Historie minulých vlád
Dekrety prezidenta republiky z hlediska současnosti
Při posuzování dekretů prezidenta republiky nutno brát v úvahu jak historické a právní okolnosti jejich vzniku, tak jejich vztah k právnímu řádu České republiky i jejich vztah k mezinárodnímu právu, včetně práva Evropských společenství.
Historické a právní okolnosti vzniku dekretů prezidenta republiky
Nacistickým Německem rozpoutaná 2. světová válka, vedená následně spolu s jeho spojenci z tzv. Osy, byla založena na koncepci „totální války“, zaměřené na fyzické i duchovní ničení civilního obyvatelstva protivníka, a to s cílem získat tzv. životní prostor (Lebensraum). Významnou část svého vlastního obyvatelstva, nevyjímaje ani mládež, hitlerovské Německo přinutilo stát se členy NSDAP a přidružených polovojenských organizací; tím v právním smyslu z nich vytvořilo státní orgány de facto. Z bývalých československých občanů německé národnosti učinilo německé státní příslušníky, z nichž část se působením Henleinovy SdP postupně, zejména též účastí v „henleinovských bojůvkách“ (tzv. „Sudetendeutscher Freikorps“), stala de facto orgány německého státu, působícími na československém území, a to s cílem zničit československou státnost.
Bylo to Československo, které se stalo první obětí totální války. Mnichovská dohoda, mající za následek odtržení části území republiky ve prospěch Německa a následná okupace zbývajícího českého a moravského území, dokladují cíle nacistického Německa. O intenzitě hrozby, provázející sjednání Mnichovské dohody, svědčí i dokument (č. 2798-PS, USA-118, publikovaný ve sborníků materiálů „Norimberský proces“, díl I, Praha, 1953 s. 386), podle něhož „Kdyby nebylo Československo na podzim minulého roku (tj. r. 1938) ustoupilo, byl by býval český národ vyhlazen. Nikdo mu (tj. Hitlerovi) nemohl v tom zabránit.“.
Dekrety prezidenta republiky byly formou zákonodárné činnosti v době ústavní nouze, kdy nemohly působit ústavní orgány Československé republiky podle Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920 (ústavní zákon č. 121/1920 Sb.), jakož i podle celého československého právního řádu. Dekrety prezidenta republiky byly vydávány od doby vytvoření prozatímního státního zřízení v roce 1940 ve Velké Británii, kdy prezident republiky byl ve své funkci představitele zahraničního odboje uznán britskou vládou a postupně i ostatními státy protinacistické koalice.
Podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 2 ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné (publikován pod č. 20/1945 Sb.) byly dekrety prezidenta republiky vydávány na základě návrhu vlády a zpravidla po slyšení Státní rady jako svébytného poradního politického orgánu a spolupodepisovány předsedou vlády a ministry pověřenými jejich provedením.
Na tvorbě dekretů se dále podílela Právní rada jako odborný právní orgán, a to až do svého zrušení, k němuž došlo, obdobně jako u Státní rady, po ustavení vlády Československé republiky v Košicích dne 4. dubna 1945. Dekrety byly vydávány do doby ustavení Prozatímního Národního shromáždění (do 28. října 1945).
Dekrety prezidenta republiky byly, pokud jde o předmět úpravy, členěny na ústavní a ostatní. Nelišily se formou přijetí ale pouze svým obsahem.
Dekrety prezidenta republiky upravovaly celou státní, společenskou a hospodářskou sféru, tedy nejrůznější oblasti politického, hospodářského, kulturního a sociálního charakteru. Celkem bylo vydáno 143 dekretů prezidenta republiky, z toho až do března 1945 bylo 44 dekretů vydáno v zahraničí. Týkaly se například vedení války - polních soudů, postavení vojáků, včetně žen v zahraničním vojsku, státních rozpočtů, dokončení lékařského studia československých studentů ve Velké Británii. Mezi nejvýznamnější dekrety té doby patří ústavní dekret prezidenta republiky č. 11 ze dne 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku (publikován pod č. 30/1945 Sb.), který vyjadřuje zásadu kontinuity československého právního řádu. Poté byly na území Československa v roce 1945 vydány další dekrety prezidenta republiky, které upravovaly poválečné poměry ve všech oblastech života státu, například dekret prezidenta republiky č. 50 ze dne 11. srpna 1945 o opatřeních v oblasti filmu (č. 50/1945 Sb.), dekret prezidenta republiky č. 77 ze dne 21. září 1945 o některých opatřeních k urychlení nakládky a vykládky zboží v železniční dopravě (č. 77/1945 Sb.), ale i dekret prezidenta republiky č. 38 ze dne 31. července 1945 o přísném potrestání drancování (č. 38/1945 Sb.).
