská (v souladu s tehdejší terminologií ve Zprávách Státního statistického úřadu Republiky československé jako "ruská - velkoruská/ukrajinská/karpatoruská" nebo "ruská - maloruská/ukrajinská"), židovská a polská. I po druhé světové válce zůstalo Československo i přes nacistickou genocidu Židů a českých a moravských Romů a přes poválečné vyhnání Němců etnicky poměrně nehomogenním státem, kde menšiny čítaly více než milion osob z 15 milionového počtu (v roce 1992) obyvatelstva, nepočítaje v to českou menšinu na Slovensku a slovenskou menšinu v českých zemích. Po zániku československé federace se Česká republika stala etnicky takřka homogenním státem. Číselně sice podíl příslušníků národních/národnostních menšin (dále jen menšin) v demografické struktuře obyvatelstva představuje ještě 5,2 procenta, avšak nejpočetnější z toho je nově uznávaná slovenská menšina, která je silně kulturně i jazykově integrovaná. Oproti tomu asimilace, zejména jazyková, postihuje Romy, Slováky, Němce, Poláky a další menšiny. S výjimkou početnějších, ale disperzně usídlených skupin Slováků a Romů nemá žádná menšina v etnické skladbě obyvatelstva dnešní České republiky výraznější zastoupení. Kromě příslušníků menšin, kteří jsou státními občany České republiky, žijí v zemi trvale nebo dlouhodobě i cizinci (nejvíce je Slováků a Ukrajinců), kteří však také představují jen kolem dvou procent obyvatelstva.
  2. V České republice byl hrubý národní důchod v roce 1997 v miliardách českých korun 1 649,5 v běžných cenách, ve stálých cenách 1 281,8, index oproti předchozímu roku 1996 byl 101,0. V prvních třech čtvrtletích roku 1998 byl hrubý národní důchod v běžných cenách 1 282,6 miliard korun, ve stálých cenách 909,8 miliard korun a index oproti roku 1997 byl 97,9. Česká republika měla k 30. 9. 1998 celkem 10 295 725 obyvatel (oproti roku 1997 klesl počet obyvatel o 7 917 osob).
  3. Ochranu práv příslušníků menšin v České republice upravuje Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod (viz příloha 1). Jednotlivé oblasti pak dílčím způsobem upravují některé zákony. Ochranu práv příslušníků menšin zajišťují i bilaterální smlouvy České republiky se sousedními státy, konkrétně se Spolkovou republikou Německo, Polskou republikou a Slovenskou republikou.
  4. Ochrana menšinových práv je dále zaručena Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace a dalšími mezinárodními normami, nyní zejména Úmluvou. Tyto právní normy jsou považovány za součást českého právního řádu podle článku 10 Ústavy České republiky. Tento článek stanoví: Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
  5. V novodobé historii českých zemí je postavení menšin upravováno již od vzniku Československé republiky v roce 1918. Právní postavení menšin po první světové válce vyplynulo z mezinárodních závazků mírových smluv, konkrétně smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsané v Saint-Germain-en-Laye z roku 19193. Tato smlouva stanovila v článcích 8 a 9 podmínky ochrany postavení tehdejších československých příslušníků náležících k "etnickým, náboženským nebo jazykovým menšinám". V tomto duchu zakotvila ochranu menšin "národních, náboženských a rasových" také první ústavní listina Československé republiky z roku 19204 a současně prováděcí zákon o zásadách jazykového práva v republice Československé5, který tvořil součást ústavní listiny. Rovněž po druhé světové válce upravovala postavení menšin vždy ústava.
  6. Po vzniku československé federace roku 1968 přijal parlament ústavní zákon o postavení národností6 . Zákonný výčet menšin byl doplněn o německou, vedle již existujících maďarské, polské a ukrajinské (rusínské). Romská menšina, stejně jako menšiny další, uznána nebyla. Podle Ústavy a uvedeného zákona žily v tehdejším Československu dva národy (v etnickém smyslu tohoto slova), a to Češi a Slováci, a kromě nich čtyři etnické skupiny, označované jiným slovem než národ (česky národ), tedy slovem národnost (česky národnost). Menšiny samy nebyly a ani nyní nejsou označovány jako národní (česky národní), jako tomu bylo mezi válkami, ale jiným adjektivem, v češtině národnostní. Tato tradice dvojího stupně etnicity je v dnešní České republice stále živá, i když české právo, ctící občanské přístupy, nezná pojem státotvorného (etnického) národa. V obecném pojetí je však národ spojován s jazykem, kulturou a pokrevním příbuzenstvím, méně již se státem.
  7. Ostatně ani v českém názvu Úmluvy se pro označení menšin nepoužívá adjektiva national (národní), nýbrž slova národnostní, vztahující se ke skupině, jejíž význam nedosahuje významu etnického národa. Vycházelo se a dodnes se tradičně vychází z poválečné představy, že by bylo nevhodné přiznávat příslušníkům menšin, že patří k některému národu v etnickém smyslu toho slova, například národu Němců, Poláků či Maďarů. Mohlo by to totiž podporovat iredentizmus, s nímž právě v roce 1938 ze strany států, v nichž tvořily jmenované etnické národy většinu, měli občané tehdejšího Československa smutné zkušenosti.
  8. Ústavní zákon o postavení národností z roku 1968 překonala v roce 1991 Listina základních práv a svobod7, která upravila ochranu práv menšin články 24 a 25. Listina přiznává příslušníkům menšin práva kolektivní i individuální. Odlišuje mezi menšinami národnostními/národními a etnickými, aniž tento rozdíl vymezuje. Takové vymezení v českém právním řádu chybí. (Pro účely těchto informací se omezujeme na národnostní/národní menšiny, pomíjejíce etnické.) Po zániku československé federace se Listina stala v nezměněné podobě od 1. ledna 1993 součástí ústavního pořádku České republiky8.
  9. Vláda České republiky formulovala zásady menšinové politiky v dokumentu Koncept přístupu vlády k otázkám národnostních menšin v České republice (usnesení vlády č. 63/1994). Tento politický dokument nemá sice právní závaznost, ale jeho význam spočívá v tom, že stanovil základní východiska menšinové politiky, včetně zásad postavení menšin a ochrany jejich práv (viz komentář k článku 3 Úmluvy).
  10. Podle výsledků sčítání lidu v České republice v roce 1991 se 531 688 osob, to znamená 5,2% občanů, přihlásilo k jiné národnosti než české. Výsledky tohoto dobrovolného a anonymního přihlášení se k národnosti a k mateřskému jazyku jsou tyto:

Obyvatelstvo podle národnosti a mateřského jazyka v České republice9
(podle sčítání lidu v roce 1991)

národnost
(absolutně)
% mateřský jazyk
(absolutně)
%
česká

9 770 527

94,8

9 871 518

95,8

slovenská

314 877

3,1

239 355

2,3

polská

59 383

0,6

52 362

0,5

německá

48 556

0,5

40 907

0,4

romská

32 903

0,3

24 294

0,2

maďarská

19 932

0,2

20 260

0,2

ukrajinská

8 220

0,1

4 882

0,1

ruská

5 062

0,1

-

-

rusínská

1 926

0,0

2 307

0,0

bulharská

3 487

0,0

-

-

řecká

3 379

0,0

-

-

rumunská

1 043

0,0

-

-

rakouská

413

0,0

-

-

vietnamská

421

0,0

-

-

židovská

218

0,0

-

-

ostatní
(z toho československá)

9 860
3 464

0,1
0,0

16 664

0,2

nezjištěná

22 017

0,2

29 666

0,3

celkem

10 302 215

100

10 302 215

100

  1. Podíl obyvatelstva jiné národnosti než české je na území České republiky v různých krajích a okresech různý. Slovenská menšina, která byla v českých zemích de facto nejpočetnější menšinou už v době federace a po jejím zániku se za menšinu oficiálně uznává, žije rozptýleně usídlena na celém území republiky. Nejvyšší koncentrace je v okresech Sokolov (9,9% obyvatelstva), Cheb (9,3%), Český Krumlov (8,3%), Karviná (8,3%) a Bruntál (8,1%) a v dalších městech, včetně Prahy (2,0 procent). Část občanů, kteří se přihlásili ke slovenské (a také maďarské) národnosti, jsou Romové.
  2. Významná je koncentrace příslušníků polské menšiny, vytvářející souvislé osídlení podél státní hranice s Polskou republikou. Ve dvou okresech, a to Frýdek-Místek a Karviná, představují příslušníci polské menšiny více než 8% obyvatelstva. V této oblasti funguje v systému státního školství také polské menšinové školství od předškolních zařízení až po gymnázia a střední odborné školy (včetně Polského pedagogického centra se sídlem v Českém Těšíně, zřízeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, dále zvláštního úřadu České školní inspekce a pedagogicko-psychologické poradny) a rovněž polské kulturní a osvětové organizace.
  3. Příslušníci německé menšiny žijí v oblouku východního, severního a západního pohraničí Čech a v prostředí někdejších německých jazykových ostrovů (např. Jihlavsko, Vyškovsko). Z jednotlivých okresů měly nejvyšší počty Němců okresy Sokolov (6,1%), Karlovy Vary (3,1%), Chomutov (2,6%) a Teplice (2,4%). Na Moravě je větší soustředění německých obyvatel v okrese Opava (0,9%).
  4. Přes územní rozptýlení romského obyvatelstva na celém území českých zemí lze hovořit o koncentraci této menšiny v průmyslových městech severních Čech, severní Moravy a v Praze.
  5. Méně početné menšiny - Maďaři, Rusové, Rusíni, Ukrajinci, Řekové, Bulhaři, Rumuni a případně Židé žijí rozptýleně usídleni, větší koncentrace je v případě Maďarů a Ukrajinců zejména v Praze a v Severočeském i Severomoravském kraji a Řeků v Krnově a Brně.
  6. Z hlediska naplňování základního cíle Úmluvy učinila Česká republika četná opatření. Některá z nich (16.8., 16.10., 16.16.) učinila respektive začala k ním přistupovat již před přijetím Úmluvy:
    • 16.1. Během ratifikace Úmluvy se uskutečnil v Poslanecké sněmovně Parlamentu mezinárodní seminář na téma "Právní nástroje k ochraně národnostních menšin". Společné jednání zástupců Poslanecké sněmovny, Úřadu vlády, ministerstev a menšin bylo hodnoceno velmi pozitivně. Výsledky z jednání byly také zveřejněny10.
    • 16.2. Při vyslovení souhlasu s Úmluvou přijala Poslanecká sněmovna doprovodné usnesení (č. 561/1997), kterým zavázala vládu, aby po přijetí Úmluvy zpracovala analýzu legislativních norem ve vztahu k problematice menšin a navrhla jejich úpravy, které budou reflektovat zásady v Úmluvě obsažené, a aby politiku k menšinám na exekutivní úrovni uvedla do souladu s jejími ustanoveními. Tento úkol nyní plní vládní zmocněnec pro lidská práva, který je současně předsedou Rady pro národnosti vlády České republiky (dále jen "Rada"), poradního orgánu vlády. Zmocněnec je současně předsedou Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity a Rady vlády České republiky pro lidská práva, dalších dvou poradních orgánů vlády. Funkci zmocněnce koordinujícího sledování stavu ochrany lidských práv a navrhujícího vládě legislativní změny a exekutivní opatření, vytvořila vláda, jmenována po parlamentních volbách v 1998, v září 1998.
    • 16.3. Rada, jejímiž členy jsou zástupci šesti menšin - slovenské, romské, polské, německé, maďarské a ukrajinské) - a náměstci ministrů, do jejichž působnosti spadá menšinová problematika, rozpracovala články Úmluvy s ohledem na legislativní a exekutivní podmínky České republiky. Pro vládu byl tak připraven souhrnný přehled o legislativní situaci ve vztahu k menšinám.
    • 16.4. K Úmluvě zpracovala Rada dotazník Rady Evropy o formách účasti menšin na rozhodování, který byl postoupen řídícímu výboru pro lidská práva Rady Evropy.
    • 16.5. Vláda, sdílíc odhodlání vyjádřené v preambuli Úmluvy uplatňovat zásady Úmluvou stanovené prostřednictvím vnitrostátního zákonodárství a příslušné vládní politiky, zahrnula do svých legislativních úkolů na rok 1999 přípravu návrhu zákona o ochraně práv menšin v ČR s cílem aplikovat zásady Úmluvy do právního řádu České republiky. Návrh zákona má předložit zmocněnec vlády pro lidská práva do konce roku 1999. Při pracích na zákoně se vychází i z legislativní potřeby zákona, provádějícího ústavní zásady, stanovené Listinou základních práv a svobod. Od přijetí Listiny v roce 1991 je absence podrobnější zákonné úpravy, kterou Listina předpokládá, legislativním dluhem. Zákon by mohl nabýt účinnosti v druhé polovině roku 2000.
    • 16.6. V souladu s vládním programovým prohlášením předložil v prosinci 1998 ministr vnitra vládě návrh novely zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. Vláda návrh v únoru 1999 schválila a postoupila ho Poslanecké sněmovně. Změna značně usnadňuje udělení českého občanství bývalým československým občanům, trvale žijícím od rozpadu federace v České republice. Za potíže s přiznáním státního občanství a na to navazující práva, do nichž se rozdělením státu dostali mnozí občané - většinou Romové, kritizovaly v nedávných letech Českou republiku různé zahraniční instituce. Přijme-li Parlament navrhovanou předlohu, mohl by zákon nabýt účinnosti v létě nebo na podzim 1999.
    • 16.7. Vláda schválila v únoru 1999 Koncept dotační politiky financování organizací příslušníků národnostních menšin (usnesení vlády č. 131/1999), jímž se řeší i financování chodu těchto sdružení pomocí státních dotací. Výhledově se počítá se změnou zákona o rozpočtových pravidlech. Péče o problematiku romské komunity by si zasloužila samostatné kapitoly. Z rozhodnutí vlády sledují ministerstva pravidelně svou činnost ve vztahu k Romům. Za poslední dva roky bylo dosaženo pokroku například v oblasti školství (zřizování nultých ročníků pro romské děti, podpora doškolování dospělých). Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo pro vládu Národní plán zaměstnanosti ČR, obsahující pozitivní opatření pro vytvoření podmínek pro zvýšení zaměstnanosti, především rozpracováním programu Opatření na řešení problematiky osob obtížně umístitelných na trhu práce se zřetelem na příslušníky romské komunity. Navrhovaná opatření jsou specifikována v oblasti podpory zaměstnanosti, rozvoje podnikání, zvýšení adaptability, podpory rovných příležitostí. V tomto směru je připravována i novelizace právních předpisů o zaměstnanosti a o působnosti orgánů ČR na úseku zaměstnanosti, živnostenského zákona i obchodního zákona.
    • 16.8. Trestné činy motivované rasizmem, národní nesnášenlivostí a xenofobií se začaly objevovat ve větší míře po roce 1989, především v podobě útoků příznivců hnutí skinheads na Romy a občany tmavší pleti. Od roku 1994, kdy vláda ČR zařadila ve "Zprávě o bezpečnostní situaci v zemi", předkládané každoročně Parlamentu, rasové konflikty mezi nejzávažnější bezpečnostní rizika, se vláda, ministerstvo vnitra, policie a další příslušné orgány intenzívně zabývají problémem páchání trestní činnosti s rasovým podtextem. Důležitá opatření byla přijata v reakci na negativní vývoj trestné činnosti s rasistickým nebo nacionalistickým podtextem v roce 1995. Součástí těchto kroků bylo přijetí vládního návrhu novelizace trestního zákona s účinností od 1. září 1995, jímž došlo k přísnějšímu postihu trestné činnosti motivované rasovou nebo národní nesnášenlivostí. Naposledy se vláda České republiky otázkou trestního postihu těchto činů zabývala v lednu 1999 v souvislosti s kontrolou plnění usnesení vlády č. 686/1997 (jímž byla vydána Zpráva o situaci romské komunity v České republice ministra Pavla Bratinky), které mimo jiné uložilo ministru spravedlnosti sledovat stav trestné činnosti s rasistickým kontextem a pravidelně informovat vládu o vývoji této trestné činnosti. Přehled údajů o trestním stíhání v loňském roce je uveden v příloze II.
    • 16.9. Je ovšem pravděpodobné, že uvedený počet rasisticky motivovaných trestných činů, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, nevypovídá ani zdaleka o skutečném počtu takových činů. Jednou z příčin je nedůvěra Romů k policii, která se odráží ve skutečnosti, že mnozí Romové slovní nebo ani fyzické útoky vůbec nehlásí.
    • 16.10. Současná (od roku 1995) trestněprávní úprava postihu činů motivovaných národní nebo rasovou nesnášenlivostí, jak je obsažena v trestním zákonu, je vcelku uspokojivá. Příslušná právní úprava je obsažena především v Hlavě V., nazvané Trestné činy hrubě narušující občanské soužití, mezi které patří:
      • § 196 - Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci
      • § 198 - Hanobení národa, rasy a přesvědčení
      • § 198a - Podněcování k národnostní a rasové nenávisti

