Historie minulých vlád

Hospodářská strategie vstupu do EU

VII. Lidský faktor: Společnost solidarity


1. Sociální soudržnost a pakt sociální stability

Široké a aktivní pojetí sociální ochrany Střednědobá hospodářská strategie, směřující k vytváření a upevňování konkurenceschopnosti českého státu v evropském ekonomickém prostoru, vyžaduje soustavnou, vzájemně se podněcující interakci mezi ekonomickou a sociální sférou. Vláda pojímá sociální oblast (sociální politiku) široce - jako souhrn podstatných podmínek života (rovnost příležitostí, přístup ke vzdělání, dostupnost pracovního uplatnění, zachování přiměřenosti příjmů, při prioritě příjmů z ekonomické a pracovní aktivity, dostupnost bydlení, péče o zdraví, ochrana rodiny, dětí, starých občanů, nemocných a handicapovaných) a aktivně - jako investice podněcující jak vytváření soudržné struktury občanské společnosti, tak i růst produktivity práce, a tím zvyšování konkurenceschopnosti země.
Rovnováha mezi důsledky trhu a potřebou sociální soudržnosti Vláda sleduje - v souladu s principy uplatňovanými v Evropské Unii - zajištění sociální aktivity, rovnováhy a soudržnosti české společnosti. Přerozdělovací systémy budou nastavovány tak, aby tržními mechanismy (úspěšností na trhu práce) vznikající příjmové a majetkové rozdíly na jedné straně účelně motivovaly jednotlivce i sociální skupiny k vlastní aktivitě, úsilí a rozvoji schopností a na druhé straně nevedly k nepřiměřené diferenciaci mezi bohatými a chudými, vyvolávající sociální napětí a konflikty. Sleduje se tak vytváření soudržné sociální struktury české společnosti, obdobné strukturám dlouhodobě se reprodukujícím v členských zemích Evropské Unie; v příjmové politice to bude mít odraz v dosažení stavu, kdy na nákladech a výnosech ekonomické transformace se budou přiměřeně podílet všechny sociální skupiny.
v duchu tradic evropského humanismu a podle praxe členských zemí Evropské Unie opírá vláda střednědobou strategii sociální politiky o spontánní lidskou solidaritu (utvářenou a uplatňovanou prvotně v rodině a rovněž v obci a na pracovišti) a o občanskou sounáležitost zprostředkovanou státem a samosprávnými strukturami. Jde o přiměřenou, konsensuálně akceptovatelnou sounáležitost zejména bezdětných s rodinami s dětmi, bohatých s chudými, zdravých s nemocnými a zdravotně postiženými, zaměstnaných s nezaměstnanými, výdělečně činných (ekonomicky aktivních) s důchodci (mladých se starými).
Základní principy vláda realizuje těmito konkrétnějšími zásadami:
  • prioritou sociální politiky vlády je podpora ekonomické a pracovní aktivity občanů a získávání prostředků k životu jejich vlastním přičiněním. K tomu bude vláda zejména zajišťovat zásady rovného odměňování za stejnou práci (práci stejné hodnoty), uplatňovat ve veřejném sektoru diferenciaci odměňování (platů) podle kvalifikace a výkonu a přiměřenost jeho úrovně k vývoji mezd v soukromém sektoru. v zájmu motivace k práci vláda postupně zvýší minimální mzdu nad úroveň minimálních sociálních dávek (životního minima jednotlivce);