Ústavním zákonem ze dne 28. března 1946 č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byla potvrzena platnost všech dekretů a veškeré dekrety prezidenta republiky byly od jejich počátku prohlášeny za zákony a ústavní dekrety za ústavní zákony. Po jejich vydání byla řada dekretů prezidenta republiky měněna nebo rušena, takže v současné době je součástí právního řádu České republiky a Slovenské republiky pouze 9 dekretů prezidenta republiky vydaných v zahraničí a 48 dekretů prezidenta republiky vydaných na území Československa.
Dekrety prezidenta republiky a jejich pozdější ratihabice jsou výrazem kontinuity československého státu a jeho právního řádu a tedy i právní jistoty.
Obdobnou normotvornou činnost, jakou uskutečňovala československá vláda svými dekrety, uskutečňovaly i jiné exilové vlády či exilové politické reprezentace jiných států, například Norska, Nizozemska, Polska, Belgie, a takové právní předpisy byly někdy i jako dekrety označovány, přičemž obstály před soudy, které je uznaly za legitimní s ohledem na stav ústavní nouze, který ústavy jiných států nepředvídaly a který byl způsoben zásahem zvenčí.
Část dekretů prezidenta republiky navazovala a byla připravována v kontextu se záměry vítězných mocností a jejich spojenců ve 2. světové válce.
Na konferenci v Jaltě (tzv. Krymská konference) v únoru 1945 se spojenci shodli na tom, že je třeba přimět Německo k co největší náhradě škod za strádání, jež způsobilo spojeným národům a za něž se nemůže zbavit odpovědnosti a že mezi způsoby získání úhrady za válečné škody způsobené Německem budou patřit jednorázové konfiskace německého majetku v cizině.
Na konferenci v Postupimi v srpnu 1945, v souladu se závěry Krymské konference, bylo mezi spojenci dosaženo Dohody o reparacích, z níž mimo jiné vyplývá, že reparační požadavky Spojených států, Spojeného království a jiných zemí majících nárok na reparace, budou uspokojeny ze západních pásem a z příslušných německých aktiv.
Zástupci 18 zemí (včetně Československa), které byly podle závěrů Postupimských dohod odkázány na reparace v západních okupačních pásmech Německa, se sešli v roce 1945 v Paříži na reparační konferenci, na níž uzavřeli v prosinci 1945 Dohodu o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata; Dohoda vstoupila v platnost 24. ledna 1946 a Československá republika, jako jeden z jejích signatářů, k ní přistoupila dne 17. května 1946 (Dohoda byla vyhlášena pod č. 150/1947 Sb.). Tato Dohoda byla pokládána za první krok k vyřešení otázek spojených s reparacemi, definovala reparační nároky, které měla každá země obdržet z německých reparací.
Dohoda dále stanovila reparační podíly, jež činily pro Československou republiky ve vztahu k německému majetku v cizině 3 % a ve vztahu k průmyslovému majetku v tehdejším západním Německu 4,57 %.
Důležitým ustanovením v této Dohodě byl zejména čl. 6 odst. A a odst. D. Podle odstavce A si každá signatární vláda ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci nebo bude tímto majetkem disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích.
