Projev předsedy vlády ČR Mirka Topolánka na konferenci "2nd Energy Forum" 5.11.2007

Dobrý den, budu hovořit česky, bude to lepší.

Všechny vás zdravím, tak trochu u mě doma, to znamená v Lichtenštejnském paláci, který patří Úřadu vlády, na konferenci, která se zabývá, řeknu velmi seriózně, bez emocí nejaktuálnějšími otázkami globální evropské energetiky.Pokusím se vyhnout všem jízlivým poznámkám, které mě napadají vždycky při evropských diskusích o energetice. Ve své prezentaci se pokusím soustředit na určité globální hrozby a aplikaci české současnosti - toho, jak to vidíme my, jaký u nás očekáváme vývoj a co musíme dělat, abychom čelili hrozbám, které na nás jsou kladeny. Můj velký problém je, že na rozdíl od jiných politiků energetice bohužel rozumím, protože jsem se jí dlouhá léta zabýval a mám tedy problém, jestli říkat to, co vždycky a nebo pravdu. Rozhodl jsem se, což je pro mě typické, říkat pravdu. Možná nepříjemnou.

V úvodu se pokusím odpovědět na otázku, kam kráčí energetika a přece jenom ten problém zobecnit. Česká republika řeší v zásadě tři otázky, které nejsou nepodobné otázkám, které si kladou jiné země, ale přece jenom jsou specifické. Ta první otázka zní: "Jsme schopni v blízké budoucnosti více diverzifikovat dodávky zemního plynu, abychom mohli v případě nouze, ať už strategické nebo cenové, nahradit ruský plyn jiným plynem Druhá otázka zní"Jaký bude pro Českou republiku dopad postupného snižování významu ropovodu Družba pro vývoz ropy z Ruské federace, kdy se staneme nepochybně nikoli tranzitní, ale cílovou zemí?"Ta třetí otázka, na kterou se pokusím hned odpovědět je:"Bude spotřeba elektrické energie v České republice nadále růst?"

Tedy potřebujeme další elektrárny nebo se nám díky úsporám, strukturálním změnám, apod. podaří vystačit se současnými zdroji? Domnívám se, že pokud bych měl nastavit základní cíle, které jsou velkým úkolem pro Českou republiku a, samozřejmě, pro Evropskou unii, první úkol - splnit základní předpoklad pro další hospodářský růst a vyšší kvalitu života - je nezpochybnitelný, ale musíme si být vědomi, že růst ekonomiky vždy znamená nárůst spotřeby energií. U České republiky, která má 33% podíl průmyslové výroby na růstu HDP, to platí dvojnásob. Takže, evidentně se budeme potýkat s nárůstem potřeby a spotřeby a v tomto smyslu nevidím jediný důvod, proč tomu bránit, protože my jsme ze dvou třetin naším hrubým domácím produktem závislí na exportu. Exportujeme především produkci, která je svým způsobem energeticky náročná a v nejbližších patnácti, dvaceti letech tomu nebude jinak.

Druhý cíl - uspokojit potřeby rozvoje společnosti energiemi - zní velmi obecně, ale je důležité, aby se po roce 2015, když někdo otočí vypínačem, rozsvítilo světlo. Myslím si, že zodpovědnost každé vlády je nedělitelná, každé rozhodnutí v této oblasti se dělá na patnáct, pětadvacet, padesát let a více. Vypořádal jsem se i s otázkou životního prostředí, aniž bych musel mluvit o klimatických změnách a nenuťte mě, abych na to reagoval, protože musím říct, že pro mě je ta otázka kruciální.