      a dále pak v Hlavě VII, nazvané Trestné činy proti lidskosti, mezi které patří:

      • § 259 - Genocidium
      • § 260 a 261 - Podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občanů
      • § 263 - Perzekuce obyvatelstva.

      Významným krokem v trestněprávní oblasti v souvislosti s bojem proti rasistickým trestným činům se stala novela trestního zákona, která nabyla účinnosti 1.9.1995. Tato novela zakotvila u trestného činu vraždy (§ 219 odst. 2 písm. g), ublížení na zdraví (§ 221 odst. 2 písm. b), vydírání (§ 235 odst. 2 písm. f) a poškozování cizí věci (§ 257 odst. 2 písm. b) jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvláště přitěžující okolnost) znak skutkové podstaty "spáchá-li takový čin na jiném (či na věci jiného) pro jeho rasu, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání". Vyšší stupeň společenské nebezpečnosti rasistických trestných činů se tedy odráží i ve zvýšené trestní sazbě.

    • 16.11. Je však nutno přiznat, že účinný postih těchto trestných činů nadále zůstává velkým problémem. Široká veřejnost, ale i mnozí pracovníci policie a jiných orgánů činných v trestním řízení dosud často rasistické trestné činy bagatelizují. Mnohé útoky tak zůstávají nepotrestány, anebo bývají útočníci odsouzeni k neadekvátně nízkým trestům. Ze statistiky za rok 1998 je zřejmé, že pouze 13 útočníků bylo odsouzeno k nepodmíněným trestům, a to ještě šest z nich k trestům do jednoho roku (srov. přílohu II); přitom počet násilných útoků je výrazně vyšší. V řadě případů násilí skinheadů proti Romům se v trestním řízení vyskytují problémy s prokazováním rasistické motivace útoků. Povědomí veřejnosti a zejména médií o společenské nebezpečnosti rasistických útoků se sice v posledních letech zlepšuje, ale obtíže, na které jejich stíhání ve většině případů naráží, svědčí s největší pravděpodobností o přetrvávající xenofobii, zvláště proti Romům.
    • 16.12. Jiným závažným problémem je nedostatečná právní úprava možnosti postihu takových diskriminačních, rasistickými či nacionalistickými předsudky motivovaných činů, které pro svou nižší intenzitu a závažnost nejsou trestnými činy. Dosud také nejsou v dostatečné míře uplatňovány metody preventivního působení, a to zejména mezi učňovskou mládeží, kde se stále rozvíjí extremistické hnutí neofašistů či neonacistů (skinheads). Vláda si uvědomuje, že represe samotná - jakkoli je potřebná - nemůže být úspěšná bez preventivního působení, o které bude usilovat například připravovaná kampaň proti rasizmu (viz 16.15). Lze ovšem předpokládat, že půjde o problém dlouhodobý, který bude nutno řešit kromě osvěty i cíleným odstraňováním sociálních obtíží, s nimiž se tito snadno manipulovatelní mladí lidé potýkají.
    • 16.13. Na trhu práce a v zaměstnání, kde je diskriminace Romů nejcitelnější, nastane nyní pravděpodobně změna k lepšímu. Již v září 1998 vyslovila vláda souhlas s návrhem změny zákona o zaměstnanosti včetně nové antidiskriminační klauzule, podle níž bude možno použít sankcí - vysoké finanční pokuty - vůči fyzické či právnické osoby, která diskriminuje pro rasu, národnost, barvu pleti apod. Návrh nyní projednává Poslanecká sněmovna. Přinese řešení přímé, otevřené diskriminace, kterou se vláda pokouší zahnat do ilegality. Dále bude pokračovat boj se skrytou diskriminací.
    • 16.14. V lednu 1999 označila vláda ČR ve svém usnesení jako vážně znepokojující záměr zastupitelstva městského obvodu Ústí nad Labem - Neštěmice na severu Čech vybudovat oplocení mezi rodinnými domky na jedné straně Matiční ulice, které jsou obývány většinovým českým obyvatelstvem, a obecními domy určenými pro nouzové sociální bydlení na druhé straně této ulice, kde žijí převážně romské rodiny, vystěhované z původních bytů pro neplacení nájemného. Ačkoli příčinou snah části místních obyvatel po postavení oplocení nemusely být rasistické předsudky, ale snaha o odstranění či zmenšení konkrétních problémů soužití, které mají hluboké sociální příčiny, vláda upozornila místní orgány, že realizace tohoto záměru by ve svých důsledcích mohla být chápána jako možný zásah do lidské důstojnosti příslušníků zde žijících romských obyvatel. Vláda proto rozhodla, že v případě stavby oplocení bude usilovat právní cestou o zrušení tohoto rozhodnutí. Současně pověřila zmocněnce vlády pro lidská práva, aby situaci dále sledoval a jednal s místní správou o nalezení řešení, přijatelného pro všechny zúčastněné. Usnesení vlády č. 35/1999 a její stanovisko pro CERD jsou v příloze III.
    • 16.15. Současná vláda přikročila k realizaci kampaně proti rasizmu, k níž dala podnět už vláda předchozí. Svým usnesením č. 34/1999 z 11. ledna 1999 uložila zmocněnci pro lidská práva, aby vyhlásil výběrové řízení na agenturu, která kampaň připraví a provede. Součástí kampaně, na niž vláda vyčlenila deset milionů korun, by mělo být mediální působení, vzdělávací akce i využití reklamních technik. Jejím cílem není pouze čelit rasismu v úzkém slova smyslu, ale také odstraňovat kulturně podmíněné příčiny netolerance nebo interetnických nedorozumění. Tato kampaň je součástí širšího projektu usilujícího o výchovu k multikulturalismu, na němž se podílí prostřednictvím programu PHARE i Evropská unie.
    • 16.16. Úsilí vlády k překonávání všeobecně rozšířené xenofobie je však teprve v samých počátcích. Bude třeba sociologickými metodami prozkoumat, do jaké míry souvisí xenofobní projevy s izolacionistickými rysy politiky státu po rozpadu československé federace. Určitá averze obyvatelstva se neprojevuje jen vůči lidem a hodnotám přicházejícím z Východu, nýbrž i ze Západu, kde bývá spojena s tradičními protiněmeckými postoji. Ústřední orgány státní správy a postupně i orgány nižší se snaží řešit i takové situace, kdy se občané domáhají prostřednictvím petic, aby v nájemném domě, kde bydlí, nebo blízko jejich obydlí nebyly ubytovány romské rodiny nebo také rodiny repatriovaných kazašských Čechů či uprchlíků. Také sdělovací prostředky - na účet vlády je třeba uvést, že bohužel i veřejnoprávní - posilují xenofobii vyvoláváním obav z cizinců, z jejich možné trestné činnosti. Obyvatelstvo je velmi zaměřeno proti žadatelům o status uprchlíka a jiným běžencům.
    • 16.17. Současná vláda navázala na iniciativu svých předchůdkyň a hledá způsob, jímž byl mohlo být dosaženo pietní úpravy míst někdejších cikánských táborů nucené koncentrace z doby nacistické okupace, a to v Letech v okrese Písek a v Hodoníně u Kunštátu v okrese Blansko. Vážným problémem je zejména řešení situace v Letech, kdy na místě bývalého tábora leží velkovýkrmna vepřů. Usnesením č. 36/1999 ze dne 11. ledna 1999 uložila zmocněnci pro lidská práva ustanovit smíšenou komisi historiků, romistů, zástupců pozůstalých romských obětí a pracovníků státní správy s tím, že do konce března téhož roku předloží komise vládě závěry posouzení historických okolností a současných společenských, mravních a hospodářských potřeb a požadavků souvisejících s důstojnou úpravou obou míst. Záměrem je s pomocí veřejnosti velkovýkrmnu přestěhovat a místa obou táborů pietně upravit. Cílem těchto projektů není přímá podpora romské menšiny. Majoritní společnost hledá svůj vztah k romské menšině a její pohnuté historii.
  7. Česká republika je nyní přidruženou zemí Evropské unie. (Evropská dohoda zakládající přidružení České republiky k Evropským společenstvím a jejich členským státům vstoupila v platnost 1. února 1995.) V lednu 1996 podala Česká republika žádost o vstup do Evropské unie, dne 31. března 1998 byly zahájeny vstupní rozhovory. Podmínkou členství v Evropské unii je splnění takzvaných kodaňských kritérií, mezi něž patří také ochrana lidských práv a respekt vůči menšinám a jejich ochrana. Stav zajištění práv a ochrany menšin je vyhodnocován v pravidelných zprávách Evropské komise věnovaných pokroku České republiky na cestě k přistoupení. Podle těchto zpráv je situace menšin v České republice, s výjimkou romské, uspokojivá. Ke zlepšení stavu v oblasti lidských práv, zvláště pak postavení Romů, přispívá i uskutečňování programů financovaných z fondu PHARE.


