Historie minulých vlád
Oddíl 3 Stav ekonomiky a její transformace
3.3. Institucionální změny a mikroekonomická politika
Přechod od centrálně plánované k tržní ekonomice vyžadoval provést zásadní systémové změny.
Jejich jádrem byla liberalizace cen a zahraničního obchodu na jedné straně a privatizace státního (veřejného) kapitálu na druhé straně. Přijatá strategie transformace (scénář reformy přijatý československou vládou a Federálním shromážděním30 17. 9. 1990 a realizovaný od roku 1991) provedla liberalizaci (včetně zahraničního obchodu) v převážné míře okamžitým, počátečním šokem, přičemž odmítala resp. minimalizovala mikroekonomickou politiku k podpoře konkurenční způsobilosti podniků. Rovněž privatizaci pojala jako krátkodobý proces, jehož prioritou byla rychlost a rozsah, nikoli racionální chování, restrukturalizace a konkurenční způsobilost podniků - o těch se předpokládalo, že se dostaví automaticky jako výsledek tohoto procesu a byly proto ponechány novým vlastníkům. Přitom plně rezignovala na racionální výkon vlastnických práv státu v předprivatizačním období.
Kromě těchto základních pilířů systémových změn byl vytvářen i širší institucionální rámec tržní ekonomiky - zejména daňovou reformou, vytvořením "dvoupatrového" bankovního systému (oddělením komerčních bank od centrální banky), kapitálového trhu a právního rámce podnikání.
Základní prioritou přitom byla minimalizace státní regulace i v porovnání s praxí stabilizovaných tržních ekonomik a rychlost - snaha, aby systémové změny ("ekonomové") předbíhaly před právem ("právníky"). Proto systémové změny i vytvoření institucionálního rámce tržní ekonomiky bylo sice uskutečněno, ale do značné míry jen formálně a s malou účinností.
Výsledkem je neefektivní chování, rigidita a nedostatečná konkurenční způsobilost podstatné části podniků, vystavených nejen "nerovné" vyspělejší zahraniční konkurenci, ale i nefunkčnímu domácímu tržnímu prostředí včetně neúčinného právního rámce (obtížné vymáhatelnosti práva). To je také základní dlouhodobá příčina současné krize ekonomiky.
Hlavními problémy přitom jsou především nezdařená privatizace v podstatné části podniků, nefunkční kapitálový trh, absence výkonu vlastnických práv státu i účinné mikroekonomické politiky k podpoře konkurenční způsobilosti podniků a účinného právního prostředí podnikání.31
Liberalizace, regulace a podpora konkurenční způsobilosti
Cenová liberalizace a regulace. Liberalizace cen, provedená k 1. 1. 1991, byla jedním ze základních předpokladů pro přechod od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství.
Její realizace si vzhledem k hlubokým deformacím celé cenové soustavy vyžádala roční přípravné období. V rámci přípravných prací k uvolnění cen byly v průběhu roku řešeny v cenách důsledky aktivizace cel, snížení kurzu československé koruny vůči konvertibilním měnám, změn v systému centrální cenové regulace dovozu základních surovin, provedena náprava velkoobchodních cen v palivoenergetickém komplexu včetně ceny ropy a současně hledány cesty k zeslabení a časovému rozložení očekávaného skoku v oblasti spotřebitelských cen. Zásadním opatřením v přípravě liberalizace cen, zejména z pohledu rozložení zátěže cenového dopadu na obyvatelstvo, bylo zreálnění maloobchodních cen k 9. 7. 1990 (zvýšily se o 10 %) odstraněním záporné daně z obratu, která dosahovala cca 35 mld. Kč.
V souladu se zákonem o cenách byl s účinností od 1. 1. 1991 zakotven tržní charakter většiny cen. Ceny určitých zboží podléhaly i po roce 1991 státní regulaci. Postupně však docházelo k omezování této množiny produktů.
V současnosti je regulace cen uplatňována především v převážné části monopolních odvětví jako je elektrická energie, plyn, tepelná energie, voda, doprava, spoje nebo v oblastech, kde existují podmínky omezující soutěž jako je např. zdravotnictví, nájemné. Tato cenová regulace se dnes uplatňuje asi u 6 - 7 % hrubého domácího produktu.
U dosud regulovaných položek přitom dochází k postupnému přibližování cen k tržní úrovni (např. nájemné) nebo k aktualizaci maximálních cen a úprav pravidel sjednávání věcně usměrňovaných cen ve vztahu k měnícím se tržním podmínkám (např. telekomunikační a poštovní služby, tepelná energie, osobní autobusová doprava, voda).
Ochrana hospodářské soutěže. Ochrana liberálního charakteru české ekonomiky si vynutila vznik Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže; tento úřad později převzal kompetence i v oblasti dohledu nad zadáváním veřejných zakázek a některé povinnosti v antidumpingových řízeních; úřad se účastní v dohodovacím řízení souvisejícím s privatizací.
Úroveň ochrany hospodářské soutěže se stane jedním ze základních kritérií vstupu České republiky do Evropské unie. Základem EU je jednotný vnitřní trh a fungující hospodářská soutěž je nezbytnou podmínkou jeho vytvoření a fungování. Pravidelná zpráva Evropské komise o České republice z listopadu 1998 konstatuje, že ve stávající právní úpravě přetrvávají nedostatky týkající se restriktivních dohod, definicí, ohlašování fúzí a dominantního postavení na trhu. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zpracoval novelu zákona o ochraně hospodářské soutěže, která byla v prosinci 1998 předložena k projednání vládě ČR a která vytýkané rozdíly oproti úpravě v Evropské unii odstraní nebo zredukuje.
Regulace zemědělského trhu. Mezi nejvýznamnější instituce k realizaci zemědělské politiky patří od roku 1991 fond tržní regulace (od roku 1993 Státní fond tržní regulace - SFTR). Jeho hlavním posláním je stabilizace (regulace) agrárního trhu. Fond financuje své aktivity ze zdrojů státního rozpočtu, úvěrů a tržeb z obchodních transakcí.
Nejrozsáhlejší aktivity SFTR se soustřeďují do let 1991-94, tzn. do období vzniku velkých přebytků zemědělské produkce na domácím trhu. Po roce 1994, kdy se domácí trh stává vyváženější, se aktivity SFTR soustřeďují na mléko a mlékárenské výrobky, zejména trvalou nadprodukci technologického tuku, kterou je nutno se subvencemi vyvážet. U obilovin (potravinářské pšenice) se situace na domácím i světovém trhu téměř každoročně mění a SFTR zasahuje obousměrně.
Liberalizace zahraničního obchodu, platební bilance, proexportní politika a podpora konkurenční způsobilosti.
Od 1. ledna 1991 byl okamžitě a prakticky plně liberalizován zahraniční obchod Československa (s výjimkou několika ve světě standardně regulovaných položek, jako jsou zbraně, toxické látky apod.) současně se zavedením vnitřní směnitelnosti koruny. Od 1. října 1995 byla novým devizovým zákonem dovršena plná liberalizace běžného účtu platební bilance a provedena rozsáhlá liberalizace kapitálového účtu, přestože i některé vyspělé země OECD dovršily jeho liberalizaci teprve v devadesátých letech.
