Historie minulých vlád

Oddíl 3 Stav ekonomiky a její transformace

3.1. Souhrnné výsledky ekonomiky

Česká republika na počátku transformace patřila ve světovém měřítku ke středně vyspělým průmyslovým zemím. V rámci Evropské unie její ekonomická výkonnost - podle hrubého domácího produktu na obyvatele - sotva dostihovala nejchudší země (Řecko a Portugalsko) a hluboce zaostávala za nejvyspělejšími.

Její produktivita v průměru dosahovala jen asi dvou pětin úrovně tehdejšího Německa (staré spolkové země). Protože soudobý technický pokrok zvyšuje předstih vyspělých zemí v produktivitě zejména zvyšováním dokonalosti produktů, a to tím více, čím je produkt složitější, sofistikovanější, bylo úměrně tomu strmě odstupňováno i uvedené zaostávání produktivity ČR. Tato technologická propast ČR - obdobná ostatním méně vyspělým zemím - byla v minulosti ještě prohloubena netržním systémem, odtržením od vyspělého světa a převážnou orientací jejího obchodu na méně náročné "východní" trhy.

Ve srovnání s ostatními tranzitivními zeměmi středoevropského regionu však ještě na počátku transformace existoval významný předstih ČR v ekonomické úrovni, v produktivitě práce i v úrovni jednotkových pracovních nákladů. Významnou předností byla i nízká zahraniční zadluženost a poměrně nevelký převis domácí poptávky. Nízký podíl mezd v přidané hodnotě zajišťoval vysoké míry národních úspor a investic, výrazně převyšující jejich úroveň v ostatních středoevropských zemích. Ve výrobních faktorech dlouhodobě působící "komparativní výhodu" představoval akumulovaný civilizační potenciál - vzdělanostní a kvalifikační úroveň obyvatelstva, vyznačujícího se značnou mírou adaptability. Výchozí podmínky pro modernizaci a restrukturalizaci ekonomiky, překonávající technické i ekonomické zaostávání, byly tedy ve srovnání s jinými zeměmi regionu příznivé.

Existovaly však i některé systémové handicapy jako pozůstatky tuhého režimu centrálního plánování, především nedostatečné čerstvé zkušenosti s tržní ekonomikou. Drobné a střední podnikání v Polsku a v Maďarsku, ale i v bývalé NDR přežilo v minulé éře ve větší míře a také běžné pracovní kontakty se západním světem byly ve jmenovaných zemích těsnější.

S odstupem času lze konstatovat, že výhodné startovní podmínky ČR při zvolené strategii transformace nejen nebyly dostatečně využity, ale naopak promarněny.

Překonávání výkonnostní mezery

Existující výkonnostní mezeru České republiky lze charakterizovat hrubým domácím produktem na obyvatele, který v reálném vyjádření (měřeno paritou kupní síly) představoval v roce 1997 zhruba 63 % průměrné úrovně EU (a jen 57 % úrovně SRN). Po roce 1989 bylo všeobecně očekáváno zmenšování výchozí mezery. To by ovšem předpokládalo poměrně výrazná tempa růstu HDP. Namísto toho došlo během transformační deprese let 1991-1992 ke zhruba dvakrát tak velkému propadu HDP než bylo nutné1 . Ještě horší záležitostí je současný vývoj, kdy dochází k ekonomickému poklesu a Evropská unie se nám znovu vzdaluje. Srovnej graf 3-1.

Graf 3-1

Vývoj HDP v EU a ČR

Prameny: OECD, ČSÚ

Abychom Evropskou unii dostihli v historicky krátké době, potřebovali bychom hospodářský růst alespoň 5 % ročně. Takového růstu jsme dosáhli po roce 1989 pouze jednou a to v roce 1995.

Graf 3-2

Růst HDP v ČR

Pramen: ČSÚ

V rámci tranzitivních středoevropských zemí se ekonomická úroveň České republiky měřená paritou kupní síly nachází značně vpředu před Maďarskem a výrazně vpředu před Polskem, které dosahují v HDP na obyvatele jen 47 %, resp. 40 % průměru EU. Relativně příznivá pozice je však postupně stírána, tak jak se tyto země dotahují k úrovni EU rychlejšími tempy růstu HDP:

Graf 3-3

Růst HDP v ČR, Maďarsku a Polsku

Pramen: OECD

Na rozdíl od Polska, v ČR hrubý domácí produkt dosud ještě nedosáhl své reálné výchozí úrovně. V roce 1998 byl asi o 4 % nižší než v roce 1989, přičemž takové srovnání může být jen přibližné, neboť se podstatně změnila jeho struktura, zejména v souvislosti s přesměrováním zahraničního obchodu na náročné trhy (viz dále).

Ani produkce žádného ze základních výrobních odvětví nedosáhla této výchozí úrovně - průmyslová výroba byla o 16 % nižší, stavební o 14 % a zemědělská o 30 %.

Na druhé straně však značně vzrostla produkce terciárního sektoru, jehož podíl na pracovnících se přitom zvýšil ze 43 % na 54 %, a to zejména díky znovuzrození drobného a středního podnikání. To patří ke kladným výsledkům transformačního procesu. Bez toho by byl pokles HDP mnohem hlubší.

Tabulka 3-1

Reálný vývoj poptávky a HDP ČR v letech 1990 - 1998 (v % ze stálých cen)

Ukazatel 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998
e)
Domácí poptávka -19,9*) 1,9*) 2,3*) 7,0*) 9,8 8,5 -0,4 -3,3
Vývoz zboží a služeb 16,5*) 6,8*) 7,6*) 0,2*) 16,1 5,4 10,2 10,7
Dovoz zboží a služeb -8,2*) 21,5*) 11,6*) 7,2*) 22,0 12,9 6,7 8,0
Netto export: poměr k HDP -1,6*) 8,1*) 3,2*) 1,5*) -2,1 -5,4 -10,0 -8,6 -7,7
HDP -1,2 -11,5 -3,3 0,6 3,2 6,4 3,9 1,0 -2,6

Pramen: ČSÚ e - odhad

Vývoj HDP přitom probíhal ve třech protisměrných fázích:2

První fáze (v letech 1991 až 1993) byla obdobím transformační deprese, kdy došlo k hlubokému poklesu ekonomického výkonu, obdobně jako v ostatních tranzitivních ekonomikách. Domácí poptávka byla restriktivní politikou reálně stlačena (celkem o 17 %) k odvrácení hrozby ekonomické nerovnováhy nejprve po liberalizaci cen a dovozu (zahraničního obchodu) a následně i po daňové reformě, a to při ústupu vývozu nejdříve z trhů RVHP po jejím rozpadu a následně i při ústupu ze slovenského trhu po rozdělení Československa. Tím byl stlačen i HDP o 14 %.

Přitom byl koncem této fáze (v roce 1993) vytvořen i mírný přebytek obchodu zbožím a službami (kladný netto export ve stálých cenách) v rozsahu asi 2 % v poměru k HDP a tím zmírněn jeho pokles oproti dynamice domácí poptávky.

V druhé, růstové fázi (v letech 1994 až 1996) byl obnoven reálný růst domácí poptávky především přílivem zahraničního kapitálu, který kulminoval v roce 1995 ve světě nevídaným rozsahem přes 16 % v poměru k HDP (v ostatních letech této fáze dosahoval tento poměr 8 - 9 %). Takto zvýšená domácí poptávka (celkem o 27 %) nejen obnovila růst HDP o 14 %, ale "vytáhla" i vysoký reálný schodek vůči zahraničí (záporný netto export) až do rozsahu 10 % v poměru k HDP. Tím byl ztlumen i růst HDP oproti dynamice domácí poptávky.

Třetí, krizová fáze dosud pokračuje. Začala v roce 1997 po měnových turbulencích, v něž vyústila nadkritická vnější ekonomická nerovnováha, kdy schodek běžného účtu platební bilance v roce 1996 a v prvním čtvrtletí roku 1997 dvojnásobně překračoval mezinárodně tolerovanou hranici 4 % v poměru k HDP.