II. Č Á S T

ODDÍL I

Článek 1

Ochrana národnostních menšin a práv a svobod příslušníků těchto menšin tvoří nedílnou část mezinárodní ochrany lidských práv a jako taková spadá do rámce mezinárodní spolupráce.

Česká republika spolupracuje, pokud jde o ochranu práv menšin a jejich příslušníků, s mezinárodními organizacemi, jichž je členským státem: OSN, Rada Evropy, OBSE, MOP a UNESCO. Česká republika je smluvní stranou následujících smluv, které chrání menšiny:

  • Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
  • Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
  • Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace
  • Úmluva o právech dítěte
  • Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen
  • Úmluva o diskriminaci (v zaměstnání či povolání, č.111 MOP)
  • Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin evropská
  • Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Česká republika se připravuje na přijetí Evropské sociální charty (ještě letos) a Evropské charty regionálních či menšinových jazyků (ratifikační proces v roce 2000).

Česká republika patří mezi asociované státy Evropské unie, je v první skupině kandidátských zemí a projevuje ve všech oblastech vnitřní a zahraniční politiky vážný zájem o členství v Evropské unii.

Článek 3

  1. Každý příslušník národnostní menšiny má právo svobodně si zvolit, zda chce či nechce být za takového příslušníka považován, a žádná nevýhoda nesmí vzejít z této volby nebo z výkonu práv s ní spojených.
  2. Příslušníci národnostních menšin mohou vykonávat práva a požívat svobod, vyplývajících ze zásad zakotvených v této rámcové Úmluvě, jednotlivě, jakož i společně s jinými.

Legislativní garanci svobodné volby přihlásit se k národnostním a jazykovým menšinám zajišťuje Listina základních práv a svobod, která v článku 3, odstavci 2 stanoví: Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.

Přihlášení se k jakékoliv národnosti je výrazem svobodné volby každé fyzické osoby, je soukromou věcí jednotlivce. Nikdo není povinen se hlásit k národnosti nebo k menšině. Aby byl tento ústavní princip zajištěn, zakazuje zákon11 shromažďování a uchovávání informací, které vypovídají mimo jiné o rasovém původu a národnosti fyzické osoby, ledaže by takové shromažďování a uchovávání upravil zvláštní zákon anebo ledaže by se tak dělo se souhlasem žijící dotčené osoby. Takové zvláštní zákony však neexistují a jejich neexistenci, která znemožňuje evidovat alespoň počty příslušníků menšin v jednotlivých lokalitách a podle věku, pro účely podpory kultury nebo zaměstnanosti, považují mnozí lidé, včetně některých představitelů organizací menšin, za nedostatek. Pro potřeby zajištění menšinového školství rodič při zápisu svého dítěte do školy požádá o jeho zařazení do menšinové školy (národnost žáka se přitom neuvádí). Pokud rodiče žádají zařazení dítěte do menšinové školy či třídy, a je-li pro existenci třídy dostatečný počet žáků, zůstává žák v evidenci menšinového školství.

Svobodná volba přihlášení se k menšinám se v České republice v praxi projevila poprvé po druhé světové válce až při sčítání lidu v roce 1991. Podle právního stavu do roku 1991 bylo součástí osobních údajů, vedených v osobních dokladech (občanském průkazu) údaj o národnosti, který nesměl být měněn. Nebylo přitom možno se přihlásit k národnosti romské nebo židovské.

Za menšinu jsou v České republice považováni čeští občané - příslušníci těch skupin, kteří se s ohledem na etnickou nebo jazykovou identitu v zájmu naplňování menšinových práv sdružují a vytvářejí organizační struktury svých institucí.

Pojem menšina ani konkrétní seznam těchto skupin právní normy České republiky neupravují. Vláda České republiky přijala ale v dokumentu Koncept přístupu vlády k otázkám národnostních menšin v České republice (viz I. část, bod 9) - vymezení pojmu národnostní menšina v tom smyslu, že jde o společenství osob, které splňují tyto znaky:

  1. trvale žijí v České republice a jsou jejími občany,
  2. sdílí etnické, kulturní a jazykové znaky, odlišné od většiny obyvatel státu,
  3. projevují společné přání být považováni za národnostní menšinu v zájmu uchování a rozvíjení vlastní identity, kulturních tradic a mateřského jazyka,
  4. mají dlouhodobý, pevný a trvalý vztah ke společenství, žijícímu na území České republiky.

Tomuto vymezení odpovídá podle současné praxe postavení menšiny maďarské, německé, polské, romské, slovenské a ukrajinské, jejichž zástupci jsou členy Rady pro národnosti vlády ČR. Týká se to dále do určité míry i početně malých skupin - Bulharů, Rusínů (pokud se nepovažují za Ukrajince), Rusů, Židů, Chorvatů, resp. i novodobě po druhé světové válce trvale usídlené skupiny Řeků v českých zemích. Zástupci těchto menšin členy Rady nejsou. Stát menšiny nijak nedefinuje, nevymezuje a nepojmenovává. Skutečnost, že menšina není zastoupena v Radě pro národnosti vlády ČR, neznamená, že není za menšinu považována.

Kromě českých občanů žijí v ČR trvale a dlouhodobě i cizinci, nejvíce Slováci a Ukrajinci. Pokud - jako právě v případu Slováků a Ukrajinců - působí v zemi menšinové organizace, funguje menšinové školství (polské), vydává se menšinový tisk apod., mohou se cizinci trvale či dlouhodobě v České republice žijící, kteří jsou stejného etnického původu jako příslušníci této menšiny, těchto menšinových aktivit účastnit.

Státní organizací, která je odpovědna za shromažďování a analytické zpracování demografických údajů, je Český statistický úřad (český název: Český statistický ústav). V jeho působnosti je také příprava a uskutečnění sčítání lidu, domů a bytů, které je v České republice plánováno na rok 2001.

Současné politické kroky vlády ČR směřují především k přijetí zákona o ochraně národních menšin v České republice (viz 16.5.) a stanovení principů ekonomické spoluúčasti státu na zajištění práv příslušníků menšin (viz 16.7.).

Vláda České republiky věnuje zvláštní pozornost problematice romské komunity. Konkrétní opatření zajišťuje zmocněnec vlády pro lidská práva - předseda Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity (viz 16.8. až 16.16.).

ODDÍL II

Článek 4

  1. Strany se zavazují, že příslušníkům národnostních menšin zaručí právo rovnosti před zákonem a stejné ochrany zákona. V tomto ohledu je jakákoliv diskriminace založená na příslušnosti k národnostní menšině zakázána.
  2. Strany se zavazují přijmout, kde je to nezbytné, odpovídající opatření k prosazování plné a účinné rovnosti příslušníků národnostních menšin a příslušníků většiny ve všech oblastech hospodářského, společenského, politického a kulturního života. V tomto ohledu berou náležitě v úvahu specifické podmínky příslušníků národnostních menšin.
  3. Opatření přijatá v souladu s odstavcem 2 nejsou považována za akt diskriminace.

Platné české právní předpisy zakazují a postihují projevy diskriminace. Zákaz diskriminace vyjadřuje v první řadě Ústava (článek 96 odstavec 1) a Listina základních práv a svobod (články 3, 24, 37 a další.). Rovnost před zákonem výslovně upravuje trestní řád12, jakož i občanský soudní řád13 s tím, že rovnost účastníků v řízení se vztahuje na každého účastníka řízení. V soudní praxi to je jedno ze základních procesních práv a v soudnictví je respektováno.

Zákaz diskriminace a rovnost před zákonem jsou upraveny také Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace a Úmluvou, které jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Přesto je diskriminace, zvláště Romů, v České republice běžná. V legislativě je zákaz diskriminace se sankcemi upraven prakticky jen ve spotřebitelském zákonu v návaznosti na zákon živnostenský a na zákon o České obchodní inspekci. I zde je úprava sankcí za diskriminování nevýrazná a nepřímá. V praxi se tyto zákony uplatňují až v poslední době, kdy se několik Romů stalo členy České obchodní inspekce.

Na trhu práce a v zaměstnání vláda projevuje snahu potírat projevy diskriminace zejména Romů - viz část I (16.13).

Zákon dosud neupravuje sankce pro případy rasové (a etnické) diskriminace ve školství, ve zdravotnictví, v sociální péči, ve vězeňství a v dalších oblastech života.

Příslušníci německé menšiny pociťují jako diskriminaci právní úpravu majetkových restitucí po listopadu 1989, a to u osob, které prohlásily, že jsou Němci, přičemž jim ale bylo po druhé světové válce československé občanství obnoveno. V tomto případě jde však o citlivé a otevřené otázky, které se týkají širších politických souvislostí česko-německých vztahů.

Na úrovni exekutivních orgánů veřejné správy neexistovala instituce zabývající se speciálně protidiskriminační problematikou vůči příslušníkům menšin. Pro součinnost a spolupráci výkonných orgánů na meziresortní úrovni nyní působí zmocněnec vlády pro lidská práva. Rada pro lidská práva, jejímž je předsedou, zřizuje sekci pro vyloučení rasové diskriminace a pro rasisticky motivované útoky. Sekce bude jako orgán Rady připravovat podklady pro návrhy exekutivních opatření a legislativních kroků, které bude Rada pro lidská práva předkládat vládě.

Z hlediska plné a účinné rovnosti příslušníků menšin existují otevřené problémy v oblasti společenského a hospodářského života, zejména ve vztahu k příslušníkům romské menšiny. Ministerstvo práce a sociálních věcí proto připravuje opatření uvedená v části I (16.7.).

Článek 5

  1. Strany se zavazují podporovat podmínky nezbytné pro příslušníky národnostních menšin k tomu, aby mohli zachovávat a rozvíjet svou kulturu a uchovávat si základní prvky své identity, zejména své náboženství, jazyk, tradice a kulturní dědictví.
  2. Aniž by to bylo na újmu opatřením přijatým v rámci sledování jejich obecné integrační politiky, strany upustí od politiky nebo praxe směřující k asimilaci příslušníků národnostních menšin proti jejich vůli a chrání tyto příslušníky před jakýmikoliv kroky směřujícími k takové asimilaci.

Ad odst. 1

Za podporu podmínek k uchování a rozvíjení kulturních tradic, vlastní identity a jazyka jsou odpovědná resortní ministerstva - Ministerstvo kultury a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Resort kultury napomáhá dotacemi ze státního rozpočtu vytvářet materiální potřebné k uchování a rozvoji kulturních aktivit, identity, tradic a jazyka menšin. Dotace ze státního rozpočtu jsou poskytovány zejména občanským sdružením. Pro ně je vypisováno každoročně konkurzní řízení, do kterého přihlašují své projekty. Poskytování a využívání státních dotací upravuje zákon o rozpočtových pravidlech republiky14, Zásady pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR občanským sdružením (schválené usnesením vlády č. 663/1992, doplněné usnesením vlády č. 223/1993 a č. 131/1999) a jednoleté dohody o poskytnutí státní dotace, uzavírané ústředním orgánem, poskytujícím dotaci a jejím příjemcem. Dotace se poskytují na projekty občanských sdružení, účelových zařízení církví, obecně prospěšných společností. Vedle dotačních zdrojů resortních ministerstev využívají občanská sdružení menšin také dotační programy v rámci působnosti samosprávy, zejména v případě větších měst.

Všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyce a sdružovat se v menšinových sdruženích zaručuje občanům tvořícím národní menšiny Listina základních práv a svobod (článek 25 odstavec 1).

