Historie minulých vlád

Hospodářská strategie vstupu do Evropské unie

IV. Makroekonomické politiky


1. Měnová a kurzová politika

Makroekonomická a měnová stabilita ... Strategie měnové a kurzové politiky vychází z toho, že dlouhodobě udržitelný ekonomický růst je takový růst, kdy je zároveň dosahováno makroekonomické a měnové stability. Tato stabilita je podmínkou procesu ekonomického přibližování se zemím EU.
... při konvergenci úrovně inflace a úrokových sazeb k zemím EU Strategie měnové politiky je zaměřena na postupnou konvergenci úrovně inflace a úrokových sazeb k hodnotám v zemích EU při současném dosažení relativní stability kurzového vývoje. Usiluje rovněž o postupné dovršení harmonizace instrumentária měnové politiky s praxí v zemích EU. Průběh tohoto procesu, zejména jeho dávkování a časování, však musí odrážet konkrétní podmínky a priority existující v ČR.
Omezená autonomie měnové a kurzové politiky

... při vysoké míře liberalizace devizového hospodářství ...

Měnová a kurzová politika je realizována v prostředí vysoké liberalizace devizového hospodářství (směnitelnosti české koruny), která byla jedním z pilířů transformace. Probíhala relativně velmi rychle a současný stav se řídí devizovým zákonem č. 219/1995 Sb., který liberalizoval všechny položky běžného účtu platební bilance a také pohyb kapitálu (až na několik výjimek), přičemž členství v OECD zavazuje k postupnému odstraňování zbývajících regulací do roku 2000. Současný stupeň liberalizace přesahuje závazky vyplývající pro ČR z Evropské dohody.
... a velké otevřenosti ekonomiky Dalším významným faktorem pro realizaci měnové a kurzové politiky je vysoká míra otevřenosti české ekonomiky. Z vysoké míry otevřenosti vyplývá silná závislost mezi kurzem a inflací, kurzem a vnější rovnováhou, kurzem a růstem HDP.