Tvrdá restrikce opět reálně stlačila domácí poptávku do roku 1998 téměř o 4 % a tím stlačila i HDP. Ten se v roce 1998 snížil podle odhadu asi o 2,6 %. Snížil se i schodek obchodu se zbožím a službami ve stálých cenách pod 8 % v poměru k HDP. Tato výše však představuje nadále potencionální nebezpečí, pokud by se neudržela současná mimořádně nízká úroveň světových cen surovin a potravin. Tím byl částečně zmírněn i pokles HDP oproti dynamice domácí poptávky.

Vývoj HDP v posledních dvou letech se tedy znovu dramaticky zhoršuje:

Graf 3-4

Meziroční růst HDP v ČR po čtvrtletích v letech 1997 a 1998

Pramen: ČSÚ
Poznámka: stálé ceny, 4. čtvrtletí 1998 - odhad

Rozhodujícím faktorem výkyvů vývoje hrubého domácího produktu byla domácí poptávka. V období růstu se HDP za růstem domácí poptávky zpožďoval a tento prostor byl vyplňován vnější ekonomickou nerovnováhou nedostatečně konkurenceschopné ekonomiky ČR. Nerovnováha byla eliminována (nebo alespoň omezována) jen ve fázích poklesu, kdy se HDP zpožďoval za poklesem domácí poptávky. Současná krize české ekonomiky je jen vyústěním těchto dlouhodobých tendencí.

Graf 3-5

Vývoj HDP a domácí poptávky v ČR

Pramen: ČSÚ

V souvislosti se současným poklesem HDP se začala prudce měnit i situace ve vývoji nezaměstnanosti. V mezinárodním srovnání již Česká republika nepatří k zemím s výjimečně nízkou nezaměstnaností. Mezinárodně srovnatelná míra dosahuje v průměru za rok 1998 více než 6 %, čímž předstihla některé země EU (Rakousko, Holandsko) a dostihla řadu dalších (Dánsko, Portugalsko, Spojené království), nemluvě o mimoevropských zemích jako Japonsko s mírou 3,4 % a USA 4,9 % (1997).

Graf 3-6

Nezaměstnanost v ČR koncem roku

Pramen: ČSÚ

Ve srovnání s průměrem zemí EU, dosahujícím míry mezi 10 a 11 %, je úroveň nezaměstnanosti v ČR stále ještě nižší. Přesto je znepokojivý rychle stoupající trend (více jak dva procentní body za rok) a velká diferenciace mezi jednotlivými regiony. Koncem roku 1998 již 16 okresů překročilo hranici 10 %. Pět okresů mělo nezaměstnanost dokonce v rozmezí 13 až 16 %.

Vnější ekonomická rovnováha

Na českou ekonomiku, vyznačující se velkou mírou otevřenosti, má mimořádně silný vliv vývoj na vnějších zbožových i finančních trzích. Míra otevřenosti, měřená jako podíl dovozu zboží a služeb na HDP3 , dosáhla v roce 1997 63 %. Ve vztahu k celkové souhrnné nabídce (vyjádřené jako souhrn HDP plus dovoz) dosáhla podílu 39 %, zatímco v Maďarsku byla nižší téměř o 10 procentních bodů a v Polsku s jeho větším vnitřním trhem až o 20 bodů. Toto vysoké zapojení české ekonomiky do zahraničního obchodu je přitom vysoce (a asymetricky) liberalizováno.

Vnější ekonomická rovnováha byla obrácenou stranou ekonomického růstu - její výkyvy v uvedených hlavních fázích vývoje měly opačnou tendenci než výkyvy růstu (graf 3-7):

Graf 3-7

Čistý vývoz ČR

Pramen: ČSÚ

V prvé fázi (v letech 1991 až 1993) se na obnovení rovnováhy běžného účtu platební bilance - kromě uvedené tvrdé restrikce domácí poptávky - částečně podílely i další dva ochranné "transformační polštáře": kaskádou devalvací byl v roce 1990 snížen kurs koruny (v roce 1991 byl již 4,97 krát nižší než parita kupní síly v poměru k marce, zatímco v roce 1989 "jen" 3,42 krát)4 a reálná mzda byla do roku 1991 snížena proti roku 1989 o 30 % a tím byly sníženy i jednotkové náklady práce.

Jádrem obnovení rovnováhy - kromě rychlého stlačení dovozu v USD v roce 1991 o 28 % - bylo přesměrování zahraničního obchodu5 zbožím na náročné trhy vyspělých ekonomik za cenu strukturálního sestupu vývozu a strukturálního vzestupu dovozu. Zatímco v roce 1990 činil podíl vyspělých tržních ekonomik 44 % na vývozu a 47 % na dovozu ČR, do roku 1993 se jejich podíl zvýšil na 72 % resp. 76 %. Přitom se však snížil podíl strojů na celkovém vývozu ČR z 38 % na 30 %, kdežto podíl surovin, potravin a polotovarů (skupiny SITC 0 až 6) se naopak zvýšil ze 47 % na 56 %, a to zejména zvýšením vývozu hutního a chemického průmyslu. U celkového dovozu se naopak podíl strojů zvýšil z 31 % na 41 %, kdežto podíl surovin potravin a polotovarů se snížil z 52 % na 46 %. Vysoký podíl strojů na dovozu se již udržel, kdežto jejich výchozí podíl na vývozu byl postupným vývojem obnoven teprve v roce 1997, ale z části za cenu sestupu do nižších etáží složitosti (sofistikovanosti).

Tabulka 3-2

Platební bilance a zahraniční zadluženost ČR v letech 1992 - 1998
(v % v poměru k HDP v běžných cenách)

Ukazatel 1992 1993 1994 1995 1996 1997 19981)
Netto export2) -1,5e) 0,5e) -2,1 -4,4 -7,0 -5,5 -0,5
Běžný účet platební bilance -1,0e) 1,3 -2,0 -2,7 -7,6 -6,2 -1,2
Finanční účet platební bilance 0,1e) 8,8 8,5 16,2 7,6 2,1 3,7
z toho
krátkodobý kapitál
-4,2 0,2 1,7 1,9 -1,6 -3,2 0,8
Hrubá zahr. zadluženost 26,5 28,7 29,8 33,9 37,8 45,4 41,7
Investorská pozice 16,1 15,1 9,0 7,1 -2,1 -3,8 -3,1

Prameny: ČSÚ, ČNB, MF
1) Za 1. až 3. čtvrtletí 2) Podle odhadu v roce 1990 - 4,2 %, v roce 1991 +5,8 %. e) Odhad

Toto přesměrování umožnilo překonávat (minimalizovat) nerovnováhu zahraničního obchodu zbožím nejen zbrzděním dovozu, ale především růstem vývozu v USD, který - po překonání počátečního poklesu - se do roku 1993 zvýšil o 13 %, zatímco růst dovozu byl dosud zpomalen (zvýšil se o 7 %). Schodek v poměru k HDP (2 %) byl již nižší než ve výchozím období a byl uhrazen přebytkem obchodu se službami - zejména díky expanzi aktivního cestovního ruchu. Běžný účet platební bilance byl zhruba vyrovnán (mírný přebytek činil 1,3 % v poměru k HDP). Tehdejší poměrně pružná reakce podniků na tyto vnější šoky je zároveň i smutnou připomínkou, že podniky ještě nebyly ochromeny pozdější nezdařenou privatizací.

Toto teritoriálně - strukturální přesměrování zahraničního obchodu umožnilo nejen poměrně rychle obnovit předtím narušenou vnější ekonomickou rovnováhu, ale i skokově zkvalitnit nabídku na domácím trhu zbožím "západní kvality" a provenience6 místo dřívějších dovozů z méně náročných trhů a místo "vytlačené" části domácí nabídky. Reálně snížená domácí poptávka byla uspokojována často i záměnou kvantity za kvalitu. Další vývoj však ukázal náklady tohoto řešení: snaha obnovit v další fázi i kvantitu již probíhala jen na vrub obnovené nerovnováhy a zadlužování a při pokračujícím stlačení či ohrožení části domácí nabídky.