Politika vytváření podmínek, které umožní uchovávat a rozvíjet kulturu menšin, dává v souladu s platným právním řádem menšinovým organizacím možnost budovat vlastní kulturní instituce (muzea, divadla, knihovny, hudební, dramatické a folklórní soubory, nakladatelství).

V rámci dotačního programu podporuje Ministerstvo kultury rozvoj kulturních aktivit příslušníků menšin, s cílem vytvářet podmínky pro uchování jejich vlastní kulturní identity, což v praxi znamená také vyrovnávání zvýšených nákladů vzhledem na zúžený okruh příjemců.

Veřejné výdaje na zajištění práv příslušníků menšin se týkají v první řadě vzdělávání (polské a slovenské menšinové školství je zahrnuto v rámci systému státního školství). V rámci dotační politiky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jsou navíc poskytovány každoročně dotace ze státního rozpočtu na projekty menšinových organizací, zaměřených na podporu různorodých školních a mimoškolních vzdělávacích aktivit.

Významnou oblastí je finanční podíl státu na tisk menšinových periodik, která vydávají menšinové organizace. Přehled výše čerpání dotací ze státního rozpočtu jednotlivými menšinami - vydavateli menšinových periodik v uplynulých letech vyplývá z následujícího přehledu (finanční částka je uvedena v tis. Kč):

    Národnostní menšina 1993 1994 1995 1996 1997 1998
    (schválená výše)15
    polská

    4 679

    5 439

    5 993

    6 430

    5 747

    6 450

    romská

    5 575

    3 600

    4 523

    4 700

    3 433

    5 170

    německá

    5 010

    4 100

    4 500

    4 250

    3 784

    4 230

    slovenská

    1 502

    2 800

    6 300

    6 400

    7 207

    7 930

    ukrajinská

    270

    202

    297

    273

    276

    320

    maďarská

    770

    575

    835

    900

    802

    900

    celkem

    17 806

    16 716

    22 448

    22 953

    21 249

    25 000

Obdobně jsou ze státního rozpočtu každoročně poskytovány dotace na kulturní aktivity menšin. Dotace spravuje Ministerstvo kultury. Přehled o výši poskytnutých finančních prostředků v uplynulých letech v rámci dotačního programu Ministerstva kultury na podporu projektů k uchování a rozvoji menšinové kultury (v tisících Kč):

    Národnostní menšina 1993 1994 1995 1996 1997 1998
    polská

    4 855

    2 219

    1 725

    2 100

    2 377

    2 558

    romská

    3 346

    2 600

    3 046

    2 480

    2 677

    2 895

    německá

    2 615

    1 270

    1 130

    1 399

    984

    575

    slovenská

    440

    1 400

    1 959

    1 839

    1 649

    2 188

    ukrajinská

    120

    330

    400

    400

    382

    400

    maďarská

    360

    270

    240

    350

    378

    430

    chorvatská

    100

    150

    90

    66

    0

    0

    řecká

    0

    150

    60

    176

    174

    180

    rusínská

    85

    78

    26

    0

    0

    0

    ostatní

    240

    0

    700

    600

    490

    830

    celkem

    12 161

    8 467

    9 376

    9 410

    9 111

    10 056

Nápadný pokles poskytnutých finančních prostředků v roce 1997 a zvláště 1998 u německé menšiny není restriktivním opatřením vůči této menšině. Vzhledem k momentální finanční podpoře Spolkové republiky Německo na činnost takzvaných setkávacích středisek německé menšiny v ČR (aktivně pracuje 12 středisek), organizace německé menšiny předkládají v tomto období Ministerstvu kultury projekty se žádostí o finanční podporu pouze omezeně.

Náboženský život rozvíjejí příslušníci menšin neomezeně. Státní náboženství v České republice neexistuje. Listina základních práv a svobod stanoví, že stát se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Náboženská praxe je naplňována bez omezení a neexistují ani státem uznaná náboženství. Stát registruje prostřednictvím Ministerstva kultury 21 církví a náboženských společností16, registrované církve a náboženské společnosti požívají značná kolektivní práva, mohou i vlastnit majetek, vyučovat, provozovat nakladatelské a kulturní instituce a rovněž zařízení zdravotnická a sociálních služeb.

Náboženská praxe se opírá na jedné straně o Listinu základních práv a svobod, na druhé straně zákonnou úpravu podmínek registrace církví a náboženských společností17. Používání mateřského jazyka příslušníky menšin při bohoslužbách se řídí vnitřními zásadami každé církve nebo náboženské společnosti.

O menšinových jazycích viz komentář k článku 10.

Ad odst. 2

Na otázku, zda právní řád České republiky obsahuje ustanovení, která by směřovala k asimilaci příslušníků menšin, je třeba odpovědět záporně. Násilná asimilace je ústavně zakázána (viz komentář k článku 3). Každý má však na asimilaci právo. Z druhé strany neexistuje právní úprava obecné integrační politiky příslušníků menšin, občanů České republiky.

Z hlediska postavení menšin je integrační politika vytvářena v různých programech v oblasti sociokulturní a hospodářské pouze ve vztahu k romské menšině. Cílem je zlepšit sociální situaci Romů a vytvářet odpovídající podmínky pro soužití této menšiny ve společnosti. Vláda a úřady musejí čelit jednak segregačním tendencím, zvláště pokud jde o bydlení, jednak asimilačním tlakům ze strany většinového obyvatelstva, které často přijímá Romy jen tehdy, přijmou-li beze zbytku většinovou kulturu a životní styl. Současná vláda vychází z představy integrace Romů do společnosti pomocí jejich emancipace jako menšiny, nikoliv pomocí asimilace, která má v zemi silné tradice. Tradiční integračně-asimilační tlaky obyvatelstva a nižších orgánů státní správy ovšem působí na Romy i na další menšiny.

V řešení otázky emancipace Romů coby etnické skupiny (národní menšiny) jako cesty k integraci by česká strana uvítala metodologickou pomoc Poradního výboru.

Zvlášť jsou rozvíjeny integrační programy se zaměřením na skupiny cizinců. Program zajišťuje odbor pro uprchlíky a integraci cizinců Ministerstva vnitra. V jeho působnosti je rozvinutá i vládní infrastruktura k cílové skupině cizinců vůbec. Česká republika nemá ani s touto integrací dost zkušeností, také k vzhledem k nepatrnému procentu cizinců trvale či dlouhodobě žijícím v zemi.

Článek 6

  • Strany podporují duch tolerance a dialog mezi kulturami a přijímají účinná opatření za účelem podpory vzájemného respektu a porozumění a spolupráce mezi všemi osobami žijícími na jejich území bez ohledu na jejich etnickou, kulturní, jazykovou nebo náboženskou identitu, a to zvláště v oblasti vzdělání, kultury a sdělovacích prostředků.
  • Strany se zavazují přijmout vhodná opatření na ochranu osob, které mohou být vystaveny hrozbám nebo aktům diskriminace, nepřátelství nebo násilí v důsledku jejich etnické, kulturní, jazykové nebo náboženské identity.
  • Ad odst. 1

    Uskutečňují se opatření směřující k multikulturní výchově, zejména prostřednictvím ministerstev školství a kultury. Činnost nestátních organizací, uskutečňujících programy multikulturní výchovy, finančně podporuje ministerstvo školství dotacemi ze státního rozpočtu ČR (program podpory a ochrany dětí a mládeže).

    Ministerstvo školství vydalo v souladu s platnou právní úpravou18 Pokyn pro základní a střední školství k působení škol a školských zařízení proti projevům rasizmu, netolerance a xenofobie (č.j. 20 734/95-21). Jeho cílem je vést děti a mládež k citlivému vnímání soužití lidi různých národností, náboženství a rozdílných kultur, a to s ohledem na reálný předpoklad, že zastoupení dětí nejrůznějšího etnického původu se bude ve školství zvyšovat. Tento program se průběžně uskutečňuje a ještě během školního roku 1998/1999 je připraveno vydání nového pokynu k předcházení projevům rasizmu a xenofobie ve školách a školských zařízeních. V uplynulých letech se uskutečnila také tematická inspekce k otázce působení školy proti projevům rasizmu, netolerance a xenofobie a byla o tom vydána Závěrečná zpráva České školní inspekce. Rovněž v souladu se Zásadami pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR občanským sdružením Ministerstvo kultury poskytuje finanční prostředky ze státního rozpočtu v rámci programu podpory kulturních aktivit menšin i na multietnické kulturní akce.

    Vedle působnosti ministerstev v oblasti multikulturní výchovy, porozumění a spolupráce mezi různými menšinami významnou úlohu plní veřejnoprávní instituce Česká televize (pořady o menšinách, uprchlících ap.; někteří zástupci německé a slovenské menšiny vznášejí však vůči veřejnoprávní televizi kritické připomínky v tom smyslu, že věnuje nedostatečnou pozornost otázkám menšin) a zejména Český rozhlas (zde působí samostatné redakce jednotlivých menšin) - viz čl. 9, dále periodický menšinový tisk, jehož vydávání je dotováno ze státního rozpočtu ap.

    Soužití různých etnických součástí společnosti věnuje vláda ČR zvýšenou pozornost. Svědčí o tom opatření ke zlepšení ochrany lidských práv v České republice (usnesení vlády č. 809/1998), opatření ve vztahu k romské menšině (usnesení vlády č. 35/1999) a k přípravě kampaně proti rasizmu (usnesení vlády č. 34/1999).

    Pro výchovu dětí a mládeže k toleranci existují speciální programy cyklického vzdělávání, takzvané letní školy tolerance, výchova k interkulturnímu soužití ap., na nichž se pedagogové seznamují s dějinami menšin žijících v České republice. Od roku 1992 je společně ministerstvem školství a Radou vysokých škol zřízen dotační program Fond rozvoje vysokých škol, mezi jehož tematickými okruhy je i vzdělávání učitelů. Patří sem i problematika vzdělávání příslušníků menšin a ochrana lidských práv.

    Ad odst. 2

    Viz obecná část I, 16.8 až 16.12.

    Vláda si uvědomuje neuspokojivou situaci při postihu trestných činů motivovaných rasizmem a xenofobií a věnuje mu zvláštní pozornost. Dokládá to mj. Zpráva o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasizmem a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin (usnesení vlády č. 192/1998), ve které vláda ve svých opatřeních ukládá příslušným ministrům soubor úkolů, průběžně kontrolovaných. Zvláště ve vztahu k romské komunitě ze Zprávy o situaci romské komunity v České republice a k současné situaci v romské komunitě (usnesení vlády č. 686/1997) vyplývá trvalý úkol ministra spravedlnosti zvlášť sledovat stav trestné činnosti s rasistickým kontextem a pravidelně informovat vládu o vývoji této trestné činnosti. V této souvislosti kladou důraz na stále nedostatečnou rychlost a plynulost vyřizování věcí z tohoto okruhu kriminality jak Ministerstvo spravedlnosti, tak i předsedové soudů, jejichž pravomocí je sledovat, aby nedocházelo k neodůvodněným průtahům v řízení. Platí také pokyn ministra spravedlnosti, aby předsedové soudu v pravomocně skončených věcech přezkoumávali i zákonnost rozhodnutí a v důvodných případech, zejména pokud dokazování nebylo náležitě zaměřeno i na zjištění motivace činu, podávali podněty ke stížnostem pro porušení zákona.

    Za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1998 bylo soudy České republiky pravomocně odsouzeno 138 osob za trestné činy motivované rasovou a národnostní nesnášenlivosti. Jak jsme však uvedli a zdůvodnili v části I, 16.9, je tento počet pouhým zlomkem skutečně spáchaných trestných činů této povahy. Přehled o pravomocně odsouzených osobách za trestné činy motivované rasovou a etnickou nesnášenlivosti se základními statistickými údaji je uveden v příloze této zprávy (viz příloha II)19.

    Článek 7

    Strany zajistí respektování práva všech příslušníků národnostních menšin na svobodu pokojného shromažďování, svobodu sdružování, svobodu vyjadřování a svobodu myšlení, svědomí a vyznání.

    Svoboda shromažďování a sdružování je zaručena. Právní normy, na jejichž základě jsou zakládány organizace menšin neupravují výslovně podmínky sdružování příslušníků menšin, ale na základě právní úpravy o sdružování občanů20 mohou bez překážek vznikat občanská sdružení na menšinovém principu - organizace příslušníků národních menšin.