1.1 Snižování inflace v podmínkách velkého rozdílu cenových hladin

Jednociferná inflace již v raném období transformace ČR se v počátečních letech transformace dokázala se specifickým problémem inflace v tranzitivních ekonomikách vypořádat relativně úspěšně. Míra inflace se poměrně rychle dostala do pásma vyšších jednociferných hodnot a dále klesala, i když zpočátku výrazně pomalejším tempem. Zrychlení dezinflace, ke kterému docházelo v 1. polovině roku 1997, bylo přerušeno měnovými turbulencemi na konci května téhož roku. Ve druhé polovině roku 1998 byl trend dezinflace obnoven. Turbulence důrazně připomněly omezenou autonomii měnové politiky.
Dezinflace a recese Obnovení základních makroekonomických rovnováh pomocí souběhu restriktivních politik - měnové, fiskální i důchodové - bylo dosaženo ze cenu vyvolaných bezprostředních podnětů k hospodářskému poklesu v důsledku prudkého propadu domácí poptávky. Základní dlouhodobé pozadí existujících hospodářských potíží ovšem tvoří přetrvávající strukturální a legislativní rigidity, ovlivněné slabou vymahatelností vlastnických práv a zvoleným způsobem privatizace.
Zmírnění měnové restrikce Po výrazném poklesu inflace, zlepšení vnější rovnováhy a poklesu zahraničních úrokových sazeb byla měnová restrikce zmírněna (stejně jako restrikce fiskální a důchodová). ČNB postupně snížila (celkem v jedenácti krocích) klíčovou dvoutýdenní reposazbu od druhé poloviny roku 1998 do poloviny dubna 1999 z 15% na 7,2%. Úrokový diferenciál vůči ECB se tak snížil na 4,7%. Manévr snižování reposazeb byl doprovázen přizpůsobením diskontní a lombardní sazby a snížením sazeb povinných minimálních rezerv.
Nízká cenová hladina ... Proces dezinflace je součástí celkového zvyšování konkurenceschopnosti české ekonomiky. V ČR se však uskutečňuje v podmínkách zcela mimořádných, pro které není možné najít osvědčené recepty v ekonomické historii. Jedná se zejména o vysoký rozdíl cenových hladin mezi ČR a EU, jehož významnou součástí je dosud velký podíl regulovaných cen (zhruba 18% spotřebního koše).
... na úrovni 30-40% vyspělých zemí Podle zahraničních výzkumů a statistik představuje současná cenová hladina ČR zhruba 30 - 40% průměrné cenové hladiny nejvyspělejších zemí světa20. Rozdíl se soustřeďuje především do cen neobchodovatelného zboží a služeb, v obchodovatelném zboží do cen zemědělských produktů a zejména potravin, které mají významný podíl ve spotřebním koši domácností (mezi 25-30%).
...vyvolává nebezpečí cenového nárazu Další směrování dezinflačního úsilí musí respektovat vysoký rozdíl cenových hladin a hledat citlivě kompromis mezi tlumením inflace a nutností zreálnění cenových úrovní a cenových relací. Pokud by tento rozdíl přetrvával, pak cenový náraz při vstupu do EU by mohl do velké míry eliminovat předchozí tlumení inflace.
Omezit rozjezd spirály mzdy - ceny - kurz na základě předstihu produktivity práce Je také zřejmé, že ke sbližování cenových hladin přispívá pouze takový cenový růst, jehož důsledkem není znehodnocení domácí měny. Dezinflační politika, která respektuje tyto souvislosti a omezuje rozjezd spirály mzdy-ceny-kurz proto přirozeně má své opodstatnění. Předpokladem apreciace reálného směnného kurzu, nevyvolávající opětovný vznik nerovnováh, je rychlejší růst produktivity práce než v zemích EU-15.
Přímé cílování inflace V prosinci 1997 rozhodla bankovní rada ČNB o přechodu k přímému cílování inflace. Vyhlašování inflačních cílů ve formě nově konstruovaného indexu čisté inflace je důsledkem dosud nedokončené cenové liberalizace a daňové harmonizace s EU. Do budoucna se předpokládá spolupráce vlády a ČNB v této oblasti.
Dokončování úprav regulovaných cen Dokončování úprav regulovaných cen jako součást vyrovnávání cenových hladin bude dlouhodobě působícím faktorem cenového růstu. Vláda deklarovala ukončení úprav regulovaných cen v průběhu roku 2002. Zatím nebylo rozhodnuto o tempech deregulací, jejich časovém rozložení, konečné hladině dosud regulovaných cen a regulaci přirozených monopolů.
Růst a dezinflace se často mohou jevit jako neslučitelné cíle ... Snižování inflace má však i své náklady, projevující se v oslabení ekonomického růstu, snížení zaměstnanosti atd. Tyto náklady se zvyšují s postupem země k nízké jednociferné inflaci. Další pokračování této politiky je třeba řešit tak, aby přínosy dezinflace nebyly eliminovány příliš velkými ztrátami, pokud jde o ostatní ekonomické cíle.
V tranzitivní ekonomice, která podstupuje rozsáhlou nápravu relativních cen (jež nejsou pružné směrem dolů), a kde cenová hladina reaguje na měnová opatření se značným zpožděním, vede razantní dezinflační politika k významnému zpomalení reálného růstu. Za situace, kdy vyrovnávání ekonomické úrovně a výkonnosti má pro přijetí do EU prvořadý význam, je řešení souvislostí mezi růstem a inflací ve vzájemné spolupráci mezi centrální bankou a vládou zvláště důležité.
... ale koordinace hospodářských politik dává možnost k jejich lepšímu vzájemnému sladění Koordinace hospodářských politik - konsensus vlády, zaměstnavatelů, odborů a centrální banky o prioritách makroekonomického vývoje a střednědobých cílech měnové politiky je nezbytná pro snižování nákladů protiinflační politiky. Naznačený přístup nezpochybňuje zodpovědnost nezávislé centrální banky za stabilitu měny.