Ve fázi nerovnovážného růstu (v letech 1994 až 1996) se vyčerpaly všechny ochranné "polštáře" předchozí fáze: spolu s uvedeným obnoveným výrazným růstem domácí poptávky byl postupnou reálnou revalvací opět reálně posílen i kurs Kč (v roce 1996 byl již "jen" 3,15 krát nižší než parita kupní síly) a postupně byla opět zvýšena i reálná mzda (byla o 1 % vyšší než v roce 1989). Schodek zahraničního obchodu zbožím (přes 10 % v poměru k HDP) již nemohl být pokryt přebytkem obchodu službami a vyústil ve zhroucení rovnováhy běžného účtu platební bilance (schodek dosáhl téměř 8 % v poměru k HDP) a v otevřenou měnovou krizi - nájezdem spekulačního kapitálu ve druhém čtvrtletí 1997.

Na počátku třetí, krizové fáze (v roce 1997) uvolnila ČNB kurs koruny (přechodem na tzv. řízený plovoucí kurs). Následné nominální oslabení koruny bylo však postupně kompenzováno jejím reálným zhodnocením (vyšší inflací proti vyspělým zemím), takže kurs koruny byl od druhého čtvrtletí roku 1998 reálně naopak dále posílen. Tento proces byl urychlen v druhé polovině roku 1998 i opětným nominálním posílením koruny, které bylo vyvoláno přílivem spekulačního kapitálu, přilákaného vysokým - i když postupně snižovaným - úrokovým diferenciálem (kurs koruny byl v roce 1997 3,00 krát a v roce 1998 již "jen" 2,79 krát nižší než parita kupní síly).

Rozhodujícím nástrojem překonání této nebezpečné vnější nerovnováhy se stala - již uvedená - makroekonomická restrikce domácí poptávky, která byla postupně zpřísňována ČNB a potom vládními "balíčky" (rozpočtovými škrty, včetně mzdových a sociálních výdajů). V souvislosti s tím přešla opět i reálná mzda k zápornému růstu (v roce 1998 asi o 1,5 %).

Do prvého pololetí 1998 spolupůsobilo i opětné zlepšení konjunktury na "markových" trzích EU, spojené s opětným oslabením marky vůči dolaru. To umožnilo i výraznou vývozní expanzi ČR. Nejprve se na ní - jako její "lokomotiva" - v podstatné míře podílel zejména úzký okruh podniků v rukách zahraničních firem, spjatých s těmito trhy i vzájemnými kooperačními vztahy (zejména v dopravním a elektrotechnickém strojírenství). Nominální oslabení koruny postupně vtáhlo do vývozní konjunktury i jednodušší, cenově pružnější výroby.

Tím byl obnoven reálný růst vývozu (a průmyslové výroby), ale jen málo tlumen růst dovozu. Je to důsledek expanze dovozně náročného vývozu s nízkou hodnotou přidanou domácím zpracováním - jednak složitějších výrobků s vysokými zahraničními kooperacemi, jednak výrobků jednodušších.

Ve druhém pololetí se však reálný růst vývozu (a průmyslové výroby) výrazně zpomalil, a to jak vlivem opětného oslabování vnější konjunktury, tak v důsledku kapacitních omezení další expanze uvedené "lokomotivy" vývozu i opětného posilování kursu koruny. Příznivě rozevřené nůžky mezi dynamikou vývozu a dovozu se opět začaly svírat a převracet (ve čtvrtém čtvrtletí již opět byl reálný růst vývozu nižší než růst dovozu).

Proto je uvedené reálné snížení schodku vůči zahraničí (záporného čistého exportu ve stálých cenách) jen omezené. Přesto je v běžných cenách výrazné a běžný účet platební bilance se dostal pod kritické pásmo (v roce 1998 se jeho schodek odhaduje asi na 2 % HDP). Toto zlepšení je přitom téměř úplně dosahováno závratným snížením světových cen surovin a potravin. Jejich vývoj v delším časovém horizontu je však nejistý.

Ani při tomto zcela mimořádném vnějším vlivu se však nezastavil relativní pokles devizových rezerv ČNB: 30. 9. 1996 kulminoval na 38 %, 30. 9. 1997 činil 36 % a 30. 9. 1998 jen 33 % v poměru k ročnímu dovozu zboží a služeb (jeho krytí rezervami se snížilo na 3,8 měsíce, přičemž za kritickou hranici považuje Mezinárodní měnový fond 3 měsíce). Příliv kapitálu se totiž obnovuje jen nevýrazně (v roce 1998 na necelá 4 % v poměru k HDP). Roste v něm přitom opět váha krátkodobého kapitálu.

Hrubá zahraniční zadluženost překračuje kritickou hranici 40 % a koncem roku 1998 je očekávána hodnota v oblasti 43 % HDP:

Graf 3-8

Podíl zahraničního zadlužení na HDP

Prameny: ČSÚ, ČNB

Tedy úroveň zahraniční zadluženosti je již zhruba 3% nad bezpečnou úrovní. Koncem třetího čtvrtletí 1998 dosáhla v ČR 24,4 mld. USD, zatímco v roce 1989 za celé Československo činila 7,9 mld. USD.

Roční dluhová služba činila v roce 1998 4,4 % HDP. Také investorská pozice vůči zahraničí (saldo aktiv a pasiv) přešla od roku 1996 do mírně záporných čísel (za tři čtvrtletí 1998 činila - 3 % v poměru k HDP) a navíc část aktiv (až 10 % v poměru k HDP) tvoří pohledávky se sníženou návratností.

Přetrvávající nestabilita české ekonomiky vůči zahraničí i v podmínkách prohlubující se krize - resp. rozpor mezi růstem a vnější rovnováhou - je základní tendencí naší ekonomiky v celém průběhu její transformace. Nestabilní ekonomika kolísá jako kyvadlo mezi růstem a vnější rovnováhou. Tato nestabilita, charakterizovaná dosavadním "třífázovým" vývojem, při němž vnější nerovnováha byla překonávána nebo alespoň omezována na přijatelnou úroveň jen v obou fázích poklesu ekonomiky, není důsledkem standardního cyklického vývoje, ale projevem hluboké strukturální, systémové krize. Rozpor mezi růstem a vnější rovnováhou byl založen chybnou strategií transformace.

Tato strategie nerespektovala hloubku a tvar zaostávání produktivity ČR. Liberalizovala zahraniční obchod okamžitě a asymetricky. Otevřela domácí trh vůči vyspělejší zahraniční konkurenci (včetně EU) více, než tyto země vůči ČR (minimalizovala nejen cla, ale plně eliminovala necelní bariéry7). Přitom se převážně vzdala i (ve světě běžné) mikroekonomické politiky, podporující konkurenční způsobilost podniků. Tu dále ohrozila nezvládnutím transformačních systémových změn, zejména nezdařenou privatizací a nevytvořením účinného právního prostředí podnikání. V důsledku toho místo posílení kapitálového vybavení podniků bylo v podstatné části z nich naopak oslabeno, chybějí i manažerské zkušenosti a hlavně motivace ke strategickým krokům v rozvíjení nabytého a svěřeného majetku a dokonce zábrany proti spekulativnímu chování různých přechodných majitelů.

Tato nerovnovážná tendence přitom působí k vytváření specifického převisu domácí poptávky nad domácí nabídkou. Ten nevyplývá z "přehřátí" ekonomiky, při němž nabídka, pracující na hranici svého produkčního potenciálu, naráží na svá krátkodobá kapacitní omezení. Domácí nabídka je "nerovnou" vyspělejší zahraniční konkurencí (často podporovanou agresivními, dumpingovými postupy a asymetrickým protekcionismem), vytlačována pro svou rigiditu (nedostatečnou pružnost na tržní podněty) a pro svou nedostatečnou konkurenční způsobilost i při svých hluboce nevyužitých kapacitách. Tento převis má nikoli kvantitativní, ale především kvalitativní rozměr.