    Ke konci roku 1998 Ministerstvo vnitra registruje organizace (občanská sdružení): 122 romských, 39 německých, 18 polských, 12 slovenských, 4 ukrajinské, 3 rusínské, 2 maďarské, 1 chorvatskou, 1 litevskou, 1 lužickosrbskou, 1 makedonskou, 1 ruskou, 1 řeckou ad. (tj. celkem 218).

    Sdružování příslušníků menšin se neomezuje pouze na občanská sdružení. V souladu s příslušnou právní úpravou o sdružování v politických stranách a hnutích21 byly na národnostním principu založeny i politické strany a hnutí. Jejich činnost se však vzhledem k omezené členské základně v celostátním měřítku neprojevuje. Z 200 poslanců Parlamentu pouze jediný se hlásí k menšinovému původu - Romka Monika Horáková za politickou stranu Unie svobody.

    K 31. prosinci 1998 registrovalo Ministerstvo vnitra tyto politické strany na národnostním principu:

    • Coexistencia-Soužití,
    • Hnutí angažovaných Romů,
    • Křesťanská a demokratická strana Romů,
    • Romská občanská iniciativa,
    • Romský národní kongres,
    • Strana občanů romské národnosti Severočeského kraje,
    • Východoevropské národnostní politické hnutí v ČR.

    Žádná z uvedených stran však nemá zastoupení v Parlamentu. Na obecní úrovni má pouze polsky orientované politické hnutí Coexistence-Soužití několik desítek mandátů v obcích v okresech Karviná a Frýdek-Místek, kde je v demografické skladbě obyvatel výraznější zastoupení příslušníků polské menšiny. Z romských politických aktivit systematickou činnost vyvíjí jenom Romská občanská iniciativa.

    Článek 8

    Strany se zavazují uznávat, že každý příslušník národnostní menšiny má právo vyznávat své náboženství nebo víru a zakládat náboženské instituce, organizace a sdružení.

    Náboženský život je uskutečňován bez jakéhokoliv vymezení příslušnosti k menšinám. Opírá se na jedné straně o právní úpravu svobody náboženské víry, na druhé straně o zákonnou úpravu o podmínkách registrace církví a náboženských společností (viz článek 5, odst. 1).

    Za menšiny jsou uznávány pouze společenství českých občanů podle etnických kritérií. Náboženské kritérium menšinu nedefinuje. Na základě náboženství není ostatně upravena menšina na národnostním principu ani Úmluvou, i když sepětí náboženské identity s národní identitou je zřejmé i podle preambule Úmluvy. Různá náboženská společenství včetně církví se nepovažují za národní/národnostní menšiny a jejich práva a individuální práva a svobody jejich příslušníků jsou zaručena ústavně i zákony, jak jsme již uvedli.

    Problematická jsou práva cizinců hlásících se k církvím a náboženským společnostem v České republice neregistrovaným, a to v tom smyslu, že neregistrované církve nemohou vystupovat jako právnické osoby. Jejich registraci brání zákonem požadovaný počet 10 000 dospělých věřících s trvalým bydlištěm v České republice. Není však omezeno jejich právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru soukromě či veřejně, zaručené jim Listinou základních práv a svobod. Zákonem stanovená podmínka počtu dospělých věřících pro registraci církví a náboženských společností je problém mj. v případě cizinců hlásících se k náboženstvím v České republice neobvyklým. Jde zejména o islám, který vyznávají stovky cizinců, žijících v České republice trvale nebo dlouhodobě. Jejich úsilí například o stavbu mešity bylo provázeno četnými projevy netolerance (podepisování petic proti stavbě mešity, vyjádření skupin občanů i veřejných činitelů ztotožňujících islám s fundamentalizmem nebo terorizmem). V Teplicích nedosáhli stavby mešity vůbec, v Brně byla povolena jen mešita bez minaretu.

    Článek 9

    1. Strany se zavazují uznávat, že právo na svobodu vyjadřování každého příslušníka národnostní menšiny zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky v menšinovém jazyce bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice. V rámci svého právního řádu strany zajistí, aby příslušníci národnostních menšin nebyli diskriminováni ve svém přístupu ke sdělovacím prostředkům.
    2. Odstavec 1 nebrání stranám, aby vyžadovaly udělování povolení pro rozhlasové a televizní vysílání nebo provozování kin, a to bez diskriminace a na základě objektivních kritérií.
    3. Strany příslušníkům národnostních menšin nebrání v tvorbě a užívání tiskovin. V právním rámci rozhlasového a televizního vysílání zajistí, pokud možno a s ohledem na ustanovení odstavce 1, aby bylo příslušníkům národnostních menšin umožněno tvořit a užívat své vlastní sdělovací prostředky.
    4. V rámci svého právního řádu strany přijímají odpovídající opatření k usnadnění přístupu příslušníků národnostních menšin ke sdělovacím prostředkům a opatření na podporu tolerance a umožnění kulturního pluralizmu.

    Ad odst. 1

    Příslušníci menšin mají jako fyzické osoby svobodný přístup ke sdělovacím prostředkům. Uplatňování práva na šíření a přijímání informací je upraveno obecně platnými právními předpisy.

    Ad odst. 2

    Přístup menšin do sdělovacích prostředků zaručuje výslovně zákon o Českém rozhlase22, který kromě jiného upravuje poskytování služby veřejnosti v oblasti rozvíjení kulturní identity národních menšin v České republice; stejnou dikci má zákon o České televizi23. Český rozhlas a Česká televize jsou veřejnoprávními institucemi. V souladu s platnými právními předpisy vydávají samy organizace příslušníků menšin bez omezení periodický i neperiodický tisk24. V praxi to znamená, že v Českém rozhlase pracují samostatně čtyři menšinové redakce (polská, slovenská, romská a německá), které zajišťují pravidelné menšinové rozhlasové vysílání. Kromě toho Český rozhlas zajišťuje pravidelné vysílání pro spoluobčany maďarské, německé, polské, romské, slovenské, ukrajinské, chorvatské a vietnamské a židovské komunity. V České televizi pracuje samostatná romská redakce, která pravidelně zajišťuje vysílání romského pořadu ROMALE. Veřejnoprávní televizí rovněž vysílá cykly pořadů o menšinách žijících v České republice.

    Ad odst. 3

    Specifickou oblast představuje vydávání periodického národnostního tisku. Na základě předložených projektů je každoročně dotováno přímo ze státního rozpočtu v plném rozsahu vydávání menšinových titulů25, konkrétně v roce 1998:

    • 3 slovenské (měsíčníky Slovenské listy, Korene, Slovenské dotyky),
    • 6 polských (obdeník Glos Ludu, měsíčníky Zwrot a Pražský kurýr, čtrnáctideník Nasza Gazetka, školské časopisy prostřednictvím ministerstva školství jako metodické pomůcky pro polské školy - Ogniwo a Jutrzenka),
    • 2 německé (týdeníky Landes-Anzeiger - od roku 1999 pod názvem Landes-Zeitung, Zeitung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien a Prager Volkszeitung),
    • 3 romské (čtrnáctideník Romano kurko, měsíčníky Amaro gendalos, Kereka-Kruh, od roku 1999 také Romano hangos),
    • 1 maďarský (čtvrtletník Prágai tükör),
    • 1 ukrajinský (čtvrtletník Porohy).

    Ad odst. 4

    Viz komentář k článku 6.

    Článek 10

    1. Strany se zavazují uznávat, že každý příslušník národnostní menšiny má právo svobodně a bez zasahování užívat svůj menšinový jazyk, a to v soukromí i na veřejnosti, ústně i písemně.
    2. V oblastech obývaných příslušníky národnostních menšin tradičně nebo ve značném množství, pokud to tito příslušníci vyžadují a kde takový požadavek odpovídá skutečné potřebě, strany, pokud možno, usilují o zajištění podmínek, které by umožnily používání menšinového jazyka ve vztazích mezi těmito příslušníky a správními orgány.
    3. Strany se zavazují zaručit právo každého příslušníka národnostní menšiny být neprodleně a v jazyce, kterému rozumí, informován o důvodech svého zatčení a o povaze a důvodech obvinění proti němu a obhajovat se v tomto jazyce, pokud je to nezbytné, s bezplatnou pomocí tlumočníka.

    Ad odst. 1

    Úřední jazyk či obcovací jazyk žádný právní předpis v České republice nestanoví. V různých situacích (branný zákon, matriky, soudnictví) je však používání češtiny upraveno zákonem. V ojedinělých případech připouští zákon slovenštinu. V praxi se slovenštiny používá bez omezení i v úředním styku, až na nejmladší generaci rozumějí Češi slovenštině bez problémů. Slovenské filmy a slovenské projevy v televizi a rozhlase se nedabují a netitulkují. Pasivní užívání slovenštiny se stalo, alespoň pro současné generace českého obyvatelstva, součástí české kultury.

    Používání jazyka příslušníků menšin v České republice v úředním styku vyhlašuje Listina základních práv a svobod26. Toto ústavní právo užívání menšinového jazyka v úředním styku, zaručené Listinou "za podmínek stanovených zákonem", však zákonem upraveno komplexně není. V soudnictví je zaručeno tlumočení každému, kdo neovládá jednací jazyk, jímž v občanském řízení nemusí být čeština (v praxi snad vždy je), nýbrž jiný jazyk, srozumitelný stranám i soudu27. V trestním řízení28, jakož i v řízení před Ústavním soudem předepisuje zákon jako jednací jazyk češtinu a účastníkovi, který ji neovládá, zajišťuje tlumočení.

    Ad odst. 2

    V České republice tvoří jedinou menšinu relativně soustředěně usídlenou v jedné oblasti Poláci v oblasti Těšínského Slezska (okresy Karviná a Frýdek-Místek). Princip kvalifikované menšiny není uplatňován.

    Používání menšinového jazyka v úředním styku kromě ústavní záruky vyplývající z Listiny základních práv a svobod, úpravy v občanském soudním řádu a trestním řádu žádné právní předpisy neupravují. Je tím porušována sama Listina, která zákonnou úpravu předpokládá.

    Používání menšinových jazyků je nedostatečně (totiž vůbec) upraveno ve správním řízení, tedy před orgány veřejné správy - státní správy i samosprávy29. Správní řád sice zajišťuje všem účastníkům řízení stejná procesní práva a povinnosti, a odvozeně tedy i právo jednat ve svém, menšinovém jazyce. Tento zákon však právo účastníka řízení jednat ve svém jazyce (menšinovém jazyce), aniž bude účastník zatížen náklady spojenými s uskutečněním tohoto práva neřeší. Stát tyto náklady nehradí. V této souvislosti zástupci menšin považují stanovení procesní úpravy v příslušné oblasti za významné. Rada chce dosáhnout toho, aby vláda navrhla právní úpravu, zajišťující právo na užívání menšinového jazyka v úředním styku na jakékoliv úrovni a v kterémkoliv místě, bez ohledu na hustotu menšinového osídlení. Této nové úpravy lze dosáhnout při chystané úpravě o obecním zřízení a samosprávných krajských orgánech.

    Ad odst. 3

    Toto právo je sice upraveno trestním řádem, avšak text obžaloby, který musí obviněný obdržet nejméně pět dnů před hlavním líčením, je zásadně doručován pouze česky. Obžalovaný, jemuž pak tlumočník tlumočí obžalobu až při hlavním líčení, je tak ve značné nevýhodě. Rada chce navrhnout změnu trestního řádu, aby obviněný dostával všechny písemnosti ve svém jazyce.

    Ve vztahu k romské menšině zůstává dosud otevřenou otázkou zcela nedostatečné množství romských tlumočníků.

    Článek 11

    1. Strany se zavazují uznávat, že každý příslušník národnostní menšiny má právo používat své příjmení (jméno po otci) a křestní jména v menšinovém jazyce a právo na jejich oficiální uznání způsobem určeným jejich právním řádem.
    2. Strany se zavazují uznávat, že každý příslušník národnostní menšiny má právo v menšinovém jazyce rozmísťovat veřejně viditelné znaky, nápisy a další informace soukromé povahy.
    3. V oblastech tradičně obývaných značným množstvím příslušníků určité národnostní menšiny strany usilují, v rámci svého právního řádu, včetně, pokud je to vhodné, dohod s jinými státy a s přihlédnutím ke svým specifickým podmínkám uvádět tradiční místní názvy, názvy ulic a další topografická označení určená pro veřejnost rovněž v menšinovém jazyce, pokud existuje dostatečný požadavek na taková označení.