  • systémy sociální ochrany budou rozvíjeny tak, aby zabezpečovaly důstojnou životní úroveň občanů ve všech sociálních situacích a životních obdobích, kdy se z různých objektivních důvodů nemohou účastnit ekonomické (pracovní aktivity). Těžiště sociální ochrany bude v systémech sociálního pojištění. Systémy státní sociální podpory budou zaměřeny na ochranu (příjmovou podporu) přesně vymezených skupin obyvatelstva (zejména rodin s dětmi). Dávky sociální pomoci budou zaměřeny na ochranu občanů, kteří jsou sociálně vysoce zranitelní nebo ve značně obtížné životní situaci; vláda zváží úpravu dávek tak, aby více motivovaly ke vzdělávání, zvyšování kvalifikace a k úsilí o získání práce.
Rozvoj sociálního dialogu jako podmínka růstu konkurenceschopnosti Komplex změn v hospodářské a sociální politice spojených se zvyšováním konkurenceschopnosti české ekonomiky ve střednědobém časovém horizontu (stimulace hospodářského růstu, zvýšení produktivity práce, zvýšení nezaměstnanosti a změna jejího charakteru, sblížení cenových úrovní s vyspělými ekonomikami EU aj.) vyžaduje rozvoj a plné využití existujících a vytvoření nových forem a mechanismů spolupráce, dialogu a vytváření konsensu mezi aktéry (subjekty) těchto změn.
Vláda se orientuje na rozvinutí sociálního dialogu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, v souladu s jeho pojetím a funkcemi v zemích EU. Vede dialog s odborovými centrálami a svazy zaměstnavatelů prostřednictvím Rady hospodářské a sociální dohody; vytváří právní a institucionální podmínky pro jednání a konsensus sociálních partnerů a státních a samosprávných orgánů v územních regionech, pro kolektivní jednání a dohody na podnikové i nadpodnikové úrovni a pro využívání těchto dohod k omezování podrobné regulace pracovních vztahů právními předpisy.
Sociální pakt Vláda bude usilovat o vytváření dalších platforem umožňujících trvalou komunikaci mezi vládou (státními orgány), občanskými sdruženími, odborníky a dalšími subjekty při přípravě sociálně politických rozhodnutí. v zájmu co nejširšího konsensu při překonávání sociálního napětí spojeného s úskalími transformace ekonomiky, předpokládá vláda uzavření sociálního paktu - dlouhodobější dohody - spojující zájmy všech sociálních skupin a subjektů, které se aktivně spoluúčastní úsilí o povznesení české ekonomiky a společnosti, o zvýšení její výkonnosti a konkurenceschopnosti, a co nejkvalitnější předpoklady pro zařazení do svazku států Evropské Unie. v rámci sociálního paktu převezmou svou odpovědnost:
  • vláda za vytváření podmínek rozvoje národního hospodářství (a rovněž za úlohu státu jako největšího zaměstnavatele);
  • představitelé podnikatelské sféry za intenzívní využívání produkčního (výrobního) potenciálu;
  • představitelé zaměstnanců za rozumnou přiměřenost mzdových a sociálních požadavků podložených růstem produktivity práce a hospodářské efektivnosti.
Svoji spoluúčast vyjádří i další složky - občanská sdružení, profesní komory, nadace aj.
Základem sociálního paktu je závazek vzájemného respektování zájmů jeho účastníků, jejich rovnoprávná pozice a účast vlády jako jednoho z rovných partnerů. (Představa, že vláda bude stát mimo pakt, že bude vystupovat jen jako jeho pozorovatel, je nepochopením jeho pojetí jako společenské smlouvy uzavírané k tomu, aby celá společnost dosáhla svých vytyčených cílů).
Pojetí sociálního paktu je konkretizací principů sociálně tržní ekonomiky, které byly základem pro úspěšný rozvoj západoevropských zemí v minulosti a principů společnosti spoluúčasti a solidarity, vytváří nejvhodnější předpoklady pro předcházení a konsensuální řešení budoucích sociálně ekonomických konfliktů.