Překonávání vnější nerovnováhy jen makroekonomickou politikou je však v těchto nestandardních podmínkách málo účinné a proto byly její nástroje vychylovány do extrémních poloh. Protože přitom cenová pružnost vývozu a dovozu byla nízká - zejména u značné části složitějších produktů - rozhodujícím nástrojem se stala makroekonomická restrikce domácí poptávky.

Takto vysoce otevřená, oslabená a nestabilní ekonomika je přitom v extrémní míře vystavena vnějším vlivům a patrně i riziku vážného zhoršení vnějšího ekonomického prostředí v globalizovaném světě.

Inflace a růst

ČR se po celé transformační období vyznačuje nižší mírou inflace než většina tranzitivních ekonomik. Bylo to dáno již menším převisem poptávky na počátku transformace.

Graf 3-9

Roční růst spotřebitelských cen a kurs Kč v ČR

Pramen: ČSÚ

Proto navzdory vysoké míře počáteční devalvace domácí měny, cenový skok bezprostředně po cenové liberalizaci byl zde nejnižší. Byl převážně způsoben potřebou změny relativních cen a také devalvačním (nákladovým) šokem. V dalším období (v pětiletí 1993 - 1997) průměrná roční míra inflace, měřená spotřebitelskými cenami, činila 11,4 %.

Hlubší pohled na vývoj inflace prokazuje rozhodující vliv nákladových faktorů.

Tabulka 3-3

Vývoj cen a nákladových faktorů inflace v ČR v letech 1990 - 1998 (roční růst v %)

1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998e)
Ceny:
Deflátor HDP 9,5 46,2 16,9 17,7 11,0 10,4 9,4 6,6 9,8
Ceny průmyslových výrobců 2,5 70,4 10,0 9,2 5,3 7,6 4,8 4,9 4,9
Spotřebitelské ceny 9,9 56,6 11,1 20,8 10,0 9,1 8,8 8,5 10,7
Nákladové faktory:
Kurs Kč1) 32,2 61,1 -0,1 -0,6 -0,1 -0,1 -0,8 6,7 0,8
Ceny dovozu2) -1,1 -3,5
Cenové regulace3) 9,0 9,0 3,3 13,8 2,6 1,9 3,2 3,7 6,3
Reálné jednotkové nákl. práce 3,3 4,8 3,4 3,3 0,5 0,6

Prameny: ČSÚ, ČNB, MF, ČMKOS
Poznámky: 1) Ke koši měn (DEM a USD) 2) Bez vlivu změn kursu CZK 3) Vliv úprav daní a regulovaných cen na vývoj spotřebitelských cen e) odhad

V prvé postliberalizační fázi (v letech 1991 až 1993) byla inflace nejvyšší i při reálném poklesu domácí poptávky. Byla však vyvolána převážně nákladovými faktory (především oslabením kursu koruny, nápravami cenových deformací a daňovou reformou). Tato inflace byla vyšší než nominální růst domácí poptávky (domácí poptávka se zvýšila celkem o 65 %, kdežto její deflátor o 98 %). Přesto takto "nákladově podložená" inflace se prosadila a byla touto poptávkou plně akceptována na úkor poklesu její reálné složky. Zjednodušeně řečeno - nákladová inflace "vytlačila" část reálné poptávky.

Ve druhé fázi (v letech 1994 - 1996) byla inflace nejnižší navzdory reálnému růstu domácí poptávky. Byla přesto jen z části vyvolána nákladovými faktory (zejména díky stabilnímu kursu koruny a poměrně mírným cenovým deregulacím). Byla přitom podstatně nižší než nominální růst domácí poptávky (domácí poptávka se zvýšila o 64 %, ale její deflátor již jen o 29 %). Byla proto touto poptávkou plně akceptována i při růstu její reálné složky.

Ve třetí fázi (v letech 1997 a 1998) je inflace opět vyšší navzdory reálnému poklesu domácí poptávky, neboť je opět vyvolána vyššími nákladovými faktory (zejména zrychlením cenových deregulací, zvýšením nákladů na úroky i opětným nominálním oslabením kursu koruny). Proto se opět prosazuje a je akceptována i sníženou nominální dynamikou domácí poptávky (domácí poptávka se zvýšila jen o 8 %, ale její deflátor o 12 %), a to opět na úkor poklesu její reálné složky.

Dosavadní jednostranná a předávkovaná dezinflační politika je příliš nákladná, protirůstová 8. Má však ještě i další nechtěné vedlejší účinky. Vysoký úrokový diferenciál vede opět k přílivu krátkodobého, spekulačního kapitálu, který zpevňuje kurs koruny v míře, která již přispěla k výraznému zpomalení růstu exportu. Taková dezinflační politika se dostává do konfliktu i s vnější ekonomickou rovnováhou. Tím se však zvyšuje i riziko dalších měnových turbulencí, zvyšujících i nákladové faktory inflace. Pak by se tato politika mohla minout i svým dezinflačním cílem, který by navzdory vysoké nákladnosti nemusel být dosažen.

Významným faktorem inflace rovněž je - a do budoucna i bude - přizpůsobování cenové hladiny v ČR cenovým hladinám a relacím cen v zemích EU.

K charakteristickým rysům české ekonomiky dosud totiž patří nízký kurs koruny v porovnání s paritou její kupní síly (vysoké ERDI), což (v převráceném poměru) představuje pro zahraničí naši cenovou hladinu jako velmi nízkou, odlišující se směrem dolů i od ostatních tranzitivních zemí s nižší reálnou ekonomickou úrovní. Na počátku transformace byla stlačena razantními devalvacemi pod úroveň, odpovídající ekonomické vyspělosti země 9. Tento ekonomický manévr usnadnil počáteční přizpůsobení, neboť pomohl přesměrovat vývozy z trhů východních na trhy západní a udržet vysokou zaměstnanost. Rubem bylo jisté změkčení ekonomického prostředí, které nevytvářelo tlak na restrukturalizaci a modernizaci podstatné části podniků. Toto snížení cenové hladiny byl totiž plošné, ale zaostávání produktivity a nákladovosti jednotlivých našich výrob za světem bylo a je výrazně odstupňováno. Proto nejvíce zaostávajícím podnikům ani toto výrazné změkčení nestačilo, ale méně zaostávajícím subjektům vytvořilo pohodlné prostředí. Při absenci mikroekonomické politiky toto změkčení nestačilo k udržení konkurenční schopnosti sofistikovanějších oborů, zatímco středně sofistikovaná část (hutě, těžká chemie, cement) byla nadměrně zvýhodněna a málo sofistikované obory ani tak nestačily konkurenci rozvojových zemí s nízkými mzdami.

V propočtu na celkový HDP cenová hladina v roce 1996 dosahovala 37 % ve vztahu k průměru EU a 32 % ve srovnání se sousedním Německem; pro soukromou spotřebu činily tyto poměry 39 %, resp. 35 %.

Největší rozdíly existují v cenách neobchodovatelného zboží a služeb, které však jsou s cenami obchodovatelného zboží propojeny nákladovými vstupy i mzdovou nákazou. Např. cenová hladina hrubého nájemného představovala v roce 1996 - před posledním velkým zvýšením regulovaných cen - jen 20 % průměru EU a 14 % úrovně SRN.

Značné diferenciace však existují i uvnitř skupiny obchodovatelného zboží, kde jsou ovlivněny zejména odstupňováním zaostávání produktivity podle míry sofistikovanosti výrobků. Relativně levnější jsou jednoduché výrobky, relativně dražší pak výrobky s vyšším obsahem kvalifikované práce. U strojů dosahovaly naše ceny 88 % úrovně EU (83 % úrovně SRN), u osobních automobilů dokonce 90 % (resp. 96 %). Naproti tomu u oděvů jen 46 % (resp. 42 %). Relativně nízké ceny jsou také ve skupinách zemědělských výrobců a potravin. Nízké ceny potravin podobně jako nízké nájemné podmiňují nízkou mzdovou úroveň. Dosahují necelou polovinu průměrné úrovně EU (jen 46 % ve srovnání se SRN), zatímco v Maďarsku je to 50 % (resp. 48 %) a v Polsku 57 % (resp. 54 %) ve stejném srovnání.