Odstavec D, který byl v Dohodě přijat mj. na návrh Československa, se týká i mezinárodně právního stvrzení konfiskace majetku sudetských Němců. V této souvislosti nutno upozornit, že soudní praxe v SRN pod pojem „německý majetek“ explicitně podřadila i „majetek sudetských Němců“, neboť německým majetkem byl majetek německých státních příslušníků a sudetští Němci byli německými státními příslušníky na základě Smlouvy mezi Německou říší a Československou republikou o otázkách opce a státního občanství z 20. listopadu 1938; toto občanství měli i po kapitulaci Německa. Přitom například Vrchní zemský soud v Mnichově označil za nepřípustnou žalobu na vydání majetku, který byl zkonfiskován nacistovi a přidělen Němci - antifašistovi, jenž se dobrovolně s tímto majetkem odstěhoval do US - zóny Německa; soud zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že podle zákona č. 63 Spojenecké kontrolní rady z 31. srpna 1951 je žaloba týkající se objasnění právního stavu německého zahraničního majetku a jiných majetkových titulů konfiskovaných za účelem reparací nepřípustná. Také Nejvyšší rakouský soud v celé řadě svých rozhodnutí označil československá poválečná konfiskační opatření za právoplatná, například rozsudek z 19. listopadu 1958 č. 27 Cg 407/57 (publikovaný v rakouské Sbírce soudních rozhodnutí AWD 1959, str. 128). Jednalo se o případ, kdy sudetský Němec - bývalý majitel dřevařského podniku v ČSR zažaloval rakouskou firmu, která jeho bývalé dřevo v ČSR nakoupila a vyvezla do Rakouska.
Ke stanovení škod vyzvaly Československo USA, Velká Británie a Francie po zahájení pařížské reparační konference. V Československu byl na základě toho vydán dekret prezidenta republiky č. 54 ze dne 31. srpna 1945 o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry (č. 54/1945 Sb.). Tento dekret poskytl z hlediska československého práva právní základ pro stanovení soupisů válečných škod pro účely nároků na reparace a zároveň i pro jejich budoucí odškodnění.
Mezispojenecká reparační komise, která byla zřízena na základě pařížské reparační konference, započítala na reparační účet každé signatářské vlády německé majetky, které se nacházely pod jurisdikcí příslušné vlády a vedla detailní účty disponibilního majetku a majetku skutečně rozděleného z titulu německých reparací. Československá vláda a prezident E. Beneš nepostupovali tedy svévolně a protiprávně, ale naopak v souladu s mezinárodním právem. Československo stejně jako ostatní smluvní státy mělo právo na část německých reparací a tento nárok měl být uspokojen právě z německého majetku zanechaného a zabaveného na území republiky (tj. včetně majetku sudetských Němců).
Československou republikou vyčíslené válečné škody v celkové výši 19 471,6 mil. $ byly nahrazeny v nepatrné výši 91,3 mil. $, zůstalo nekryto 19 380,3 mil. $. Uhrazeno tedy bylo asi 0,4 %. Na závěrečném jednání Mezispojeneckého reparačního úřadu v roce 1959 v Bruselu československá delegace učinila závěrečné prohlášení, jímž si vláda Československa vyhradila uplatnění všech práv na odčinění všech válkou způsobených škod.
V roce 1952 byly Francií, USA, Velkou Británií a SRN podepsány tzv. Bonské úmluvy, k nimž patří i Úmluva o vyřešení záležitostí vzešlých z války a okupace (tzv. Převodní úmluva). Tyto úmluvy se v modifikované formě staly součástí tzv. Pařížských dohod z roku 1954, na základě kterých získala SRN zpět státní suverenitu. V kapitole 6 čl. 3 tzv. Převodní úmluvy se SRN zavázala, že nevznese v budoucnu žádných námitek proti opatřením, která byla nebo budou provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraniční nebo jinému majetku, který byl zabaven pro účely reparací nebo restitucí nebo v důsledku válečného stavu anebo na základě dohod, které uzavřely nebo uzavřou mocnosti s jinými státy (např. Pařížská dohoda o reparacích); v tzv. Převodní úmluvě je obsažen i závazek SRN nepřipustit, aby němečtí občané podléhající pravomoci SRN vznesli jakékoliv nároky vyplývající z opatření provedených z důvodu existence válečného stavu v Evropě vládami států, které podepsaly Deklaraci spojených národů z 1. ledna 1942 nebo k ní přistoupily anebo které byly ve válečném stavu s Německem nebo jsou uvedeny jmenovitě v tzv. Převodní smlouvě (např. Československo), a to ani proti těmto státům, ani proti jejich občanům. Platnost tohoto ustanovení tzv. Převodní úmluvy byla potvrzena i pro podmínky sjednoceného Německa Dohodnou mezi vládami Francouzské republiky, Velké Británie a Severního Irska, Spojených států amerických a Spolkové republiky Německo o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, podepsanou 12. září 1990 (tzv. Smlouva 4+2).