1.2 Úrokové sazby

Vliv úrokových sazeb na inflaci Hlavním nástrojem měnové politiky je ovlivňování úrokových sazeb v ekonomice. Kurz vystupuje jako exogenní faktor, ale souvislost jeho vývoje s vývojem úrokových sazeb je v prostředí liberalizovaných kapitálových toků neoddiskutovatelná. Úspěšnost úrokového transmisního mechanismu závisí na schopnosti správného odhadu zpoždění a citlivosti reakce mezi změnou úrokové politiky a dopadem na inflaci. V důsledku rozšířeného zavěšování depozitních bankovních produktů na úrokové sazby peněžního trhu roste spolehlivost vazby mezi rozhodnutím centrální banky o výši úrokové sazby jako operačního cíle měnové politiky a promítnutím tohoto rozhodnutí do klientských sazeb úvěrů. Naproti tomu vazba mezi úrovní klientských sazeb a objemem poskytovaných úvěrů, tím i agregátní poptávkou a v konečné fázi inflací, je zatížena velkým počtem nejistot a exogenních vlivů. Důležitá je i relativní síla mechanismu úrokových sazeb oproti mechanismu změn peněžní zásoby a kurzových pohybů, protože za určitých okolností mohou uvedené transmisní mechanismy působit proti sobě.
Nastavení sazeb Nastavení výše úrokových sazeb by mělo být posuzováno vždy z více hledisek, jako je především skutečný a predikovaný vývoj inflace, vývoj reálných úrokových sazeb v mezinárodním a historickém srovnání a úrokový diferenciál.
Reálné sazby Pro hospodářský vývoj a tím i pro hodnocení prováděné měnové politiky mají rozhodující význam reálné úrokové sazby. Zatímco při alokaci nových úvěrů v podnikatelském sektoru hraje hlavní roli úroveň sazeb deflovaná pomocí PPI, v jiných oblastech (depozita, spotřebitelské úvěry) je rozhodující role sazeb deflovaná pomocí CPI. Vysoký rozdíl mezi PPI a CPI v podmínkách ČR komplikuje často realizaci měnové politiky. Limitujícím faktorem snižování reálných úrokových sazeb je i úrokový diferenciál. Postupné přibližování reálných úrokových sazeb stavu v EU je podmíněno trvalým poklesem inflace v ČR a sbližováním PPI a CPI (dokončení úprav regulovaných cen a harmonizace daní). Jejich vývoj není jednoznačný. V polovině března 1999 představovala jejich výše u krátkodobých sazeb peněžního trhu přibližně 7,5%, zatímco u nově poskytovaných úvěrů je stále nad 10% (již od června 1998, navzdory tomu, že nominální 14 denní repo sazba klesla v uvedeném období o 7,5 procentních bodů). Reálné sazby samy o sobě umožňují další uvolňování měnové politiky, ale limitujícím faktorem se stává výše úrokového diferenciálu.
Úrokový diferenciál se významně snížil Úrokový diferenciál ve vztahu k zahraničí je dalším hlediskem hodnocení optimální výše úrokových sazeb. Klíčová sazba ČNB - 14 denní repo sazba - byla v polovině dubna 1999 o 4,7 procentních bodů vyšší než úroveň srovnatelných sazeb v eurozóně; rozdíl vůči USA představoval 2,45 procentního bodu. Výrazné snížení úrokového diferenciálu se projevuje oslabováním nominálního kursu, které by dlouhodobě nemělo překročit rovnovážnou úroveň. Možný masivní pohyb krátkodobého zahraničního kapitálu se stává limitujícím faktorem dalšího snižování nominálních i reálných sazeb. Současná úroveň nominálních úrokových sazeb již neumožňuje další rychlé a dlouhodobé snižování z důvodů možného masivního odlivu krátkodobého kapitálu a s tím spojeného nepřiměřeného oslabení kursu.
Úvěrová stagnace Snižování nominálních úrokových sazeb ČNB ve 2. pololetí 1998 a na začátku 1999 vedlo k poklesu úrokových sazeb na nově poskytované úvěry a neprojevilo se ve zvýšení objemu poskytovaných úvěrů v daném období. Vysoký podíl klasifikovaných úvěrů, nutnost tvořit další rezervy na tyto úvěry a na přehodnocení cen zástav a zpřísnění ukazatelů kapitálové přiměřenosti nutí banky k mimořádné opatrnosti a zdrženlivosti při poskytování nových úvěrů. Na druhé straně mají banky na trhu dobrou nabídku bezrizikových produktů (SPP, poukázky ČNB). Dochází k jevu nazývanému "credit crunch", kdy prudce klesá ochota bank půjčovat peníze klientům, a to i při klesajících úrokových sazbách.
Nutnost spolupráce vlády a ČNB Překonání současné úvěrové stagnace vyžaduje spolupráci mezi vládou a centrální bankou při jasném definování střednědobé hospodářské strategie a jejích priorit, umožňujících lepší orientaci pro soukromé investory. Stejně tak vyžaduje nalézt důvěryhodné řešení závazků firem, vyplývajících z minulých let (úvěry z předtransformačního období, nesplacené pohledávky v zahraničí apod.). Společný postup vyžaduje i zlepšení hospodářské situace bank a vytvoření fungujícího mechanismu odpovědnosti jejich managementů za dosažené výsledky.