Uchování prostředí pro život, schopnost lidstva po sobě uklízet a zanechávat prostředí lepší příštím generacím je pro mě zásadní cíl, ale měl bych k tomu jedinou poznámku. Bez participace Ruska, Brazílie, Spojených států amerických, Indie, velkých, rychle rostoucích ekonomik, jsou všechny cíle Evropské unie nesmyslné. To znamená, že je velmi důležité, jak se podaří přinutit velké, rychle rostoucí, ekonomiky k participaci na cílech, které si Evropská unie stanovila. Dnes se chceme zabývat tím, jak čelit globálním strategickým a geopolitickým hrozbám spojeným s energetikou.

V posledních letech dochází v globálním měřítku v sektoru nerostných surovin a energetiky k zásadním změnám. Principem těchto změn je, že díky rozsáhlé modernizaci celé řady dřívějších rozvojových zemí se řada států, které byly čistými exportéry - vývozci, postupně stává soběstačnými, v některých případech jsou z nich dokonce čistí dovozci: Čína, Indie, Indonésie, Brazílie... s populacemi v řádech sta miliónů. To, samozřejmě, zvyšuje tlak při celosvětovém soutěžení o zdroje, které se nevyhnutelně týká i Evropské unie a speciálně České republiky. Přináší to také kvantitativní i kvalitativní růst poptávky po celém spektru nerostných komodit - ropě, zemním plynu, uhlí apod. Od roku 2003 se Čína stala poprvé v historii čistým dovozcem železných rud. A od letošního roku pak i černého uhlí, což zní fantasticky, ale je to pravda. Tyto změny mají, samozřejmě, výrazný vliv i na světovou politiku, na mezinárodní vztahy.

Dochází k přeskupování stávajících spojenectví, vznikají spojenectví nová. Spekuluje se o vzniku plynárenské obdoby OPECU, kde by měli blíž Rusko, Írán, Katar, Alžírsko, Venezuela. Posiluje sdružení producentů ropy OPEC, přijímají Angolu, uvažují o Súdánu, Ekvádoru. Zakládá se tzv. AntiOpec, lobbystické sdružení velkých asijských spotřebitelů: Japonsko, Čína, Indie, Jižní Korea. Vytváří se dvojice zemí - producent – spotřebitel - vázaných různými smlouvami. To všechno má, samozřejmě, vliv na nárůst diplomatické hodnoty surovin, diplomatické hodnoty energií. Vše je navíc spojeno s enormním nárůstem cen naprosté většiny těchto surovin a zdrojů. V násobcích dvou, tří apod.

Česká republika eliminuje tento nárůst hlavně tím, že nemá euro. Koruna permanentně posiluje vůči dolaru více než k euru a nám se zatím daří eliminovat nárůst cen komodit, kdy u ropy se spekuluje o prolomení hranice sto dolarů za barel. V souvislosti s tímto vývojem došlo k reakci v rámci globální diskuse, která se projevila především v renesanci jaderné energetiky. Příklon je patrný zejména mimo Evropskou unii, v Japonsku, Číně, Indii, Spojených státech amerických, Rusku. V Evropské unii se pro výstavbu rozhodlo Finsko, Francie, Slovensko, Slovinsko, Polsko, Pobaltské republiky. To je, samozřejmě, řešení, kdy se snižuje závislost na zdrojích, snižují se také náklady na jiný typ snižování CO2. V podstatě jde v Evropě pouze o diskusi, abychom uznali jadernou energetiku jako jeden z klíčových prvků snižování CO2. Jestli chce Evropská unie uspět na mezinárodním poli, musí být schopna vyjednávat, což dosud není možné, protože neexistuje energetická politika Evropské unie, kterou by Evropská unie garantovala a byla tak schopna čelit tlaku. Jednotlivé země zatím postupují samostatně jak vůči Ruské federaci, tak např. ve vztahu k Libyi, což je vidět na zahraniční politice. Domnívám se, že toto rámuje, celou naší diskusi.