K některým dekretům prezidenta republiky
V uvedeném mezinárodně právním kontextu Československá republika provedla v roce 1945 konfiskaci majetku osob německé národnosti dvěma dekrety prezidenta republiky. Stalo se tak dekretem prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. června 1945 a dekretem prezidenta republiky č. 108 ze dne 25. října 1945. Vlastním konfiskačním opatřením předcházel dekret prezidenta republiky č. 5 ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (č. 5/1945 Sb.), který nabyl účinnosti dnem 23. května 1945; na základě tohoto dekretu byly jednak jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, prohlášena za neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1939 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, a dále byl majetek osob státně nespolehlivých dán pod národní správu. Za osoby státně nespolehlivé byly považovány především fyzické osoby národnosti německé nebo maďarské, jakož i osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě bezpečnosti a obraně Československé republiky, dále osoby, které takovéto činnosti podněcovaly nebo které záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty; z osob právnických se za státně nespolehlivé považovaly ty, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení vláky nebo fašistickým a nacistickým účelům. Osoby německé národnosti, pokud šlo o dělníky, rolníky, živnostníky, drobné a střední podnikatele, úředníky a podobně, mohly žádat o vynětí svého majetku z národní správy, jestliže mohly hodnověrně prokázat, že byly obětí politické nebo rasové perzekuce a zůstaly věrny demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky.
Následně byla dekretem prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (č. 12/1945 Sb.) konfiskována ze zákona ke dni 23. června 1945 zemědělská půda a dekretem prezidenta republiky č. 108 ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, byl ze zákona ke dni 30. října 1945 konfiskován ostatní nepřátelský majetek. Je třeba konstatovat, že nebyl konfiskován majetek těch osob, které zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a činně se zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Dotčeným osobám byla poskytnuta klasická procesní práva, včetně práva na odvolání; pravomocná deklaratorní rozhodnutí bylo možno napadnout stížností u Nejvyššího správního soudu.
Na dekret prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. června 1945 navazoval dekret prezidenta republiky č. 28 ze dne 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (č. 28/1945 Sb.). Tento dekret stanovil, že přednostní právo na příděl půdy mají uchazeči, kteří se vyznamenali a zasloužili v národně osvobozovacím boji, zejména vojáci a partyzáni, bývalí političtí vězni, jejich rodinní příslušníci a zákonní dědici, jakož i rolníci poškození válkou.
Na základě dekretu prezidenta republiky č. 108 ze dne 25. října 1945 byl zkonfiskovaný majetek přidělován oprávněným uchazečům za úhradu, přičemž při přidělování bylo přihlíženo především k účastníkům národního odboje a jejich pozůstalým rodinným příslušníkům, k osobám poškozených válkou, národní, rasovou nebo politickou persekucí, k osobám vracejícím se do pohraničí, které byly nuceny opustit, nebo vracejícím se do vlasti z ciziny, jakož i k osobám, které v důsledku územních změn přeložily své bydliště na ostatní území Československé republiky.
Opatření, která Československo v době 2. světové války a po jejím skončení činilo proti nepříteli, byla srovnatelná nebo zcela shodná s akty ostatních států spojenecké koalice. Všechny ty evropské státy, které byly ve válečném stavu s Německem nebo s jeho spojenci, uskutečňovaly v době války a po ní různá konfiskační opatření vůči nepřátelskému majetku, například exilové vlády Belgie, Nizozemska a Lucemburska vydaly právní předpisy obstavující nepřátelský majetek již v roce 1944.