1.3 Kurzový režim

Účinnost řízeného floatingu Přechod na kurzový režim řízeného floatingu byl vynucen okolnostmi spekulačního útoku na korunu v květnu 1997. Pro současnou fázi ekonomické transformace se jedná o optimální řešení. Volnější kurzový režim zvyšuje účinnost měnové politiky. Nebrání tržnímu utváření kurzové úrovně, zároveň však může potlačovat přestřelování a tlumit nadměrnou volatilitu kurzu, kterou vyvolávají náhlé změny expektací spekulačních peněz. Režim řízeného floatingu nevylučuje udržování relativně stabilního kurzu, který je pro českou ekonomiku vzhledem k její velikosti a velké otevřenosti velmi důležitý. Dlouhodobá relativní kurzová stabilita, docílená v režimu řízeného floatingu, je koncentrovaným odrazem zdravé ekonomické situace a politické stability, což zprostředkovává silný disciplinární efekt uvnitř ekonomiky.
Předstih produktivity - podmínka zpevňování reálného kurzu Výrazem dlouhodobě úspěšné měnové politiky (přiměřeně nízké inflace a zajištěné vnější rovnováhy) je dlouhodobě relativně stabilní nominální kurz a trvale se zpevňující reálný kurz v rozsahu, odpovídajícím předstihu v růstu produktivity práce vůči zahraničí.
Podmínky změny kurzového režimu ČR může být v principu přijata do EU s jakýmkoliv kurzovým režimem. Obecně lze říci, že hlavním faktorem, který bude rozhodovat o tom, s jakým kurzovým režimem bude ČR vstupovat do EU, bude stupeň konvergence fundamentálních veličin a konkurenceschopnosti v nejširším slova smyslu. Dokud nebude zaručeno, že nedojde k obnovení významných nerovnováh v ekonomice, bylo by předčasné uvažovat o přechodu ze současného režimu k pevnějšímu kurzovému uspořádání. Podmiňujícími podmínkami jsou pokles zahraniční zadluženosti a udržení deficitu běžného účtu zhruba do výše přílivu přímých zahraničních investic. Za určitý mezistupeň je možné považovat změnu referenční měny pro hodnocení úrovně kurzu koruny z DEM na euro, ke které došlo od 1. ledna 1999. Kurzový režim ERM II, jehož závazky by česká koruna měla být schopna při přijímání do EU v plném rozsahu akceptovat, předpokládá kurzovou stabilitu v pásmu š 15 %).
Přizpůsobení ECB v sazbách PMR ČNB již dnes plně přizpůsobila své měnové instrumentárium představám ECB. Výjimku představují povinné minimální rezervy (PMR), které se výší sazeb, udržovacím obdobím, výpočtovým obdobím a úročením liší od schválených direktiv ECB. Význam PMR v měnovém instrumentáriu ČNB již není velký. Vyšší sazba a neúročení PMR představuje implicitní dodatečné zdanění domácích bank, a tím i snížení jejich konkurenceschopnosti. Na druhé straně v dosud velmi nestabilním bankovním sektoru znamenají PMR záruku alespoň částečné likvidity bank v případě větších problémů. V rámci programu harmonizace nástrojů měnové politiky byla sazba PMR snížena od poloviny roku 1998 do konce ledna 1999 ve dvou krocích z 9,5% na 5%. ČNB je připravena pokračovat podle připraveného programu v přizpůsobování PMR stavu v EMU.


Vysvětlivky:

  1. Viz EUROSTAT-OECD PPP Programme, Table to facilitate comparisons of the 1993 and 1996 benchmark results for analytical categories, Eurostat 2.12.1998.