Nyní se podíváme spíše na Českou republiku. V současné době má Česká republika velmi šťastný a řekl bych, že na nějakou dobu bezproblémový energetický mix. Samozřejmě, máme poměrně dobrou proporcionální skladbu výrobních zdrojů, používáme hnědé a částečně černé uhlí doplněné jadernými elektrárnami a vodními elektrárnami pro okamžitý pohotový výkon. Máme, samozřejmě, narůstající výrobu z obnovitelných zdrojů. Jsme schopni být soběstační a do určité fáze jsme společně s EDF schopni elektřinu i vyvážet.

Ukážeme si dále, že tento proces, v souvislosti s mnoha ostatními vlivy, v jakési fázi končí a staneme se spíše potenciálními dovozci. V této chvíli jsme velmi málo závislí na dovozech. Máme, což je určitý potenciál, s určitými riziky menší využití plynových elektráren a obnovitelných zdrojů. Ve vazbě, samozřejmě, na nutnou diverzifikaci dodávek plynu, je to příležitost i hrozba, a je třeba učinit strategická rozhodnutí, která nám případně umožní navýšit výrobu elektrické energie z plynu. Přenosová soustava je dobře dimenzovaná, její provoz je bezpečný a zajišťuje svým způsobem bezpečnost v celé střední Evropě. Při některých výpadcích, infekci nebo nákaze hrozícího blackoutu právě česká přenosová soustava byla schopna zachytit ten podtlak a tím naddimenzováním vlastně zachránit před blackoutem celou střední Evropu. Toto je základní graf, který nám ukazuje spotřebu elektřiny při zahrnutí všech potenciálních energetických úspor, při maximální spotřebě business and usual, při 50% úsporách nebo vyšším růstu HDP, a potom v konzervativním výhledu, kdy domácí spotřeba využívá všech potenciálních úspor, které jsou možné a které jsou dneska dobře popsány. V každé této variantě je vidět růst, při maximálních úsporách je to kolem 1 % ročně. To je opravdu dramatická redukce, která má, samozřejmě, vliv i na ekonomiku, ne úplně pozitivní, ale je to scénář, který musí být zvažován.

Teď se podíváme dále. Toto je stávající skladba energetického mixu. Je zřetelné, že určitý prostor existuje u paroplynových a plynových elektráren. U vodních elektráren je trh a potenciál víceméně saturovaný, jádro v této chvíli znamená velký potenciální růstový zdroj nebo možnost další výroby a evidentně bude klesat podíl výroby z uhlí, protože černé uhlí končí v dohledném horizontu a u hnědého uhlí, pokud neprovedeme nějaké zásadní rozhodnutí, to bude jenom o něco později. Máme, samozřejmě, zpracované různé scénáře výstavby nových zdrojů. Ve vazbě na úspory a nárůst obnovitelných zdrojů je třeba říci, že při stanovení závazných ukazatelů pro obnovitelné zdroje jsme dosáhli určité výjimky a já jsem tomu rád, protože Česká republika nikdy při této rostoucí spotřebě nemůže dosáhnout 20% podílu obnovitelných zdrojů. Je to technicky nemožné, protože, jak si ukážeme dále, nebudou to zcela jistě větrné elektrárny, může to být i o masách, nebude to 20 % toho rostoucího objemu. Takže, i tady se uvažuje o 300% růstu, ale pořád to je zanedbatelné a marginální při energetickém mixu, který průmyslová země, jako je Česká republika, potřebuje. V této variantě se počítá, samozřejmě, s tím, co už je buď ve výstavbě nebo je schváleno, a to jsou dva retrofity Tušimice a Prunéřov a nová výstavba elektrárny s vysokou účinností 42 %, a to je elektrárna Ledvice - 660 megawatt.