Ve světle současné globalizace a celosvětového přelévání spekulačního kapitálu a jeho nájezdů, vyvolávajících měnové krize celých subkontinentů, začínají i některé mezinárodní instituce (Světová banka) naopak poukazovat na rizikovost současné míry liberalizace kapitálových toků a nastolují diskusi o regulačních opatřeních.
Vlády České republiky přijímaly během devadesátých let některá proexportní opatření, která však měla nedostatečný vliv na vývoj exportu a importu.
Proexportní politiku lze rozdělit do několika etap.
V první fázi transformace (v letech 1991 až 1993) byla obnovena vnější ekonomická rovnováha narušená v roce 1990. V podpoře vývozu a v tlumení dovozu vlády spoléhaly pouze na působení devalvačně restriktivní makroekonomické politiky a odmítaly explicitní proexportní politiku, s výjimkou zřízení instituce pro pojišťování a garantování vývozu (EGAP). Na druhé straně docházelo k rušení obchodních zastoupení v zahraničí, což mělo spolu s rozpadem zavedených obchodních organizací za následek přerušení dlouhodobě budovaných kontaktů a ztrátu znalostí místních specifických podmínek, které jsou při realizaci obchodů velmi důležité.
Ve druhé fázi (v letech 1994 až 1996) se při obnoveném růstu ekonomiky vyčerpala účinnost makroekonomické politiky a obnovila se vnější ekonomická nerovnováha. Přebytek zahraničního obchodu se trvale od roku 1992 snižoval a od druhého pololetí roku 1994 začal dramaticky narůstat schodek. Přesto vláda i v tomto období odmítala v zásadě uskutečňovat proexportní opatření či dokonce realizovat ucelený systém proexportní podpory. Jedním z mála proexportních opatření z této doby bylo vytvoření České exportní banky v roce 1995.
Teprve ve třetí fázi (od roku 1997) přijala vláda - po měnových turbulencích a po opakovaných usneseních Poslanecké sněmovny ČR (z 2. 10. 1996 a z 11. 6. 1997) koncepci proexportní politiky. Koncepce je však pouze rámcová, zaměřená na omezený okruh opatření a s ohledem na rozpočtová omezení představuje dosud podporu jen malé části exportu.32
Také podpora výzkumu a vývoje byla v mezinárodním srovnání nedostatečná. Výdaje státního rozpočtu na ni již řadu let kolísají v rozmezí 0,4 až 0,47 % HDP, zatímco průměr zemí OECD činí až 0,75 % HDP (v Rakousku pak 0,7 až 0,8 % HDP, v SRN a Francii 0,9 až 1,0 % HDP).
Rovněž podpora investování - včetně odpisové politiky - byla dosavadními vládami nejen programově odmítána (s výjimkou jednorázového odpisu 10 % nově pořízených investic do strojů a zařízení kromě automobilů, motocyklů a letadel), ale dosavadní způsob odpisování (bez valorizace odpisové základny) je do značné míry ochromil. Teprve v dubnu 1998 byla přijata částečná podpora přímých investic, avšak méně výrazná než v sousedních zemích (zvýšení podpory přijala až současná vláda). Realizovat a rozvíjet ji začala vlastně až sociálnědemokratická vláda po svém nástupu v červenci 1998,
Vlády prakticky téměř nevyužily možnosti uplatnění subvenčních programů, které na dobu 7 let umožnil GATT (WTO) zemím, které přecházejí z centrálně plánované na tržní ekonomiku.33 Vláda rovněž v roce 1997 nepožádala o prodloužení výjimky z Asociační dohody s Evropskou Unií34 k poskytování veřejné podpory podnikům na dalších pět let. Dosavadní vlády soustřeďovaly podporu podnikání - kromě zemědělství - převážně jen na střední a drobné podnikání, ale i zde činila podpora méně než 0,1 % HDP čili 1 až 1,3 mld. Kč ročně.
Programová podpora malého a středního podnikání (MSP) byla zahájena v roce 1991. Programy podpory malého a středního podnikání schvaluje vláda ČR podle zákona č. 299/1992 Sb., o státní podpoře malého a středního podnikání. V souladu s tímto zákonem byla v roce 1992 založena Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. (ČMZRB), která od tohoto roku poskytuje programové podpory MSP financované z prostředků státního rozpočtu. Od roku 1992 do roku 1997 bylo prostřednictvím ČMZRB realizováno v průměru 8 programů ročně a celkem bylo na jejich realizaci ze státního rozpočtu za tyto roky poskytnuto více než 6,5 mld. Kč. Bohužel objem prostředků věnovaných na tuto podporu stále klesal:
Graf 3-15
Pramen: MPO
Poznámka: mil. Ke stálé ceny 1992
V roce 1991 byla rovněž zahájena podpora výzkumu a vývoje u malých a středních podniků. Celkem bylo v rámci těchto programů podpořeno téměř 200 projektů celkovou částkou 720 mil. Kč. Od roku 1995 na tyto programy navázala realizace programů TECHNOS (podpora výzkumu a vývoje nových technologií, materiálů a informačních systémů) a PARK (podpora vědeckotechnickým parkům, vytvářejících podmínky pro vznik a rozvoj inovačních firem zaměřených na realizaci špičkových technických řešení a transfer technologií). V těchto programech bylo za první čtyři roky od jejich prvního vyhlášení podpořeno 180 projektů částkou 650 mil. Kč. Na rok 1999 byly formou veřejné soutěže vyhlášeny již jejich páté ročníky.
Podpora v oblasti poradenství je realizována podporou sítě poradenských a informačních center a podnikatelských a inovačních center. Prostřednictvím těchto organizací získávají podnikatelé finančně zvýhodněné poradenství, informace a další služby, které mají charakter nepřímé podpory podnikání.
V posledních letech byl ze státního rozpočtu pro ČMZRB na realizaci programů uvolňován omezený objem finančních prostředků. V důsledku toho muselo být přijímání žádostí o podporu v některých programech zastaveno již v průběhu druhých pololetí. Tím nebyla umožněna podpora podnikatelských záměrů malých a středních podniků především formou zvýhodněných úvěrů a příspěvků na úhradu úroků. Současně tím byla ztížena finanční situace podniků, které s podporou počítaly.
Nedostatek finančních prostředků státního rozpočtu na realizaci programů tak nejvíce postihuje malé podniky, které jsou bankovním sektorem označovány za nejrizikovější skupinu podnikatelů a v důsledku toho je pro ně přístup k bankovním úvěrům nejobtížnější.
Podpora živnostenského podnikání. Soukromé podnikání fyzických osob se znovu objevuje jako tradiční forma ekonomického zapojení občanů po roce 1988, ve větším rozsahu se však rozvíjí až od roku 1990. Teprve však zákon o živnostenském podnikání z roku 1991 fakticky vrátil živnostenské podnikání do jednoho z druhů ekonomických činností.