Majetek, který náležel nepřátelskému státu nebo „nepřátelskému poddanému“, přecházel v Nizozemsku nařízením do vlastnictví státu. V Belgii byly dány do správy státního úřadu se sídlem v Bruselu všechny majetkové hodnoty, práva, včetně cenných papírů, které jsou přímo nebo nepřímo vlastnictvím nepřátelského státu nebo nepřátelského státního příslušníka, anebo jsou pod její kontrolou či jsou jim k dispozici.
Také lucemburské úřady vydávaly v letech 1944 až 1948 obdobné předpisy; Lucembursko si ještě při ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uplatnilo výhradu k čl. 1 Protokolu č. 1 (1951) o právu na pokojné užívání majetku, a to s ohledem na pokračování v zavádění zákona z 26. dubna 1951 týkajícího se likvidace zabaveného majetku bývalého nepřítele.
V Dánsku byl přijat v roce 1946 zákon o konfiskaci veškerého německého majetku, kterému předcházely zákony z roku 1945 o revizi určitých německých plateb po 9. dubnu 1940, o nucené správě nebo likvidaci určitých společností a o zpětném vyplacení nadměrných zisků z obchodů pro německé zájmy.
Dánský konfiskační zákon se vztahoval na veškerý německý nepřátelský majetek, který se nacházel v Dánsku, s výjimkou majetku, který byl zabaven spojeneckými ozbrojenými silami jako válečná kořist; do konfiskovaného majetku byl zahrnut i majetek fyzických nebo právnických osob jiných cizích národností než německé, u nichž Ministerstvo obchodu, průmyslu a námořní plavby dospělo k názoru, že by s nimi mělo být nakládáno při provádění zákona jako s německými.
Řecko přijalo nouzový zákon o obstavení nepřátelského majetku již v roce 1940 a po vyhlášení válečného stavu s Německem byla jeho působnost v roce 1941 rozšířena i na německý majetek. Definitivní úprava byla obsažena v zákonném nařízení o nepřátelském majetku z r. 1949. Veškerý německý a bulharský majetek Řecko označilo za nepřátelský, přičemž za bývalé nepřátelské osoby byly vedle Německa a Bulharska a jejich veřejnoprávních i soukromoprávních korporací označeny též fyzické osoby, které byly v rozhodnou dobu příslušníky bývalého nepřátelského státu, i fyzické osoby, které měly německou státní příslušnost v kteroukoliv dobu od vstupu Řecka do války proti Německu až do rozhodné doby. V Rakousku vydávaly obdobné předpisy vojenské orgány spojenců.
Do značné míry odlišnou od dekretů prezidenta republiky je problematika odsunu osob německé národnosti z Československa; šlo o opatření související s válkou, s nímž vyslovily souhlas tři velmoci na Postupimské konferenci v srpnu 1945. Dokument přijatý na této konferenci představuje mezinárodně právní základ pro odsun. Vysídlení osob německé národnosti z Československa mělo oporu v mezinárodním právu a není předmětem dekretů prezidentů republiky. Žádný dekret prezidenta republiky se odsunu německého obyvatelstva netýkal. Článek XIII Postupimské dohody stanovil, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, nacházející se v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba přemístit do Německa. Vlastní provedení tohoto přesídlení, též v součinnosti s Kontrolní radou v Německu a Spojeneckou komisí v Rakousku, bylo nutně v působnosti národních orgánů těchto států. Zároveň článek XIII Postupimské dohody stanovil, že odsun musí být prováděn spořádaným a humánním způsobem. Je smutnou skutečností, že zejména v počátcích realizace tohoto opatření docházelo někdy k excesům.
S odsunem osob německé národnosti nepřímo souvisí ústavní dekret prezidenta republiky č. 33 ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (č. 33/1945 Sb.). Na základě tohoto dekretu českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli ze zákona ke dni 10. srpna 1945 československého státního občanství, pokud neprokázali, že zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému a buď se zúčastnili boje za osvobození České republiky, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Rovněž v tomto dekretu se uplatnil princip kontinuity Československého státu a dekret znamenal, že uvedeným osobám bude zachováno německé nebo maďarské státní občanství.