    Ad odst. 1

    Psaní jmen a příjmení upravuje matriční zákon30. Doposud platná právní úprava umožňuje zápis jmen podle jazykového úzu cizinců, a tím i příslušníků menšin, podobně jako výpis z matriky. Otevřenou otázkou je zápis ženského příjmení do matriky (a následně do všech úředních listin). Stávající platná právní úprava ukládá provést matriční zápis ženského příjmení v souladu s pravidly české mluvnice, což znamená u většiny příjmení v české takzvaně přechýlené podobě (většinou s koncovkou "-ová" či změnou "-ý" na "-á"). Povinnost přechylování příjmení v případě příslušníků menšin, jejichž jazykovému cítění se to příčí (netýká se to slovenské menšiny a u některých jmen dalších slovanských menšin) považují za diskriminující omezování svých menšinových práv. V současnosti však vláda připravila návrh nového zákona o matrikách, jménu a příjmení, který tuto otázku řeší ve smyslu odstavce 1 tohoto článku. Počítá se s nabytím účinnosti zákona od roku 2000. Zákon předpokládá alternativní možnost zapsání ženského příjmení do matriky, tj. bez ženské koncovky, a to na žádost ženy, bez ohledu na to, zda bude příslušnicí menšiny či cizinka, nebo ne.

    Stávající platná právní úprava i připravený návrh nového zákona o matrikách, jménu a příjmení dává jednotlivci možnost zachovat si nebo na základě své žádosti změnit si své jméno a příjmení (za procesní úkon je vyžadována úhrada správního poplatku).

    Ad odst. 2

    Právní řád České republiky rozmísťování veřejně viditelných znaků, nápisů a dalších informací soukromé povahy v menšinovém jazyce neupravuje, tedy ho nezakazuje. V praxi jsou bez jakéhokoliv omezování rozmísťovány veřejně viditelné nápisy v různých cizích jazycích, obvykle angličtině či němčině, z důvodů ryze praktických nebo obchodních. V oblasti Těšínského Slezska jsou rozmísťovány i nápisy v polštině.

    Ad odst. 3

    Platné právní předpisy České republiky nevylučují možnost použití dvojjazyčných topografických názvů. V podmínkách České republiky by se to týkalo zejména Těšínského Slezska, kde polská menšina tvoří kompaktnější celek. Žádné dvojjazyčné názvy obcí, měst, ulic či pomístních názvů na oficiálních tabulích ale nejsou. Otázka je však předmětem různých diskusí, zejména i s ohledem na to, že právě v Těšínském Slezsku je ve veřejném životě používání dvojjazyčných názvů obchodů, veřejných zařízení a nestátních i státních institucí běžnou praxí. Avšak i zde jsou spory: zástupci polské menšiny se domáhají, aby na budově Okresního úřadu v Karviné bylo označení tohoto úřadu nejen v češtině, nýbrž i v polštině. Marně. Není zákon, který by to upravoval. Ministr vnitra, do jehož působnosti Okresní úřad patří, v tom nápravu dosud nezjednal. V případě toponym jsou oficiální názvy dány Statistickým lexikonem obcí, jehož vydání se řídí vyhláškou ministerstva vnitra31, která užití ekvivalentu názvu obce v polštině či v jiném jazyce nevylučuje. Požadavek dvojjazyčných toponym nastolují pouze představitelé polské menšiny, ostatní menšiny žijí na území státu rozptýleně a potřebu dvojjazyčných názvů měst a obcí či veřejných prostranství zatím nedeklarují.

    Podle informace ministerstva vnitra se s možností dvojjazyčných topografických názvů v novém zákoně o obcích počítá.

    Článek 12

    1. Pokud je to vhodné, strany v oblasti vzdělání a výzkumu přijímají opatření na podporu znalostí kultury, historie, jazyka a náboženství svých národnostních menšin a většiny.
    2. V této souvislosti strany mimo jiné poskytnou odpovídající možnosti pro další vzdělávání učitelů a přístup k učebnicím a umožní kontakty mezi studenty a učiteli různých komunit.
    3. Strany se zavazují podporovat rovnost příležitostí přístupu příslušníků národnostních menšin ke vzdělání na všech úrovních.

    Ad odst. 1

    Naprosto nedostatečné a tradičně zanedbávané je vzdělávání většiny v oboru kultury, historie, jazyka a náboženství menšin. České učebnice, přes určitý pokrok za posledních deset let, jsou stále učebnicemi českého etnického národa, jeho historie, jeho kultury, jeho zápasu o etnickou autonomii a později i státní samostatnost - vždy v protikladu k němectví. Jako kdyby české země nebyly tradičně domovem různých etnických, kulturních a náboženských společenství, z nichž je třeba jmenovat zejména Němce a Židy a vzhledem k jejich dnešnímu postavení ve společnosti i stále opomíjené Romy. Zejména zástupci židovské komunity považují za neuspokojivé33, jak je židovská tematika prezentována v českém základním a středním školství32. Upozorňují, podobně jako jiní pozorovatelé, že české učebnice a osnovy o židovské přítomnosti v dějinách informují zcela nedostatečně nebo i zkreslujícím způsobem. Tuto situaci lze zřejmě považovat za důsledek toho, že veškerá židovská tematika byla po desetiletí systematicky ignorována.

    Stát nicméně podporuje rozšiřování znalostí kultury, historie a jazyka menšin a většiny pomocí dotačních programů ministerstev, zejména školství a kultury. Tato ministerstva každoročně vyhlašují konkurzy na projekty také se zaměřením na činnost menšin. Konkrétně Ministerstvo kultury uskutečňuje speciální Program rozvoje a uchování menšinové kultury, Ministerstvo školství, mládeže v rámci Programu podpory a ochrany dětí a mládeže - podprogram Porozumění, dále Ministerstvo práce a sociálních věcí podporuje zaměstnanost osob obtížně umístitelných na trhu práce se zřetelem na romskou populaci. Granty na uskutečnění projektů poskytují ministerstva nestátním neziskovým organizacím, včetně menšinových organizací.

    Ad odst. 2

    Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podporuje další vzdělávání učitelů a přípravu metodických pomůcek a učebnic. Je to cyklické vzdělávání učitelů v rámci tzv. Letní školy tolerance, programu Výchova k interkulturnímu soužití ap., zejména pak dotačního programu Fond rozvoje vysokých škol, mezi jehož tematickými okruhy je kladen důraz na vzdělávání učitelů.

    Ad odst. 3

    Rovnost přístupu příslušníků menšin ke vzdělání je dána všem, protože je dána všem občanům. Příslušníci menšin nejsou nijak zvýhodňováni. V posledních letech směřují opatření státu k zajištění vhodných podmínek zejména pro děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí - zvláště romských - tím, že se zřizují přípravné třídy při základních a zvláštních školách. Cílem tohoto programu je zajistit systematickou (avšak dobrovolnou) přípravu romských dětí do vzdělávacího procesu. Jazykovou přípravu romských žáků a jejich přípravu na režim školy zajišťují i romští asistenti ve třídách.

    Zvláštní školy jsou zřizovány pro děti intelektově podprůměrné, mentálně retardované. Avšak mnohdy jsou zde umísťovány, na základě výsledků dosažených v psychologických testech, děti romské s průměrným až nadprůměrným intelektem (vždy však na základě souhlasu rodičů žáka). Tyto testy jsou koncipovány pro majoritu a neberou ohledy na romská specifika. Pracuje se na restandardizaci těchto testů. Počet romských dětí ve zvláštních školách je vysoký, některé školy udávají 80 až 90 procent romských žáků. Je nutno konstatovat, že mnozí romští rodiče nehodnotí vzdělání svých dětí jako prioritu a tento trend svým přístupem podporují. Mateřským jazykem těchto dětí je většinou romština, hovoří však česko-romským etnolektem, který není dostatečně rozvinutý.

    Ve vztahu k romské menšině uskutečňuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy také speciální programy. Například v 10 školách probíhá experiment Romské děti v českých školách. Součástí tohoto projektu je snížení minimálního povoleného počtu žáků ve třídě, aby se učitel mohl romským dětem věnovat individuálně. Dále významným nadstandardním počinem je zavedení funkce romského pedagogického asistenta ve třídách základních a zvláštních škol s romskými žáky. Například k 1. červnu 1998 pracovalo v této funkci 23 Romů.

    Článek 13

    1. V rámci svého vzdělávacího systému strany uznávají, že příslušníci národnostní menšiny mají právo zakládat a spravovat svá vlastní soukromá vzdělávací zařízení.
    2. Výkon tohoto práva pro strany nepředstavuje žádný finanční závazek.

    V souladu s platnými právními úpravami mohou příslušníci menšin zřizovat bez omezení vlastní soukromá vzdělávací zařízení a žádat o jejich zařazení do sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení za stejných podmínek jako ostatní občané. Tato možnost je částečně využívána příslušníky německé menšiny. Svaz Němců regionu Praha a Středních Čech zřídil například v Praze 8 Gymnázium Thomase Manna (spolu se základní školou), kterou kromě žáků německé národnosti navštěvují i žáci jiných národnosti. Gymnázium je zařazeno do státní sítě škol, z čehož v souladu se zákonem o státní správě a samosprávě ve školství vyplývá i finanční závazek pro stát, tj. zajistit náklady na provoz školy.

    Článek 14

    1. Strany se zavazují uznávat, že každý příslušník národnostní menšiny má právo učit se svému menšinovému jazyku.
    2. V oblastech obývaných příslušníky národnostních menšin tradičně nebo ve značném množství strany usilují, pokud existuje dostatečný požadavek, zajistit, pokud je to možné a v rámci svého vzdělávacího systému, aby příslušníci národních menšin měli odpovídající možnosti pro výuku menšinového jazyka nebo získávání vzdělání v tomto jazyce.
    3. Odstavec 2 tohoto článku je uplatňován, aniž to je na újmu učení se úřednímu jazyku nebo výuce v tomto jazyce.

    Ad odst. 1

    Vzdělávaní menšin v ČR v mateřském jazyce zaručuje Listina základních práv a svobod (čl. 25, odst. 2, písm. a) a zákony týkajícími se školství34. V souladu se školskými zákony a příslušnou vyhláškou ministra školství, mládeže a tělovýchovy35 je proveden zápis žáka do povinné školní docházky na žádost rodičů i do polské či slovenské menšinové školy. Vydávání vysvědčení se řídí oznámením č. j. 24 021/98-20, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o povinné dokumentaci škol a školských zařízení36. Žákům menšinových škol jsou vydávána dvoujazyční vysvědčení.

    V praxi je právo na vzdělávání v mateřském jazyce naplňováno ve stávajícím systému školství třemi způsoby:

    1. školy s vyučovacím jazykem menšiny,
    2. české školy s vyučováním jazyka menšiny jako nepovinného předmětu,
    3. dislokované třídy s vyučovacím jazykem menšiny.

    Demografická skladba žáků a studentů v České republice z hlediska národnostní příslušnosti podle prohlášení rodičů při zápisu svého dítěte do povinné školní docházky:

    Děti, žáci a studenti podle národnosti ve školním roce 1996/199737

    V tom národnost
    Druh školy Celkem česká38 slovenská maďarská polská německá romská jiná
    Mateřské školy

    317 153

    313 361

    667

    30

    905

    158

    689

    1 343

    Základní školy

    1 100 096

    1 084 933

    6 878

    412

    3 041

    774

    573

    3 485

    Gymnázia39

    125 576

    123 917

    612

    29

    497

    97

    1

    423

    Střední odborné školy

    163 895

    162 347

    709

    36

    454

    112

    4

    233

    Integrované střední školy

    87 088

    86 218

    365

    28

    333

    89

    2

    53

    Střední odborná učiliště

    138 252

    137 099

    667

    43

    158

    59

    60

    166

    Vyšší odborné školy

    13 294

    13 162

    79

    2

    26

    8

    0

    17

    Speciální školy

    72 077

    68 371

    2 392

    141

    69

    38

    1 008

    583

    Vysoké školy40

    136 763

    124 600

    1 213

    165

    439

    90

    4

    252

    Uvedený statistický přehled nutno chápat pouze jako orientační ukazatel. Vychází totiž ze svobodného rozhodnutí rodičů žáků uvést národnost při zápisu dítěte do školy, což není povinné (při zápisu dítěte do školy požádá rodič o jeho zařazení do menšinové školy, přičemž národnost žáka se neeviduje). Nicméně ve dvou ukazatelích statistika zjevně zkresluje reálnou situaci. Týká se to poddimenzování počtu dětí příslušníků německé menšiny a zvláště romských žáků.

