Podzim 1939 – studentské demonstrace a uzavření českých vysokých škol

Prvotní protestní akce, které odboj přinejmenším zčásti řídil, vypukly u příležitosti 28. října. Prahu zaplavilo velké množství letáků, jež obyvatele vyzývaly, ať si v den národního svátku vezmou černou vázanku a tmavě nedělní šaty (později bylo doporučení zrušeno, aby se gestapu neusnadnilo zatýkání), ať nekouří nebo nepijí alkohol (aby to stát pocítil na daňových odvodech), nenakupují, nejezdí tramvají, případně nejdou do práce. České i německé úřady věděly, že na ulicích a náměstích ve středu města k něčemu dojde, ale protektorátní vláda i Úřad říšského protektora dospěly k závěru, že lépe bude tomu nepřikládat žádnou zvláštní váhu. Neurath jak už bylo jeho zvykem nepodnikl vůbec nic a diplomaticky odjel na celý víkend z Prahy, avšak jeho zástupce, státní sekretář Frank, i velitel bezpečnostních sil Stahlecker čekali na příležitost zasáhnout a dokázat, že jeho opatrnická politika je naprosto chybná.

Den začal v podstatě klidně. Dělníci i zaměstnanci se do práce dostavili jako obvykle, ale už před devátou ráno se na Václavské náměstí shromáždily spousty zejména mladších lidí s červenomodrobílými stužkami na klopě nebo s jezdeckou čapkou „masaryčkou“ na hlavě. V pozdních dopoledních hodinách se davy za zpěvu a skandování „Chceme svobodu!“ a „Ať žije Beneš!“ přemístily na Staroměstské náměstí, kde vypukly rvačky s německými civilisty, zatímco protektorátní policisté se záměrně dívali jinam.

V jednu hodinu po poledni se před budovou gestapa v Bredovské (dnes Politických vězňů) shromáždil zástup, který se dožadoval všech zatčených. V té době velitel německých bezpečnostních sil informoval protektorátního ministra vnitra, že od horního konce Václavského náměstí budou jako každou sobotu pochodovat příslušníci Wachtregiment Prag, součásti divize Leibstandarte SS Adolf Hitler, a pokud jim úřady nezajistí volnou cestu, udělají si ji sami. Německé bezpečnostní složky i protektorátní policie pak začaly demonstranty z Václavského náměstí vytlačovat do přilehlých ulic a prostranství.

Ve tři hodiny v Jindřišské ulici skupina protestujících zaútočila na hotel Palace naproti Hlavní poště, který zabralo gestapo pro úředníky operační skupiny. Jednoho ze zatčených se podařilo osvobodit, načež se demonstranti vrátili zpět na Václavské náměstí, které i přes odpor policie z jedné strany znovu zaplnili. V pět odpoledne vykonal Frank návštěvu u prezidenta Háchy na zámku v Lánech, nekompromisně mu sdělil, že vůdce nehodlá v protektorátu žádné demonstrace tolerovat, a pokud policie nezakročí rázněji, udělá to Leibstandarte SS. Krátce poté německé bezpečnostní síly, k nimž se pod tlakem protektorátní vlády musela přidat i česká policie, demonstranty z Václavského náměstí opětovně vytlačily, přičemž padlo několik výstřelů. Dav se rozprchl, ale protesty dále pokračovaly před Hlavním a (tehdy ještě pořád) Masarykovým nádražím, na Vinohradech, i dalších částech města přibližně do osmé večer. Česká i německá strana během dne zatkly asi 400 lidí a zranění 15 demonstrantů si vyžádalo hospitalizaci. U křižovatky ulic Žitná a Ve Smečkách zemřel bývalý horník (nyní pekařský dělník) Václav Sedláček, kterého policejní kulka zasáhla do srdce, a student medicíny Jan Opletal, který byl na rohu Žitné a Štěpánské postřelen do břicha, byl v kritickém stavu převezen do nemocnice.

Opletal 11. listopadu svým zraněním podlehl a jeho spolužáci se rozhodli doprovodit rakev z Hlávkovy koleje na Hlavní nádraží, protože měl být pohřben v rodném Nákle na Moravě. Proč německé úřady převoz povolily? Tuto otázku provází množství domněnek a tvrzení, jež všechny vesměs směřují k tomu, že gestapo si demonstrace přálo, aby dohnalo to, co zmeškalo 28. října. Skutečně věrohodně zní verze, kterou podává bývalý protektorátní ministr Feierabend: Podle ní gestapo studentům jakoukoli účast na pohřbu zakázalo. Když se však vláda dozvěděla, že studenti se přes zákaz hodlají pohřbu stůj co stůj zúčastnit, vyslala Feierabenda vyjednávat se studentským vůdcem NS, docentem Josefem Matouškem. Studenti Feierabendovi slíbili, že doprovod na poslední cestě v demonstraci nepřeroste, a nato se protektorátní vláda říšskému protektorovi zaručila za klid a pořádek během pohřbu. Teprve pak Němci studentům účast na pohřbu povolili.