Z oblasti trestně právní nutno uvést dekret prezidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (č. 16/1945 Sb.). Tento dekret stanovil skutkové podstaty zločinů proti státu, zločinů proti osobám, zločinů proti majetku, udavačství a jejich trestní sazby za činy, jichž se jejich pachatelé dopustili v době zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 21. května 1938 do 28. října 1945. Odsoudil-li soud pro zločin v tomto dekretu uvedený a neupustil-li za podmínek stanovených tímto dekretem od trestu, zároveň kromě jiného vyslovil, že odsouzený pozbývá na určitou dobu nebo navždy občanské cti; pozbytí občanské cti například znamenalo ztrátu práva volit nebo být volen, ztrátu způsobilosti být zaměstnavatelem nebo spoluzaměstnavatelem, ztrátu způsobilosti být vlastníkem, vydavatelem nebo redaktorem nebo jakkoliv spolupůsobit při vydávání, redakci periodického tisku, tedy omezení, která z pohledu současného právního stavu představují nepřípustný zásah do základních práv. Podle zákona č. 33/1948 Sb., jímž se obnovuje účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví a mění některá jejich ustanovení, pozbyl tento dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinnosti dnem 31. prosince 1948 a není již součástí právního řádu a pro současnost je jeho význam nulitní.
Vztah dekretů prezidenta republiky k právnímu řádu České republiky
Dekrety prezidenta republiky, které zůstaly v právním řádu České republiky, upravují problematiku, která v uplynulých desetiletích podléhala četným legislativním změnám a v současné době se uspořádání a činnost veřejných institucí, úprava obchodních a jiných vztahů řídí zcela jinými právními předpisy. Tyto dekrety prezidenta republiky, včetně těch, které jsou činěny předmětem diskusí, splnily svůj účel, po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládají právní vztahy a zkoumat jejich rozpor s nyní platným ústavním pořádkem by postrádalo jakoukoliv právní funkci, naopak by takový postup zpochybnil princip právní jistoty, jež je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů (viz odůvodnění nálezu Ústavního soudu k návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108 z roku 1945, uveřejněného pod č. 55/1995 Sb.). Na základě tzv. konfiskačních dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 konfiskace nastala okamžikem jejich účinnosti a tím byla jejich účinnost vyčerpána a nebyly již dále použitelné; jejich aplikace přichází v úvahu pouze při zjišťování, zda ke konfiskaci ze zákona došlo nebo nedošlo, pokud o této otázce již nebylo pravomocně rozhodnuto.
Vztah dekretů prezidenta republiky k mezinárodnímu právu
Podle intertemporálního pravidla posuzují se sporné skutečnosti podle mezinárodního práva, jež bylo platné v době, kdy ke skutečnosti došlo. To na jedné straně znamená, že vydání dekretů prezidenta republiky bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem, a na druhé straně to znamená, že například tzv. konfiskační dekrety prezidenta republiky a dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, nelze rušit proto, že neodpovídají úmluvám o lidských právech, neboť tyto úmluvy byly přijaty později a nemají retroaktivní působnost. To respektuje ve svém rozhodování i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhous proti České republice, přijaté jednomyslně Velkým senátem, nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, přijaté jednomyslně Velkým senátem).
V případě vysídlení většiny osob německé národnosti v roce 1945 šlo z hlediska mezinárodního práva o součást sankcí a bezpečnostních opatření, tedy o výkon práva. Nad případnými excesy, k nimž při odsunu došlo, vyslovila česká strana v Česko-německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji ze dne 21. ledna 1997 politování. Byly-li v souvislosti s odsunem spáchány prokázané nepromlčitelné zločiny proti lidskosti, není pochyb o tom, že orgány činné v trestním řízení České republiky jsou připraveny podněty v tomto směru prošetřit a pokud se prokáže, že k takovým činům došlo, jejich pachatele potrestat.