Velká vzdálenost cenových hladin a relací při blízkosti země k centru Unie představuje riziko cenového šoku, který by mohl rozvrátit ustálené makroekonomické relace a vyvolat těžké sociální důsledky. Cenové přizpůsobování přitom probíhá zvyšováním domácích cen tam, kde jsou nižší při srovnatelné kvalitě anebo kde růstem produktivity bude tato srovnatelná kvalita dosažena.

V souhrnu se potvrzuje, že inflace je v našich podmínkách přímo či nepřímo vyvolávána především nákladovými i dalšími faktory, spojenými s vnějšími vlivy (kurs koruny a cenové přizpůsobování včetně cenových deregulací). Proto účinnou dezinflační politiku nelze provádět nezávisle na politice, směřující k překonávání základního rozporu mezi ekonomickým růstem a vnější rovnováhou. Dezinflační politika by proto měla být skloubena s orientací na růst ekonomiky a její konkurenceschopnosti, na překonávání příčin nákladových faktorů i na sbližování cenových hladin a relací s Evropskou unií.

Investice a úspory

Investice jsou jedním z rozhodujících předpokladů růstu ekonomiky a produktivity jako dlouhodobého základu konkurenceschopnosti. Objem nových hmotných investic výrazně překročil výchozí období: v roce 1998 byl asi o 23 % vyšší než v roce 1989 (tyto údaje nezahrnují tzv. použité investice).

Přitom míra investic byla po celé transformační období v České republice poměrně vysoká. V období 1992 - 1997 se podíl hrubé tvorby fixního kapitálu na HDP pohyboval mezi 28 až 33 %. Po přepočtu na cenové relace EU10 by tento podíl v roce 1996 činil 22,4 % místo 33 % a tedy i tak o něco více než v zemích EU, kde v 90. letech dosahoval 20 %. Mezi zeměmi OECD vyšší míry dosahovala pouze Jižní Korea (36,6 % v roce 1995). Z tranzitivních středoevropských zemí podobně vysokých hodnot jako Česká republika dosahuje ve střednědobém průměru Slovensko, ostatní země mají míru spíše mírně nižší než EU.

Velké objemy investic však nenacházely svůj bezprostřední odraz v růstu ekonomiky ani produktivity. Přírůstkový koeficient kapitálové náročnosti produktu (ICOR11) byl několikanásobně větší než např. v Polsku nebo Maďarsku. Ve fázi růstu ekonomiky v letech 1994 až 1996 bylo v ČR k přírůstku HDP o 1 mld. Kč zapotřebí 8 mld. Kč investic do fixního kapitálu (ve stálých cenách). Významným důvodem byla struktura investic, jejichž velká část směřovala do dopravní, telekomunikační a energetické infrastruktury a na odstranění ekologických dluhů (včetně odsíření elektráren). V roce 1995 podíl těchto odvětví na investicích nefinanční podnikatelské sféry představoval 46 %, v roce 1996 a 1997 se mírně snížil na 42 %, resp. 41 %. Jen od části těchto investic je však možné očekávat bezprostřední rychlou návratnost těchto investic v exportní výkonnosti a ve zvýšení HDP. Investice do zpracovatelského průmyslu tvořily ve stejných letech pouze 31 až 35 % ze stejného základu (a jen 21 % z celkových investic). Přitom i ve zpracovatelském průmyslu jen část investic směřovala do technologické modernizace (značná část šla do výpočetní techniky, dopravních zařízení a pod.).

Pokračující extenzívní tendence v investování mohou být i jedním z projevů neracionálních vlastnických vztahů. Jsou však i důsledkem ochromení rozhodujících nástrojů tržní alokace investic - odpisů, úvěrů i kapitálového trhu: navzdory ztrojnásobení cenové hladiny investic proti výchozímu období nebyla valorizována odpisová základna (historické reprodukční ceny fixního kapitálu). Bankovní úvěry jsou podnikům nedostupné při násobkové úrokové míře úvěrů ve srovnání s rentabilitou kapitálu (vlastního jmění). Kapitálový trh je nefunkční nejen ze stejných důvodů, ale i pro nízké tržní ceny akcií a nedostatečnou regulaci rizik.

S celkovou ekonomickou recesí začala míra investic klesat z vrcholu 33 % HDP v roce 1996 na 31 % v roce 1997 a v 1. až 3. čtvrtletí roku 1998 se podíl hrubé tvorby fixního kapitálu na HDP dále snížil na 25,9 % ve srovnání s 28,2 % ve stejném období roku předchozího.

Cílem by mělo být nejen udržet vysokou míru investic po období restrukturalizace jak pomocí vysoké míry národních úspor, tak i s přispěním přílivu zahraničního kapitálu, zejména ve formě přímých investic, ale zejména podstatně zlepšit jejich strukturu a účinnost, aby vedly k rychlému zvýšení exportní výkonnosti.

Míra národních úspor v transformačním období kolísala mezi 28 až 30 %12. Takto vysoká míra úspor je v evropském měřítku výjimečná. V zemích EU dosahovala v devadesátých letech jen zhruba 20 %, podobně jako v ostatních středoevropských tranzitivních ekonomikách, kde byla na počátku ještě nižší a teprve ve druhé polovině devadesátých let dosáhla evropského průměru.

Vysoká míra národních úspor vyplývala z nižšího sklonu ke spotřebě. V roce 1997 činil v ČR podíl výdajů na konečnou spotřebu na HDP 71,6 %, z toho v sektoru domácností 51,3 %; v EU byly stejné údaje mnohem vyšší, a to 78,1 % celkem a 59,8 % v sektoru domácností. Podobně vysoký sklon ke spotřebě byl ve středoevropských tranzitivních zemích, který se v roce 1996 pohyboval od 73% na Slovensku a 74 % v Maďarsku až po 77 % ve Slovinsku a 83 % v Polsku.

Vysoká míra národních úspor v české ekonomice je dána velkými objemy nastřádaného fixního kapitálu, jehož amortizace představuje více než 70 % celkových zdrojů hrubých úspor, zatímco čisté úspory dosahují necelých 30 % (průměrné veličiny z let 1992 - 1995). Míra čistých národních úspor, vztažená k čistému disponibilnímu národnímu důchodu, kolísala od 7 do 13 %. Více než polovina hrubých národních úspor vzniká v podnikatelské sféře, zatímco sektor domácností i vládní instituce se v letech 1993 - 1995 podílely na zbývajících úsporách zhruba stejným dílem. Od roku 1997 v souvislosti s podstatnými škrty v kapitálových výdajích veřejných rozpočtů podíl vládních institucí značně poklesl.

Míra úspor v sektoru domácností byla nejvyšší v roce 1995, kdy dosáhla 13,9 % ve vztahu k hrubému disponibilnímu důchodu tohoto sektoru. V letech 1996 a 1997 klesala na 12,7 %, resp. 13,0 %. Při poklesu reálných příjmů domácností v souvislosti se mzdovou restrikcí v roce 1998 dochází ke zvyšování míry úspor, a to na 13,3 % v 1. až 3. čtvrtletí 1998. Vysvětlení lze hledat ve zvyšující se sociální nejistotě, spojené se stoupající nezaměstnaností.

Ani vysoká míra národních úspor nestačila plynule pokrývat vysokou míru investic, která v roce 1996 dosáhla včetně změny stavu zásob až 35,5 % HDP. A právě v tomto roce bylo nutno použít zahraničních úspor v takové míře, která již začala přesahovat bezpečnou mez, což vyvolalo měnové turbulence a zhroucení příznivých očekávání dalšího vývoje. Vysoká míra investic vyplývala přitom z velké části z jejich relativní drahoty (v poměru k cenám spotřeby byly investice v ČR o 57 % dražší než v zemích EU).