Česká společnost přijala možnost soukromě podnikat jako výzvu. Ke konci roku 1992 bylo evidováno téměř 2,5 milionu vydaných živnostenských listů a koncesních listin pro více než 1,5 milionu podnikatelů, ale podle výběrových šetření jen 676 tisíc živnostníků pracuje na plný úvazek. V živnostenském podnikání nicméně se vyskytuje řada nežádoucích jevů.
Oproti jiným, zejména západním zemím, získává cizinec neobvykle snadno živnostenské oprávnění, nepotřebuje povolení k pobytu a požadavky kladené živnostenským zákonem jsou minimální. K 31.12.1993 byl počet cizinců - držitelů živnostenských oprávnění cca 7 tisíc osob, k 31.12.1997 přesahoval tento počet již 63 tisíc osob. Vysoký je rozsah ekonomické migrace ze zemí s nižší životní úrovní, zejména ze zemí bývalého východního bloku a spekulativní zakládání zejména veřejných obchodních společností s počtem společníků mnohdy přesahujícím 50 - 70. Zahraniční kapitál těmito pseudopodnikateli do ČR přinášen není.
Projevuje se také nedostatek etického chování při podnikatelské činnosti (např. formou neplnění závazků včetně plateb jak vůči obchodním partnerům, tak i vůči státu), který se odvíjí zejména od neúplné legislativy neumožňující účinné postihy.
Nedostatečně jsou stanovené kompetence kontrolních orgánů a často je i neefektivní výkon kontrolní činnosti. To je dáno stávající právní úpravou, která více chrání rušitele práv než dotčené osoby. Problémem je i délka některých soudního řízení, v jejímž důsledku se žalobce domůže práva až po několika letech úmorné snahy prokázat oprávněnost svého požadavku. S tím souvisí i nepříliš velká efektivnost výkonu státní správy, způsobená její nepružností a komplikovaností.
Vcelku je nutné v souvislosti s výše uvedenými problémy konstatovat, že česká společnost ztratila optimismus, s nímž do podnikání vstupovala na počátku devadesátých let. Navíc až dosud nepociťovala dostatečný zájem státu na řešení nově vznikajících problémů.
Od roku 1994 se na podpoře zemědělství podílí Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF). Podpory podnikům jsou touto institucí poskytovány (v rámci EPS) formou dotací části úroků a garantováním úvěrů. Při trvalé neochotě bank investovat kapitál do zemědělství a nedostatku vlastních zdrojů se systém prosazovaný PGRLF stal zřejmě jediným možným nástrojem úvěrování v zemědělství.
Podpora zemědělství ČR, vyjádřená ekvivalentem produkčních subvencí EPS, po roce 1989 výrazně poklesla a řadí ČR k zemím OECD s nejnižší úrovní podpor. Jak vyplývá z grafu č. 3-16, zatímco v ČR se EPS neustále snižuje, v zemích EU dochází ke snižování až od roku 1996, přičemž v roce 1997 je EPS v EU ještě o 2 % vyšší než byla v roce 1989.
Graf 3-16
Pramen: MZe ČR
Liberalizace ekonomiky ČR není provázena ani takovou podporou konkurenční způsobilosti podniků, jaká je běžná ve vyspělých zemích včetně států EU, ač s ohledem na naši technologickou propast by měla být asymetricky vyšší. Absence takové mikroekonomické politiky je první dlouhodobou příčinou strukturální krize české ekonomiky.
Privatizace a restituce
Rozsah a formy privatizace. Česká republika byla - i ve srovnání s ostatními tranzitivními ekonomikami - ve výchozím období transformace velmi postátněna. V roce 1989 soukromý sektor vyprodukoval 4 % a družstevní 10% domácího produktu.
Převažující část domácího produktu byla vytvořena ve státním sektoru. Privatizace za každou cenu se stala hlavním cílem a do 30. 11. 1998 byl privatizován majetek v rozsahu 1,4 - 1,5 bilionů Kč (v účetní hodnotě). Výnos státu z privatizace přitom činil 0,2 bilionu Kč.
Malá privatizace byla oficiálně ukončena v prosinci 1993. Příjem Fondu národního majetku z uskutečněných aukcí činil více než 30 mld. Kč. Částky dosažené v dražbách vcelku přesáhly o polovinu úhrn vyvolávacích cen (které představovaly 23 mld. Kč). Malá privatizace probíhala bez ucelené koncepce. Prováděné dražby často probíhaly bez pevných a předem stanovených pravidel, což ve svém důsledku vedlo často k likvidaci místních služeb (prádelen, mandlů, apod.) a ke vzniku společensky méně prospěšných provozoven (bary, herny atd.).
Tabulka 3-12
Objem privatizovaného majetku podle hlavních směru privatizace
v roce 1998 (v mld. Kč)
| Způsob transformace | Objem majetku |
| Vydáno
v restitucích Převod majetku na obce (odstátnění) Malá privatizace Velká privatizace celkem: - majetku vloženého do a.s. celkem: z toho: vloženo do rezervního fondu vloženo do ZJ všech společností v tom: 1. prodej akcií celkem a) veřejná nabídka b) přímé prodeje c) zaměstnanecké akcie d) veřejné soutěže 2. bezúplatný převod celkem a) kupóny b) beúplatný převod akcií c) akcie pro RIF d) akcie pro vklad do a.s. e) restituce f) NIF 3. dosud neprivatizováno - ostatního
majetku celkem |
70
- 130 více než 350 23 934 757 42 95 177 |
| Transformace majetku celkem | 1577 - 1687 |
Pramen: MF ČR, FNM, ČSÚ
Rozhodující - co do rozsahu i významu - byla velká privatizace (představovala majetek téměř za 1 bilion Kč). Zákon o tzv. velké privatizaci určil mj. metody, jakými je možné majetek privatizovat. Jedná se zejména o vklad majetku do obchodní společnosti s následnou privatizací jejich podílu, veřejnou dražbu, veřejnou soutěž, přímý prodej předem určenému zájemci a bezúplatný převod na obec.
Nejvíce zastoupenou metodou co do objemu privatizovaného majetku je forma transformace majetku do akciové společnosti (757 mld. Kč, tj. 80 %) s následnou privatizací majetkových účastí. Tato metoda měla řadu podob: přímý prodej akcií, prodej přes zprostředkovatele na kapitálovém trhu či veřejnou soutěží, bezúplatný převod podílu v akciové společnosti na obec a ovšem také podobu kupónové privatizace. Z celkového objemu majetku určeného k velké privatizaci v hodnotě cca 934 mld. Kč byly pro kupónovou metodu v rámci obou vln použity majetkové podíly státu v akciových společnostech s nominální hodnotou ve výši 333 mld. Kč.
Ostatní akcie byly buď privatizovány některým z výše uvedených způsobů nebo byly dočasně ponechány v držení FNM či Pozemkového fondu z důvodů pozdějšího prodeje zejména zahraničnímu zájemci. Část akcií (většinou do 5 %) byla převedena obci v případech, kdy společnost významnou měrou znečišťovala životní prostředí či byla jiným způsobem výrazně spjatá s obcí. Byly emitovány také zaměstnanecké akcie, které však byly diskriminovány prodejem za nominální hodnotu.