Vidíte, že při konzervativním scénáři výstavby bude deficit v roce 2020 26 terawatt hodin při plném využití potenciálu úspory to je 13 terawatt hodin. Toto je samozřejmě scénář, kdy je výstavba daleko optimističtější, přispívá k tomu výstavba paroplynu 800 - 1000 megawatt, při tomto scénáři a 50% potenciálu úspor bude deficit, tak jak je naznačen na tomto grafu. Ta rovná linka dole je výroba z vodní, hnědá je výroba hydro, jádro počítáme pořád v tomto období stávající bloky Dukovany a Temelín. Existuje samozřejmě náhrada těch starých dožívajících hnědouhelných elektráren a jejich náhrada za nové retrofity nebo novou výstavbu.

Tento graf ukazuje, co se stane v oblasti rezervního a regulačního výkonu, pokud budeme schopni maximalizovat úspory a nastavit zdroje, které už jsou schváleny. Z hlediska špičkové poptávky a toho, co je dnes doporučeno v rámci UCT, to znamená rezervní výkon 15 % až na špičkovým odběrem se dostáváme do problému někde kolem roku 2016. Ten zub v roce 2011 neznamená vážné riziko, ale už při tomto scénáři, který znamená velké investice, jsme po roce 2016 v problému. I v případě, že úspory budou na polovině potenciálu, který máme, tak ,samozřejmě, v tom problému jsme už po roce 2010.

Chci tímto způsobem demonstrovat, že opravdu řešíme závažný strategický problém a v tomto smyslu musíme učinit některá zásadní rozhodnutí. Některé země v Evropské unii mají vysoký podíl obnovitelných zdrojů, my nemáme potenciál ani ve vodě, ani v některých jiných zdrojích. Na ministerstvu životního prostředí jsou připraveny scénáře dramatičtějšího navýšení obnovitelných zdrojů, ale znovu opakuji, náklady na toto navýšení výroby jsou enormní vůči tomu, jaký podíl na energetickém mixu obnovitelné zdroje budou mít. Moc bych si přál, aby se daleko rychleji pohybovaly nové technologie typu palivové články, vodíkové, apod., ale to, myslím, není hudba nejbližších 20 let.

Co tedy Česká republika může? Česká republika samozřejmě může dovážet elektrickou energii. Podívejme se, jak jsou na tom naši sousedé. Rakousko je už dnes ve špičkách závislé na dovozu. Celkový dovoz v roce 2005 byl 16,3 terawatt hodin. Maďarsko je největší dovozce elektřiny, 18 % potřeby je pokrýváno dovozem. Neexistuje v této chvíli plán výstavby a možná výstavba ČEZu a MOLu, plynových elektráren, je hrubou budoucností – vzhledem k omezeným palivovým zdrojům. Na Slovensku tím, že uzavřeli Jaslovské Bohunice, se z čistého vývozce stane čistý dovozce elektrické energie. Je pravdou, že mají ambiciózní plány, ale v této chvíli ze Slovenska elektřinu nedovezeme. Polsko uzavřelo z ekologických důvodů 3500 megawatt uhelných elektráren a už teď se stává závislým na dovozu, žádný dlouhodobý plán výstavby neexistuje. A v Německu politické rozhodnutí uzavřít jaderné elektrárny, které pokrývají 27 % současné spotřeby, znamená, že pouze vykrývají své potřeby a přes velkou investiční výstavbu nepředpokládám, že bychom z Německa byli schopni dovézt jediný kilowatt. To znamená, že nám prostě elektřina chybět bude, a pokud bychom dováželi, tak totálně rezignujeme na určitou míru soběstačnosti v elektrické energii, se všemi riziky, které to znamená.

