Historie minulých vlád

Oddíl 2 Oblast zahraniční politiky, obrany, ...

Je přirozené, že v oblasti resortů zahraničních věcí, obrany, vnitra, ale i tajných služeb došlo po listopadu 1989 ke změnám vpravdě revolučním. Postoj k otázce lidských práv vlivem změny režimů, členství ČSFR a posléze České republiky v Radě Evropy a v té souvislosti přijetí celé řady závazků doznal výrazného obratu.

2.1. Zahraniční politika

Úvod - období základních změn v československé zahraniční politice po roce 1989

Česká republika, jako středoevropský stát menší velikosti, je spojena s mezinárodním prostředím velmi intenzívně. Její postavení a prosperita je podmíněna především celoevropskou bezpečností a dobrými vztahy se sousedními státy.

Po roce 1989 zanikl bipolární politický systém založený na konfrontaci dvou supervelmocí - USA a SSSR, čímž došlo v Evropě k zásadním politickým změnám na které tehdejší československá zahraniční politika bezprostředně reagovala a stala se aktivním účastníkem těchto změn. Nové vedení československého státu po roce 1989 se přitom snažilo navazovat na demokratické tradice předválečného Československa. Pro Československo mělo také zásadní význam, že sousední státy se staly kooperujícími partnery.

Zahraniční politika ČSFR v letech 1990 - 1992

Hlavním cílem nové československé vlády bylo zbavit se závislosti na SSSR a pod heslem "Zpět do Evropy" se začleňovat postupně do evropských politických, hospodářských a bezpečnostních struktur. Již v únoru 1990 byla v Moskvě prezidentem republiky podepsána smlouva o odchodu sovětských vojsk z Československa, podle níž byla vojska definitivně stažena z československého území v červnu 1991.

Po roce 1989 nebyla vypracována ucelená koncepce československé zahraniční politiky. Základní směr však byl jasný. Konkrétní kroky prezidenta republiky a vlády směřovaly k posílení mezinárodní pozice Československa, které se velmi aktivně zapojovalo do jednání o vytváření nového systému vztahů po studené válce. Nicméně absence koncepce a stále zřetelnější prosazování konkrétních zájmů obou republik v politice federace a v některých případech i nedostatečná koordinace mezi jednotlivými ústavními činiteli celkové působení Československa oslabovaly.

V období po roce 1990 zaznamenala československá zahraniční politika řadu úspěchů. V únoru 1991 se Československo stalo členským státem Rady Evropy a v prosinci 1991 uzavřelo Evropskou asociační dohodu s Evropskými společenstvími. Aktivně se podílelo na rozvíjení helsinského procesu a na jeho institucionalizaci. Navázalo kooperativní styky se Severoatlantickou aliancí a Západoevropskou unií. V prosinci 1991 se stalo členským státem Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC).

Československo věnovalo značnou pozornost středoevropské spolupráci v rámci tzv. visegrádské skupiny a stalo se členským státem tzv. Hexagonály (pozdější Středoevropské iniciativy). Aktivně vystupovalo v mezinárodních organizacích, zejména v Organizaci spojených národů. Zapojilo se do nejvýznamnějších finančních a měnových organizací - Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a nově vytvořené Evropské banky pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Navázalo dialog s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

ČSFR úspěšně realizovala svůj záměr vytvářet systém tzv. velkých dvoustranných smluv. V letech 1991-1992 uzavřelo "velké smlouvy" s Francií, Itálií, Polskem a Španělskem. Podpisem Společné deklarace mezi ČSFR a USA byla založena bilaterální transatlantická dimenze. Významným tématem bylo nové uspořádání vztahů se sjednoceným Německem, se kterým byla po dlouhém jednání 27. února 1992 podepsána smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, která pak byla ještě téhož roku oboustranně ratifikována.

Úspěšná zahraničněpolitická aktivita ČSFR však byla v letech 1991-1992 stále více komplikována prohlubujícími se spory o model česko - slovenského soužití ve společném státě a rovněž spory o delimitaci zahraničněpolitických kompetencí obou republik a federální vlády. K zásadnímu zvratu pak došlo po parlamentních volbách v červnu 1992, kdy tento dialog nabyl podoby jednání o rozdělení ČSFR.

Většina české veřejnosti a velká část veřejnosti slovenské vnímala tento vývoj jako zklamání a promarnění šance navázat na mezinárodní renomé předválečného demokratického Československa a využít tak možnosti, které se Československu otevřely po roce 1989. Mezinárodní společenství sledovalo vývoj v ČSFR s obavami, neboť k němu docházelo v době, kdy se nebezpečně rozrůstal ozbrojený konflikt v bývalé Jugoslávii.

Po parlamentních volbách v červnu 1992 se Federální shromáždění soustředilo převážně na otázky související s rozdělením Československa. Budoucí spolupráce dvou samostatných následnických států byla předmětem jednání vlád a národních rad obou republik - České republiky a Slovenské republiky, která vyústila v podepsání řady dvoustranných smluv, upravujících vzájemné vztahy obou států po dělení Československa.

Celkově bylo ve druhé polovině roku 1992 mezi oběma státy uzavřeno 30 smluv, mezi nimi smlouvy zásadního významu jako smlouva o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci, smlouva o vytvoření celní unie, smlouva o způsobu vypořádání vztahů vyplývajících z rozdělení Československé armády. Z viny vlád, které se v obou republikách dostaly k moci po volbách v roce 1992 nebyla celá řada smluv plněna. Jde zejména o základní smlouvu o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci.

Česká vláda, podobně jako vláda slovenská, zřídila již po parlamentních volbách v červnu 1992 ministerstvo mezinárodních vztahů, které začalo zpracovávat koncepci zahraniční politiky České republiky. Poslední federální ministr zahraničních věcí zabezpečoval již převážně rozdělení zahraniční politické exekutivy a majetku resortu.

Rozdělení ČSFR a vznik České republiky

Česká republika vznikla jako samostatný stát 1. ledna 1993. Rozdělení československé federace proběhlo vcelku bezproblémově a spořádaně. Vzájemnou dohodou mezi vládami ČR a SR se podařilo vyřešit většinu hlavních otázek spojených s rozdělením společného státu, což mezinárodní veřejnost přijala s uspokojením.

V oblasti zahraniční politiky bylo prvním úkolem České republiky vybudování vlastní zahraniční služby. Jejím základem se stalo vedení Ministerstva mezinárodních vztahů ČR, k němuž přešlo k 1. lednu 1993 1.546 pracovníků bývalého Federálního ministerstva zahraničních věcí.

Prvními náročnými úkoly ministerstva zahraničních věcí ČR bylo stanovení sítě zastupitelských úřadů v zahraničí a zajištění sukcese ČR do mezinárodních smluv uzavřených Československem. Jednalo se celkem asi o 2.000 bilaterálních a 800 multilaterálních smluv.

Zahraniční politika České republiky v letech 1993 - 1997

Při svém vzniku byla Česká republika vnímána jako nejúspěšnější nová středoevropská demokracie. Bylo to podmíněno stupněm společenského rozvoje České republiky, nízkou zadlužeností a programem komplexní transformace společnosti. Česká zahraniční politika mohla navázat na zahraniční politiku předchozí československé federace, která si po roce 1989 získala dobré renomé umocňované osobností prezidenta Václava Havla a spořádaným rozdělením státu. Této možnosti však nebylo dostatečně využito.

Česká koaliční vláda přistoupila k formulaci zahraničně politické koncepce. První její verzi vypracovalo ministerstvo mezinárodních vztahů České vlády. Po vytvoření ministerstva zahraničních věcí byla koncepce dopracována a ministr zahraničních věcí ji předložil v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dne 21. dubna 1993. Pro českou zahraniční politiku definoval tyto hlavní cíle:

  • vyvážené a bezkonfliktní vztahy se sousedy a s Maďarskem;
  • vytváření podmínek pro budoucí členství ČR v Evropském společenství, NATO a ZEU a za tím účelem prohlubování vztahů s USA a zeměmi ES a EFTA;
  • udržování styků se zeměmi postkomunistického světa, vyhledávání možností ekonomické spolupráce s nimi a přispívání k jejich celkové stabilizaci.

Jedním z prvních zahraničněpolitických úkolů české vlády bylo začlenění České republiky do mezinárodních organizací. V KBSE, MMF a v NACC se stala ČR členským státem od prvního dne své existence. Valné shromáždění OSN přijalo ČR jako nový členský stát 19. ledna 1993 a během dalších měsíců bylo dojednáno členství ČR v dalších organizacích (GATT, SEI aj.), jichž bylo Československo předtím členem. Česká republika se stala 30. června 1993 členským státem Rady Evropy, avšak její význam ve své politice dosti neocenila. Dohoda ČR s Evropskými společenstvími však musela být nově dojednána a k jejímu podpisu došlo až 4. října 1993. Zároveň Česká vláda vedla jednání se Slovenskou republikou o dokončení rozdělení (včetně oddělení měn).

Česká zahraniční politika v hlavních směrech navázala na politiku předchozí československé vlády. Velké úsilí vynaložila, aby dosáhla vstupu ČR do Severoatlantické aliance. Rozhodnutí na madridském summitu NATO v květnu 1997, podle něhož byla ČR spolu s Polskem a Maďarskem zařazena do první skupiny přijímaných nových členských států, bylo úspěchem české politiky.

Česká republika pokračovala v politice směřující k začlenění do Evropské unie. V lednu 1996 podala oficiální žádost o členství v Evropské unii. Nesporným úspěchem české politiky bylo, že Evropská unie zařadila v roce 1997 Českou republiku do první skupiny uchazečských států o členství v této organizaci. Oproti předchozímu období však byla česká evropská politika provázena častými eurokritickými signály, zejména ze strany tehdejšího českého premiéra. Nebyla též doceněna náročnost přípravy České republiky na vstup do Unie.

Pokud jde o sousední státy, zahraniční politika ČR se koncentrovala především na česko - německé vztahy, což vedlo k podepsání česko - německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (21. 1. 1997), k výměně nót o česko - německém fondu a Diskusním fóru (29. 12. 1997) a dokumentu o personálním složení příslušných grémií (26. 1. 1998). Ve vztazích česko - slovenských nedošlo k významnějšímu pokroku ani k řešení otevřených otázek vzniklých rozdělením československé federace.