2. Fiskální politika

Fiskální a měnová politika budou orientovány na podporu růstu, zaměstnanosti a zlepšení konkurenceschopnosti Vedle specifických cílů bude společným cílem koordinované fiskální a měnové politiky vytvoření ekonomického prostředí, umožňujícího dosahovat dlouhodobých cílů vlády, kterými jsou trvalý růst ekonomiky, udržení zaměstnanosti a vysoká konkurenceschopnost české ekonomiky.

Fiskální politika k tomu bude přispívat:

  • transparentností fiskální politiky a koherentností jejího střednědobého rámce s politikou měnovou; to se týká zejména mimorozpočtových a kvazi-fiskálních operací i vládních operací realizovaných mimo rozpočtovou soustavu na základě dluhového financování či na základě operací, spojených s poskytováním státních garancí;
  • stabilitou veřejných financí, zejména jejich výdajové strany; příliš vysoké mandatorní výdaje způsobují, že rozpočtová politika je značně předurčena prioritami minulé, nikoliv však současné politiky;
  • daňovou politikou formulovanou na střednědobé bázi; ta přispěje k vytvoření stabilního prostředí pro ekonomické subjekty (tax smoothing) a snížení neurčitosti faktorů, ovlivňujících jejich ekonomické rozhodování.
Politika vyrovnaného státního rozpočtu s rozvolněnou fiskální disciplinou ... Česká republika si v porovnávání s ostatními tranzitními ekonomikami udržovala stabilní rozpočtovou pozici a relativně vysokou úroveň rozpočtové discipliny pokud jde o státní rozpočet. Přitom finanční disciplína v rámci celé soustavy veřejných rozpočtů byla podstatně nižší - od roku 1996 byla jejich soustava deficitní. Státní rozpočet byl tradičně sestavován v rovnováze příjmů a výdajů, i když již od roku 1997 končil jako deficitní. Teprve pro r. 1999 byl státní rozpočet navržen jako deficitní, výše deficitu představuje 1,7% z HDP, resp. 2,6 % HDP za celé veřejné rozpočty.
... a narůstajícím skrytým dluhem ... Jednou z přetrvávajících příčin deficitnosti veřejných rozpočtů jsou tzv. "skrytý či nepřímý" dluh, který tvoří státem garantované přímé či nepřímé závazky a kvazi-fiskální závazky České národní banky. Odhaduje se, že nepřímý dluh naakumulovaný u transformačních institucí a potřeba rezerv k poskytnutým státním garancím vč. garancí FNM a PGRLF dosahoval koncem r. 1998 ekvivalentu zhruba 13 % HDP. "Skrytý" veřejný dluh s sebou nese náklady spojené s jeho financováním a s provozem tzv. transformačních institucí a úhrad nazrálých garancí, které budou rozpočtové deficity dále zvyšovat. I když veřejný deficit a veřejný dluh i po zohlednění nepřímých závazků se může za jinak nezměněných okolností i v budoucnu pohybovat okolo prahové hranice maastrichtských fiskálních kritérií, to však bude kriticky závislé na dosahovaném růstu.
Odklad řešení problémů a jejich kumulace bude na druhé straně stabilitu veřejných financí v budoucnu ohrožovat.
Rozpor lze řešit zlepšením fiskální efektivity Je proto žádoucí, aby budoucí fiskální politika byla v maximální míře transparentní a obezřetná. Má-li být fiskální politika prorůstově orientovaná, je nezbytné, aby byla koncipována ve střednědobém rámci a aby dodatečné zdroje aktivní strukturální politiky vycházely také ze zlepšení rozpočtové efektivity. Přitom - v počátečním období startu ekonomického růstu - se patrně nelze obejít bez dluhového financování.
Malá transparentnost a neprůkazná efektivnost alokace rozpočtových prostředků se týká zejména kumulace mimorozpočtových závazků. Velikost těchto závazků není kritická, i když by v souhrnu se závazky, dopadajícími přímo na rozpočet, mohla vést až ke zdvojnásobení veřejného dluhu. Daleko důležitější je, že tyto závazky a s nimi spojené budoucí výdaje nepodléhají stejným rozhodovacím procedurám a kontrolám ze strany vlády a Parlamentu jako rozpočtové výdaje. Jejich efekty lze pouze velmi obtížně vyčíslit a navíc vedou k deformaci ekonomického chování. Nicméně je nutno upozornit na nebezpečí, které by mohlo vyplynout z plného přebírání soukromých rizik státem. To by ve svém výsledku mohlo podkopávat dlouhodobou konkurenceschopnost české ekonomiky.