Restituce. Na základě restitučních zákonů začal být vydáván v první fázi majetek znárodněný v letech 1955 - 59. Jednalo se o více než 70.000 nájemních domů a budov s nebytovými prostory, které sloužily a slouží zejména obchodu, službám a drobnému podnikání. Kromě toho byl program navrácení majetku znárodněného v letech 1948 - 55 rozšířen i na restituci zemědělského majetku a půdy. Tím bylo možno vrátit dalších cca 30 tisíc průmyslových a administrativních objektů a takřka polovinu státních lesů, státního zemědělského majetku a zemědělské půdy. Objem majetku předávaný původním vlastníkům nebo jejich dědicům není znám, neboť byl ve většině případů navracen přímo jednotlivými podniky, avšak odhaduje se na 70 - 130 mld. Kč v účetní hodnotě. Přímo ze zákona byl vrácen obcím majetek v hodnotě větší než 350 mld. Kč.
Problémy spojené s procesem restituce jsou úzce propojeny s procesem privatizace. Dokončení privatizace brání absence regulačních rámců v některých důležitých oblastech či nedořešené majetkoprávní vztahy, nevyřešené soudní spory o nejasných restitučních nárocích, nevyjasněnost rozsahu restitucí bývalého církevního majetku, nedořešené vztahy s katastrálními úřady, při prověrkách dodatečně vyměřené daňové nedoplatky podniků. Podniky, které z takových důvodů není možno doprivatizovat, nejsou schopné svojí činností získat dostatečné finanční prostředky na svoji existenci a dotuje je často stát z rozpočtu FNM.
Transformace družstev. V období 1992 - 93 proběhla majetkoprávní transformace družstev, spojená s přeměnou na nové podnikatelské subjekty. Každé družstvo mělo povinnost zpracovat svůj transformační projekt a předložit jej ke schválení valné hromadě všech, kteří uplatnili právo na členský podíl, a to do ledna 1993. Během roku 1992 se takto transformoval majetek v hodnotě cca 200 - 250 mld. Kč. Tato transformace družstev nejvíce zasáhla oblast zemědělství. Zemědělská družstva hospodařila na dvou třetinách veškeré zemědělské půdy. Z 1197 zemědělských družstev vzniklo 1321 nových soukromých družstev a obchodních společností. Menší měrou napomohla transformace družstev i privatizaci jiných odvětví. Do transformace bylo určeno zhruba 500 výrobních družstev, 100 spotřebních družstev a zhruba 100 družstev ostatních. Současně vznikla kategorie samostatně hospodařících rolníků (s málo významným podílem na celkové produkci). K obnovení převahy rodinných farem v našem zemědělství nedošlo, přestože vznik rodinných farem byl preferován poskytováním dotací.
Reálný vlastník a efektivnost podniků. Privatizací vláda chtěla vyřešit problém chybějících konkrétních vlastníků zděděný z centrálně plánovaného hospodářství. Výrazným a z tohoto pohledu téměř neúspěšným experimentem byla kupónová privatizace. Nesplnil se jeden z jejích hlavních předpokladů, vytvořit miliony reálných drobných vlastníků35 , sociální a politickou oporu "lidového kapitalismu". První vlny se sice zúčastnilo 5,95 mil. a druhé vlny 6,16 mil. občanů ČR. Většinu svých akcií (podle průzkumů) však již prodali a značná část z nich již své akcie prodala plně. Svědčí o tom skutečnost, že počet "prázdných" účtů majitelů cenných papírů ve Středisku cenných papírů v současné době činí již 2,1 mil. účtů, tj. 36 % z celkového počtu účtů.
Rozptýlené vlastnictví těch, kteří neodpadli, bylo koncentrováno investičními fondy (v letech 1993 - 1994 jich bylo přes 290, v současné době jich je 89), z nichž největší část kontrolovaly - prostřednictvím svých investičních společností - 4 největší komerční banky a Česká pojišťovna. V posledních letech však část svého portfólia prodaly různým finančním skupinám. současný stav je neprůhledný.
Místo toho, aby byly vytvořeny podmínky k urychlenému formování vlastníků s dlouhodobým zájmem o prosperitu podniků, byl další vývoj ponechán živelnému průběhu, včetně formování a fungování kapitálového trhu. Došlo ke složitému a netransparentnímu propojení podnikové sféry s bankami a jejich investičními fondy. To ztěžovalo řízení podniků stávajícím managementem a zejména klesal zájem managementu na hledání dlouhodobých strategických partnerů. Kupónová privatizace vyúsťuje v rozsáhlou a značně dlouhodobou institucionalizaci fenoménu "chybějících reálných vlastníků".36
Navíc - i v souvislosti s vývojem na neregulovaném, deformovaném kapitálovém trhu, kde se obchoduje s vlastnickými právy stávajícího kapitálu místo s investicemi - roste četnost případů "nepřátelského převzetí" (hostile takeover) podniku (akciové společnosti) pochybnými finančními skupinami s následným "vytunelováním" podniku (obdobně investičního fondu či banky). To je termín, jímž česká privatizace "obohatila" světový ekonomický slovník. Místo starosti o řádné hospodaření a strategický rozvoj podniku je tak jejich značná část permanentně vystavena čelení této hrozbě.