Ke znatelným posunům a změnám oproti obsahu a stylu zahraniční politiky předchozí československé vlády došlo v několika oblastech:

  • došlo k posílení zájmu o mezinárodní organizace ekonomického charakteru (MMF, WTO). V listopadu 1995 vstoupila ČR jako plnoprávný členský stát do OECD;
  • radikálně byla omezena podpora zastupitelských úřadů ČR vnějším ekonomickým vztahům. Byla prosazována teze, že ekonomika nepotřebuje podporu státu a lépe si pomůže sama;
  • došlo k ústupu od středoevropské politické spolupráce, jejímž symbolem byla Visegrádská deklarace (1991), a k přenesení důrazu na ekonomické aspekty spolupráce, zejména v rámci Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA);
  • byla oslabena pozornost k aspektům lidských práv v mezinárodních vztazích;
  • byla oslabena politická aktivita ČR v některých mezinárodních organizacích, zejména v KBSE-OBSE a v Radě Evropy;
  • bylo zanedbáno rozvíjení bilaterálních vztahů s Polskem a Maďarskem;
  • došlo k oslabení politického dialogu i ekonomických aktivit ČR ve vztahu k Ruské federaci a ve vztahu k zemím SNS;
  • poklesl zájem ČR o rozvojové země v Asii, Africe a Latinské Americe.

V praktickém provádění zahraniční politiky se projevovala zřetelně nedostatečná koordinace mezi MZV, Kanceláří prezidenta republiky, Úřadem vlády ČR a Parlamentem ČR a potíže působilo i pnutí uvnitř vládní koalice.

Nedostatečnou pozornost věnovalo ministerstvo zahraničních věcí koncepční práci a soustřeďovalo se převážně na operativní činnost. Nedostatkem bylo též opomíjení konsensu se stranami demokratické opozice v Parlamentu ČR v hlavních otázkách zahraniční politiky.

Poslanecká sněmovna se zahraniční politikou po projednání koncepce zahraniční politiky v dubnu 1993 jako zvláštním tématem již nezabývala. Ministerstvo zahraničních věcí nepředkládalo Parlamentu zprávy o své činnosti.

V oblasti zahraniční politiky koaliční konzervativní vláda ignorovala potřebu aktivní podpory ze strany české veřejnosti. Z toho vyplynulo opomíjení aktivní informační práce, kromě jiného i při zdůvodňování a vysvětlování nutnosti vstupu ČR do NATO a EU. Vláda podcenila i potřebu mít stálou základnu pro komunikaci s významnými státy. Delší dobu nebylo obsazeno místo velvyslance v SRN.

Ke zlepšení pozice ČR nepřispělo ani odstoupení ministra zahraničních věcí v době, kdy probíhala rozhodující jednání o přijetí ČR do Severoatlantické aliance (říjen 1997).

Zahraniční politika přechodné vlády (1997-1998)

V krátkém období přechodné vlády (prosinec 1997 - červen 1998) nabrala česká zahraniční politika poněkud racionálnější směr, došlo k některým důležitým korekcím.

Vztah k EU byl zbaven eurokritické rétoriky, znejisťující evropské partnery a zaměřil se na praktickou stránku jednání o vstupu do Unie a na přípravu země na budoucí členství. Významné kroky byly podniknuty k začlenění ČR do NATO. Na bilaterální úrovni byly rozvinuty vztahy zejména s Polskem a Maďarskem, které se začaly zlepšovat již ke konci působení koaliční vlády. Otevírala se cesta ke korekturám dalších nedostatků a celkový styl práce v zahraniční politice se stal věcnější a otevřenější. Větší pozornost byla věnována konsensuálnímu pojetí zahraniční politiky. Ve vztazích se Slovenskem však nedošlo k žádnému pokroku.

Personální složení české zahraniční služby

Po roce 1989 došlo ve federální zahraniční službě k významným personálním změnám. Do konce roku 1991 odešlo z FMZV kolem 700 pracovníků a kolem 520 pracovníků bylo nově přijato. Bylo jmenováno 53 nových velvyslanců. Téměř všichni ředitelé odborů byli vyměněni.

Personální změny v zahraniční službě pokračovaly po vytvoření samostatné České republiky. V souvislosti s rozdělením ČSFR přešlo do nově vytvořeného MZV ČR 1.546 pracovníků (83 % personálního stavu bývalého FMZV). Bezprostředně po vzniku samostatné ČR opustilo MZV ČR cca 120 pracovníků bývalého FMZV a bylo přijato cca 150 nových pracovníků (vesměs z někdejšího Ministerstva mezinárodních vztahů ČR).

Za období od roku 1993 do poloviny roku 1998 odešlo z MZV ČR celkem 1.308 pracovníků, nově přijato bylo ve stejném období celkem 1.514 pracovníků.

Velký pohyb pracovníků vyžaduje věnovat patřičnou pozornost odborné přípravě a kvalifikačnímu růstu pracovníků zahraniční služby. Opatření v tomto směru byla provedena dosti pozdě. Diplomatická akademie, kterou absolvuje v letošním ročníku 17 frekventantů (v loňském ročníku 12 osob), byla vytvořena teprve v roce 1997. MZV se v současné době snaží posilovat odbornost svých zaměstnanců.

V současné době (k 22. 10. 1998) má MZV ČR celkem 1.898 systemizovaných míst. Z tohoto počtu je celkem 725 míst diplomatických (346 v ústředí a 379 na ZÚ) a 1.173 nediplomatických pracovníků (379 v ústředí a 794 na ZÚ v zahraničí).

Struktura českých zastupitelských úřadů

Po vzniku České republiky rozhodlo ministerstvo zahraničních věcí převzít celkem 96 zastupitelských úřadů v zahraničí, z toho 81 velvyslanectví, 1 pobočku velvyslanectví, 8 generálních konzulátů, 5 stálých misí a 1 stálou delegaci.

V současné době reprezentuje ČR ve světě 112 zastupitelských úřadů, z toho 84 velvyslanectví, 2 pobočky velvyslanectví, 18 generálních konzulátů, 6 stálých misí, 1 mise a 1 ekonomická a kulturní kancelář.

Legislativní úprava zahraniční služby

Po roce 1989 nebyl vypracován zákon o zahraniční službě ani resortní kariérní řády pro diplomatické a konzulární pracovníky a pro administrativní a technické pracovníky. Tato skutečnost se nepříznivě projevovala a dosud projevuje na stabilitě i profesionální úrovni zahraniční služby.

Závěry

Základními kontinuitními prvky zahraniční politiky by měly být tři hlavní priority:

  • dokončení procesu vstupu ČR do Severoatlantické aliance a provedení potřebných organizačních a technických změn, které z členství v NATO vyplývají;
  • jednání o vstupu ČR do Evropské unie s výhledem plnoprávného členství v Unii v rozmezí let 2002-2005, všestranná příprava všech oblastí života země na členství v EU;
  • rozvíjení a zkvalitňování dobrých a stabilních vztahů se sousedními státy s důrazem na potřebu zlepšení vztahů s Německem.

Oproti období 1993-1997 by novými prvky měly být zejména:

  • posílení multilaterální dimenze české zahraniční politiky včetně aktivnějšího přístupu k OBSE, Radě Evropy, OECD a dalším mezinárodním organizacím;
  • rozvíjení všestranné spolupráce ve střední Evropě, obnovení spolupráce v rámci visegrádské skupiny. Se Slovenskem udržování nadstandardních vztahů;
  • prohloubení politických i hospodářských vztahů se Spojenými státy a Kanadou;
  • posílení vztahů s významnými evropskými státy (Francií, Velkou Británií, Itálií, Ruskou federací);
  • posílení vztahů s menšími evropskými zeměmi (zejména zeměmi Beneluxu a se severskými zeměmi);
  • obnovení a posílení některých tradičních vztahů, zvláště hospodářských, se zeměmi mimo evropský kontinent;
  • výrazná podpora vnějších ekonomických vztahů ČR;
  • zkvalitnění informační práce s českou a zahraniční veřejností;
  • docenění faktoru etiky a lidských práv v mezinárodní politice.

2.2. Obrana

Ozbrojené síly, především však armáda, sehrály při událostech v listopadu 1989 významnou roli. Objektivně prokázaný neutrální a následně v krátké době loajální postoj většiny příslušníků armády k demokratické proměně eliminoval hrozbu, kterou v dané situaci představovaly další mocenské složky státu. Postoj armády rozhodl, že nově vznikající demokratické hnutí bylo ochráněno proti možným pokusům o násilné potlačení demokratické přeměny společnosti. Ozbrojené síly, zejména armáda, tak nepřímo svým postojem poskytly ochranu tlaku lidového protestu a podstatně přispěly k nenásilnému pokračování společenských přeměn.

Výsledný postoj armády v dané době vycházel z historických kořenů. Československá armáda měla na rozdíl od jiných armád bývalé Varšavské smlouvy své historické tradice, na základě kterých byla armáda totalitního státu bez větších problémů transformována do armády demokratické. Pozitivní vztah vojáků k demokratickému myšlení a cítění se nepodařilo v celém jejím vývoji potlačit. Od poloviny osmdesátých let lze zaznamenat i značnou politickou diferenciaci armády, ke které docházelo právě v důsledku jejího negativního vnímání společenského vývoje.

Události v resortu obrany lze od počátku roku 1990 rozdělit do tří základních etap:

Vývoj v letech 1990 - 1992

Charakteristickým rysem tohoto období je proces demokratizace armády, od její apolitičnosti, loajality až k položení základů civilního řízení a kontroly armády a přípravy jejího rozdělení. Až do rozpadu Československa vláda a Parlament vytvořily základní podmínky pro úspěšné fungování resortu obrany ( Vojenská obranná doktrína, Rada obrany státu, základní legislativa).