15. listopadu se před Ústav soudního lékařství na Albertově přišlo s Opletalem rozloučit přes 3 000 studentů. Potom byla rakev za hrobového ticha odnesena k čekajícímu pohřebnímu vozu, který ji měl odvézt na nádraží, ale studenti při nakládání začali zpívat národní hymnu. To signalizovalo, že celá akce neskončí jen tak do ztracena. Asi 500 lidí se vydalo ke Karlovu náměstí, kde se srazili s protektorátní policií a poté se ukryli v budovách ČVUT. Policie jim posléze dovolila po malých skupinkách odejít, ale studenti se venku znovu spojili a vytvořili průvod, který za skandování hesel „Ať žije Československo!“ a „Ať žije svoboda!“ zamířili do středu města.

Tam také přijel autem K. H. Frank, který se chtěl o situaci přesvědčit osobně. Když na rohu Národní třídy a Spálené ulice poručil zastavit, rozhořčení studenti vůz obklopili a Frankova šoféra fyzicky napadli, takže skončil se zlomenou nosní přepážkou a s monoklem na pravém oku.Nejbojovněji naladěné skupinky pak v protestech pokračovaly, házely dvojjazyčné tabulky z čela tramvají do Vltavy, zastavily se u kaple Staroměstské radnice, v níž byl od roku 1922 prozatímně umístěn hrob Neznámého vojína. a zpívali národní písně před Právnickou fakultou. V poledne bylo po všem, ale jen v pražských ulicích.

Hitler po triumfálním vítězství nad Polskem, jehož dosáhl za pouhých deset týdnů, nebyl ochoten žádný český vzdor snášet a ve chvíli, kdy demonstrace už dohasínaly, nařídil Neurathovi, Frankovi a veliteli wehrmachtu v Praze generálu Erichu Fridericimu, aby se dostavili do Berlína na poradu, jak situaci řešit. Historikové se dosud dohadují, co a kdy přesně bylo na tomto jednání dojednáno. Neurathovi obhájci, například Gustav von Schmoller, v této souvislosti píšou, že na ranní jednání 16. listopadu se hovořilo jen o uzavření českých vysokých škol, zatímco na odpoledním (na něž Neurath se svým doprovodem už pozván nebyl), přijali Hitler s Himmlerem a Frankem i další opatření. Frankovi, který chtěl okamžitě odletět zpátky do Prahy, dal Neurath neprozřetelně k dispozici letadlo a sám s náčelníkem svého štábu odjel vlakem až příštího dne ráno. Po návratu zjistil, že všechny české vysoké školy jsou na tři roky zavřené, devět studentských funkcionářů bylo zastřeleno a dalších více než 1 200 skončilo v koncentračním táboře. Podepsal ji Frank, ale když předseda protektorátní vlády generál Eliáš při vyžádané večerní audienci Neuratha vyzval, aby mu drastická opatření potvrdil, říšský protektor vzal odpovědnost na sebe.

Z devíti studentských funkcionářů zastřelených v ruzyňské věznici 17. listopadu v sedm hodin ráno bylo osm činných v Národním souručenství nebo v celostátním či pražském vedení studentstva. Nutno zdůraznit, že všichni tito funkcionáři oficiálního Národního souručenství a studentských organizací se žádným způsobem v odboji neangažovali.

Ještě před popravou studentských funkcionářů příslušníci gestapa a SS obklíčili pět největších pražských kolejí a také dvě v Brně, ačkoli tam žádní studenti nedemonstrovali. Zatčené převezli do Ruzyně, kde je postupně perlustrovali. Osoby mladší jednadvaceti let propustili, stejně tak jako slovenské občany, státní příslušníky Jugoslávie a Bulharska a členy Vlajky. Ostatních 1 200 čekal transport do koncentračního tábora Oranienburg a později do Sachsenhausenu. Díky Háchovým neúnavným žádostem u Neuratha a potom i u jeho nástupce byl v roce 1943 větší počet studentů po skupinkách propuštěn, ale Němci si za to od protektorátní vlády vynutili těžké politické ústupky. V letech 1940-1942 v táborech patnáct studentů zahynulo. Z těch, kteří se vrátili, tři (Zdeněk Mikeštík, Adolf Skalka a František Stavělík) padli v květnu 1945 na pražských barikádách.
Německá trestní opatření měla na většinu Čechů „zdrcující účinky“. Horní společenská vrstva doufala ve stávky, jež však nepřišly. Hesla mnoha letáků, zvláště KSČ, které vyzývaly k protestním stávkám proti zatčení studentů a uzavření vysokých škol, zůstaly bez odezvy, stávkovalo se pouze v pěti podnicích ve Dvoře Králové nad Labem. Národní odbojové skupiny se naopak snažily české obyvatelstvo uklidňovat; vydaly heslo „zabraňte zbytečným obětem“.

Uzavření vysokých škol bylo jedním z těch kroků, které český národ poškodilo nejvíc. Mělo vážné důsledky pro každého jednotlivého studenta i pro český národ jako celek.

Autor textu: Martin Gurín