Tabulka 3-13
Výsledky podniků zpracovatelského průmyslu ČR37
podle metod privatizace
| Ukazatel | Forma privatizace | Rok | 1.pololetí | ||
| 1996 | 1997 | 1997 | 1998 | ||
| Podíl na tržbách v % | veřejný/státní sektor | 18,9 | 19,3 | 19,1 | 16,5 |
| kupónová metoda | 27,3 | 25,3 | 25,1 | 23,4 | |
| standardní metody | 8,0 | 8,2 | 8,5 | 8,1 | |
| zahraniční vlastník | 12,0 | 14,6 | 13,6 | 16,3 | |
| ostatní | 33,8 | 32,6 | 33,6 | 35,7 | |
| celkem | 100 | 100 | 100 | 100 | |
| Rentabilita nákladů v % | veřejný/státní sektor | -0,55 | 1,78 | 2,52 | 4,46 |
| kupónová metoda | -0,15 | -0,08 | 1,43 | 1,87 | |
| standardní metody | 2,70 | 2,16 | 5,06 | 5,42 | |
| zahraniční vlastník | 3,60 | 5,74 | 5,49 | 6,25 | |
| ostatní | 2,03 | 1,81 | 4,74 | 5,23 | |
| celkem | 1,14 | 1,87 | 3,57 | 4,45 | |
| Rentabilita vl.jmění | veřejný/státní sektor | -1,21 | 4,33 | 5,63 | 9,67 |
| kupónová metoda | -0,27 | -0,16 | 2,65 | 3,93 | |
| standardní metody | 9,02 | 9,12 | 20,05 | 25,05 | |
| zahraniční vlastník | 8,02 | 18,58 | 14,47 | 24,67 | |
| ostatní | 5,38 | 5,08 | 12,66 | 15,71 | |
| celkem | 2,60 | 4,84 | 8,48 | 12,15 | |
| Produktivita (přidaná hodnota na zaměstnance) v tis.Kč | veřejný/státní sektor | 291,5 | 360,9 | 355,6 | 465,6 |
| kupónová metoda | 234,9 | 277,2 | 274,3 | 321,5 | |
| standardní metody | 266,5 | 306,5 | 304,6 | 343,9 | |
| zahraniční vlastník | 491,7 | 680,3 | 659,2 | 743,2 | |
| ostatní | 298,1 | 318,0 | 315,1 | 343,2 | |
| celkem | 283,5 | 331,8 | 326,4 | 389,2 | |
| Závazky po lh.splatnosti (podíl na tržbách) v % | veřejný/státní sektor | 7,7 | 6,4 | 7,0 | 7,0 |
| kupónová metoda | 4,8 | 5,8 | 5,3 | 6,3 | |
| standardní metody | 11,4 | 9,1 | 12,9 | 11,6 | |
| zahraniční vlastník | 1,4 | 3,9 | 4,3 | 2,2 | |
| ostatní | 8,5 | 8,9 | 8,7 | 7,8 | |
| celkem | 6,7 | 6,9 | 7,3 | 6,7 | |
| Podíl cizích zdrojů z pasiv v % | veřejný/státní sektor | 52,5 | 56,1 | 52,4 | 51,7 |
| kupónová metoda | 46,6 | 50,1 | 49,0 | 52,1 | |
| standardní metody | 65,1 | 68,9 | 71,5 | 74,6 | |
| zahraniční vlastník | 39,0 | 48,2 | 36,0 | 48,0 | |
| ostatní | 57,1 | 59,5 | 58,4 | 60,0 | |
| celkem | 52,0 | 55,7 | 53,6 | 56,3 | |
| Podíl bank.úvěrů z pasiv v % | veřejný/státní sektor | 22,5 | 23,0 | 20,8 | 21,8 |
| kupónová metoda | 26,8 | 27,0 | 27,2 | 27,8 | |
| standardní metody | 33,5 | 35,0 | 38,8 | 40,9 | |
| zahraniční vlastník | 12,7 | 10,0 | 9,3 | 11,0 | |
| ostatní | 25,2 | 24,0 | 24,7 | 22,2 | |
| celkem | 24,6 | 24,0 | 24,5 | 24,1 | |
Pramen: MPO
Poznámka: 1) Podle převažující metody privatizace, veřejný/státní
sektor podle klasifikace SNA (systém národních účtů). Patří tam
zejména státní podniky, státní akciové společnosti, státní společnosti
s ručením omezeným a komunální podniky. Ostatní: smíšený nebo
neidentifikovatelný způsob privatizace.
To se odráží i v pronikavých rozdílech ekonomických výsledků podniků zpracovatelského průmyslu podle převažující metody privatizace38 (tabulka č. 3-13).
Z porovnání vyplývá, že podniky privatizované převážně kupónovou metodou (čtvrtina tržeb sledovaného souboru) jsou bezprecedentně nejhorší, a to i ve srovnání s podniky s převažujícím státním vlastnictvím (v rentabilitě, v produktivitě, v závislosti na bankovních úvěrech - jen s výjimkou závazků po lhůtě splatnosti).
Na druhé straně podniky s převažující zahraniční kontrolou (šestina tržeb sledovaného souboru) jsou bezkonkurenčně, násobkově nejlepší (v rentabilitě, v produktivitě, v platební morálce). K tomu přispěly nejen nové investice a know how, ale i to, že si zahraniční vlastníci patrně dovedli vybrat podniky, které již před tím byly nejlepší, že jim byly zpravidla vytvořeny zvýhodněné podmínky (oddlužení, ochrana trhu, ekologické očištění) a že jsou nejvíce vybaveny vlastním jměním a nejméně závislé na úvěrech (tím jsou i "vyvázány" z tuzemské makroekonomické restriktivní politiky).
Podniky privatizované převážně standardními metodami (desetina tržeb sledovaného souboru) jsou mezi oběma póly, stejně jako podniky s převažující veřejnou účastí (šestina tržeb). Podniky privatizované standardními metodami, tedy v zásadě na úvěr, jsou proti podnikům veřejného sektoru lepší v rentabilitě a horší v produktivitě, ale zejména jsou nejvíce závislé na cizích zdrojích a úvěrech - zápasí se zadlužeností.
Jednotlivé metody privatizace přitom působily synergicky v kombinaci s tvarem technologické propasti českého zpracovatelského průmyslu. Kupónovou metodu privatizace - místo podpory své konkurenční způsobilosti mikroekonomickou, průmyslovou politikou - naopak převážně dostaly sofistikovanější výroby (zejména strojírenství, potravinářský průmysl) a lehký průmysl, kde technologická a nákladová propast ČR je nejhlubší, jako "zostřující trest". Kupónová ani úvěrová privatizace ("na dluh") nepřinesla podnikům tolik potřebný kapitál pro restrukturalizaci, stabilitu a další rozvoj. Nedokonalá privatizace, špatný výkon zbylých vlastnických práv státu spolu s absencí průmyslové, proexportní a proinvestiční politiky a řadou dalších faktorů ovlivnily negativně nízkou výkonnost ekonomiky České republiky. Situace vedla k nízké výkonnosti a snižující se konkurenceschopnosti, k nízké rentabilitě a produktivitě, k vysoké prvotní a druhotné platební neschopnosti v podmínkách téměř nulové vymahatelnosti práva, k nízkému podílu přidané hodnoty ve výrobě, k nedostatku nejen investičního, ale i provozního kapitálu. To vše ohrožuje podstatnou část zpracovatelského průmyslu (podniky s 325 tisíci zaměstnanci, tj. se 40 % pracovníků).
Katastrofa, kterou způsobil privatizační experiment české ekonomice, je nejlépe patrná z následujícího grafu:
Graf 3-17
Pramen: MPO
Poznámka: Jedná se jen o zpracovatelský průmysl - těžební odvětví,
výroba a rozvod elektřiny a plynu nejsou zahrnuty.
Pro výkonnost ekonomiky je velmi důležité kolik přidané hodnoty se vyrobí na pracovníka. Po šesti letech rychlé a ještě rychlejší privatizace výsledek je více než smutný: státní sektor má stále vyšší produktivitu než podniky privatizované, vyjma těch které zprivatizoval zahraniční kapitál. Daleko nejhorších výsledků stále dosahují podniky zprivatizované kupónově.
Ani transformace družstev neproběhla bez problémů. Klíčovým problémem je vypořádání majetkových podílů z transformace družstev, ke kterému má dojít na přelomu let 1999 - 2000. Neřešen zůstává problém vyrovnání nároků oprávněných osob podle transformačního zákona, kteří se nestali členy transformovaných družstev a mají po sedmi letech od transformace nárok na finanční vypořádání. Dalším problémem je skutečnost, že vlastníkům nebylo umožněno navrácení majetku hospodářských družstev a tím došlo k přetrhání vazeb mezi zemědělskou prvovýrobou a zpracovatelským průmyslem. Prvovýroba tak nemá možnost ovlivňovat činnost zpracovatelského průmyslu a ani se podílet na ekonomických výsledcích. To má ovšem zpětné negativní dopady na zemědělství.