V ministerstvu obrany byla vybudována základna pro strategické rozhodování o bezpečnostní politice, která se dříve připravovala v Moskvě. Byl rozpuštěn mohutný politický aparát a propuštěni zkompromitovaní vojáci z povolání.

Objektivním podnětem pro další strategické rozhodování bylo přijetí Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě v roce 1990.

Nejzávažnějším strategickým rozhodnutím bylo vystoupení ČR z Varšavské smlouvy (31. března 1991 rozpuštění vojenských struktur, 1. července 1991 oficiální rozpuštění) spojené s odchodem sovětských vojsk z území republiky.

Strategický význam mělo přijetí "Vojenské doktríny ČSFR" 20. března 1991, která konstatovala, že republika nemá žádného konkrétního nepřítele, což vedlo ke změně armády z útočné na obrannou.

"Koncepce výstavby Čs. armády po roce 1990", schválená Radou obrany státu v listopadu 1990, byla zpracována s ohledem na objektivní potřebu přizpůsobit v krátké době rozsah, strukturu a rozmístění vojsk vývoji vnitřní politické situace, nové orientaci zahraniční politiky ČSFR a měnícím se vojenskopolitickým poměrům v Evropě.

Tvorbu této "Koncepce výstavby..." negativně ovlivnil fakt, že nebylo k dispozici ucelené teoretické zázemí, které je nezbytné pro vypracování komplexního, dostatečně perspektivního modelu armády. Jednalo se především o komplexní bezpečnostní strategii obrany státu a koncepci operačního použití armády při obraně země. Víceméně tak byla přejímána a transformována dřívější východiska bývalé Varšavské smlouvy.

Přesto byly v letech 1990-1992 v armádě provedeny zásadní změny ve strukturách velení a řízení, byly zrušeny útvary a svazky frontového kompletu, reorganizovány vševojskové divize snížením počtů osob, výzbroje a techniky a armáda byla rovnoměrně rozmístěna po celém teritoriu ČSFR. Nebyla však zahájena zásadní restrukturalizace ozbrojených sil. V podmínkách armády většinou šlo jen o snížení počtů některých vybraných součástí.

Rozdělení federální armády a vznik AČR

Rozdělení federální armády v době rozdělení státu v poměru 2:1 bylo velením koncepčně dobře připraveno a v praxi realizováno. Přesuny výzbroje, techniky a materiálu byly zahájeny k 1.11.1992 a ukončeny 30.10.1993. Celkem bylo oboustranně přesunuto téměř 14 000 kusů techniky a více než 73 500 tun materiálu všeho druhu. Úkoly tohoto období byly splněny dobře a zejména armáda přispěla k tomu, že dělení bývalé federace proběhlo hladce.

Vývoj v letech 1993 - 1997

Výchozí podmínky při zrodu Armády ČR byly pro její další rozvoj celkem dobré. Došlo ovšem k některým překvapujícím krokům, které vážně oslabovaly armádu a tudíž i obranu a bezpečnost země. Po vzniku České republiky byla situace naprosto jiná. Nová Ústava ČR bezpečnost a obranu neřešila. Ústavní zákon o bezpečnosti ČR, který umožnil ustanovit Bezpečnostní radu státu, byl přijat teprve po pěti letech.

Došlo ke zrušení či nepromyšlené reorganizaci institucí a zařízení vytvářejících strategické a sociální zázemí a tím byla vážně narušena analytická podpora rozhodování.

V činnosti začala převažovat rutinní praxe, přestalo pracovat kolegium ministra, zvýšila se politizace resortu. Resort obrany nebyl schopen kvalitně predikovat rozvojové programy a proto se exekutiva upnula k jedinému cíli - brzký vstup do NATO, který měl být všelékem.

Snaha o vstup do Aliance se pozitivně projevila v naší účasti v Partnerství pro mír.

Realizací "Koncepce výstavby Armády ČR do roku 1996" byla v letech 1993 - 1996 uskutečněna z organizačního a technického hlediska obtížná transformace. Bylo dosaženo zefektivnění struktury AČR přechodem na třístupňový systém velení a brigádní organizační strukturu. Pokračovala redislokace s cílem rovnoměrnějšího rozmístění vojsk po celém území státu. Mírové počty vojáků se snížily na 65 000 (oproti limitu danému Smlouvou o KOSE 93.333 osob). Počty bojové techniky klesly na úroveň limitů stanovených Smlouvou o KOSE - 957 tanků, 1367 BOV, 767 dělostřeleckých systémů. U prostředků vzdušných sil (limity KOSE 230 bojových letounů a 50 bitevních vrtulníků) byly počty výrazně sníženy. Skutečný stav byl 161 bojových letounů a 36 bitevních vrtulníků. To vytvořilo základy pro další budování AČR.

V rámci transformace v letech 1993 - 1996 nebyly vyřešeny tyto problémy: nedostatečné finanční zabezpečení, absence politického zadání úkolů pro obranu státu a legislativní zajištění, komplexní zabezpečení vojáků z povolání, zastaralost techniky a výzbroje a problémy s udržováním, skladováním a likvidací přebytečného materiálu.

V tomto období byly přijaty dva významné strategické koncepční dokumenty: Vojenská strategie ČR (1994) a Národní obranná strategie (1997).

Resort obrany prošel v hodnoceném období obtížnou cestu rozhodujících změn, jejichž bilance je obsažena v "Analýze resortu obrany 1989 - 1998". Tato hluboká resortní proměna se neobešla bez závažných chyb a nedostatků, a to jak ze strany vrcholových orgánů státu, tak v resortu obrany.

Civilní ochrana ČR

Úkoly civilní ochrany jsou definovány v článku č. 61 Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (protokol I), přijatého v Ženevě dne 8. června 1977 a publikovaného sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 168/1991 Sb. Česká republika je od svého vzniku na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, tímto dodatkovým protokolem vázána.

Tento mezinárodní závazek však Česká republika, jako jeden z mála evropských států, nemá přenesen do svého právního řádu a nemá tak vytvořeny právní podmínky pro výkon státní správy a pro fungování této oblasti.

Ministerstvo obrany vědomo si své povinnosti ústředního orgánu státní správy pro civilní ochranu, připravovalo právní úpravu civilní ochrany již od roku 1990. V současné době je připravována další právní úprava a převod výkonu státní správy ve věcech civilní ochrany z působnosti Ministerstva obrany do působnosti Ministerstva vnitra.

Do dnešního dne nebyl schválen zákon o integrovaném záchranném systému (v gesci MV), což se odrazilo ve všech oblastech státní správy včetně rezortu obrany. Zákon o komplexním záchranném systému v paragrafovaném znění však byl zpracován již v roce 1992 institutem pro strategická studia MO ČSFR a předložen vládě.

Příčiny uvedeného stavu

a) oblast společenská a politická

Absence politické vůle poskytnout resortu obrany adekvátní postavení v systému státní správy.

  • Resorty zahraničí, obrany a vnitra jsou v západních demokratických zemích zpravidla řazeny mezi prioritní. To vytváří předpoklady pro kontinuitu jejich rozvoje. V ČR se toto pojetí neprosadilo.
  • Dobrá pozice obrany a armády ve společnosti není věcí samozřejmou. Musí vyrůstat z objektivního informování veřejnosti o procesech, které v této oblasti probíhají. Kromě významné role médií jsou mimořádně důležité veřejně projevované postoje politických elit, zejména členů vlády a poslanců Parlamentu ČR, a v konečném důsledku promítnutí těchto postojů do průchodnosti koncepčních dokumentů a zákonů při projednávání na vládní a parlamentní úrovni. Ve sledovaném období jednoznačně převažovala negativní stanoviska politické reprezentace, někdy i v případě ministrů obrany.

To vše přispělo ke zpomalení procesu integrace armády do tvořící se demokratické společnosti, zbrzdilo utváření skutečně kompetentních orgánů civilního řízení a kontroly ozbrojených sil a negativně ovlivnilo celkový proces transformace armády.

Nepochopení významu politické koncepce jako zadání pro ozbrojené síly

  • Obrat v přístupu vlády z července 1996 má především vnější konsekvence: přiblížení možnosti přijetí ČR do NATO vedlo k akceptaci požadavků resortu v rovině programového prohlášení vlády, v realizační rovině zůstaly však dále nesplněny.
  • Politická reprezentace nepochopila do důsledků, že pro NATO jako politicko vojenskou organizaci je v případě kandidátů na přijetí rozhodujícím předpokladem sdílení společných hodnot, že členy této organizace se stávají demokratické státy a nikoliv jen jejich ozbrojené síly. Vedle reálného sdílení společných hodnot nabývá na významu i deklarování politicko vojenských priorit jak dovnitř státu, tak i pro mezinárodní veřejnost. Ľ
  • Nedostatečná akceschopnost vrcholných rozhodovacích úrovní (vládní a parlamentní) při projednávání koncepčních a legislativních materiálů je varující zejména v souvislosti s požadavky na termíny zpracovávání plánovacích dokumentů Aliance v jednotlivých členských zemích.

Uvedené skutečnosti vedly, po neuvážené destrukci vrcholových orgánů řízení obrany státu, ke snížení schopnosti českého státu naplňovat politická zadání Aliance: neexistence Rady obrany státu a zakonzervování nevyhovující branné legislativy, pomalu se prosazující meziresortní kooperace v záležitostech obrany státu (zejména MZV - MO), dočasné omezení spolupráce s ostatními do NATO přizvanými státy.

b) oblast hospodářská a finanční

Kapitola MO státního rozpočtu

  • Vývoj rozpočtové kapitoly MO byl poznamenán nekoncepčností a někdy i nekompetentností. Do ekonomického kontextu obrany nebyly důsledně promítnuty reálné změny vlastnických vztahů, politická rozhodnutí o zahraničních aktivitách AČR byla realizována ad hoc bez systémových opatření, tzn. i bez řádného ekonomického zabezpečení.
  • Nebyla respektována skutečnost, že transformační procesy vedoucí k menší a levnější armádě vyžadují v počáteční fázi jejich realizace navýšení finančních prostředků.
  • Usnesením vlády č. 179 ze dne 26. března 1997 bylo ministerstvu obrany uloženo nakoupit 72 kusů letounu L-159, což omezuje prostředky na jiné investice nutné pro AČR do roku 2003 (např. v letech 2000-2001 je více než 90% prostředků na investice plánováno na nákup těchto letadel, a to ještě bez munice).