    Stupeň asimilace (jazykové, kulturní) u mladší generace německé menšiny je vysoký, k německé národnosti se hlásí nejstarší ročníky. Mladší rodiče neuvádějí pro své děti německou národnost. Romům byla po dlouhá léta národnost upírána, a proto přivykli hlásit se k národnosti české, slovenské případně maďarské. Mnozí také dotaz na národnost považují za dotaz, jaká národnost jim byla zapsána do evidence v minulosti. Někteří Romové se obávají, že by přiznáním národnosti mohli být znevýhodněni.

    Mezi speciální školy patří školy zvláštní pro děti s lehkou mentální retardací, dále školy pro nejrůznější typy postižení (pro tělesně postižené, nevidomé, sluchově postižené atd.).

    K problému zvláštních škol informace k článku 12 odstavci 3.

    Ad odst. 2 a 3

    V České republice je pouze v případě polské menšiny, koncentrovaně usídlené v okresech Karviná a Frýdek-Místek, plně rozvinuto školství s menšinovým vyučovacím jazykem. Metodické vedení, vydávání učebnic a metodických pomůcek pro polské školy zajišťuje Polské pedagogické centrum se sídlem v Českém Těšíně, zřízené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Konkrétně v uvedených okresech existují následující typy polských škol:

    Polské menšinové školy ve školním roce 1998/1999:

    • mateřské školy, 38 tříd - celkem 590 dětí,
    • základní školy, 29 škol, 152 tříd - celkem 2 642 dětí,
    • střední školy - Gymnázium v Českém Těšíně - 11 tříd, celkem 271 žáků,
    • detašované třídy v Karviné - 82 žáků,
    • Obchodní akademie v Českém Těšíně - 3 třídy, 91 žáků,
    • Střední průmyslová škola strojní v Karviné - 3 třídy, 73 žáků,
    • Střední škola zdravotní v Karviné - 3 třídy, 51 žáků,
    • Střední zemědělská škola v Českém Těšíně - 1 skupina ve třídě - 16 žáků.

    Slovenská menšina nemá vzhledem k rozptýlenému usídlení jasně formulovaný program svého školství. Z minulosti působí pouze jedna základní škola v Karviné (navštěvuje ji pouze cca 50 žáků) a v Praze jsou snahy o otevření slovenského Gymnázia Milana Rastislava Štefánika. Ministerstvo školství bylo připraveno zahájit výuku v tomto gymnáziu ve školním roce 1997/1998, ale program neuspěl pro nezájem studentů.

    Požadavek německé menšiny na vzdělávání v mateřském jazyce lze v systému státního školství obtížně naplnit z důvodu dnešního rozptýleného usídlení jejich příslušníků, k němuž došlo v důsledku státní politiky po druhé světové válce. Kromě Gymnázia Thomase Manna v Praze 8 (školu však navštěvují žáci i jiných národnosti), v jednotlivých městech či obcích není dostatek žáků pro zřízení německé školy. Proto, i když státní správa je v rámci zákonných norem připravena dostát svým závazkům vůči německé menšině v oblasti školství, se německé školství doposud nerozvíjí. Této skutečnosti jsou si vědomi také představitelé německé menšiny, a proto navrhují, aby byly zřizovány dvojjazyčné školy česko-německé. Bilingvní školy však stát nepovažuje za prvek německého menšinového školství, ale jako součást jazykového vzdělávání vůbec, a jejich zakládání nepodporuje. Výuka německého jazyka pro děti občanů německé národnosti (ovšem i pro české žáky) probíhá v mnohých školách nad rámec daný učebními plány základní školy jako nepovinný předmět.

    Situace ve vzdělávání romských dětí a mládeže je obecně ve vzdělávacím procesu specifická. Na jedné straně si představitelé Romů nepřejí segregované romské menšinové školství, na druhé straně je nutné vzdělávací programy modelovat s ohledem na danosti romských dětí a mládeže. Úsilí státních orgánů se proto soustřeďuje na postupné vytváření takových podmínek, které reflektují sociokulturní specifika romské komunity. Proto se zřizují takzvané nulté - přípravné ročníky pro sociálně handicapované děti, což v praxi znamená, že romským dětem je před nástupem do povinné školní docházky nabídnuta možnost absolvovat systematickou předškolní průpravu. Ke zřizování přípravných ročníků vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy statut (č.j. 12 748/97-22); v souladu s tímto opatřením funguje například ve školním roce 1998/1999 celkem 69 speciálních přípravných tříd, které navštěvuje 658 romských dětí.

    Ve vztahu k romské komunitě je specifická situace také ve středním školství. V souladu s platnou zákonnou úpravou zřídila nadace Doktora Rajka Djuriče první soukromou romskou střední školu - Střední romskou školu sociální v Kolíně, která je zařazena do sítě škol české republiky. Svou činnost zahájila ve školním roce 1998/1999 a ze strany státu je finančně podporována prostřednictvím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

    Autonomně se postupně rozvíjí židovské školství. Ve školním roce 1997/1998 navázala na židovské třídy mateřské školy v Praze Lauderova základní škola "Gur Arje", ve které výuka probíhá podle osnov ministerstva školství. Další stupeň školství české židovské komunity zahájí činnost ve školním roce 1999/2000, a to židovské gymnázium "Or Chadaš". Tyto školy mají akreditaci a jsou zařazeny do sítě škol České republiky, to znamená, že se stát prostřednictvím ministerstva školství finančně spolupodílí na jejich činnosti. Provozní náklady těchto škol zajišťuje pražská židovská obec a nadace Ronalda S. Laudera.

    Článek 15

    Strany vytvářejí podmínky nezbytné pro účinnou účast příslušníků národnostních menšin v kulturním, společenském a hospodářském životě a ve veřejných záležitostech, zvláště pak v těch, jež se jich týkají.

    Listina základních práv a svobod zaručuje příslušníkům menšin právo účasti na řešení věcí jich se týkajících (článek 25 odstavec 2/c). Toto právo není dosud zvlášť upraveno zákonem, jak předpokládá Listina. Do určité míry je toto právo naplňováno účastí občanů, příslušejících k menšinám, na práci vrcholných orgánů státní správy.

    Zastoupení menšin ve státní správě na centrální a místní úrovni není legislativně upraveno, neexistuje tedy ani žádná úprava preferencí příslušníků menšin v hlasovacím systému do parlamentních či obecních voleb. Příslušníci menšin mohou ovšem bez omezení kandidovat v rámci politických stran v obecních volbách či volbách do Parlamentu. V praxi to znamená, že se příslušníci menšin mohou výrazněji prosadit v obecní politice, zatímco v parlamentních volbách v omezenější míře.

    Na prvním místě centrálně působí Rada pro národnosti vlády ČR, která je poradním orgánem vlády pro otázky menšinové politiky. Na jedné straně členy tohoto orgánu jsou zástupci menšin (občané ČR): maďarské, německé, polské, romské, slovenské a ukrajinské, na druhé straně zástupci ministerstev na úrovní náměstků ministrů41.

    Funkce Rady pro národnosti vlády ČR:

    • podílí se na přípravě opatření vlády, která se týkají práv příslušníků menšin v České republice,
    • vyjadřuje se k návrhům zákonů, k nařízením vlády a opatřením, týkajícím se práv příslušníků menšin před jejich předložením vládě,
    • připravuje pro vládu souborné zprávy o menšinové situaci na území České republiky,
    • připravuje pro vládu nebo pro ministerstva či jiné správní úřady doporučení k zajištění potřeb příslušníků menšin zejména v oblasti školství, používání mateřského jazyka, společenského a kulturního života,
    • koordinuje praktické zabezpečování menšinové politiky vlády, které provádějí ministerstva a jiné správní úřady,
    • spolupracuje s orgány územních samosprávných celků při praktickém zabezpečování menšinové politiky vlády,
    • spolupracuje s Ministerstvem zahraničních věcí v oblasti mezinárodních aspektů postavení a práv příslušníků menšin.

    Problematikou romské menšiny se samostatně zabývá Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity42. Je to rovněž poradní orgán vlády, jehož členy jsou představitelé Romů (12 osob, včetně dvou Olašských Romů) a na úrovni náměstků ministrů zástupci ministerstev.

    Funkce Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity:

    • posuzuje koncepční a realizační podklady pro rozhodnutí vlády týkající se romské komunity,
    • vyhodnocuje plnění přijatých usnesení vlády a resortních opatření dotýkajících se záležitostí romské komunity,
    • navrhuje rozdělení finančních prostředků vyčleněných na doplňkové programy na podporu romské komunity, vyhodnocuje jejich účelnost a kontroluje jejich využití,
    • shromažďuje údaje o stavu a vývoji romské komunity a podle potřeb, nejméně však jednou za kalendářní rok, zpracovává souhrnnou informaci o situaci romské komunity,
    • podporuje informovanost a osvětu v romské komunitě o programech jí se týkajících,
    • spolupracuje s romskými a proromskými organizacemi a zpracovává jejich podněty a návrhy.

    Kromě uvedených poradních orgánů vlády pro otázky národnostních a etnických menšin existují poradní orgány na Ministerstvu kultury - Poradní sbor náměstka ministra pro otázky národnostní kultury, Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy - Poradní sbor pro menšinové školství a na Ministerstvu práce a sociálních věcí - Komise Ministerstva práce a sociálních věcí k realizaci opatření na podporu zaměstnanosti osob obtížně umístitelných na trhu práce se zřetelem na romskou populaci.

    Na úrovni zákonodárného sboru se otázkami menšin zabývá podvýbor pro národnosti Poslanecké sněmovny (zřízen na základě usnesení číslo 18 petičního výboru Sněmovny z 1. října 1998), podvýbor pro aplikaci Listiny základních práv a svobod (zřízen na základě usnesení číslo 18 petičního výboru sněmovny z 1. října 1998), oba v rámci Petičního výboru sněmovny. Otázkami menšin se zabývá také výbor petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu Senátu Parlamentu ČR.

    V Parlamentu ČR nejsou rezervována křesla menšinám. Po posledních volbách do Sněmovny i Senátu (1998) pouze jeden z 200 poslanců Parlamentu pochází z menšiny. Je to Romka Monika Horáková za politickou stranu Unie svobody.

    Cizí státní příslušníci, kteří mají povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu na území České republiky, nemají volební právo.

    Článek 16

    Strany se zdrží opatření, která mění poměr obyvatel v oblastech obývaných příslušníky národnostních menšin a která mají za cíl omezit práva a svobody vyplývající ze zásad zakotvených v této rámcové Úmluvě.

    V ČR nejsou činěna žádná opatření, která by měnila poměr obyvatel v oblastech obývaných příslušníky menšin.

    V souvislosti s řešením romské problematiky byla na úrovni okresních úřadů zřízena funkce menšinového nebo romského poradce.

    Článek 17

    1. Strany se zavazují nezasahovat do práva příslušníků národnostních menšin navazovat a udržovat přes hranice svobodné a pokojné vztahy s osobami zdržujícími se právoplatně v jiných státech, zvláště s těmi, s nimiž sdílí stejnou etnickou, kulturní, jazykovou nebo náboženskou identitu nebo společné kulturní dědictví.
    2. Strany se zavazují nezasahovat do práva příslušníků národnostních menšin účastnit se činností nestátních organizací, a to jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni.

    Ad odst. 1

    Představitelé organizací příslušníků menšin udržují bez omezení zahraniční kontakty, a to bez rozdílu, zda jde o vztahy k zemi, obývané lidmi stejného etnického původu nebo k jiným zemím. Každá jednotlivá menšina spolupracuje s obdobnými krajanskými organizacemi nejen v evropských zemích, ale i jinde ve světě. Účastní se společných akcí doma i v zahraničí, participuje na vydávání publikací, kulturních akcí ap.

    Ad odst. 2

    V souladu s platnou právní úpravou o sdružování občanů se bez omezení zakládají organizace příslušníků menšin, které rozvíjejí svobodně svou činnost v oblasti nestátních organizací na národní i mezinárodní úrovni. Svědčí o tom počet občanských sdružení založených na národním principu. Ke konci roku 1998 registrovalo Ministerstvo vnitra (civilněsprávní úsek) 218 těchto organizací (VIZ ČL. 7).