Kromě toho zvolený způsob privatizace zejména ve velkoobchodě a v maloobchodě, ale i v případě některých průmyslových seskupení (podniků či holdingů) vedl k nepřiměřené atomizaci domácích podniků, které nyní nemohou konkurovat velkým zahraničním společnostem (multinacionálním firmám, obchodním řetězcům).
Nezdařená privatizace se postupně stala spolu s nevytvořením účinného institucionálního rámce tržní ekonomiky druhou dlouhodobou a postupně převládající příčinou strukturální krize české ekonomiky. V současné době je již opticky privatizováno více než tři čtvrtiny ekonomiky (podíl nestátního sektoru na tvorbě HDP koncem roku 1996 činil 75 %), polovina podniků a bank je však "polostátní" v situaci, kdy stát rezignoval na výkon vlastnických práv. Životně důležitým, akutním problémem české privatizace není její "rychlé dovršení" ve zbývajícím veřejném sektoru, ale náprava její nefunkčnosti ve formálně privatizovaném sektoru. To však může být jen velice náročný, dlouhodobý proces. V polostátním sektoru musí být prvním, okamžitým krokem aktivní výkon vlastnických práv státu. Bankroty (vyrovnání) i prodeje podniků kvalitním zahraničním strategickým investorům budou nyní nezbytné v širším rozsahu, než by tomu bylo při úspěšné privatizaci. Přesto - vzhledem k rozsahu problému - obojí může být jen doplňkovým a nikoliv hlavním řešením.
Vznik a regulace finančního trhu
Finanční trh se vytvořil jako výsledek užitého typu transformace ekonomiky a je touto skutečností negativně poznamenán více než ostatní postkomunistické země střední Evropy. Z formálního hlediska můžeme konstatovat přítomnost všech segmentů finančního trhu, o jejich funkčnosti a prospěšnosti pro investory i ekonomiku jako celek se však u řady z nich otevřeně pochybuje. Ekonomika má též formálně vytvořen institucionální rámec finančních trhů, tento rámec je však značně nedokonalý a neúplný. Zákonné normy pro danou oblast jsou, bohužel, velmi nepřehledné, často neumožňují jednoznačný výklad a nepokrývají dostatečně některá klíčová témata. Ačkoli zejména v poslední době došlo k posílení orgánů dozoru finančních trhů, nadále zůstává bolestně otevřena otázka vymahatelnosti práva a sankcí. Standardy profesionální etiky jsou zatím nízké a nemorální jednání nevzbuzuje přirozený odsudek.
V oblasti úvěrových trhů doplácíme na přílišný liberalismus, naivitu a tvrdé politické tlaky z první poloviny devadesátých let. Tuzemský bankovní sektor nese značnou část nákladů transformace v poskytování privatizačních a ostatních úvěrů v podmínkách, kdy byl proti zahraniční konkurenci znevýhodněn vyšší mírou systémového rizika, projevující se v absenci investičních příležitostí s vysokou mírou bezpečnosti, ale i politikou vysokých a neúročených povinných minimálních rezerv. Lze uzavřít, že stát na počátku transformace neformálním způsobem (ale přesto vědomě) přesunul do komerčních bank část nákladů, které by jinak vystupovaly jako deficity soustavy veřejných rozpočtů. Přes následné masivní sanační zásahy státu jsou české banky nadále stiženy extrémně vysokým podílem klasifikovaných úvěrů. Budoucí náklady na ozdravení lze odhadovat na další desítky miliard korun.
Vysoký počet otevřených i zastřených krachů bank značně otřásl důvěrou v bankovní sektor. Očistný proces se postupně uzavírá. Přes viditelné zkvalitnění práce bankovního dozoru zde přetrvává problém konfliktu monetárního zájmu se zájmy dozoru komerčního bankovnictví umístěného v ČNB. Vůči rozhodnutí ČNB se odvolání (rozklad) podává k vrcholnému orgánu ČNB. Po vysokém zvýšení pravomocí v posledních novelách bankovního zákona si oprávněně stěžují investoři na skutečnost, že za tohoto uspořádání mají jen minimální šanci bránit se (kromě odvolání k soudu).
Kapitálový trh ve své akciové části doplácí na administrativní rozhodnutí o jeho odvození z kupónové privatizace. Velmi vysoký počet cenných papírů se statutem veřejné obchodovatelnosti je zdrojem nepřehlednosti na kapitálovém trhu a neefektivnosti dozoru. Přitom nejméně devadesát procent akciových titulů definičně na kapitálový trh vůbec nepatří pro malý rozměr obchodovatelné emise nezabezpečující požadovanou likviditu. Neochota pojmenovat tento problém vedla k patové situaci, která zablokovala možná řešení.
Ceny veřejných trhů proto v drtivé většině nemají elementární vypovídací charakter a takto devalvované cenné papíry nikdy nemohou být předmětem investičního zájmu. Zájmy minoritních akcionářů jsou trvale přehlíženy a neschopnost policie, státních zastupitelství a soudů trestat i ta nejočividnější porušení zákona je příčinou rezignace většiny potenciálních investorů. Alibismus vede k požadování zpřísnění právních norem, což ve svém efektu nakonec paradoxně postihuje ty subjekty, které zákon dodržují a poskytuje tak jen další výhody těm, kteří se dodržování elementárních pravidel po léta drze vysmívají.
Dluhopisový segment kapitálového trhu se rozvinul na základě spontánních aktivit zainteresovaných subjektů. Ačkoli se dluhopisy na našich veřejných trzích příliš neobchodují, není pochyb, že jde o trh funkční a že si našel přirozené kanály pro své efektivní uplatnění. Se zhoršením situace na úvěrovém trhu však dluhopisům nyní úspěšně konkurují úvěrové produkty, které vykazují podstatně nižší administrativní náklady a nepotřebují zvláštní povolení.
Charakteristiky peněžního trhu se v podstatě shodují s hodnocením dluhopisového segmentu kapitálového trhu. Peněžní trh však signalizuje nejzřetelněji skutečné neduhy našich finančních trhů. Zákon směnečný a šekový je dokonalou právní normou, která kopíruje příslušnou mezinárodní konvenci, a má navíc i určitou podporu v procesních pravidlech. Tyto skutečnosti však zásadně znehodnocuje fakt, že i ten nejbanálnější směnečný platební rozkaz mnohdy vystavuje soud řadu měsíců. Kolektivní investování bylo postiženo institucionální slepotou architektů reformy, takže investiční společnosti a fondy vznikly dříve než jejich zákonná úprava. Jejich dozor byl po dlouhou dobu silně poddimenzován, měl omezené pravomoci a je skutečností, že v této oblasti došlo k rozsáhlým majetkovým transferům, které byly přinejmenším daleko za hranicí dobrých mravů a poctivého obchodního styku. Vůči tomuto sektoru vládne krajní nedůvěra.
Na pojistném trhu postupně narůstala zdravá konkurence, především v produktech životního pojištění. Naopak zůstal zachován administrativní monopol zákonného pojištění motorových vozidel. Zde též, v rozporu s platnými předpisy, neexistují od roku 1997 ani příslušné rezervy. V největším pojišťovacím ústavu, České pojišťovně, a. s., stát ztratil majoritu za okolností, které jsou nápadné naprostou nekoordinovaností politiky subjektů v majoritním vlastnictví státu.