Přitom příliv přímých zahraničních investic do ČR byl relativně nižší než do sousedních tranzitivních ekonomik. K 30. září 1998 dosáhl (od roku 1990) celkem 9,2 mld. USD, tj. ročně dosahoval v průměru 1 mld. USD, což odpovídá necelým 2 % v poměru k HDP. (V letech 1994 až 1996 se přímé zahraniční investice podílely na tvorbě hrubého fixního kapitálu v Maďarsku z 30 %, v Polsku z 18 %, kdežto v ČR jen z 11 %).

Cílem hospodářské politiky do budoucna je nejen udržet vysokou míru úspor a investic, ale hlavně podpořit jejich účinnější zaměření a účinnost.

Produktivita a mzdy

Dlouhodobým základem konkurenceschopnosti je produktivita výrobních faktorů, v tom zejména její nejdynamičtější prvek, produktivita práce.

Produktivita práce, měřená HDP na pracovníka, byla v roce 1998 (podle odhadu) jen asi o 5 % vyšší než ve výchozím roce transformace, což představuje roční růst jen o 0,5 %. Bylo to způsobeno nejen jejím počátečním poklesem, ale i poměrně mírným růstem v následujícím období (o 3 % ročně v růstové fázi ekonomiky v letech 1994 - 1996 a opět jen o 0,2 % ročně v posledních dvou krizových letech, srovnej graf:

Graf 3-10

Vývoj produktivity práce a reálné mzdy v ČR

Pramen: ČSÚ Řada 1 - vývoj produktivity práce, řada 2 - vývoj reálné mzdy

Touto dlouhodobou stagnací produktivity se dále prohloubilo zaostávání ČR za vyspělým světem: v SRN roste produktivita v posledních 5 letech o 2,5 % ročně. Přitom produktivita práce (HDP na pracovníka) v roce 1997 dosáhla v ČR jen asi 48 % úrovně Německa13 (asi 51 % EU)14:

Tabulka 3-4

Vývoj produktivity a reálné mzdy v ČR v letech 1990 - 1998 (v %)

Ukazatel 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998e
Produktivita práce (HDP/prac.) -0,3 -6,3 -0,7 2,3 2,4 3,6 2,9 1,8 -1,3
Reálná mzda2) -5,2 -26,3 10,3 3,7 7,7 8,6 8,8 1,8 -1,5
Informativně: ERDI3) (k DEM) 4,53 4,97 4,49 3,89 3,61 3,45 3,15 3,01 2,79

Prameny: ČSÚ, ČMKOS
Poznámky: e) Odhad, 2) Přepočtena indexem spotřebitelských cen 3) Index poměru kursu k paritě kupní síly měny (Exchange Rate Deviation Index)

Drastický pokles reálných mezd na počátku transformace (v letech 1990 - 1991) byl hlubší, než pokles produktivity práce.

V důsledku toho "dolarové" mzdy v bývalém Československu klesly ve srovnání s ostatními tranzitivními zeměmi středoevropského regionu na nejnižší úroveň, i když HDP v propočtu na obyvatele i na pracovníka zde dosahoval nejvyšších hodnot15. Počáteční hluboký pokles reálné mzdy (zadržení růstu nominálních mezd za dynamikou inflace) byl možný jen jednorázově a je neopakovatelný. Její následné rychlé zotavení bylo nezadržitelné. Proto její výrazný růst v letech 1994 - 1996 tuto výchozí disproporci vyrovnal. Vysoká dynamika reálné mzdy - i její předstih před růstem produktivity práce - se již od roku 1997 zastavila.

V současnosti se úroveň reálných mezd teprve vrátila k výchozímu bodu. V roce 1997 byla průměrná hrubá reálná mzda jen o 3 % vyšší než v roce 1989. (V roce 1998 byla vzhledem k probíhajícímu poklesu reálných mezd ještě zhruba o jeden a půl bodu nižší než v roce předchozím). Vyrovnání průměrných mezd bylo dosaženo při větší diferenciaci a jiném rozvrstvení mezi sociálními skupinami. Čistá reálná mzda ještě výchozí úrovně nedosáhla. Její pokles proti roku 1989 v roce 1997 činil 3 %.

Vůči vyspělým zemím to představuje značný odstup v úrovni mezd, který je v nominálním vyjádření ještě zesilován vysokým rozdílem mezi domácí a zahraniční cenovou hladinou. Náklady práce na osobu (včetně sociálního pojištění) činily v roce 1997 v kurzovém přepočtu jen 15 % úrovně sousedního Německa. V reálném vyjádření (v paritě kupní síly celkového HDP) to představuje 44 % úrovně SRN. Reálně se tak zaostávání ve mzdách zhruba vyrovnalo se zaostáváním v produktivitě práce (graf 3-10), čímž byl vyčerpán mzdový transformační polštář a došlo ke značnému poklesu cenové konkurenční schopnosti.

Mzdově devalvační polštáře tak byly promarněny. Přestože reálná mzda byla zadržena na plných šest let, nezvýšila se za tu dobu produktivita natolik, aby umožnila udržet snížené jednotkové náklady práce i po "zotavení" reálné mzdy na původní úroveň.

Cesta ke snižování reálných jednotkových nákladů práce není v opětném snižování reálné mzdy, ale v rychlejším růstu produktivity než mzdy. To potvrzuje i současný vývoj, kdy poklesem reálné mzdy (v roce 1998 asi o 1,5 %) byl jen zastaven vzestup reálných jednotkových nákladů práce. Sociální nákladnost a konfliktnost této cesty je neúměrná jejímu nedostatečnému ekonomickému přínosu.

Pro Českou republiku s jejími dlouhodobými průmyslovými tradicemi nemůže mezinárodní soutěžení založené na nízkých mzdách představovat optimální strategii. Pokud jde o výrobní faktory, tvoří její hlavní komparativní výhodu naakumulovaný civilizační potenciál, spočívající ve vzdělanostní a kvalifikační úrovni obyvatelstva. Ten by měl umožnit následovat vyspělé země ve zvyšování produktivity především vyšším růstem kvalifikovaných, sofistikovanějších výrob a služeb. Předností ČR je i adaptační schopnost obyvatelstva, prokazující se v transformačním období v pružných změnách pracovního a profesionálního zařazení, jakož i v rychlém rozvoji drobného a středního podnikání17.

Finanční hospodaření podniků a bank

Nízká konkurenční způsobilost podniků vůči zahraniční konkurenci na zahraničních i domácích trzích se odráží i v nepříznivé finanční situaci jejich podstatné části (tab. 3-5).

Průměrná rentabilita vlastního jmění (asi 4 % v posledních dvou letech) je zcela nedostatečná nejen pro rozvoj těchto podniků z vlastních finančních zdrojů, ale i v porovnání s troj až čtyřnásobně vyšší úrokovou mírou z nových úvěrů18. Je to i jeden z důvodů, proč nemohou emisemi svých akcií vstupovat na kapitálový trh a přitom emisemi obligací nebo přijímáním úvěrů mohou financovat jen násobně nadprůměrně rentabilní projekty.

Přitom se v předposledních dvou letech (od roku 1996) - v souvislosti se zpomalováním růstu ekonomiky a s jejím přechodem do krize - rentabilita snížila prakticky na polovinu (v roce 1997 činila rentabilita nákladů jen 2,2 % a rentabilita vlastního jmění 4 %). Zlepšení v roce 1998 lze připsat na vrub závratného snížení světových cen surovin a potravin. Užitečným převráceným ukazatelem k rentabilitě vlastního jmění je doba návratnosti tohoto vlastního kapitálu měřená v letech. Tato doba by měla být ve zdravé ekonomice kratší než 10 let:

Graf 3-11

Návratnost vlastního kapitálu v letech

Pramen: MPO

Významným faktorem jsou i náklady na placené úroky - v prvních třech čtvrtletích roku 1998 jejich celkový rozsah (podle odhadu) byl zhruba stejný jako rozsah zisku, vyprodukovaného ziskovými podniky.