Mezi hlavní faktory způsobující fiskální tlaky a nízkou efektivnost politik prováděných předchozími vládami můžeme zařadit i samotný způsob, jakým byla přijímána rozhodnutí o jejich implementaci. Způsob rozhodování o daňových úlevách a garancích (ale i odložení příspěvků na sociální a zdravotní pojištění) metodou per partes, mimo jakýkoliv koherentní střednědobý fiskální rámec, vedlo mimo jiné i k tomu, že byla erodována efektivní daňová základna. To vedlo k samovolnému poklesu daňové kvóty a většina rozpočtových výdajů je uzamčena v mandatorních programech. Prodloužení rozhodovacího horizontu a respektování vzájemných souvislostí vývojových trendů a jejich vnitřních konfliktů je předpokladem zlepšení alokačního rozhodování.
Předpoklady zvýšení výnosu daní Daňová reforma roku 1993 zavedla systém založený na třech hlavních příjmových kanálech - daň z příjmu, daně plynoucí ze zdanění spotřeby a příspěvky sociálního pojištění. Přitom zhruba sledovala současné tendence v zemích EU - přesun od přímého k nepřímému zdanění. Úzká daňová kvóta (měřená relativně podílem vybraných daní na HDP) je však v porovnání s úrovní převládající v zemích EU nízká. Z řady důvodů dochází totiž k jejímu autonomnímu poklesu. Tento jev vzniká jednak v důsledku snižování relativního výnosu zdanění spotřeby (viz dlouhodobý pokles celní incidence v návaznosti na přijaté mezinárodní závazky, ztrátu daňových příjmů u vývozu, charakter spotřebních daní, přetrvávající pokles reálné spotřeby domácností a vlády aj.), jednak působí i nedostatečná efektivnost výběru daní, zejména u daně z příjmů právnických osob. Tato situace je způsobena jak vlivem nepříznivého vývoje finanční situace podniků i bank a ostatních peněžních institucí v průběhu současné recese, tak i vlivem daňových úniků. Předpokladem ke zvýšení výnosu daní proto je nejen celkový obrat k růstu ekonomiky, ale i opatření vedoucí k omezení daňových úniků (zjednodušení výběru daní zejména u drobných plátců formou využití daňových paušálů, zavedením registračních pokladen v obchodě atd.).
Míra zdanění kapitálu a daňové úlevy Míra zdanění kapitálu paradoxně zůstává, zejména v kontextu zemí EU, ve kterých úspěšně probíhá, resp. je završován tzv. "catching up" proces, vysoká. Tato situace snižuje konkurenceschopnost českých výrobců, destimuluje příliv přímých zahraničních investic a tak zpomaluje žádoucí přizpůsobení podmínkám jednotného Evropského trhu.
Vzhledem k hlubokému a nerovnoměrnému zaostávání úrovně produktivity v ČR však v nejbližší době nebude hlavní cestou plošné snižování zdanění kapitálu (příjmů právnických osob), ale podpora podnikání poskytováním daňových úlev podle jednotných kritérií v souladu s pravidly EU. Půjde zejména o podporu výzkumu a vývoje, malého a středního podnikání, investování včetně zahraničních přímých investic, bytové výstavby apod. Současně půjde i o to, aby konečným cílem bylo zavedení takové právní úpravy, která bude odpovídat právu ES. Přitom je nutno uplatňovat princip, že všechny přijímané postupné kroky budou tento cíl sledovat a nebudou zakládat odchylky ať již od platného či připravovaného práva nebo od opatření praktické politiky ES (například Kodexu daňové politiky schváleného Radou EU v prosinci 1997).