I když lze konstatovat, že kvantitativní úlohy transformace armády byly splněny, zásadní disproporce mezi potřebami armády a možnostmi disponibilních zdrojů vymezenými státním rozpočtem, přetrvala.

Hospodářské zajištění obrany

  • Nový společenský a politický systém vedl k zásadní změně v názorech na zabezpečení obranyschopnosti státu, která se stala druhořadou zejména pro nejvyšší státní činitele. To, mj. vedlo k překotné, často politicky motivované likvidaci celé řady opatření, která mohla být novým obranným systémem využita.
  • Přijetí Listiny základních práv a svobod vedlo k legislativnímu vakuu v právním zabezpečení problematiky hospodářské mobilizace, přičemž přetrvávala absence politické vůle pro přijetí nové legislativy.

Po rozpadu systému direktivních hospodářsko - mobilizačních příprav a systému rozpočtového plánu se předpokládal přechod na samostatné zabezpečení obranných potřeb s orientací pouze na tuzemské dodavatele, který je - při absenci potřebné legislativy - prakticky i právně fiktivní.

c) oblast práce resortu

Nedostatky v organizační práci resortu obrany

  • Příliš častá obměna a politizace vrcholového managementu resortu obrany (8 ministrů obrany za 9 let) nepřispěla k prosazení systematičnosti a kontinuity v koncepční práci ani k přijímání kvalitních organizačních rozhodnutí: postupná likvidace teoretických pracovišť, permanentní reorganizace koncepčních složek v podstatě znemožňující jak týmovou a perspektivní práci, tak i utváření vazeb a prosazování součinnosti s ostatními resorty. Konečným důsledkem je nedostatečně rychle a kompetentně se prosazující úloha civilně správní části resortu jako prvku řízení a civilní kontroly ozbrojených sil.
  • Špatná komunikace mezi civilně správní částí MO a Generálním štábem plynoucí z neustálých vnitroresortních reorganizací a zbytečné rivality obou složek vede k tomu, že projekce potřeb armády do základních koncepčních dokumentů není dokonalá.
  • Podcenění významu vnitřní kontroly, přecenění možností kontrolní činnosti velitelů v procesu řízení a popření významu stálých orgánů primární věcné kontroly při permanentní reorganizaci.

Tyto chyby v práci resortu, spolu s nepříliš ofenzívním působením Ministerstva obrany navenek vedly mimo jiné k tomu, že se dosud nepodařilo prosadit v politickém spektru ani ve veřejnosti skutečný význam obrany státu.

Nedostatky v personální práci

  • Podcenění významu personální práce, která se za celé období nestala rozhodující prioritou.
  • Problematickým krokem první fáze rekonstrukce armády bylo rozhodnutí o provedení atestací. Ukázalo se, že personální přestavbu armády nelze řešit pouze jednorázovým atestováním velitelského sboru. Tím lze pouze odstranit nejpalčivější problémy.
  • Problematické se ukázalo i rozhodnutí o provedení mimořádných hodnocení v roce 1993.
  • Neschopnost řízené personální práce.
  • Nedořešená koncepce vojenského školství.
  • Podceňování a neexistence dlouhodobého sociálního programu.

To se projevuje ve vážných problémech ve věkové, hodnostní a kvalifikační struktuře, stále nedořešenou koncepcí vojenského školství a sociální sféry.

Nedostatky v hospodaření resortu

  • V důsledku neperspektivního a nedostatečně efektivního řízení ekonomiky resortu v posledních letech došlo k postupnému prohlubování disproporcí mezi potřebami v jednotlivých oblastech výdajů a možnostmi jejich krytí. Do roku 1997 neexistoval v resortu střednědobý plán zdrojů (programový plán) a vývoj nebyl dostatečně analyzován ani regulován. Finanční zdroje byly vynakládány bez dostatečně transparentního vztahu k prioritám resortu, pokud vůbec byly řádně definovány. Byl v podstatě zrušen systém pravidelných analýz hospodaření. Tyto nedostatky byly umocněny objektivní skutečností, že v letech 1995 až 1997 klesal podíl vojenských výdajů na HDP z 1,86 na 1,67%.
  • V osobních výdajích jsou potřeby kryty trvale na 100% a jsou v podstatě odrazem vývoje početního stavu osob. Redukce početního stavu, zejména ve sféře administrativy (MO + GŠ a PPÚZ), kde jsou výrazně nejvyšší platové průměry, nebyly dostatečně účinné, naproti tomu se trvale zvyšuje nenaplněnost na nejnižších důstojnických a praporčických funkcích u útvarů. Osobní mandatorní výdaje včetně dávek sociálního zabezpečení představují cca 40% celkového rozpočtu resortu. Vzhledem k tomu jsou jeho největší položkou a základním limitujícím činitelem ovlivňujícím krytí výdajů v ostatních oblastech.
  • Potřeby zabezpečení výcviku s bojovou technikou a výzbrojí, zahrnující i spotřebu munice nejsou na žádoucí úrovni, např. v roce 1998 jsou kryty na 57,5% což představuje deficit cca 1,9 mld. Kč.
  • V oblasti infrastruktury přetrvává značný deficit v krytí potřeb, který představuje v běžných výdajích roku 1998 cca 1,6 mld. Kč, tj. krytí potřeb na 72,7%.
  • Podíl investičních výdajů se sice trvale zvyšuje až na 24% voj. výdajů v roce 1999, ale efektivnost dosud vynaložených prostředků je nízká zejména v budování informačních systémů. V důsledku neexistence systému priorit vycházejících z hlavních potřeb resortu se směrovaly značné prostředky především do podpůrných oblastí (zdravotnictví, logistika, inf. systémy, osobní automobily apod.), zatímco se nedostatečně perspektivně řešila problematika modernizace výzbroje. Výběrová řízení mají zpravidla nízkou úroveň.

Za svěřené prostředky se dalo při stanovení jasných, dlouhodobých priorit udělat podstatně více. Daný stav přispěl k negativnímu pohledu veřejnosti, vrcholných politických a státních orgánů na resort obrany. Došlo ke snížení úrovně připravenosti velitelů, štábů a vojsk na plnění úkolů i technické a provozní pohotovosti výzbroje a bojové techniky.

Závěry

K výrazným pozitivům hodnoceného vývojového období patří nesporně fakt, že mezinárodně politický vývoj významně napomohl k obnovení svrchovanosti a suverenity Československa. Byla zrušena Varšavská smlouva a zahájen konkrétní proces odzbrojení, což se pozitivně odrazilo v mezinárodně politickém vývoji a umožnilo budování armády na demokratických principech. Česká republika bude mít svým členstvím v NATO smluvně zajištěnou bezpečnost a může dále rozvíjet své aktivity v mezinárodních organizacích jako jsou OSN, OBSE, ZEU.

Obrana a ozbrojené síly jsou uznávanými atributy moderního demokratického státu. Pragmatická česká veřejnost, občanská a do jisté míry i politická, spojuje svůj souhlas s tímto konstatováním často s určitou skepsí ve vztahu ke schopnosti obrannou potřebu naplnit nebo s úvahou, jak ji realizovat prostřednictvím někoho jiného. Ministerstvo obrany bude dále rozšiřovat své úsilí v oblasti informování občanské veřejnosti o cílech obranné politiky a o činnosti ozbrojených sil. Očekává však, že politickou elitu státu nebude muset dále přesvědčovat o nutnosti českého příspěvku Alianci jako předpokladu pro možné přijímání spojenecké pomoci.

2.3. Vnitřní bezpečnost

Ochrana společnosti a ústavního zřízení České republiky, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, zejména ochrana občanů, jejich svobod, života, zdraví a majetku včetně ochrany majetku státního je jednou ze základních povinností státu.

Vývoj kriminality od roku 19901

Celková kriminalita na území České republiky od roku 1990 do roku 1993 povážlivě vzrostla. Roční nárůst počtu trestných činů se v tomto období pohyboval v rozmezí od 15,4 % do 30,5 %. Zatímco Policie České republiky v roce 1990 evidovala 216 852 trestných činů, v roce 1993 jich evidovala již 398 505, což představuje zvýšení téměř o 84 %.

V letech 1994 a 1995 došlo k mírnému poklesu kriminality. V roce 1995 bylo zjištěno pouze 375 630 trestných činů. Od roku 1996 však kriminalita opět postupně vzrůstá: v roce 1996 to bylo 394 267 trestných činů, v roce 1997 to bylo 403 654 trestných činů a v roce 1998 vzrostl počet trestných činů až na 425 930.

Během let 1993-1997 se částečně měnila skladba kriminality. Podíl majetkových trestných činů na celkové kriminalitě mírně klesl - z 82 % v roce 1993 na 75,3 % v roce 1997. V důsledku policejních aktivit při vyhledávání hospodářských trestných činů vystupuje z latence hospodářská kriminalita, jejiž podíl na celkové kriminalitě prudce vzrůstá: ze 4,6 % v roce 1993 na 8,5 % v roce 1998. Pokračuje nepříznivý trend neustálého zvyšování počtu trestných činů násilné kriminality. Kromě toho jsou tyto trestné činy páchány brutálněji. Zvyšuje se specializace pachatelů a podíl organizované trestné činnosti.

Graf 2-1

Počet vražd v ČR

Pramen: Ministerstvo vnitra ČR

Poklesl počet trestných činů krádeží vloupáním do bytů a rekreačních zařízení, což lze přičíst úsilí policie podporovanému snahou občanů o ochranu vlastního majetku.

Alarmující výše škod způsobených hospodářskou kriminalitou

Nejvýraznější je však nárůst hmotných škod způsobených kriminalitou. V roce 1998 vzrostly tyto škody v porovnání s rokem 1990 o 1 422,7 %. Objem škod způsobených trestnou činností v mezidobí let 1990 - 1998 činí 179,525 mld. Kč.