Tabulka 3-5

Finanční hospodaření větších podniků1) ČR v letech 1993 - 1998

Ukazatel Měrná jednotka 1993 1994 1995 1996 1997 1997 až 1998
1. až 3. čtvrtletí
Rentabilita nákladů (v %) 1,85 3,70 4,38 2,25 2,19 2,92 3,62
Rentabilita vlast. jmění (v %) 2,67 5,49 7,01 3,80 3,98 3,75 5,11
Hospodářský výsledek:
- celkem mld. Kč 33,9 71,3 94,9 55,1 57,8 55,0 75,2
- ziskových podniků mld. Kč 105,6 117,6 132,6 110,6 117,7 97,9 119,1
Podíl ztrátových podniků
- na hosp. výsledku2) (v %) -67,9 -39,4 -28,4 -50,2 -48,3 -43,8 -38,9
- na počtu podniků (v %) 41,7 37,5 33,4 38,6 38,7 36,1 29,8
Informativně:
Úroková míra z nových úvěrů
(v %) 16,7 14,5 13,6 13,6 16,2 16,1 15,6

Pramen: ČSÚ
Poznámky: 1) Nefinanční podniky se 100 a více pracovníky 2) Poměr rozsahu ztráty ztrátových podniků k zisku, vytvořenému ziskovými podniky

O finanční krizi svědčí vysoký podíl ztrátových podniků na celkovém dosaženém hospodářském výsledku (jejich ztráta dosahuje od roku 1996 asi polovinu v poměru k zisku vyprodukovanému ziskovými podniky) a přitom jejich podíl na počtu podniků i počtu pracovníků setrvale dosahuje asi jedné třetiny.

Zvláště závažné je rostoucí ohrožení klíčových podniků. Soubor 7219 klíčových podniků, privatizovaných kupónovou metodou, které představují 70 tis. pracovníků, tj. 8 % zpracovatelského průmyslu, byl v letech 1996 i 1997 v průměru ztrátový (záporná rentabilita vlastního jmění v roce 1996 činila - 2,7 % a v roce 1997 činila -1,7%). Použijeme-li ukazatel návratnosti kapitálu tak zjistíme, že kupónové podniky jsou projídány a podle záporné rentability v roce 1996 by byly projedeny za 38 roků a v roce 1997 by jejich dekapitalizace probíhala 58 let (pokud by se ovšem nezměnila míra ztrátovosti).

Graf 3-12

Návratnost vlastního kapitálu ve zpracovatelském průmyslu a v klíčových kupónových podnicích

Pramen: MPO

I v příznivých podmínkách prvního pololetí 1998 (při závratném snížení světových cen surovin a potravin) měly tyto podniky rentabilitu vlastního jmění (4,6 %) méně než poloviční ve srovnání s průměrem celého sledovaného souboru 1,6 tisíce podniků zpracovatelského průmyslu (12,2 %). Podíl jejich závazků po lhůtě splatnosti na tržbách (9,1 %) byl přitom o třetinu vyšší než v průměru celého sledovaného zpracovatelského průmyslu (6,7 %).

Vliv těchto podniků na celkové výsledky zpracovatelského průmyslu je přitom znásoben jejich širokými kooperačními vztahy.

Přestože hlavní dlouhodobou příčinou nízké rentability podstatné části podniků je nezdařená privatizace včetně přijaté zásady: nejprve privatizovat a potom restrukturalizovat (viz kap. 3-3), prudký zvrat po roce 1995 - vrcholící současnou finanční krizí podniků - zřetelně kopíruje dynamiku ekonomiky. Rozhodující krátkodobou příčinou je totiž především restriktivní makroekonomická politika. V podmínkách převažujících nákladových faktorů inflace má drastická dezinflační politika ještě jeden důsledek: extremizuje asymetricky nepříznivé prostředí podniků. Důsledky nákladové inflace (růstu cen vstupů) tlumí jen částečným zpomalením přizpůsobování cen výstupů - na úkor rentability. Tato makroekonomická politika byla zostřena vysokou úrokovou marží komerčních bank (o 2 až 3 procentní body vyšší než ve vyspělých tržních ekonomikách).

Tabulka 3-6

Finanční hospodaření "kupónových" klíčových podniků zpracovatelského průmyslu ČR (v %)

Ukazatel Podniky 1996 1997 1.pol. 97 1. pol. 98
Podíl na tržbách klíčové kupónové 1) 7,4 6,9 6,9 6,7
Rentabilita nákladů klíčové kupónové 1) -1,40 -0,87 1,36 2,36
celkem zprac. prům. 1,14 1,87 3,57 4,45
Rentabilita vlastního jmění klíčové kupónové 1) -2,65 -1,74 1,99 4,64
celkem zprac. prům. 2,60 4,84 8,48 12,15
Závazky po lhůtě splatnosti (podíl na tržbách) klíčové kupónové 1) 11,3 7,6 7,2 9,1
celkem zprac. prům. 6,7 6,9 7,3 6,7

Pramen: MPO
Poznámka: 1) Klíčové podniky privatizované převážně kupónovou metodou

Finanční krize podniků destabilizuje i komerční banky. Podíl nebonitních (tzv. klasifikovaných) úvěrů, poskytnutých komerčními bankami (včetně Konsolidační banky a bank v nucené správě), přesahuje jednu třetinu. Tyto banky si proto na vrub své úrokové marže (včetně zisku) urychleně doplňují své rezervy a opravné položky. Ztráta bank (včetně ČNB) za tři čtvrtletí 1998 dosáhla 43 mld. Kč, což představuje meziroční zhoršení o 79 mld. Kč.

Na sanaci komerčních bank již bylo vynaloženo (podle různých údajů) 160 až 200 mld. Kč (přičemž přibližně polovina těchto prostředků byla vyvolána nutností vypořádat se s důsledky hospodaření minulého režimu) a vyžádá si (podle různých odhadů) dalších 40 až 70 mld. Kč20 . Takto generovaná propojená krize podniků i bank (zamrzlé pohledávky) v dalším sledu vrcholí až zamrznutím úvěrů (credit crunch): destabilizované banky se obávají destabilizovaným podnikům poskytovat další úvěry.

Tabulka 3-7

Finanční hospodaření bank1) v ČR

Ukazatel Měrná jednotka 1993 1994 1995 1996 1997 1997 1998
1. až 3. čtvrtletí
Rentabilita nákladů (v %) 10,87 2,32 5,52 0,62 1,38 5,45 -4,49
Rentabilita vlast. jmění (v %) 24,74 5,37 13,83 1,87 8,25 20,9 -27,5
Hospodářský výsledek
- celkem mld. Kč 21,8 6,3 19,8 2,9 13,4 35,3 -43,3
- ziskových bank mld. Kč 24,5 23,3 29,5 49,7 21,8
Podíl ztrátových bank na hosp. výsledku2) (v %) -19,2 -87,6 -54,6 -28,9 -298,5
Podíl klasifikovaných úvěrů na celkových úvěrech, konec roku (v %) 36,8 33,8 31,6 31,7 33,1
Podíl potencionální ztráty krytý rezervami a opravnými položkami3) (v %) 49,0 48,3 54,7 48,5 57,1

Pramen: ČSÚ, ČNB
Poznámky: 1) Včetně ČNB 2) Poměr ztráty ztrátových bank k zisku ziskových bank 3) Podíl na klasifikovaných úvěrech (vážených mírou rizika).

Závratné zvyšování rezerv komerčních bank a zhoršování jejich hospodářského výsledku je přitom vyvoláno nejen finanční krizí podniků, ale je stupňováno i zjednodušeným předpokladem jejího nepřekonání, nezbytnosti hromadných bankrotů podniků a nutnosti plného odpisu jim poskytnutých klasifikovaných úvěrů. Je přitom i důsledkem tlaku na urychlený prodej těchto bank bez jejich předchozího postupného ozdravení. Předchozí tendence jednostranného řešení ve prospěch krizových podniků (jejich automatické financování komerčními bankami bez ohledu na ohrožení těchto bank) byla totiž v poslední době zaměněna opačnou tendencí hledání obdobně jednostranného východiska pro banky.

