Bitva na Bílé hoře 8.listopadu 1620

V noci ze soboty 7. listopadu na neděli prořízly temnotu v Ruzyni, malé vesnici u Prahy, záblesky výstřelů a řinčení zbraní. Na nic netušící a odpočívající uherské jezdce patřící k vojsku českých stavů se ze všech stran vrhli rejtaři císařské armády. Ti, kteří se stačili vzbudit, v panice prchali nechávajíce za sebou vedle proviantu, koňů a pokladny i dvě stě svých pobitých spolubojovníků. V ležení stavovské armády na svazích Bílé hory způsobili přeživší Uhři poprask. V obavách z blížící se bitvy se unavení vojáci seřadili do bitevní sestavy. Více než dva měsíce neviděli žold a jejich touha bojovat nebyla valná.

Po rozednění padla na úpatí kopce hustá mlha, která chránila ligistické a císařské vojáky při přechodu Litovického potoka. Když se po deváté hodině mlha zvedla, stály proti sobě císařská, ligistická i česká voje sešikovány k boji.Byla neděle 8. listopadu, svátek Čtyř korunovaných mučedníků, léta páně 1620 a na stráních Bílé hory se schylovalo k rozuzlení dramatu, jehož první dějství se odehrálo před téměř dvěma a půl lety.

Vše začalo 23. května 1618, kdy delegace evangelíků rozhořčená ústrky ze strany katolíků vtrhla na Pražský hrad. V předem připraveném soudním přelíčení shledali vzbouřenci vedení Jindřichem Thurnem dva přítomné místodržící Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu vinnými z porušování zemských svobod a věrni starému husitskému zvyku je společně s písařem Filipem Fabriciem vyhodili z okna. "Ohavná rebelie" českých stavů započala.

Ihned po vypuknutí povstání došlo k reorganizaci zemské správy. Vzniklo třicetičlenné direktorium složené ze zástupců pánů, rytířů i měst. Na generálním sněmu 31. července 1619 byla schválena ústava známá jako Česká konfederace. Jako vůbec první ze všech dosud vydaných ústavních dokumentů byla platná pro všechny země České koruny a měnila český stát ve federaci stavovských zemí, jejíž jednotu zajišťovala již nikoliv osoba panovníka, ale právě ústava samotná. Centrálním stavovským orgánem se stává generální sněm všech zemí Koruny české. Dále je ustanoven sbor defenzorů a administrativním centrem státu se stala Česká kancelář obsazená i zástupci vedlejších zemí. Panovník, jehož pravomoci se zužují na symbolickou funkci hlavy státu, má být volen zástupci všech zemí společně, přičemž Češi disponují dvěma hlasy a ostatní země jedním. Zvolený panovník je povinen respektovat ustanovení konfederace, je zakázána volba či korunovace nástupce ještě za života současného panovníka.

Definitivně se stavové s habsburskou monarchií rozešli v srpnu 1619, kdy zbavili královské koruny Habsburka Ferdinanda II.  a novým panovníkem zvolili Fridricha Falckého. Situace povstalců byla i přes dílčí vojenské úspěchy, jako bylo krátké obléhání Vídně, nelehká a stavům se nedostávalo ani vojáku ani peněz na jejich žold. Žádosti o pomoc vyslané k významným protestantským panovníkům většinou zůstaly bez odezvy. Ke stavovské konfederaci se připojily pouze Horní a Dolní Rakousy, naopak Morava zůstala mimo. Vojenskou pomoc poslal jen sedmihradský kníže Gábor Bethlen.
Naopak pozice císaře Ferdinanda II. byla den ode dne lepší. Podařilo se mu uzavřít spojenectví s vůdcem tzv. Katolické ligy Maxmiliánem Bavorským a společně se jim podařilo zpacifikovat odbojné stavy v Rakousích. Společně pak císařské vojsko vedené Karlem Bonaventurou Buquoyem a ligistické pod velení Jana Tserclaea Tillyho překročilo 20. září zemské hranice a vydalo se k Praze. Byť jejich postup narážel na odpor stále ještě bojeschopné stavovské armády, které velel Kristián z Anhaltu, dobývala jedno město za druhým a na počátku listopadu stanula před Prahou.

V neděli 8. listopadu se tedy mělo rozhodnout. Císařsko-ligistická armáda čítala asi 28 000 vojáků, stavovská asi 21 000 mužů. Početní převaha katolických vojsk byla částečně vyvážená výhodnějším postavením českého vojka. Morálka na obou stranách nebyla valná, císařstí trpěli špatným zásobováním, vojáci stavů zase již od září neviděli žold a na chuti bojovat jim nepřidal ani noční masakr Uhrů v Ruzyni. Není proto divu, že se ani jedné ze soupeřících stran do boje příliš nechtělo. Zejména Buquoy se k přímému útoku na opevněné stavovské pozice stavěl velice rezervovaně. Čas pomalu plynul a když se blížilo poledne, bylo na poradě spojeneckého velení rozhodnuto, že bude proveden menší útok s cílem vyvolat šarvátku, která naznačí jak postupovat dál.

O půl dvanácté začal první útok na pravém císařském křídle a po jedné hodině odpoledne bylo po všem. Demoralizované stavovské oddíly se jeden po druhém obracely na zmatený útěk. Na bojišti zbyl jen pluk naverbovaný moravskými stavy vedený Jindřichem Šlikem a to je proto, že mu postupující císařská vojska zabránila v ústupu. Opřeni o zeď obory Hvězda nakonec vojáci "moravského" pluku podlehli nepřátelské přesile a kapitulovali.Na bitevním poli zůstalo ležet téměř tři tisíce mrtvých, z nich dvě třetiny tvořili padlí na straně českých stavů. Ztráty tedy nebyly vysoké a stavové se mohli úspěšně pokusit bránit Prahu, vůdci povstání ovšem již nenalezli dostatek vůle k obraně a když Prahu kvapně opustí i „ zimní“ král Fridrich je jasné, že stavové prohráli. K prchajícímu králi se připojili i někteří stavovští politici, část z nich zůstala a v naději, že jim císař odpustí, se mu vzdala na milost a nemilost.

Ferdinand ovšem nemínil odpouštět, o čemž se sedmadvacet z nich na vlastní kůži přesvědčilo 21. června 1621, kdy se jejich hlavy skutálely z popravčího špalku na Staroměstském náměstí. Miska vah ve střetu o vedoucí postavení ve státě se definitivně překlopila na stranu panovníka.