Dalším scénářem může být samozřejmě výrazný nárůst výroby na bázi zemního plynu, což znamená naprostou rezignaci na energetickou bezpečnost České republiky. Můžeme, samozřejmě, rozhodnout o výstavbě nových kapacit na bázi černého uhlí, což znamená naprostou rezignaci na snahu snižovat emise, a tak nám zbývá kombinace možného a, samozřejmě, jaderná energetika. Říkám to přesto, že mám ve vládní koalici stranu zelených, která odmítá tento vývoj, ale myslím si, že otevřená diskuse je potřebná. Já jsem si nikdy svůj názor nenechal vzít. Podívejme se, jak hlad po energii odstartoval v celé Evropě změnu postoje k jaderné energetice. Ve Finsku, a byl jsem přítomen celému tomu projednávání, se staví největší blok v Evropě. Ve Švédsku začaly diskuse o odkladu rozhodnutí o stahování a zvyšování účinnosti stávajících zdrojů, které nahrazují výpadky a diskuse se znovu otevírá. Ve Velké Británii začíná diskuse o potřebě nových jaderných zdrojů. V Německu začíná diskuse o odkladu o stahování. Ve Francii je oznámena výstavba nových jaderných bloků. V Portugalsku se jedná o výstavbě prvního nového jaderného bloku. Itálie situaci řešila tak, jak je to potenciálně možné i v České republice - zakoupením jaderných zdrojů na Slovensku. Já vždycky tvrdím, že první jaderný zdroj postavíme na Slovensku, protože ambiciózní plán, dostáváme se ke Slovensku, není jenom Mochovce 3 a 4, a znovu se začíná diskutovat o náhradě „jaslovské“ jedničky. V Rusku jsou ve výstavbě čtyři jaderné bloky, pobaltské státy připravují velkou investici, v Polsku se otevřela diskuse o výrobě jaderné elektrárny, Maďarsko připravuje rozšíření elektrárny Pakš, Bulharsko a Rumunsko mají ve výstavbě Belene a Černavoda. Slovinsko připravuje rozšíření Krška. Chci říci, že tato diskuse je naprosto nezbytná proto, abychom se do budoucna vypořádali s nedostatkem elektrické energie pro celou Evropu a v této chvíli Evropská unie negarantuje pro země, jako je Česká republika, vůbec nic.

Já teď možná přeskočím - mám tady oblast, ve které se snažím dokladovat, že větrné elektrárny nejsou řešením pro Českou republiku. Rizika jsou enormní, jsou to ekonomické dopady, dopady na elektrizační soustavu, náklady na vybudování předpovědního systému, jsou to rizika provozu těchto elektrických soustav. Velkým podílem větrných elektráren a inhalace, a nejenom CO2, při provozu záložních zdrojů jsou enormní. Podle mého názoru nelze počítat větrné elektrárny jako obnovitelné zdroje, protože náklady s tím spojené a emisní zatížení spojené s nutným rezervním výkonem pro větrné elektrárny nejsou řešením pro Českou republiku. Tady je pár příkladů, ke kterým došlo v průběhu roku 2006, kdy se začala, jak jsem již signalizoval, hroutit přenosová soustava propojená ve střední Evropě, která způsobila například při výpadku, při automatickém restartu, větrných elektráren na severu Německa a když si vezmete, jaká je potenciální plánovaná výstavba v Německu větrných elektráren, tak ten vliv na přenosovou soustavu bude ještě dramatičtější. Kdy došlo ke kaskádovému vypínání nových vedení, rozjela se UCT na tři části a patnáct miliónů lidí jsou z toho bez elektřiny. To jsou rizika speciálně větrných elektráren, které, pokud vítr ustane, nebo při nečekaném nastartování, při nečekaném restartu, znamenají takový výpadek jako nastal třeba 23. 1. 2006 v důsledku právě německého vlivu na evropskou přenosovou soustavu.

Ty rizikové faktory jsou jasné, s otevřením trhu s elektřinou a budováním takzvaného „electricity market“ postaveného na představě propojených přenosových sítí, znamená možnost té nákazy, vlastně do celé přenosové soustavy, s těmi riziky rolling blackoutu, které už někdy v Evropě jsme dokonce zaznamenali, ten kalifornský jev je přímo učebnicový. Nestabilnost dodávky a nehomogenní lokalizace závislé na klimatických podmínkách je dalším rizikem. My chceme, samozřejmě, pracovat na nové energetické koncepci České republiky s daleko delším výhledem, která by měla zabezpečit dlouhodobě snížení energetické náročnosti, přitom se nemůžeme ale ovlivňovat strukturu průmyslu, to si myslím, že by byl velmi odvážný plán, to jsme přeci jenom po té komunistické době již překonali, chceme samozřejmě uspokojit rozvoj společnosti energiemi se motivovat investicím do špičkových inovací a do snížení emisí a chceme omezit ta rizika zásobování energiemi, o kterých jsem hovořil.