Chyběla koncepce souběžného vytváření širších předpokladů stabilizace podniků i bank (výhledovou nápravou systémového, institucionálního selhání transformace, výraznou mikroekonomickou politikou k podpoře konkurenční způsobilosti podniků i přechodem k prorůstové makroekonomické politice), jakož i program revitalizace životaschopných klíčových podniků i bank. Ten může přispět i k uvolnění úvěrových bariér, neboť je současně i určitou formou státní asistence.


Vysvětlivky:

1)Podle provedených analýz lze odhadovat, že ústup vývozu z trhů RVHP představoval dočasnou ztrátu až 6 % HDP a následně ústup ze slovenského trhu znamenal ztrátu asi 6 - 7 % HDP. Tyto po sobě následující vnější šoky představovaly méně než jednu polovinu propadu HDP a byly vždy během 1 až 2 let překonány přesměrováním vývozu.

2)Změna směru dynamiky HDP mezi jednotlivými fázemi se uskutečňovala postupně. Roky rozhraňující tyto fáze (1993 a 1997) byly přechodným obdobím. V první fázi pokles HDP proběhl v letech 1991 a 1992. Rok 1993 byl již rokem stagnace, kdy začal příliv zahraničního kapitálu působit na zvýšení domácí poptávky, ale ta byla zadržena makroekonomickou restriktivní politikou. Obdobně třetí, krizová fáze začala stagnací v roce 1997, ale zpomalování růstu se projevovalo již v roce 1996 zejména v důsledku zpomaleného přílivu zahraničního kapitálu. Rovněž změny rovnováhy zahraničního obchodu probíhaly postupně. Zhoršování (zmenšování přebytku) začalo již během první fáze v roce 1992, ale až v roce 1994 přešlo do záporných čísel.

3)Tato srovnání však mají jen přibližný charakter, neboť v ČR i v uvedených zemích je cenová hladina dovozu násobně vyšší než cenová hladina HDP. Při přepočtu na ERDI (viz poznámka 4) Maďarska by v ČR poměr dovozu k celkové nabídce činil 34 %, při přepočtu na ERDI Polska by byl 32 %.

4)Poměr směnného kursu k paritě kupní síly měny vyjadřuje ERDI - Exchange Rate Deviation Index.

5)Pro srovnatelnost se zde bere zahraniční obchod bez obchodu se Slovenskem - v přepočtu na současně platnou metodiku.

6)To mělo i psychologické důvody - neuspokojený "hlad" po "západním" zboží spolu s agresivní reklamou potlačil domácí nabídku i tam, kde nebyla méně kvalitní.

7)EU naopak od roku 1966 do roku 1986 zvýšila své necelní bariéry z 20,8 % na 54,1 % dovozu, USA z 36,4 % na 45 %, Japonsko z 31,4 % na 43,5 %. (Pramen: Kovač. O.: European University Institute, Florenc 1993).

8)I z celosvětové analýzy MMF vyplývá, že příliš rychlé snižování inflace v rozvíjejících se, transformujících se ekonomikách je příliš nákladné, protirůstové. Zkušenosti rychle se rozvíjejících ekonomik ukázaly, že v nich byla v dlouhém časovém horizontu rychlá tempa růstu HDP ve výši 5 až 10 % ročně doprovázena zhruba stejně vysokou mírou inflace v rozmezí 5 až 10 %. (Viz IMF, The Rise and Fall of Inflation, World Economic Outlook, Washington, October 1996). Různé studie také potvrdily, že dlouhodobé negativní účinky inflace na ekonomiku se začínají projevovat až při jejích mírách vyšších než 8 %. (Viz např. Sarel, M.: Nonlinear Effects of Inflation on Economic Growth, IMF Working Paper, May 1995).

9)Tak vznikla výrazná odchylka od empiricky zjištěné závislosti, podle které země s vyšší ekonomickou úrovní mají cenovou hladinu blíže k referenční vyvinuté zemi nebo společenství a naopak. (Pick M., Fassmann M.: Sociálně tržní ekonomika v industriální a postindustriální éře, Pohledy č. 5/1996).Tato anomálie odlišuje postup

10)Vzhledem k relativně vysokým cenám investic ve vztahu ke spotřebním statkům a službám ve všech tranzitivních zemích by míra investic, kalkulovaná v cenových relacích vyspělých zemí, byla podstatně nižší. Např. podle ECP´96 (Evropského srovnávacího programu za rok 1996) na základě přibližných přepočtů by míra investic v cenových relacích zemí EU (tzv. Purchasing Power Standards) činila v České republice v roce 1996 jen 22,4 % místo 33,0 %, v Maďarsku 13,7 % místo 21,4 %. v Polsku 14,4 % místo 19,0 %, na Slovensku 24,4% místo 36,9% a ve Slovinsku 19,1% místo 22,5%. I tak by však míra investic v ČR byla v tomto "reálném" vyjádření vyšší než činí průměr zemí EU.

11)Incremental Capital - Output Ratio.

12)Agregátní míra je počítána jako podíl hrubých národních úspor k hrubému disponibilnímu národnímu důchodu na základě národních účtů . Jde o úspory národní, nikoliv domácí, neboť jsou do nich zahrnovány i salda bilance výnosů a jednostranných převodů ze zahraničí.

13)Ve srovnání se západní částí Německa (staré spolkové země) je naše postavení ještě si o 10 procentních bodů nižší.

14)Dříve uvedené srovnání celkové výkonnosti ekonomiky (HDP na obyvatele) je pro ČR příznivější, protože se na jejím rozdílu podílí - kromě produktivity - i extenzívní faktor, vyšší podíl zaměstnaných pracovníků v ČR. Rozdíl 12 procentních bodů mezi úrovní HDP na obyvatele a HDP na pracovníka ve vztahu k EU je zhruba z poloviny ovlivněn rozdílem v míře ekonomické aktivity obyvatelstva, která v roce 1996 činila 72 % v ČR a jen 65,5 % v EU (podíl zaměstnaných a nezaměstnaných v poměru k počtu obyvatelstva v produktivním věku v metodologii OECD, tj. ve věku 15 až 64 let); druhou polovinu rozdílu lze vysvětlit nižší mírou nezaměstnanosti, dosahující v roce 1996 3,4 % v ČR a 10,9 % v EU.

15)V roce 1991 činila hrubá měsíční mzda v ČR 134 USD a v Maďarsku 230 USD. (Viz "Prices in Transition: Ten Stylized Facts", Vincent Koen and Paula de Masi, IMF Staff Studies for the World Economic Outlook, Washington, December 1997).

16)Podstatou úspěšné devalvace národní měny je "zadržení" růstu mezd za devalvačním zdražením dovozu (zadržení cenové "nákazy" ze zdražení dovozu na úkor ztlumení reálné mzdy) do doby, než zvýšení produktivity vytvoří předpoklady opětného růstu reálné mzdy bez obnovení původní, nekonkurenceschopné úrovně jednotkových nákladů práce. Zvýšení produktivity musí proto být přiměřeně rychlé, protože zadržení mzdy může být jen časově omezené (podle zahraničních zkušeností nejvýše na 1 - 2 roky).

17)Příkladem adaptační schopnosti je rychlost osvojení zadaných kvalitativních parametrů v podniku spotřební elektroniky japonské firmy Matsushita v Plzni, kterých bylo dosaženo v rekordní době 4 měsíců, zatímco v jiných lokalitách koncernu, rozesetých po celém světě, zabíral stejný proces podle vyjádření vrcholového managementu celé roky.

18)V našich podmínkách, kdy hodnota vlastního jmění není plynule tržně valorizována (včetně vlivu inflace), ale vyjadřuje se převážně na základě historických účetních pořizovacích cen, je rentabilita vlastního jmění porovnatelná s nominální a nikoliv reálnou mírou úroků.

19)Jde o 72 "kupónových" podniků z celkového počtu 100 klíčových podniků (celkem 187 tis. pracovníků), jejichž klíčové postavení je charakterizováno jejich velikostí i postavením v odvětví.

20)ČNB (1998): Přehled pohledávek a záruk, Právo 16. 9. 1998. Vláda ČR (1998): Hospodářská strategie vstupu do EU: východiska a řešení, usn. č. 374 z 3. 6. 1998.


Pokračování oddílu...