Dozor nad finančními trhy je rozdělen mezi tři instituce, tj. Komisi pro cenné papíry, ČNB a ministerstvo financí. Je otázkou, zdali tento stav je optimální, zvláště když o dozor nad těmito subjekty se v některých případech dozorové subjekty dělí (pojišťovny, penzijní fondy a banky). Nad všemi těmito institucemi schází alespoň jednotný nezávislý odvolací orgán.
Kvalita právních norem finančního trhu je velice nízká, charakteristická četnými rozsáhlými novelami, takže samotný tvar současné právní úpravy vyvolává vážné obavy o právní jistoty účastníků trhů. Ve znění jednotlivých změn se negativně projevuje politická kampaňovitost a bezohledné prosazování skupinových zájmů. Je zřejmé, že bez legislativní vize nelze vytvořit funkční systém.
Hlavní problémy dnes představuje zákonná úprava akciové společnosti, kde novela z roku 1996 zavedla významné změny, které měly provést posun směrem k evropským standardům. Žel, slabá legislativní technika této novely způsobila účinky spíše opačné, poskytla minimum reálné právní ochrany a naopak zkomplikovala a zpochybnila řadu běžných procedur. Podobně zákon o Komisi Cenných papírů obsahuje celou řadu chyb a nepřesností, z nichž nejhorší je zřejmě to, že v případě odejmutí povolení k činnosti v procesu tzv. "přelicencování," ztratí Komise vůči takovému subjektu své dozorové pravomoci, a tak dojde k podstatnému snížení jistot investorů.
Daně, cla, ochrana spotřebitele
Daňová reforma. Po takřka dvouleté přípravě se uskutečnila 1. ledna 1993 reforma daňového systému jako celku. Zároveň s reformou vlastních daní vznikl nový systém pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení. Nová daňová soustava byla cíleně vybudována tak, aby netendovala k samovolnému zvyšování podílu daní na hrubém domácím produktu (tzv. daňové kvóty). Dalším významným výsledkem uskutečněné daňové reformy byl přesun daňového břemene od příjmů ke spotřebě. Správa daní byla z rozhodující části svěřena nově konstituovaným územním finančním orgánům a celním orgánům, v případě poplatků i jiným správním orgánům a soudům.
Lze konstatovat, že v České republice pravidelně klesala daňová kvóta. Vývoj daňové kvóty tak postupně dospěl k hodnotě nižší než v členských zemích EU. Pokud jde o složenou daňovou kvótu, je ČR zhruba na úrovni Německa, nižších hodnot dosahují ze členských zemí EU pouze Spojené království, Irsko, Španělsko a Portugalsko. Vzhledem k nižší úrovní hrubého domácího produktu v České republice proti zemím EU se tak stávají nízké daňové příjmy faktorem, který výrazně omezuje rozsah a kvalitu státem poskytovaných veřejných statků.
Z hlediska daňové reformy zůstalo nenaplněno zavedení zvláštních daní k ochraně životního prostředí, které bylo deklarováno zákonem o soustavě daní č. 212 z roku 1992. Kromě toho nebyl zatím uskutečněn záměr přejít na hodnotovou konstrukci daně z nemovitostí. Dalším problémem jsou stávající omezené pravomoci místní samosprávy při ovlivňování výše daňových příjmů, čímž se jejich charakter přiblížil ústředně rozdělovaným dotacím.
Celní politika. Do roku 1990 mělo Československo platný celní sazebník schválený v GATT. Celní sazebník ovšem nebyl funkční, protože zahraniční obchod se řídil direktivním plánem. Československo jako zakládající člen GATT udržovalo přitom tato formální cla mimořádně nízká - průměrná efektivní sazba cla (vyjádřená jako podíl vybraného cla a hodnoty dovezeného zboží) činila v roce 1989 pouze 4,8 %.
V roce 1991 se přistoupilo k restrukturalizaci celního sazebníku a změně celních sazeb. Československo však nevyužilo příležitosti v souvislosti s transformací ekonomiky a s liberalizací zahraničního obchodu, po níž se dosavadní ryze formální cla stala skutečně funkčními: země si nevyjednala s GATT jejich zásadní zvýšení. Československo zvýšilo jejich průměrnou efektivní sazbu ze 4,8 % pouze na 6,0 %, zatímco v sousedních tranzitivních zemích - v Polsku a v Maďarsku - dosahovala 13 až 14 % a v zemích EU přesahovala 8 %. Tato situace se negativně projevuje i při dovozu zemědělských výrobků a potravin, u kterých nízké nastavení celní ochrany neumožňuje účinně zabránit těmto dovozům, jejichž vývoz do ČR je ze strany ostatních zemí často subvencovaný. Důsledkem tohoto stavu je malá ochrana domácích výrobců a zpracovatelů, kteří nemohou konkurovat se svými výrobky na domácím trhu těžce dotovaným dovozům.
Další vývoj v oblasti cel byl dán celkovou liberalizací mezinárodního obchodu. S ukončením Uruguayského kola mnohostranných jednání v rámci GATT přišlo postupné každoroční plošné snižování celních sazeb (o 36 %). V rámci jednání o vázaných celních sazbách však byly zvýšeny sazby u několika citlivých zemědělských komodit. Druhým určujícím faktorem je asociační dohoda ČR s Evropským společenstvím, v jejímž důsledku jsou postupně odstraňovány vzájemné překážky obchodu průmyslovými a zemědělskými výrobky. Harmonogram vytváření zóny volného obchodu zahrnuje pět etap postupného snižování cel. Probíhající 3. etapa byla zahájena v roce 1997 (na začátku 5. etapy stanoveném na rok 2001 dosáhnou všechna cla nulové úrovně). Asociační dohody sice stanovují v náš prospěch asymetrické snižování cel (pomalejší než v EU), ale bohužel z výchozí a v náš neprospěch asymetrické základny. V současné době proto činí průměrná efektivní celní sazba v ČR jen 1,5 %.
Nevýhodou pro ČR byla v době uzavírání dohod nízká úroveň nastavení cel v porovnání s EU a existence pouze valorických cel namísto výhodnějších, kombinovaných. Rovněž cla na zemědělské výrobky dovážené do ČR jsou tak nyní v průměru nižší než cla v jiných zemích (zvláště v EU a zemích CEFTA), a to způsobuje snížení konkurenceschopnosti domácích výrobců či zpracovatelů na domácích i zahraničních trzích. U citlivých položek, které si smluvní země označily jako SSG (Special Safeguard Measures) se může použít dodatkové clo v případě vyšších dovozů nebo nižších cen. Podmínky pro použití dodatkových cel jsou však přesně vymezeny mezinárodními smlouvami.
Pro zvýšení účinnosti ochrany trhu byly v roce 1992 zavedeny kvóty na dovozy některých citlivých výrobků (zrušeno koncem roku 1992). S platností od února 1992 byla ministerstvem financí vydána vyhláška o vyrovnávacích dávkách při dovozu, což umožnilo u řady citlivých položek (cca 300) používat dodatkové clo (ad valorem nebo specifické). Využito bylo u 97 položek. Na základě jednání Uruguayského kola GATT 1986-93 byly vyrovnávací dávky zapracovány do cel.