Vztah dekretů prezidenta republiky k právu Evropských společenství
Na Smlouvu o založení Evropského společenství, resp. Smlouvu o Evropské unii se vztahuje zásada Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 (vyhlášena pod č. 15/1988 Sb.), podle níž mezinárodní smlouva nezavazuje smluvní strany, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tyto strany nastaly do dne vstupu smlouvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla, pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není zjevný jiný úmysl. Smlouvy Evropské unie nemají ustanovení o zpětných účincích komunitárního práva; neuplatňování retroaktivity platí pro všechny akty Evropských společenství. Znamená to, že převzetí závazků vyplývajících ze Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. ze Smlouvy o Evropské unii, Českou republikou po jejím přistoupení do Evropské unie, nebude mít derogační účinky vůči dekretům prezidenta republiky ani vůči zákonným úředním postupům spojených s vysídlením osob německé národnosti v roce 1945.
Smlouva o založení Evropského společenství, resp. smlouva o Evropské unii neupravuje majetkové expropriace, účinky neplatnosti právních předpisů na trvání vlastnických práv ani otázky restitucí nebo privatizací a ponechává tuto oblast právních vztahů plně v pravomoci jednotlivých členských států. Právo Evropských společenství se nijak nedotýká úpravy vlastnictví v členských státech (článek 295 Smlouvy o založení Evropského společenství), neboť ta je - podle konstantní judikatury Evropského soudního dvora -zásadě vnímána jako podstatná součást jejich hospodářských a sociálních systémů i národní identity. Právo Evropských společenství nezasahuje rovněž do vnitrostátní úpravy státní příslušnosti; občanství Evropské unie pouze doplňuje občanství členského státu. Podmínkou je, že vnitrostátními úpravami nesmí být ohroženo splnění cílů Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. Smlouvy o Evropské unii, založených na takových principech, jako je zákaz diskriminace, svoboda podnikání, svoboda pohybu a pobytu na území členských států. Platí zásada, že v případě obsahového střetu právního předpisu členského státu s právem Evropských společenství má právo Evropských společenství aplikační přednost před právním předpisem vnitrostátním, a to bez ohledu na dobu nabytí jeho účinnosti. Tato zásada se z povahy věci uplatňuje jen vůči vnitrostátním předpisům, které byly až do vydání předpisu Evropských společenství aktuálně použitelné, tj. měly konstitutivní účinky, a ne vůči těm vnitrostátním předpisům, které se již před tím staly z jakéhokoliv důvodu neúčinné. Naopak s ohledem na zásadu právní jistoty, která je jedním ze stěžejních principů práva Evropských společenství, přednost práva Evropských společenství se nedotýká vzniku, popřípadě zániku právních vztahů, k nimž došlo ještě před přijetím práva Evropských společenství podle vnitrostátního právního předpisu. I z těchto zásad práva Evropských společenství vyplývá, že přijetím závazků ze Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. ze Smlouvy o Evropské unii nevznikne České republice povinnost dekrety prezidenta republiky revidovat.
Nutno se zmínit rovněž o Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která sice není pramenem práva Evropských společenství ve formálním smyslu, ale na základě článku 6 Smlouvy o Evropské unii se stala materiálním pramenem práva Evropských společenství. I v tomto případě nemá úmluva retroaktivní účinky a dosažení opaku by vyžadovalo souhlas všech členských států, což lze považovat za zcela nepravděpodobné.
Závěr
Dekrety prezidenta republiky, vydávané v podmínkách 2. světové války a těsně po ní a v kontextu s tím souvisejících mezinárodních ujednání, splnily svůj účel, značná část z nich byla následně zrušena a zbývající část nemá na vznik nových právních skutečností vliv, neboť v České republice existuje zcela jiné právní prostředí, odpovídající snaze České republiky o vytvoření plně demokratického právního státu, v kontextu vývoje v dalších vyspělých demokratických zemích. To na druhé straně neznamená zapomínat na důsledky 2. světové války a legitimní kroky vítězných mocností a jejich spojenců, k nimž Československo patřilo, které po skončení 2. světové války následovaly a které byly založeny na principu odmítajícím válku jako prostředek národní politiky. Na tomto principu mezinárodního práva byly založeny i některé dekrety prezidenta republiky a další opatření s nimi spojená; zpochybňovat tyto dekrety a tato opatření ve svých důsledcích znamená zpochybňovat výsledky 2. světové války i uvedený princip mezinárodního práva.