Také podíl škod způsobených hospodářskou kriminalitou na škodách způsobených celkovou kriminalitou závratně stoupá. V roce 1990 byl tento podíl 8,9 %, v roce 1998 již 62,7 %, přičemž podíl hospodářské kriminality na celkové kriminalitě činil v roce 1990 pouze 3,3 % a v roce 1998 již 8,5 %.

Objasněnost trestných činů

Ve výši objasněnosti, tedy v poměru mezi objasněnými a zjištěnými trestnými činy, dochází od roku 1993 k pozitivnímu posunu. Z celkového počtu zjištěných trestných činů bylo v roce 1993 objasněno pouze 31,7 %, zatímco v roce 1998 již 43,5 %.

Mezi jednotlivými typy kriminality jsou však rozdíly v objasněnosti. Objasněnost majetkové kriminality dosahuje průměrně pouze 21-26 %, zatímco u hospodářské, mravnostní a násilné 80-94 %.

Graf 2-2

Vývoj zjištěných škod v ČR

Pramen: Ministerstvo vnitra ČR

Pravděpodobné příčiny růstu kriminality

  • Nahromadění sociálních, ekonomických a morálních problémů bývalého totalitního režimu.
  • Pokles aktivit policie a justičních orgánů v důsledku jejich společenské diskreditace.
  • Prosazení tendence k vyrovnání hladiny kriminality s vyspělými zeměmi Evropy v důsledku liberalizace, demokratizace, rozvoje tržního hospodářství, uvolnění hranic atd.
  • Nepřipravenost policie a orgánů v trestním řízení pružně reagovat na explozi kriminality a na sofistikované způsoby páchání trestné činnosti.
  • Průnik zahraničního organizovaného zločinu.

Závažná bezpečnostní rizika

"Zpráva vlády o bezpečnostní situaci v České republice v roce 1993" poprvé definovala bezpečnostní rizika z pohledu vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku pro rok 1994. Vycházela přitom z analýzy vývoje kriminality, zachování pocitu bezpečnosti občanů a ze strategické váhy bezpečnostních rizik. Od této doby schvalovala vláda zprávy o bezpečnostní situaci s definicí bezpečnostních rizik každoročně.

Mezi bezpečnostní rizika v oblasti majetkové kriminality zařadila vláda krádeže vloupáním do bytů, rekreačních objektů, krádeže aut a věcí z nich a v oblasti hospodářské kriminality daňové úniky a podvody. Od roku 1995 považovala vláda za bezpečnostní riziko i kriminalitu některých skupin mládeže. Od roku 1996 přiřadila vláda k bezpečnostním rizikům v hospodářské kriminalitě také počítačovou kriminalitu, přičemž později toto riziko rozšířila na celý úsek duševního vlastnictví. Dále vláda v roce 1996 rozšířila bezpečnostní rizika o násilnou kriminalitu, bezpečnost silničního provozu a ohrožení veřejného pořádku, vandalismus a uliční kriminalitu.

Mezi bezpečnostní rizika s mezinárodním prvkem, která bezprostředně souvisejí se stabilitou politického systému, zařadila vláda migraci, organizovaný zločin, ochranu utajovaných skutečností a rasové konflikty. Ve skupině rizik podmíněných fenoménem organizovaného zločinu hrají podstatnou roli nedovolená výroba, skladování, přeprava a obchodování s omamnými a psychotropními látkami a jejich prekursory a finanční machinace včetně korupce. Od roku 1998 rozšířila vláda riziko rasových konfliktů na trestné činy s extremistickým podtextem, to znamená především rasově motivované útoky, propagaci fašismu a jiných protiústavních ideologií.

Vládou stanovená bezpečnostní rizika umožnila stanovit priority pro řešení bezpečnostní situace.

Legislativní opatření přijatá k omezení bezpečnostních rizik

V roce 1993 byly započaty práce na rekodifikaci trestního řádu. Ve třech novelách zákona o Policii České republiky byla posílena její oprávnění. Byly přijaty významné změny zákonů, které umožňují efektivnější boj s organizovaným zločinem. Jednalo se zejména o zákon č. 152/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, především vymezení institutu zločinného spolčení a zavedení nové skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném spolčení.

Trestní řád nově umožnil orgánům činným v trestním řízení přístup k bankovnímu tajemství po celou dobu trestního řízení, nově zavedl institut záměny zásilky a nově upravil ochranu svědka. Byl přijat zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti - tzv. "zákon proti praní špinavých peněz". Vstoupily v platnost novely zákona o pobytu cizinců (zák. č. 190/1994 Sb., a zák. č. 150/1996 Sb.) a novely zákona o uprchlících (zák. č. 317/1993 Sb. a zák. č. 150/1996 Sb.).

Koordinace zpravodajských služeb byla zákonem č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky svěřena vládě.

Přijatý zákon č. 209/1997 Sb., umožňuje poskytovat peněžitou pomoc obětem trestné činnosti.

Finanční machinace

Rozklad a následná praktická likvidace kontrolního mechanismu státu našly odpovídající odraz i v ekonomické oblasti. Závažné negativní jevy se začaly objevovat jako důsledky zániku účinné vnější kontroly fiskální správy, poklesu rychlosti soudního řízení, oslabení represivní funkce orgánů činných v trestním řízení, jejich personální poddimenzovanosti a nižšího výkonu řízení.

Prostředí oslabené kontroly využívají organizovaní zločinci k legalizaci finančních prostředků pocházejících z kriminální trestné činnosti. Při tomto "praní špinavých peněz" se jedná o přeměnu nelegálně získaných finančních prostředků v legální majetkové hodnoty, které mají vyvolat dojem, že byly získány zákonným způsobem.

V ČR byly zjištěny následující postupy při praní špinavých peněz:

  • Ukládání nelegálních příjmů do finančních institucí, které je v některých případech doprovázeno kooperací finanční instituce. Jsou dokumentovány případy, kdy banky nebo skupiny bankovních pracovníků přímo spolupracovaly se zločineckou organizací a peníze podezřelého původu vědomě za provizi přijímaly.
  • Nelegální zisky jsou maskovány jako legální příjmy z pravidelné obchodní činnosti v restauracích, obchodních domech, kasinech apod., kdy peníze jsou odváděny spolu s tržbou. Promísené peníze jsou posléze "proprány" prostřednictvím peněžní instituce.
  • Převody peněz v rámci mezinárodního finančního systému směřující k zahlazení původu peněz.
  • Investování peněz zejména do následujících oblastí:
    • do dopravních firem, které pašují zboží, drogy apod., čímž se dosáhne vybudování tranzitních sítí a nezbytných opěrných bodů pro zabezpečení tranzitních cest;
    • do firem umožňujících snazší legalizaci finančních prostředků, jako jsou kasina, loterijní společnosti, sítě supermarketů a podniků cestovního ruchu;
    • k zakládání vlastních bank, nákupu podílu v nich nebo získávání majority v již existující bance, jejichž prostřednictvím je prováděna legalizace dalších finančních prostředků;
    • různé formy korupčních jednání s cílem získat možnost investovat finanční prostředky do legálních ekonomických aktivit a proniknout do struktur státní výkonné moci.

K velmi závažným formám finančních machinací patří jev, který je obvykle nazýván tunelováním.

Nejčastější jsou převody privatizovaného majetku nebo majetku státního podniku na jiné obchodní subjekty ovládané vedením tohoto podniku či spřízněnými osobami. Parazitující subjekt postupně přečerpává aktiva konkrétního podniku, který pak plynule přechází do konkursu popř. likvidace.

Tento základní model má řadu nejrůznějších variant od převodů majetku na fyzické osoby formou nevýhodných smluv, uzavíraných zpravidla na obtížně kontrolovatelné plnění, přes odměny statutárním orgánům až po výrazně nadhodnocené a nikoliv nezbytné investiční akce. Zvláštní formy tunelování existují v bankovním sektoru.

Tunelování se nevyhnul ani státní rozpočet, a to v části zahrnující především rozpočtové organizace a státní orgány. Státní rozpočtové prostředky byly přímo odčerpávány prostřednictvím nevýhodných smluv uzavíraných v rámci zmanipulovaného či "upraveného" výběrového řízení.

Nedostatky vládních opatření přijatých v boji s kriminalitou

V období let 1994-1998 byla rozpracována řada případů souvisejících s praním špinavých peněz a tunelováním, avšak jejich trestně právní kvalifikace a následná soudní rozhodnutí byla z hlediska společenského očekávání naprosto insuficientní.

Také vládní opatření činěná v rámci resortu Ministerstva vnitra v boji s kriminalitou obecně v letech 1993 - 1997 nepřinesla kýžený efekt. Nebyly vytvořeny dostatečné podmínky pro pokles kriminality, snížila se pouze dynamika jejího růstu.

Omezování rozsahu celkové kriminality však není výlučným problémem orgánů činných v trestním řízení, ale problémem celé společnosti. Přes veškerá přijatá opatření nebyly vlády schopné důsledně eliminovat rizika podmiňující vývoj, dynamiku a strukturu kriminality.

Nejmarkantněji se selhání regulativní role státu projevilo v oblasti omezování kriminogenních faktorů umožňujících závažnou hospodářskou kriminalitu. Šlo zejména o lavinovitý a neřízený proces vzniku podnikatelských subjektů, nepřipravenost státních institucí na úseku správy daní, o nedůsledné zastupování zájmů státu při bankovním dohledu nad kapitálovou přiměřeností a úvěrovou angažovaností bank, dále o absenci zákona o povinném bezhotovostním styku, který by účinně bránil reinvestici nelegálních peněz do ekonomiky, existenci paralelních ekonomických struktur, nelegální zaměstnávání cizinců atd.

Též dosud platné zákony zejména, č. 140/1961 Sb., trestní zákon a zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR neplní svůj generální cíl - být účinným nástrojem adekvátní reakce státu na rozvoj všech forem organizovaného zločinu a na nárůst celkové kriminality. Tento stav nezměnily ani dílčí novely těchto zákonů. Nejkritičtější je situace ve stávající úpravě přípravného řízení trestního, kde jeho rozsah, vysoký stupeň formálnosti, proceduálně vynucená duplicitnost a tím časová náročnost procesních úkonů už dlouho neodpovídá stávajícím vývojovým trendům kriminality.