Náš současný právní řád není dosud dostatečně přizpůsoben pro použití opatření na ochranu domácího výrobce či zpracovatele. Tento nedostatek způsobuje problémy při řešení krizových situací při zvýšených dovozech zemědělských výrobků a potravin, kdy je pouze malý manévrovací prostor k jednání se zahraničními partnery pro přijetí ochranných opatření na ochranu domácích výrobců nebo zpracovatelů.
Asociační dohoda rovněž vede k zásadním přesunům v teritoriální struktuře dovozu ve prospěch dovozů z EU. Důsledkem asociační dohody je postupné odstraňování celních překážek také v obchodě průmyslovými výrobky a vybranými zemědělskými a potravinářskými výrobky s ostatními asociovanými zeměmi. ČR proto od roku 1993 uzavřela preferenční dohody se zeměmi ESVO, CEFTA (Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko), Bulharskem, Pobaltskými republikami a Izraelem. Posledním faktorem je existence celní unie mezi ČR a SR, jejímž cílem bylo zachování úzkých ekonomických vazeb mezi oběma zeměmi. Navzdory uplatnění některých netarifních omezení v rámci celní unie zůstává obchod mezi ČR a SR dosud v zásadě bezcelní.
Ochrana spotřebitele. Faktická úroveň ochrany bezpečnosti a zdraví spotřebitelů je dnes v České republice srovnatelná se stavem v Evropské unii, v některých případech je český spotřebitel chráněn lépe, naopak některé prvky dosud chybí a příslušné úpravy jsou v různém stupni přípravy. Intenzita dozorových, inspekčních a preventivních činností je v České republice vyšší, vlastní výkon kontrol je však poznamenám nízkou efektivností a vysokými náklady. Poněkud jiná je situace v ochraně ekonomických zájmů spotřebitelů. I zde je dnes situace srovnatelná s evropským právem třeba v rozsáhlé oblasti informací o cenách výrobků nebo ve většině otázek spojených s reklamou. Řadu problémů však bude ještě nutno řešit, např. ochranu spotřebitelů před padělky, úpravu prodeje mimo obchodní provozovny, zásilkového prodeje apod. Připravované právní normy ztíží možnosti uzavírání smluv ke škodě spotřebitelů a tím omezení aktivity neseriózních podnikatelů.
Přetrvávajícím negativním jevem na české spotřebitelské scéně je slabost spotřebitelského hnutí.
Posílení veřejné správy. Realizace všech institucionálních opatření není možná bez existence moderní a efektivní veřejné správy. Zájem všech předcházejících vlád o tuto problematiku byl nedostatečný. Nezájem se projevil v řadě skutečností.
Během celých devadesátých let se nepodařilo přijmout zákon o státní službě. V souvislosti s nízkými platy pracovníků veřejné správy tak měly státní instituce problémy nejen se získáváním nových kvalitních odborníků pro svou činnost, ale i s jejich odchody do soukromého sektoru. Nedostatečně rozvinutý systém vzdělávání pracovníků ve veřejné správě je též významným faktorem, který brání zvyšování efektivnosti činnosti státních institucí.
Rovněž bylo dlouho odkládáno vytvoření regionů (vyšších územně správních celků), přestože podle zkušenosti vyspělých zemí (zejména EU) právě na této úrovni je možné nejúčinněji uskutečňovat podstatnou část mikroekonomické politiky k podpoře konkurenční způsobilosti podniků (i s využitím příspěvků strukturálních fondů EU).
Vysvětlivky:
30) Česká vláda (skupina expertů místopředsedy vlády F. Vlasáka) navrhovala v roce 1990 alternativní strategii transformace - s postupnou liberalizací zahraničního obchodu, s postupnou privatizací po komercializaci a restrukturalizaci podniků.
31) Právní prostředí podnikání je hodnoceno v částech 1. a 2. zprávy.
32) Zatímco EGAP pokrývá pojištěním a zárukami necelá 4 % vývozu ČR, v zemích zapojených do tzv. Bernské unie činí tento podíl 10 % - přitom ve Francii, Spojeném království, Finsku a Dánsku kolem 20 % a v Japonsku 30 Zatímco finanční zdroje české vládní agentury na podporu zahraničního obchodu v ČR (Czech Trade) činí necelé 2 mil. ECU, např. v Irsku to je 151 mil. ECU, ve Finsku 127 mil. ECU, v Portugalsku 119 mil. ECU, v Rakousku 70 mil. ECU, ve Spojeném království 59 mil. ECU, ve Švédsku 59 mil. ECU, ve Francii 39 mil. ECU a v Itálii 33 mil. ECU na 10 mil. obyvatel.
33) Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, část IX, článek 29, Sbírka zákonů č. 191/1995
34) Dle čl. 64, bod 4a Asociační dohody s Evropskou Unií
35) Pochybnosti o schopnosti drobných "kupónových" akcionářů racionálně rozhodnout o koupi kupónových akcií a s nabytým "kupónovým" majetkem dobře hospodařit "vyvrátil" materiál ministra privatizace "argumentem", že je to "námitka proti samotným základům naší národní existence". (Ježek, T.: Návrh koncepce programu odstátnění a privatizace. Materiál do Hospodářské rady vlády České republiky, 16.7.1990). Tato iluze byla vyvolávána přesto, že v té době byly již známy i obdobné zkušenosti Britské Kolumbie, kde liberální vláda před volbami v roce 1979 rovněž prováděla privatizaci bezplatnými akciemi a třetina jich byla prvotními vlastníky okamžitě prodána. (Pick, M.: Kupónová privatizace nebo bleší trh století? Právo lidu 3.6. 1992).
36) K závěrům o nízké funkčnosti naší "rychlé" privatizace vedly i některé teoretické studie: Mertlík, P.: Privatizace po česku: pět let putování od veřejného vlastnictví k veřejnému vlastnictví? Politická ekonomie č. 4, 1996 a předchozí studie. Mlčoch, L..: Zastřená vize ekonomické transformace. Karolinum 1997 a předchozí studie.
37) Jedná se jen o zpracovatelský průmysl, výroba a rozvod elektřiny, vody a plynu nejsou zahrnuty. Stejně tak sem nejsou zahrnuta odvětví těžební.
38) Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s FNM ze sledovaného souboru 1638 podniků zpracovatelského průmyslu jednoznačně identifikovalo 637 (1. pololetí roku 1998) podniků (které se podílejí 48,8 % na tržbách zpracovatelského průmyslu) podle způsobu privatizace ve svém výchozím stavu a ze zbývajících podniků jich 141 vybralo jako veřejné podniky ve smyslu klasifikace SNA (s podílem 16,5 % na tržbách zpracovatelského průmyslu). U zbývajících podniků se změnil charakter jejich zatřídění v důsledku dalšího průběhu změn vlastnických vztahů (zakládání dceřinných společností, rozpady velkých akciových společností apod.).
