Premiér uctil památku 17. listopadu na Václavském náměstí i Národní třídě

Památný den zahájil premiér projevem a kladením věnce k deskám na budově Hlávkovy koleje a poté položil kytici k pamětní desce 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Během vzpomínkového aktu premiér uctil památku Dne boje studentů za svobodu a demokracii na Václavském náměstí a položil věnec k památníku „RUZYNĚ 1939-1941 NEZAPOMENEME“.

Projev předsedy vlády ČR Mirka Topolánka na pietním aktu u Hlávkovy koleje v Praze 17.11.2008

Vážení vysocí představitelé státu, vážené dámy, vážení pánové,

přestože stojíme před Hlávkovou kolejí a přestože chceme uctít hlavně 17. listopad před 69 lety, zahájení teroru, vlastně počátek doby nesvobody, přesto mi dovolte, abych obrátil vaši pozornost spíše k událostem o 50 let později, k událostem 17. listopadu 1989.

Ano, před 19 lety jsme získali svobodu. Dnes ji považujeme za natolik samozřejmou hodnotu, že si ani nedokážeme připustit, že bychom o ni mohli přijít. Je to poměrně mylná představa. Ano, je samozřejmé po svobodě toužit. Není však vůbec samozřejmé ve svobodě žít a svobodu bránit.

Uvedu alespoň pár příkladů, které svědčí o tom jak nesamozřejmá je svoboda. Jak křehká je to květina, jak těžko se sází a pěstuje a jak snadno a rychle uvadá.

Většina obyvatel planety má vládu, která nerespektuje jejich základní svobody. A je hanbou nás ostatních, nás šťastnějších, že nejsme schopni tento stav změnit. Když už se o to někde pokoušíme, jako třeba v Afghánistánu, či Iráku, neustále narážíme na hlasy pochybovačů, kteří by raději nechali občany těchto států svému osudu.

Vzpomeňme alespoň tento den, kdy slavíme návrat svobody do naší země, na všechny, kterým je dosud odpírána.

I my, kteří svobodu máme, o ni neumíme vždy s dostatečným nasazením bojovat. Stačí, aby se Moskva zamračila a mnozí se strachem – a možná i podvědomou vzpomínkou na sovětskou okupaci – zavrhují myšlenku na protiraketový obranný systém. Tak jako jsme zamítli Marshallův plán a vydali se na cestu do ruského otroctví, tak dnes opět mnozí politici varují: „hlavně si nerozzlobit Moskvu“.

Vzpomeňme alespoň tento den, kdy slavíme návrat naší svobody, že bychom ji nikdy nezískali bez našich dnešních spojenců a že ji bez našich spojenců neudržíme.

I ta část kontinentu na západ od železné opony, která nepřišla na čtyři desetiletí o svobodu, neprojevuje vždy dostatečně silné instinkty na její obranu. Řada západních zemí prosazuje shovívavost ke Castrovu režimu, či měkčí postup vůči Rusku za obsazení Gruzie.

Vzpomeňme alespoň tento den, kdy slavíme návrat naší svobody, že svoboda je nedělitelná a že ztrácíme kus naší vlastní svobody, kdykoli dovolíme, aby o ni přišel někdo jiný.

A nakonec i my doma, s veškerou naší špatnou zkušeností, připouštíme necelých dvacet let po pádu totality návrat komunistů k moci.

Vzpomeňme alespoň tento den, kdy slavíme návrat naší svobody, že demokracie stojí na idejích a hodnotách, ne na dělbě a technologii moci.

My dnes máme svobodu. Devatenáct let po 17. listopadu 1989 je naše země pevně ukotvena v euroatlantických strukturách, v NATO a Evropské unii. Obě tyto organizace společně vytvářejí záruky naší svobody, ta první bezpečnostní, ta druhá politické a ekonomické. Bez opory obou těchto organizací bychom museli sami čelit velmocenským ambicím, hrozbám terorismu a migrace a bezpochyby i daleko agresivnější politice domácích komunistů.

Vzpomeňme tento den, jak nesamozřejmá je svoboda, připomínejme si, co vše ji ohrožuje i co může každý z nás každý den udělat pro to, aby nám zůstala zachována.

Děkuji za pozornost.