Problematika vyšetřování

Policejní vyšetřování se muselo po roce 1989 vyrovnat s enormním nárůstem kriminality i s řadou reforem, které ve svém souhrnu, zejména prohloubením práv obhajoby, řízení formalizovaly a komplikovaly. Řízení se podstatně ztížilo i z dalších důvodů. Například v důsledku otevření hranic se důkazy ze zahraničí mnohdy jen obtížně shromažďují; u finanční kriminality se objevily nové, složitější formy apod. Poklesla i ochota veřejnosti ke spolupráci. Mnoho vyšetřovatelů opustilo své zaměstnání, a to zejména v souvislosti s možností lepších výdělků v jiných oblastech působení včetně obhajoby. Tuto fluktuaci by jistě omezilo přiblížení platů vyšetřovatelů platům státních zástupců.

Po roce 1989 došlo k určitému poklesu kvalifikace v rámci úřadů vyšetřování. Vysokoškolské právnické vzdělání má v současné době jen 25 % vyšetřovatelů. Podle novely zákona o služebním poměru od 1.1. 1999 stačí pro výkon funkce vyšetřovatele odborné bakalářské vzdělání, což naplňuje 32% vyšetřovatelů. Zbytek vyšetřovacího aparátu tvoří - zhruba stejným dílem - jednak vysokoškoláci neprávníci, jednak středoškoláci, kteří získali praxi u jiných složek policie a poté přešli do oblasti vyšetřování. Požadavek na vysokoškolskou kvalifikaci vyšetřovatelů je třeba považovat za zásadní.

V důsledku prudkého nárůstu kriminality došlo v první polovině devadesátých let k významnému zhoršení kvality vyšetřování, zejména pokud jde o jeho rychlost. Podmínky pro práci vyšetřovatelů nebyly adekvátně přizpůsobeny. Ve druhé polovině devadesátých let se situace postupně zlepšuje, jednak díky krokům, které byly přijaty v oblasti řízení vyšetřování, díky mírné stabilizaci kriminality a také díky tomu, že vyšetřování nebylo v posledních letech vystaveno nutnosti vyrovnávat se s dalšími procesními experimenty. Poslední významnější novela trestního řádu vstoupila v platnost dnem 1.1.1994.

Tabulka 2-1

Podíl věcí předaných s návrhem na obžalobu ve lhůtě do dvou měsíců
(v %)

1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998
86 65 56 44 34 44 53 61 64 70

Pramen: Ministerstvo vnitra ČR

Enormní zatížení vyšetřovatelů omezuje i ofensivnost vyšetřování. Vyšetřovatelé mají většinou jen minimální časový prostor pro to, aby podchytili a vlastním úsilím prověřili poznatky o eventuální další trestné činnosti pachatelů.

Výše zmíněné objektivní faktory limitující úroveň vyšetřování se neprojevují při vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů se stejnou intenzitou.

Nepříznivé vlivy se ve zvýšené míře kumulují zejména při vyšetřování hospodářské kriminality. Na tom se podílejí nové složité formy kriminality, rozpad podnikového kontrolního systému aj. Účinnost represe posléze snižuje i fakt, že z trestního zákona byly vypuštěny nedbalostní hospodářské trestné činy. Z procesního hlediska by bylo přínosem pro zlepšení vyšetřování hospodářské kriminality navrhované zrušení přípravného řízení u tzv. bagatelních deliktů, čímž by vyšetřovatelé měli více času na vyšetřování závažnějších případů.

Obecní policie

K naplnění dlouhodobé koncepce činnosti resortu Ministerstva vnitra při zajišťování veřejného pořádku a boje proti kriminalitě bylo zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích svěřeno obcím jako základním územním samosprávným celkům do samostatné působnosti zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku. Týmž zákonem bylo založeno také oprávnění obecního zastupitelstva zřídit k zabezpečování těchto záležitostí obecní policii. V novele zákona o obecní policii došlo k posílení a rozšíření pravomocí obecní policie.

V současné době se ukazuje, že zákon o obecní policii neodpovídá potřebám obcí a měst, především v oblastech postavení obecní policie, součinnosti obecní policie a Policie ČR, odborné způsobilosti obecní policie a jejích kompetencí. Proto vláda svým usnesením ze dne 30. září 1998 č. 632 rozhodla, že Ministerstvo vnitra předloží vládě návrh věcného záměru zákona o obecní policii ve 3. čtvrtletí roku 2000 a návrh novely zákona o obecní policii ve 3. čtvrtletí roku 2001. Nabytí účinnosti této novely zákona se předpokládá k 1. srpnu roku 2002.

Migrace, ochrana státních hranic, vízová politika

V roce 1993 zpracovalo Ministerstvo vnitra dlouhodobou koncepci legislativního řešení forem migrace. Novela trestního zákona z roku 1993 reagovala na problémy související s rostoucí nelegální migrací a umožnila trestně postihovat nedovolené překročení státních hranic a převaděčskou činnost. Novela zákona o pobytu cizinců z roku 1994 zavedla regulativní opatření k omezení legální migrace cizinců vstupujících do České republiky na základě bezvízové dohody. V roce 1994 byla přijata i další novela zákona o policii, která rozšířila oprávnění policie k zajištění osoby až na 30 dnů za účelem zjištění její totožnosti.

V roce 1995 byla přijata novela zákona o pobytu cizinců, která zavedla pro cizince povinnost prokázat trvání dlouhodobého pobytu a podmínek, za kterých byl povolen. Současně zavedla oprávnění ke snímání a evidování daktyloskopických otisků u cizince, kterému byl zakázán pobyt, nebo který je vyhošťován. Od roku 1996 Ministerstvo vnitra zaměřilo pozornost na přípravu nového zákona o pobytu cizinců, který by zpřísnil podmínky jejich vstupu a pobytu a současně vytvořil základ pro právní úpravu kompatibilní s právem ES.

Z hlediska ochrany státních hranic bude hlavní prioritou pro nejbližší období harmonizovat vízovou politiku, proces udělování víz a kontrolu osob na hranicích a praxi České republiky s vízovou politikou a praxí členských států Evropské unie. Znamená to přijmout a aplikovat schengenské standardy do legislativní oblasti, do organizační struktury a vlastního výkonu služby. Specifickým problémem bude vybudování "vnější hranice" schengenského prostoru na česko-slovenské státní hranici s veškerým zabezpečením, které "vnější hranice" představují.

Prevence kriminality

Cílem prevence kriminality je snižování míry a závažnosti trestné činnosti, zvyšování pocitu bezpečnosti občanů, začlenění prevence kriminality do generelů rozvoje obcí, obohacení práce Policie ČR o sociálně preventivní prvky, včetně poradenských a informačních služeb občanům.

Prevenci kriminality v moderním pojetí se v České republice před rokem 1989 nevěnovala náležitá pozornost. Důvodem byla vedle ideologických aspektů také nevyváženost trestní politiky, která jednoznačně preferovala represi. Světová kriminologie v té době již minimálně dvě desetiletí vycházela z názoru, že vztah mezi represí a prevencí musí být vyvážený, a že kontrola kriminality se neobejde bez vhodných preventivních zásahů na všech úrovních společenského života.

Usnesením vlády ze dne 3. listopadu 1993 č. 617 byl zřízen Republikový výbor pro prevenci kriminality, který na celostátní úrovni garantuje preventivní aktivity a slouží jako metodické centrum systému prevence kriminality.

V roce 1996 vláda uvolnila 100 mil. Kč ze státního rozpočtu na realizaci Programu sociální prevence a prevence kriminality a schválila rozdělení této částky do rozpočtových kapitol resortů zastoupených v Republikovém výboru pro prevenci kriminality. Tímto krokem byla zahájena realizace Komplexního součinnostního programu prevence kriminality na místní úrovni.

V roce 1996 byl také vytvořen a ověřen systém finanční podpory státu preventivním aktivitám na místní úrovni. V realizaci Komplexního součinnostního programu prevence kriminality bude Ministerstvo vnitra pokračovat i v dalším období.

Krizové řízení, požární ochrana, integrovaný záchranný systém

Z hlediska věcného zabezpečení připravenosti Ministerstva vnitra na řešení krizových situací provádí resort postupné změny v systému krizového plánování. V průběhu let 1990 - 1998 byla činnost zaměřena na:

  • provedení změn v systému připravenosti Ministerstva vnitra k obraně České republiky; situaci komplikovalo neujasněné zaměření činnosti civilních resortů za válečného stavu, zpochybnění možnosti posilování Policie České republiky ozbrojenými silami za branné pohotovosti státu a nedostatečná celostátní koordinace příprav k obraně;
  • vytvoření organizačních a materiálních podmínek pro zabezpečení připravenosti Ministerstva vnitra na řešení krizových situací;
  • přípravu změn v systému hospodářské mobilizace v součinnosti se Správou státních hmotných rezerv a Ministerstvem obrany;
  • zpracování návrhu nové rozpočtové skladby obsahující vyčlenění finančních prostředků pro krizové situace jako samostatné rozpočtové položky ve spolupráci s Ministerstvem financí.

Poznatky z tříleté aplikace novelizovaného zákona o požární ochraně ukazují, že jeho současná dikce neumožňuje dostatečně řešit některé věcné a právní problémy. Jedná se zejména o obtížný výkon státní správy na úseku požární ochrany, popř. neopodstatněnou zátěž právnických a podnikajících fyzických osob při jejich činnosti. Zásadní rekonstrukce veřejné správy a samosprávy nutně musí změnit i organizaci požární ochrany.

Budování integrovaného záchranného systému započalo v roce 1990. Jeho zásady schválila vláda dne 19. května 1993. Na základě rozhodnutí Parlamentu České republiky v roce 1993 o vybudování radiokomunikační sítě v rámci Integrovaného záchranného systému byla v roce 1994 vyhlášena veřejná soutěž, ve které se rozhodlo o zavedení systému MATRACOM 9600 francouzské firmy MATRA NORTEL COMMUNICATION. Od roku 1995 začala firma Pramacom Prague pod označením PEGAS dodávat systém s výhledem dokončení do roku 2000. Od roku 1997 se však výstavba systému zastavila. Z předpokládaného počtu 25 tisíc účastnických stanic jich bylo zavedeno jen 2 200, území České republiky je tímto systémem pokryto nedostatečně.