Překonání rozpočtové pasti spojené s vysokým podílem mandatorních výdajů Jedním z hlavních faktorů českého rozpočtového systému je vysoká proporce tak zvaných mandatorních, tj. předurčených výdajů, která vede k vysoké nepružnosti výdajové strany rozpočtu. Překonání tohoto stavu bude vyžadovat přehodnocení stávajících programů spojených s mandatorními výdaji podle jejich skutečně dosahovaných efektů a podle potřeb přistoupit k jejich korekcím v souladu s prioritami vlády. Bez tohoto kroku budou stávající programy omezovat prostor pro financování strukturálních politik a vytěsňovat i další výdajové politiky, jež mohou mít pozitivní dopad na ekonomický růst, konkurenceschopnost a na zaměstnanost. To bude nabývat na významu s tím, jak ČR bude mít možnost získávat zdroje ze strukturálních fondů EU, které vyžadují spolufinancování. Rozpočtový systém si musí připravit absorpční kapacitu; tyto cíle se mohou dostat do konfliktu s nepružností předurčených výdajových programů a se schopností vlády reagovat na měnící se sociální-společenské priority. Prioritizace těchto cílů, resp. příprava jednotlivých výdajových reforem a jejich časového harmonogramu není možná bez existence střednědobého rámce.
Vzhledem k tomu, že převážnou část mandatorních výdajů tvoří výdaje sociální, bude důležitá otázka vyřešení vztahu rozpočtu k financování tohoto systému. Prvním krokem k vyřešení toho problému bude vyvedení důchodového pojištění z rámce státního rozpočtu do samostatného veřejnoprávního fondu. S nárůstem ekonomiky a růstem životní úrovně nevyhnutelně dojde ve střednědobém horizontu i k relativnímu poklesu výdajů i v dalších oblastech sociálních transferů (státní sociální pomoci a podpory), a tím i k relativnímu poklesu mandatorních výdajů v rámci rozpočtové soustavy.
Ucelený střednědobý fiskální rámec zlepší také kontrolu skrytého dluhu Rozpočet 1998 již zahrnul 10 mld. Kč na pokrytí ztráty Konsolidační banky za rok 1997 a předběžné analýzy ukazují (spolu s podobnými transfery do České finanční a České inkasní), že by se tato potřeba mohla zvýšit až na trojnásobek v roce 2000. To spolu s rychlým růstem nazrálých poskytnutých záruk (od roku 1993 se jejich objem zvýšil téměř čtyřikrát) začíná vytvářet permanentní tlaky jak na státní rozpočet, tak i na bilanci centrální banky. Nevyhnutelná transformace mimorozpočtových závazků a zahrnutí nákladů na jejich financování do rozpočtu nejen zvýší transparentnost těchto nákladů, ale umožní i jejich snížení. Na druhé straně však prohloubí dosavadní tendenci primární rozpočtové bilance ke schodkovosti a dále omezí manévrovací prostor v rozpočtu pro přímé výdaje typu fyzických či jiných investic do budoucna.
... a pomáhá úplné demonetizaci národního dluhu ... I když Česká republika již téměř upustila od přímého financování státu centrální bankou, ČNB stále provádí některé operace, které mají charakter přímého financování. Mimo jiné jde i o financování závazků ČNB vzniklých převzetím pohledávek z rozdělení Československa, které bude nutno řešit při úpravě postavení ČNB před vstupem do EU. Při hledání řešení proto bude nutné přijmout takovou strategii, která by nevedla k vytěsňování soukromých investic. Vyšší objem státního dluhu bude klást větší požadavky na řízení dluhového portfolia, bude však mít pozitivní účinek na rozvoj trhu státních cenných papírů.
... stejně jako poskytne základy pro fiskální decentralizaci a reformu státní správy Provedení důležité reformy veřejné správy, spojené s vytvořením fiskálního rámce územních samosprávných celků, ovlivní i fiskální politiku. Reforma veřejné správy povede k posílení principu subsidiarity ve veřejných financích. Pokud bude připravena důsledně, nejen že nemusí vést k výraznému zvýšení výdajů na veřejnou správu, ale umožní i přerozdělení kompetencí a zvýšení průkaznosti a kontroly efektivního vynakládání prostředků daňových poplatníků. Tato reforma bude vyžadovat i nové určení pravidel pro dělení daňových výnosů a zavedení místních daní podle potřeb nově koncipované fiskální decentralizace. To bude vyžadovat koordinaci reformy veřejné správy s reformou daňovou. Dále bude nutný takový právní rámec, který umožní předcházet nadměrnému zadlužování samosprávných celků a obcí tak, aby veřejné finance jako celek zajistily udržení veřejného dluhu v bezpečných mezích na dlouhodobé bázi.