    Organizace příslušníků menšin spolupracují s nestátními organizacemi v ČR i na mezinárodní úrovni, mj. Federalistickou unii evropských národních menšin (Föderalistische Union Europäischer Volksgruppen - Federal Union of European Nationalities - Union Fédéraliste des Communautés Ethniques Européennes) - ve zkratce FUEV. V tomto směru aktivně vystupují zejména čeští představitelé německé a polské menšiny. Německá organizace Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a polská organizace Kongres Poláků v ČR jsou také kolektivními členy Federalistické unie evropských národních menšin. O vstup do této organizace požádala také slovenská organizace Obec Slováků v ČR (v současnosti probíhá její schvalovací řízení). O aktivitě zástupců České republiky v této mezinárodní organizaci svědčí skutečnost, že se v roce 1998 uskutečnil kongres FUEV v Praze. V této souvislosti také Ministerstvo kultury významně finančně podpořilo jednu z doprovodných akci kongresu.

    Článek 18

    1. Strany usilují, pokud je to nezbytné, o uzavírání dvoustranných a mnohostranných dohod s jinými státy, zvláště se sousedními státy, za účelem zajištění ochrany příslušníků dotyčných národních menšin.
    2. V náležitých případech strany přijímají opatření na podporu přeshraniční spolupráce.

    Ad odst. 1

    Ochranu práv příslušníků menšin má Česká republika zajištěnou v dvoustranných smlouvách se třemi sousedními státy, tj. bilaterálních smlouvách mezi Českou republikou (včetně sukcesovaných závazků) a sousedními státy, které se explicitně dotýkají postavení polské, německé a slovenské menšiny. Je to smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci43, včetně dohody mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Polské republiky o kulturní a vědecké spolupráci44, smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci45 a smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci46.

    Ad odst. 2

    Vzhledem k tomu, že příslušníci polské menšiny žijí na území České republiky většinou v příhraničí s Polskem v oblasti Těšínského Slezska, v rámci mezivládní dohody o přeshraniční spolupráci mezi Českou republikou a Polskou republikou47 se věnuje zvláštní pozornost deklarovaným potřebám polské menšiny. Především se to týká oblastí školství a kulturních aktivit.

    Článek 19

    Strany se zavazují respektovat a uplatňovat zásady zakotvené v této rámcové Úmluvě, přičemž provádí, pokud je to nezbytné, jen taková omezení nebo výjimky, které jim umožňují mezinárodní právní instrumenty, zejména Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a to pokud se vztahují k právům a svobodám vyplývajícím ze zmíněných zásad.

    Česká republika usiluje o plnění zásad Úmluvy v plném rozsahu. Proto také připravuje zákon o ochraně práv národních menšin (viz I. část - 17.). Omezení nebo výjimky neuplatňuje.

    Článek 30

    1. V době podpisu nebo při ukládání ratifikačních listin nebo listin o přijetí, schválení nebo přistoupení může kterýkoliv stát specifikovat území, za něhož nebo za jejichž mezinárodní vztahy je odpovědný, na něž se bude vztahovat tato rámcová Úmluva.
    2. Kterýkoliv stát může kdykoliv později prohlášením sděleným generálnímu tajemníkovi rozšířit uplatňování této rámcové Úmluvy na kterékoliv další území specifikované v tomto prohlášení. Ve vztahu k takovému území vstoupí rámcová Úmluva v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí období tří měsíců od data přijetí takového prohlášení generálním tajemníkem.
    3. Jakékoliv prohlášení učiněné podle dvou předchozích odstavců může být ve vztahu k území specifikovanému v takovém prohlášení odvoláno sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi. Toto odvolání vstoupí v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí období tří měsíců od data přijetí takového sdělení generálním tajemníkem.

    Česká republika tohoto článku nevyužila.


    1. V citacích právních předpisů je v tomto textu uveden pojem národnostní/národní dle originálu předpisu. Kde se v tomto textu hovoří o menšině, rozumí se tím menšina národnostní či etnická ve smyslu Hlavy III. Listiny základních lidských práv a svobod a menšina národnostní (národní) ve smyslu Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin ve znění publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 96/1998.
    2. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 96/1998 Sb., Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin.
    3. Zákon č. 508/1921 Sb., smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919.
    4. Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky.
    5. Zákon č. 122/1920 Sb., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé.
    6. Zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v Československé socialistické republice.
    7. Zákon č. č. 23/1991 Sb., kterým se uvádí Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Českéa Slovenské Federativní Republiky.
    8. Zákon č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.
    9. Etnické složení obyvatel České republiky. Základní informace z definitivních výsledků sčítání lidu 1991. Praha 1993; Statistická ročenka České republiky 1993, Praha 1993, s. 412-413.
      V tabulce není uvedena národnost moravská a slezská. Tento údaj se objevil poprvé v historii českých zemí při sčítání lidu v roce 1991. Moravskou národnost uvedlo 1 362 313 osob (13,2%) a slezskou 44 446 osob (0,4%). Bylo to průvodním jevem hledání identity obyvatel některých oblastí České republiky v procesu transformace společnosti po listopadu 1989. Je nepochybné, že část obyvatel Moravy a českého Slezska, deklarující moravskou či slezskou národnost, netvoří menšinové národní společenství, jehož by se úprava menšinových práv mohla jakkoliv dotknout. Otázku zpolitizovali představitelé "moravisticky" orientovaných hnutí při diskusi o - dosud nevyřešeném - postavení Moravy a Slezska v rámci územněsprávní-ho členění České republiky. V etnické struktuře společnosti České republiky není obyvatelstvo Moravy a Slezska v postavení menšiny, jak vyplývá z jeho neomezených možností naplňování občanských a politických práv v oblasti vzdělávání v mateřském jazyce (je jím čeština), šíření a přijímání informací v mateřském jazyce (češtině), rozvoji kultury včetně kultury regionální apod. Moravské a slezské dialekty češtiny se od spisovné normy výrazně neliší.
      V statistickém přehledu je však silně poddimenzován údaj týkající se Romů. I když se při sčítání lidu přihlásilo k romské národnosti necelých 33 tis. osob, podle kvalifikovaných odhadů a srovnání výsledků evidence Romů před listopadem 1989, žije dnes na území České republiky kolem 200 tis. Romů, z toho 20 tisíc kulturně a jazykově značně odlišných Olašských Romů. Více než 95 procent Romů, českých občanů žijících v České republice, se po druhé světové válce přistěhovalo do českých zemí ze Slovenska, respektive jsou jejich potomky. Důvod nízkého počtu přihlášení se k "romipen" (romství, romské národnosti) je obava z možných důsledků: podle sčítání v roce 1930, kdy uvádění národnosti bylo povinné a neanonymní, se od roku 1939 vytvářely seznamy pro soustředění Romů do táborů a později do transportů smrti. Vzhledem k averzi majority vůči Romům vyžaduje přihlášení se k romské národnosti, byť anonymní, jistou dávku statečnosti.
      K tabulkovému přehledu oficiálních výsledků sčítání lidu v roce 1991 třeba také připomenout, že neobsahuje údaj o osobách, které se přihlásily k chorvatské národnosti. Podle našich informací žije přitom rozptýleně na Moravě a ve Slezsku malý počet příslušníků této někdejší tradiční menšiny, původně usídlené na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. Po převzetí moci Komunistickou stranou Československa v roce 1948 byli Chorvati, obvinění z kolaborace s nacisty a sympatií k Josefu Titovi, z původních obcí násilně přesídleni po jednotlivých rodinách do různých částí Moravy a Slezska.
    10. Viz Právní nástroje k ochraně národnostních menšin - postavení národnostních menšin v České republice a jejich ochrana. Sborník příspěvků. Vydalo Informační a dokumentační středisko Rady Evropy Praha. Praha 1997.
    11. Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.
    12. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.
    13. Zákon č. 501/1992 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
    14. Zákon č. č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění pozdějších předpisů.
    15. V době zpracování textu nebyly ještě k dispozici údaje o vyúčtování poskytnuté dotace.
    16. Zákon č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností.
    17. Zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, ve znění pozdějších předpisů.
    18. Zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů.
    19. Materiál předložil ministr spravedlnosti pro schůzi vlády dne 8. února 1999 pod názvem Zpráva o plnění usnesení vlády České republiky č. 686 ze dne 29.10.1997 k bodu 8. O počtech a složení pravomocně odsouzených osob za trestné činy s rasovým kontextem za rok 1998. Vláda materiál projednala a přijala usnesení č. 115/1999 ke zprávě o stavu trestné činnosti s rasovým kontextem za rok 1998, které ministru spravedlnosti mj. ukládá nadále sledovat vývoj trestné činnosti s rasovým kontextem a informovat vládu o tomto vývoji za období 1. pololetí roku 1999.
    20. Zákon. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon konkrétně stanovuje:
      § 1
      (1) Občané mají právo se svobodně sdružovat.
      (2) K výkonu tohoto práva není třeba povolení státního orgánu.
      § 2
      (1) Občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace a sdružovat se v nich.
    21. Zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon stanoví:
      § 1
      (1) Občané mají právo se sdružovat v politických stranách a v politických hnutích ...
      (2) K výkonu tohoto práva není třeba povolení státního orgánu.
    22. Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlase, ve znění pozdějších předpisů.
    23. Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů.
    24. Zákon č. 86/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích; zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích.
    25. Poskytování dotací vydavatelům menšinového tisku - občanským sdružením příslušníků menšin se řídí Zásadami ekonomického zajištění vydávání národnostního tisku, které schválila vláda svým usnesením č. 277/1993 (novelizované znění schválené usnesením vlády č. 771/1997).
    26. Listina základních práv a svobod, článek 25, odstavec 2, písmeno c): "Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též právo užívat jejich jazyk v úředním styku.".
    27. Zákon č. 501/1992 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 18: "Účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině ...". Zákon č. 353/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 7, odstavec 3: "Každý může před soudem jednat ve svém mateřském jazyku. Zákon stanoví, kdy náklady na přibrání tlumočníka hradí stát.". Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, § 33:
      (1) V řízení před Ústavním soudem se užívá českého jazyka. Fyzické osoby mohou při ústním jednání nebo jiném osobním jednání užívat svého jazyka.
      (2) Jedná-li účastník nebo vedlejší účastník, který je fyzickou osobou nebo vypovídá-li svědek nebo znalec před Ústavním soudem v jiném než českém jazyce, přibere soud tlumočníka; nemusí tak se souhlasem účastníků učinit, má-li být výpověď učiněna ve slovenském jazyce. Přibrání tlumočníka se uvede v zápise.
    28. Zákon č.141/1991 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů:
      § 2
      (14) Každý je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce.
    29. Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.
    30. Zákon č. 268/1949 Sb., o matrikách, ve znění pozdějších předpisů.
    31. Stávající praxe se řídí vyhláškou č. 97/1961 Sb., o názvech obcí, označování ulic a číslování domů, ve znění pozdějších předpisů.
    32. Pavlát, L.: Židovská tematika v českých školách. Praha 1998.
    33. Například srov. Čaněk, D.: Národ, národnost, menšiny a rasismus. Praha 1996.
    34. Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), v platném znění, § 3, odst. 2):
      "Žákům příslušejícím k národnostním menšinám se v rozsahu přiměřeném zájmu jejich národnostního rozvoje zabezpečuje právo na vzdělání v jejich mateřském jazyce"; zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě, samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, zejména novely č. 139/1995 Sb.
    35. Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních, středních a vyšších odborných škol a navazujících přepisů; Vyhláška Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 291/1991 Sb., o základní škole.
    36. Věstník Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 10/1998.
    37. Statistická ročenka České republiky 1997. Praha 1997, s. 554.
    38. Včetně uvedení národnosti moravské a slezské.
    39. Údaj se týká pouze denního studia, stejně tak i v případě integrovaných škol, středních odborných učilišť, vyšších odborných škol a vysokých škol.
    40. Pouze studenti českého státního občanství, denní studium.
    41. Statut Rady pro národnosti vlády ČR schválila vláda svým usnesením č. 259/1994 doplněné usnesením č. 580/1998).
    42. Statut Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity schválila vláda svým usnesením č. 640/1997 (doplněné usnesením č. 580/1998).
    43. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 416/1992 Sb., o podepsání Smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci.
    44. Dohoda byla podepsána 16. září 1991. S cílem konkretizovat uvedenou Dohodu vláda České republiky a vláda Polské republiky podepsaly dne 12. dubna 1996 Program kulturní, školské a vědecké spolupráce mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky na léta 1996 - 1998.
    45. Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 521/1992 Sb., o podepsání Smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.
    46. Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 235/1993 Sb., o podepsání Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci.
    47. Usnesení vlády ČR č. 84/1994 o schválení Dohody mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky o přeshraniční spolupráci.