Byl upraven zákon o okresních úřadech, kterým byly uloženy úkoly při řešení mimořádných událostí a při budování integrovaného záchranného systému. V roce 1996 byla zpracována metodika Ministerstva vnitra pro okresní úřady pro vytvoření a činnost okresních havarijních komisí a ke zpracování okresního havarijního plánu. Původní záměr zapracovat zásady integrovaného záchranného systému do zákona o prevenci a likvidaci havárií se nepodařilo realizovat. V roce 1998 byl proto připraven návrh zákona o krizovém řízení a integrovaném záchranném sytému. Nabytí účinnosti tohoto zákona se předpokládá ke dni 1.1. 2000.

Zahraniční vztahy

Rozvoj zahraničních vztahů Ministerstva vnitra v období let 1990-1997 byl charakterizován jednak postupným rozvíjením styků s nejrůznějšími mezinárodními organizacemi, jednak dynamickým rozvojem policejní spolupráce. Z mezinárodních organizací se jednalo především o Radu Evropy, v jejímž rámci se Ministerstvo vnitra postupně zapojovalo do činnosti jejích specializovaných orgánů a využívalo nabídek na stáže a semináře k problematikám týkajícím se jeho činnosti. Od roku 1995 došlo k výraznějšímu rozvoji styků s Evropskou unií.

V roce 1997 započaly práce na zpracování tzv. pozičního dokumentu k jednání o dohodě o přístupu České republiky k Evropské unii pro oblast vnitřních věcí, jehož účelem je identifikovat pozice pro jednotlivé vyjednávací oblasti spolu s popisem problémů, které se v aplikaci acquis EU vyskytují. Poziční dokument pro oblast vnitřních věcí zahrnuje následující oblasti: vstup a pobyt cizinců na území České republiky; azyl; policejní spolupráci, organizovaný zločin, boj proti obchodování s drogami; střelné zbraně a střelivo; osobní doklady; státní občanství; místní volby a volby do Evropského parlamentu; požární ochranu.

Jednou z priorit zahraniční politiky - nejen Ministerstva vnitra - byla v daném období příprava na členství v dalším integračním seskupení - NATO. Ministerstvo vnitra zpracovalo návrhy na řešení v oblastech, které byly identifikované jako klíčové pro přípravu na členství České republiky v NATO. Jednalo se o oblast ochrany utajovaných skutečností, krizového řízení a civilního nouzového plánování. Oblast ochrany utajovaných skutečností přešla do kompetence Národního bezpečnostního úřadu.

V následujícím období se uskuteční screening v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí a též v samostatné oblasti volného pohybu osob. Pro tyto oblasti zpracovává Ministerstvo vnitra poziční dokument, který bude sloužit pro zahájení jednání s EU. Bude pokračovat realizace projektů Národního programu Phare 1998 a uskuteční se příprava finální verze smlouvy o spolupráci s členskými zeměmi EU v rámci twinningu.

Nedostatky v organizaci a řízení resortu

Ministerstvo vnitra nedostatečně reagovalo na aktuální potřebu zajištění přípravy reformy veřejné správy. Jednooborový odborný útvar k řešení tohoto významného prvku struktury veřejné správy zřídilo až ve 2. polovině roku 1998.

Nepodařilo se upravit vztah ministerstva vnitra a Policie České republiky, fixovaný zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky do podoby, která by kvalitativně odpovídala potřebě vytvořit vhodnější podmínky pro řízení policie ministerstvem. V rámci tohoto řízení nejsou důsledně realizovány přijaté koncepce činnosti policie a zajištěny podmínky pro řízení policie ministerstvem formou stanovování základních priorit v řízení, organizaci i zaměření výkonu policejních činností a služeb a podmínky pro efektivní analýzu a kontrolu účinnosti plnění úkolů policie. Současný stav neodpovídá potřebě operativní reakce na vývoj společenských problematik v oblasti veřejného pořádku a bezpečnosti.

Do současné doby se nepodařilo plně naplnit zásadu oddělení výkonu státní správy od výkonu policejních činností stanovenou v platné Koncepci bezpečnostní politiky ministerstva a policejní doktrínou Policie České republiky. Příprava převodu správních činností z policejních struktur na okresní úřady je charakterizována řadou průtahů a nepostihuje systém výkonu správních činností zabezpečovaný v současné době policií v plném rozsahu.

V rámci komplexního řešení integrovaného záchranného systému nebyl dořešen převod státní správy ve věcech civilní ochrany z Ministerstva obrany na Ministerstvo vnitra.

Nesystémovým způsobem je upraven vztah Ministerstva vnitra a ministra vnitra k Úřadu pro zahraniční styky a informace. Působnost tohoto úřadu orientovaná na zabezpečování informací majících původ v zahraničí je v diametrálním rozporu s působností stanovenou Ministerstvu vnitra.

Při delimitaci působnosti federálního ministerstva vnitra a Federálního policejního sboru na Ministerstvo vnitra ČR a Policii ČR nebyl převod některých federálních struktur, z hlediska jejich systémového včlenění do struktury policie, dostatečně realizačně propracován. Přes postupné řešení tohoto problému se však dosud nepodařilo realizovat reorganizaci systému služby cizinecké a pohraniční policie s akcentem na zvýšení efektivnosti ochrany státní hranice, účinné řešení zejména nelegální migrace a zabezpečení kompatibilnosti systému státní správy v oblasti pobytu cizinců a azylové problematiky se zeměmi Evropské unie. Analýza a návrhy strategického řešení této problematiky jsou v současné době ministerstvem rozpracovány.

Nedostatky v hospodářském zabezpečení resortu

Úzkou souvislost mezi vývojem kriminality a schopností policie omezovat negativní kriminální trendy lze spatřovat zejména v ekonomickém zabezpečení resortu. Několikanásobné zvýšení počtu trestných činů si vynutilo značně rozšířit činnost policie. Přitom státní rozpočet na tuto situaci nereagoval. Finanční prostředky poskytnuté policii nebyly dostačující. Umožnily její pouhé přežívání bez hlubšího technického, ale mnohdy i odborného rozvoje. Materiální vybavení policie zastarává, je na nízké úrovni. Prohlubuje se rozdíl mezi kvalitou techniky, jíž disponují zejména organizované kriminální skupiny a kvalitou techniky, s níž dnes pracuje Policie České republiky.

V roce 1995 sice vznikl dlouhodobý "Program rekondice Policie ČR 1996-1998", který měl přerušit negativní tendence ve vývoji materiálního a technického zabezpečení policie, ale pro nedostatek finančních prostředků musel být postupně redukován, přehodnocován, utlumen a nakonec zastaven.

Absence alespoň krátkodobé (cca 3 roky) plánovací metodiky Ministerstva financí neumožnila výhledově plánovat finanční prostředky pro resort. Obnova, modernizace a rozvoj materiálního zabezpečení ministerstva včetně policie jsou prováděny krátkodobě, z roku na rok, dle přidělených rozpočtových prostředků, což je naprosto nevyhovující, nekoncepční.

Nedostatky v personální oblasti

Činnost v oblasti personální práce nebyla systémová:

  • nebyly vytvářeny personální rezervy, absentoval koncepční přístup k rozvíjení systémů lidských zdrojů, potřeby v této oblasti nebyly vůbec mapovány,
  • personální práce se stala rutinou, jednotlivá pracoviště byla roztříštěna, postupně bylo zlikvidováno metodické řízení. Komplexní personální práci ze strany vedení resortu nebyla věnována pozornost. Neaplikovaly se moderní metody personální práce, jako je hodnocení pracovního výkonu, plánování profesní dráhy, stabilizace apod.

V důsledku roztříštěné personální politiky se jen velice obtížně daří zpracovávat ucelené rozbory a mapovat aktuální situaci. Byl soustavně podceňován informační personální systém a jeho odpovídající technické vybavení. Náprava tohoto nepříznivého stavu si vyžádá nemalé finanční prostředky.

Zastavila se legislativní činnost v personální oblasti. Právní úprava vztahů, vyplývajících z pracovního a služebního poměru, je velmi roztříštěná. Zákon o služebním poměru již nevyhovuje, je morálně zastaralý. Chybí úprava problematiky odborné přípravy policistů a občanských zaměstnanců resortu. Teprve koncem roku 1998 se v této oblasti začalo systematicky pracovat. Připravuje se nový zákon o služebním poměru.

Stagnovaly práce na tvorbě uceleného a ekonomicky přijatelného vzdělávacího a výcvikového systému. Důležitost profesní a další odborné přípravy zaměstnanců byla obecně podceněna. Toto zanedbání je zvláště citelné v souvislosti s připravovaným vstupem ČR do EU.

Nebyl vytvořen komplexní systém péče o zaměstnance.

Závěry

V činnosti ministerstva vnitra je třeba kladně hodnotit průběh nekonfliktního převodu působnosti z bývalého federálního ministerstva do nově konstituovaného Ministerstva vnitra ČR. Z ministerstva vnitra se podařilo vytvořit klasický ústřední orgán státní správy demokratického státu. Významným prvkem tohoto procesu bylo tzv. "zcivilnění", tedy převod pracovních míst ministerstva do té doby obsazených policisty do režimu funkcí standardního státního aparátu.

Po "zcivilňování" pracují v organizačních strukturách ministerstva, až na odůvodněné výjimky (např. policisté v Inspekci ministra vnitra), pouze státní úředníci v běžném pracovním poměru.

Došlo též k transformaci dřívějšího civilně správního a bezpečnostního úseku v jednotný klasický ústřední správní úřad. Tím byla odstraněna řada duplicit.

