Premiér M. Topolánek v Berlíně zahájil výstavu věnovanou 40. výročí Pražského jara

Projev premiéra M. Topolánka na zahájení výstavy "Tváře Pražského jara" v Berlíně

Výstava, kterou tu dnes zahajujeme, má jeden hlavní motiv. Je jím svoboda. Fotografie ukazují změnu, která zasáhla Československo v 60. letech. Změnu, kdy lidé začali mít pocit, že se po hrůzovládě 50. let opět stávají svobodnými bytostmi. Samozřejmě, šlo o změnu relativní. O změnu, která nepřinesla svobodnou společnost, jak ji Bratislava i Praha znají dnes. O změnu, která fakticky znamenala menší nesvobodu, ne plnou svobodu. Ostatně o relativitě této změny nejlépe svědčí smutný konec Pražského jara: okupace a následná normalizace.

Ale to nic nemění na základním poselství této výstavy. Poselství, které nám říká, že Svoboda je nedělitelná a touha a po ní je vlastní každému lidskému tvoru. Rodíme se svobodní, a i když máme třeba tu smůlu, že žijeme v totalitním státě, svoboda zůstává naší přirozenou základní hodnotou. Hodnotou, kterou nám nedal žádný člověk a kterou nám proto ani žádný člověk nemůže vzít. Když se podíváte do tváří lidí na těchto fotografiích, nepoznáte na nich, že žili v zemi, která stále byla ovládána jednou stranou a neznala svobodné volby. Oni se v té chvíli cítili svobodní. Oni upřímně věřili, že dosáhnou úplné svobody.

Na počátku Pražského jara sice nebylo nic jiného, než frakční boj uvnitř totalitní komunistické strany. V první chvíli nešlo o skutečnou svobodu, ale o „socialismus s lidskou tváří“. Ale díky všeobecné lidské touze po svobodě tento proces přerostl do všelidového hnutí. Hnutí, které chtělo více než jen „demokratizaci“. Chtělo demokracii. Nakonec ani Pražské jaro nebylo nějakým izolovaným hnutím mysli československých komunistů. Nepřišlo zčistajasna. Bylo reakcí na celospolečenské volání po svobodě, které se ozývalo od počátku šedesátých let a které mělo své první kořeny již na sjezdu československých spisovatelů v roce 1956.
Nesmíme zapomínat ani na události, které v komunistickém bloku předcházely Pražskému jaru. Povstání dělníků v Berlíně v roce 1953, Maďarské povstání v roce 1956 a v témže roce vzpoura v Poznani. Lidé za železnou oponou se dožadovali svobody, a dokonce kvůli tomu prolévali krev.

Pražské jaro možná začalo jako snaha přemýšlivějších komunistů udržet se u moci v situaci, kdy se stalinský model socialismu ukázal jako zcela neudržitelný. Ale skončilo jako spontánní občanské hnutí. Jako hnutí svobodných občanů, kteří vzdorovali sovětské okupaci ještě v době, kdy se jejich vůdci již vzdali. Jsem přesvědčen, že hodnotu tohoto spontánního hnutí nijak nesnižuje fakt, že probíhalo v kulisách komunistické země. Naopak. Každý ústupek vynucený tehdy na komunistické straně má o to větší cenu. Zejména mám na mysli zrušení cenzury. To byl klíčový okamžik, který umožnil, že i za vlády jedné strany bylo možno svobodně šířit myšlenky a názory.

Kolem literárních časopisů, divadel, výtvarných a filmařských skupin se začala vytvářet skutečná občanská společnost. Kdyby nedošlo k brutálnímu vnějšímu zásahu, toto všelidové hnutí by velice pravděpodobně dosáhlo i hlavního cíle, po kterém se tehdy volalo: svobodných voleb.

Díky této kulturní vlně nejen vznikla řada dodnes nepřekonaných děl, ale především se lidé vskutku cítili osobně svobodní, ačkoli nemohli svobodně volit. Svobodná kultura tak opět jednou – a nikoli poprvé v našich dějinách – nahradila nedostatek politické svobody. Pražské jaro tak přineslo další důkaz, že individuální svoboda je primární a politická svoboda až odvozená. U osobních svobod začíná a končí každá svoboda. Můžete žít vcelku svobodně i bez politických práv, pokud jsou zaručeny vaše osobní svobody. A naopak, i v demokracii se všeobecným a rovným volebním právem můžete žít nesvobodně, když se většina rozhodne sáhnout na vaše individuální práva. To je aktuální i dnes, kdy se objevují snahy cenzurovat svobodu slova a projevu kvůli politickým ohledům a kdy jsou skupinová práva někdy nadřazována individuálním svobodám.
Pražské jaro také ukázalo nedělitelnost lidské svobody. Je společným dědictvím Čechů a Slováků, i když dnes žijeme v různých státech. Vyvolalo také vlnu solidarity v okolních zemích. A já na tomto místě děkuji Němcům, že přijímali s otevřenou náručí Čechy a Slováky, kteří utíkali před okupací a normalizací. Dnes všichni, Češi, Slováci, Němci a další žijeme ve společném svobodném evropském prostoru. Já i spolková kancléřka Angela Merkelová (která v létě 68 pobývala pár kilometrů ode mě aniž to věděla v Krkonoších) si však z našeho mládí pamatujeme, jak to měla svoboda na jedné části kontinentu ještě těžké. A všichni víme, že to není tak dávno, co padla Berlínská zeď.

Pamatujme si a připomínejme našim dětem nejen samozřejmost lidské touhy po svobodě, ale také nesamozřejmost její existence. Fotografie vždy zachycují jen prchavost okamžiku. Štěstí, které na nich vidíme, nemusí trvat věčně. Jsme povinni dávat našim občanům záruky jejich osobních svobod nikoli jen na papíře. Ale naší praktickou činností každý den, každou naší větou, každým naším rozhodnutím. Aby jednou nemusel přijít někdo s nápadem budovat Evropskou unii s lidskou tváří.


Související odkazy: Projev premiéra M. Topolánka na téma "Pražského jara v berlínském Koncertním domě