Zřídili jsme nezávisle energetickou komisi, pan předseda Pačes je tady přítomen, jako autorita zcela nezávislá, samozřejmě, že chceme zhodnotit současný stav stavu zásobování s těmi aspekty ekologickými, ekonomickými, strategickými, geopolitickými, těch vlivů je tam celá řada. Chceme odhadnout trh vývoje v horizontech 2020, 2050, chceme, samozřejmě, vytvořit podklady pro klíčové implikace pro tvorbu nové energetické koncepce České republiky. Chceme, aby tato komise zpracovala alternativní scénáře vývoje energetiky České republiky a Evropské unie. Chceme, samozřejmě, strategické alternativy a doporučení pro finální verzi energetické koncepce České republiky s tím horizontem 2050. Na závěr bych chtěl říci, že my jsme vytvořili tu vládní komisi s tím, že vnímáme velmi silně, částečně, řekl bych, jako tady na té konferenci, nepodjatou diskusi, ale částečně diskusi, která je zavádějící a která nás odvádí od těch hlavních hrozeb. My jsme tu vládní komisi vytvořili pro to, abychom, řekl bych, i v českém kontextu, evropském kontextu, tu diskusi učinili nadstranickou, nadpolitickou, odbornou, profesionální. Česká energetika je součástí otevřeného a liberalizovaného trhu s elektřinou a já jsem vůbec nechtěl hovořit o našem nesouhlasu speciálně u plynu s „ownership“, protože si myslíme, že je to nesmysl při tak jednostranné dodávce z jednoho zdroje téměř u plynu. Takže ta opatření v oblasti zdrojů v jednom státě, to znamená v České republice, dejme tomu, nemohou vyřešit problémy Evropské unie, případný budoucím nedostatkem elektřiny a bohužel se obávám, že zatím ani opatření Evropské unie nemohou vyřešit problém České republiky. To znamená, to že se snažíme chovat zodpovědně a hospodárně, je opravdu na místě. Energetika patří do celoevropské unie, z této úrovně musí a já pokládám otázku: „Opravdu musí být stanoveny základní podmínky pro jejich další rozvoj a případnou regulaci?“ a tady já mám napsáno pozor, protože nemám pocit při těch posledních krocích evropské unie, že by při tom všem mysleli na Českou republiku a to říkám zcela zodpovědně a zcela otevřeně. A my se musíme nejenom v České republice, ale i v Evropské unii, opravdu bavit na téma energetické bezpečnosti, což musí být jedním z hlavních kritérií vytváření energetické politiky obou, České republiky jako země, i Evropské unie jako spolupracujícího celku i s ohledem na ty hrozby, které jsem popsal v úvodu.

Já, protože mám nějaký další program, vás nechci zdržovat a chtěl jsem vám ukázat, tomuto ctěnému auditoriu, že se tím opravdu velmi vážně zabýváme, že se snažíme to řešit opravdu velmi seriózně a že si nenecháme vnutit určitou diskusi, která by nás mohla zavést na scestí, protože celá řada rozhodnutí, které musíme udělat v nejbližších pěti letech, je opravdu velmi zásadní, velmi strategická a ovlivní vývoj této země a já jsem hluboce přesvědčen, že i po rozhodnutí Evropské unie na dlouhá, dlouhá desetiletí dopředu.

Děkuji vám za pozornost a přeji konferenci velký úspěch.