Podařilo se také změnit totalitní charakter policie na státní orgán, který je z hlediska systému řízení a vlastní struktury založen plně na demokratických principech. Policie je ve své činnosti závazně orientována policejní doktrínou schválenou vládou a akceptovanou Poslaneckou sněmovnou Parlamentu. Úloha policejního aparátu je stále více i v praktickém výkonu služby chápána jako služba občanské veřejnosti. Činnost policie nesměřuje k potlačování osobních práv a svobod občanů, ale ve smyslu budování právního státu je jednoznačně orientována k odhalování a prevenci trestné činnosti, dodržování principů bezpečnosti a veřejného pořádku.

V dalším období je nutné aktivně analyzovat stav a trend vývoje kriminality a přijímat adekvátní opatření v boji proti kriminalitě, prohlubovat ofenzívní metody a prostředky boje s organizovanou kriminalitou. Vláda a vedení resortu musí zabezpečit příznivé podmínky pro zvyšování společenské prestiže Policie ČR, zkvalitňování prevence kriminality, zdokonalování systému kontroly a řešení nepříznivé ekonomické situace Policie ČR.

Pro úspěšné řešení bezpečnostních problémů je třeba přijímat nová koncepční systémová řešení a vytvářet ekonomické podmínky pro jejich realizaci.

Prioritou je také řešení přetrvávajících nedostatků v oblasti legislativy. Jedná se zejména o rekodifikaci trestního práva hmotného a procesního a správního soudnictví, zabezpečení reformy správního řízení a správního trestání, policejního práva. V současné době již probíhá na Ministerstvu vnitra příprava věcného záměru nového zákona o Policii ČR.

2.4. Zpravodajské služby

Období přechodu od totalitního k demokratickém uspořádání státu zvládly zpravodajské služby České republiky - ve srovnání s jinými státy (Maďarsko, Polsko) - dobře. Následující stabilizace a rozvoj služeb však probíhal (a probíhá) se značnými komplikacemi. Počet, struktura a zaměření zpravodajských služeb připomíná teorii kruhové obrany. Po prvotní změně nebyly služby (vyjma VOZ) schopny reagovat na další změny, přizpůsobit se vývoji a učinit potřebná systémová opatření.

Vnější projevy nedostatků v práci služeb

  • nevyjasněná koncepce zpravodajské činnosti v rámci České republiky,
  • nevyrovnaná kvalita (daná v některých případech nepochopením úlohy zpravodajské služby v demokratickém státě: služby obohacují své poznatkové fondy živelně, z hlediska vlády a příslušných mezinárodních politicko - bezpečnostních struktur často téměř nevyužitelně),
  • špatná komunikace s vládou (informace, které služby dodávaly vláda nemohla - příp. neuměla - využít v rozhodovacím procesu. Od podzimu 1997 začala vláda podnikat systémové kroky, jimiž se pokusila přizpůsobit informační produkci zpravodajských služeb svým potřebám. Vzhledem ke krátkému období a následným změnám ve vedení státu nebyla ze získaných zkušeností vyvozena systémová opatření.),
  • špatná spolupráce mezi službami (BIS a VOZ), do značné míry způsobená nedokonalým vymezením kompetencí jednotlivých služeb, a z toho plynoucí obtížnosti při koordinaci společné práce, Ľ nedostatek koordinace činnosti mezi službami a dalšími státními orgány,
  • vysoké výdaje vznikající zejména překrýváním některých činností jednotlivých zpravodajských služeb (zvláště v případě speciálních technických činností v oblasti radiokomunikací /SIGINT/).

Některé nedostatky v práci služeb způsobily i vnější faktory:

  • nevyhovující, případně chybějící, legislativa upravující činnosti zpravodajských služeb (nedostatečně popsaná kontrola činnosti zpravodajských služeb Parlamentem, nepřesně stanovená konkrétní politická odpovědnost za činnost BIS, nelogické zařazení ÚZSI do resortu MV ČR, v zákonu nezakotvené koordinační a kontrolní mechanismy vlády, živelné a nesystémové informování vlády),
  • chybějící mechanismy, které by vládě umožňovaly kontrolovat efektivitu činností jednotlivých zpravodajských služeb.

Vnitřní projevy nedostatků v práci zpravodajských služeb (zejména v BIS)

  • špatná úroveň řídící práce (složitá organizační schémata; absence zpravodajských zkušeností u velké části vedoucích pracovníků; prioritní snaha jednotlivých pracovníků o zakonzervování vlastních pozic ve službě a služby v exekutivě, odčerpávající značnou část energie služby; personifikace kritiky),
  • špatný systém vnitřní koordinace operativních činností,
  • dlouhodobé podceňování analytické práce, malá efektivita využívání informací získaných službou, absence zpětné vazby,
  • malá asertivita vedení služby při prezentaci nepříjemných informačních výstupů,
  • nedostatečné výsledky vedení služby při jednáních se státní správou o zajištění lepších podmínek pro činnost služby,
  • bagatelizace problémů týkajících se vnitřní bezpečnosti služeb,
  • nevhodná medializace,
  • rozdílná úroveň odborné kvalifikace příslušníků služby,
  • personální nestabilita způsobená špatnou personální politikou (odchody odborníků ze služeb jsou výrazným bezpečnostním rizikem).

Důvody popsaného stavu

  • téměř úplná personální obměna ve zpravodajských službách,
  • ideologický přístup k problematice zpravodajských služeb,
  • projekce skupinových i osobních zájmů do činnosti, výstupů, zejména však do medializace služeb (z toho plyne i snížení odolnosti služeb proti cizím zájmům),
  • nezájem vlády o vnitřní stav služeb, o podmínky jejich činnosti; nezájem o úkolování služeb a o využití výsledků jejich práce v rozhodovacím procesu (následkem tohoto stavu, při platných rozpočtových pravidlech, se služby vyvíjely směrem, který si samy určovaly,
  • nevyvinuté kontrolní mechanismy vlády.

Dobré výsledky práce zpravodajských služeb

  • Na dobrém hodnocení činnosti našich zpravodajských služeb v zahraničí má nejvýraznější podíl VOZ.
  • V oblasti ochrany ekonomických zájmů státu zaznamenala značné úspěchy BIS (významné výsledky zaznamenala i v oblasti organizovaného zločinu, výkonnost však kolísá).

2.5. Ochrana utajovaných skutečností

Problematika utajovaných skutečností (definovaná podle starého zákona o státním tajemství) prošla v ČR po roce 1989 poměrně komplikovaným vývojem. Počátkem 90. let převládl názor, že vše, co ošetřuje zákon č. 102/1971 Sb., má charakter starých, nepotřebných pořádků. Hromadně se proto rušila oddělení zvláštních úkolů, trezorové místnosti, tajné protokoly a vše, co by připomínalo totalitní režim. Nastalo všeobecné uvolnění pohledu na to, co je tajné (převládl názor, že je možné veřejně hovořit o všem). Důsledkem toho jsme zaznamenali velké množství různých skandálů a úniků důvěrných informací (jedním z nich bylo v roce 1992 zveřejnění seznamu tajných spolupracovníků StB. Dosud největším selháním příslušníka zpravodajské služby demokratického Československa - příslušníka tehdejší FBIS - zůstává případ Václava Wallise).

Vzhledem k narůstajícímu množství úniků informací, které i nový režim považoval za nezveřejnitelné, začaly se zainteresované instituce (zpravodajské služby, policie, armáda) pomalu navracet k ochraně citlivých dat.

Zásadní zlom v pohledu na problematiku utajovaných skutečností nastal po prvních jednáních mezi ČR a Severoatlantickou aliancí. Z těchto jednání jasně vyplynula potřeba upravit náš systém ochrany utajovaných skutečností tak, jak je to běžné v členských státech NATO. Nastala doba diskusí o možné novelizaci zákona č. 102/1971 Sb., případně o zcela nové zákonné normě. (Slovensko postupovalo cestou novely zákona.). V této době sice probíhaly diskuse, Ministerstvo vnitra ČR, které bylo gestorem problematiky, však zachovalo klid a zvolilo k řešení velmi liknavý přístup. Tento postoj zavinil pozdější velký skluz v přípravě zákona.

V letech 1996-97 začal tlak na naše zástupce v Misi při NATO zásadním způsobem narůstat. (Do ČR čím dál tím častěji přijížděli zahraniční diplomaté a pokoušeli se vysvětlit politické a odborné reprezentaci nutnost začít intenzívní práci na novém zákoně.)

V druhé polovině roku 1997 již bylo tehdejšímu velvyslanci ČR při NATO jasně naznačeno, že pokud nebude upravena legislativa, spojená s ochranou utajovaných skutečností, bude zásadním způsobem ohrožen vstup ČR do NATO. Tehdejší vláda byla nucena přijmout - z právního pohledu - sporné usnesení, kterým byl stanoven postup prověřování osob, přicházejících do styku s utajovanými skutečnostmi NATO.

Vedení MV ČR bylo postaveno před úkol dokončit urychleně přípravu zákona o ochraně utajovaných skutečností. Návrh zákona byl skutečně dokončen a předložen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Již v této fázi byl však kritizován zástupci NATO. Kritizována byla velká náročnost prověřování osob a komplikovaná konstrukce zákona. Návrh zákona byl na poslední chvíli několikráte přepisován (ustanovení jednotlivých paragrafů byla různým způsobem ze zákona odstraňována a zpětně zařazována). Nekoncepčnost postupu se odrazila v kvalitě schváleného zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností.

V současné době - po půl roce platnosti zákona, je možné konstatovat, že některé paragrafy jsou velmi těžce aplikovatelné (a novela zákona je velmi potřebná). Přes celou řadu nedostatků je však zákon ucelenou normou, která definuje všechny základní druhy bezpečnosti - tj. personální, průmyslovou, administrativní, technickou a objektovou. Zákon zřizuje nový orgán, zodpovědný za problematiku utajovaných skutečností - Národní bezpečnostní úřad. Dává přijatelný legislativní rámec pro zapojení České republiky do struktur Severoatlantické aliance.


Vysvětlivky:

1)Statistická data v celé kapitole Vnitřní bezpečnost informují pouze o registrované kriminalitě a nevyjadřují kriminalitu skrytou, policii neoznámenou, jejíž rozsah nelze odhadnout.