2. Společnost vzdělání

Vzdělání - klíč k informační společnosti třetího tisíciletí Vytváření podmínek k tomu, aby co nejvíce lidí mohlo, chtělo a umělo maximálně rozvíjet své schopnosti, je klíčem ke vzdělanostní a informační společnosti třetího tisíciletí.
Česká republika považuje růst vzdělanosti občanů za rozhodující faktor hospodářského rozvoje a za zdroj politické stability společnosti. Vnímá její určující vliv na hodnotovou orientaci občana, způsob jeho uvažování, chování a jednání. Role státu při vytváření podmínek pro zajištění rovnosti v přístupu ke vzdělávání, kvality a koncepce vzdělávání i pro ochranu dětí a mládeže před nežádoucími vlivy je nezastupitelná. Na to také navazují přijaté "Hlavní cíle vzdělávací politiky vlády České republiky".
Solidní základ pro rozvoj vzdělanosti Česká republika dosahuje mezi vyspělými zeměmi vysoké úrovně ukončení vyššího sekundárního vzdělání (střední školy). Podíl populace s dokončeným alespoň vyšším sekundárním vzděláním ve věkové skupině 25 - 34 let představuje u nás 92 % a je ve srovnání se zeměmi EU (a také ve srovnání zemí OECD) nejvyšší. Z populace ve věku ekonomické aktivity má v ČR 83 % ukončené alespoň vyšší sekundární vzdělání.
Problémem byl donedávna nízký věk absolventů - již ve věku 16 let byla značná část populace mimo školský systém. Univerzální zavedení 9. tříd na základních školách od roku 1996, snižování podílu krátkých kursů učňovské přípravy i rozšiřování přístupu k terciárnímu vzdělávání však pomáhá vyrovnat se i s touto skutečností. Cílem vlády je prodloužit průměrnou délku vzdělávání do roku 2005 ze současných 14,7 na 16,7 let a vyrovnat se tak průměru zemí EU. Dvěma třetinám až třem čtvrtinám mladých lidí má být umožněno absolvovat zkoušku završující úplné střední všeobecné nebo odborné vzdělání - maturitu, která je předpokladem pro pokračování ve studiu. Potřebná srovnatelnost maturitní zkoušky bude zajištěna zavedením její státní části.
Méně příznivé údaje jsou dosud o dosaženém terciárním vzdělání (tj. vzdělání následujícím po ukončení úplného vyššího sekundárního vzdělání). Terciární úrovně vzdělání dosahovalo až do poloviny devadesátých let jen kolem 12 % mladé populace (ve srovnání s 23 % v průměru zemí OECD)1. Také tento ukazatel se však postupně zlepšuje spolu s plynulým nárůstem podílu mladých lidí přijímaných do terciární úrovně vzdělávání (na vysoké školy a na vyšší odborné školy). Zatímco před rokem 1990 bylo na vysoké školy přijímáno 15 % osmnáctiletých a jen málo se tento podíl zvýšil započítáním různých typů pomaturitního studia, v současnosti je na vysoké a vyšší odborné školy přijímáno téměř 35 % mladé populace. Sestupná křivka demografického vývoje a nové možnosti otevírané zákonem o vysokých školách č. 111/1998 Sb., který zavádí vysoké školy neuniverzitního typu a možnost vzniku soukromých vysokých škol, usnadní uspokojení stále rostoucí a stále rozmanitější poptávky po studiu.
Celoživotní učení v souladu s politikou EU je důležité prosazování konceptu celoživotního učení. Již prostřednictvím počátečního vzdělávání před nástupem na trh práce musí být podporován zájem mladých lidí o získávání a osvojování dalších poznatků, o zvyšování znalostí a kvalifikace v průběhu celého života. Na naléhavosti nabývá potřeba zdokonalování systému vzdělávání dospělých. v ČR zatím nebyla přijata komplexní zákonná norma, obvyklá v mnoha zemích. Jeho finanční podpora státem je oproti zemím EU asi čtvrtinová. Úloha podniků v dalším vzdělávání jejich pracovníků stagnuje. Chybí stimuly daňového či jiného finančního zvýhodnění. Vláda si klade za cíl připravit a realizovat koncepci a strategii rozvoje dalšího vzdělávání, včetně jeho legislativního zajištění a způsobu financování. Potřebné kapacity pro další vzdělávání musí být hledány a nalézány i v rámci stávajícího školského systému.
Vzdělání - cesta k podpoře konkurenční schopnosti ČR Vláda bude usilovat o to, aby vzdělávací systém ČR přispěl svým dílem k získání plného členství země v EU, a to i využitím účasti ve vzdělávacích programech EU a předvstupní pomoci. Bude podporovat další rozvoj všeobecného i odborného vzdělávání s cílem usnadnit plné uplatnění kvalifikací na evropském trhu práce. K prioritám ve vztahu k posílení konkurenční schopnosti ekonomiky a přilákání zahraničních zájemců o investování v České republice patří vypracování dlouhodobých celonárodních programů podpory výuky cizích jazyků a rovněž opatření směřující ke srovnatelnosti diplomů a kvalifikací, poskytovaných vzdělávacím systémem, a k uznávání studia i jeho částí zeměmi EU a dalšími vyspělými zeměmi světa.
Vzdělání - klíč k řešení problémů trhu práce Nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou v tržním prostředí je často chápána jako motor hospodářství. Na trhu práce však tato nerovnováha a zejména nedostatečná vzdělanost obyvatelstva vedou ke zpomalení růstu a hospodářským potížím. Nezbytná je podpora rozvoje lidských zdrojů jako determinanty zkvalitnění trhu práce. Musí být zaměřena na všechny stupně vzdělávání i na další vzdělávání, včetně systémů rekvalifikačního studia. Změna struktury a obsahu studijních i učebních oborů a vzdělávacích modulů by měla být směrována na větší flexibilitu a adaptabilitu lidských zdrojů na trhu práce, na jejich schopnost aktivní práce s informacemi, týmové práce, na počítačovou gramotnost.
Transformace školského systému v součinnosti se sociálními partery se na regionální úrovni uskuteční takové změny v síti škol a oborech vzdělávání, které odpovídají reálným požadavkům, s důrazem na co největší přizpůsobení potřebám trhu práce i potřebám celoživotního učení. v této souvislosti vláda připraví již v nejbližší době komplexní legislativní úpravu regionálního vzdělávání a dokončí organizační změny v oblasti vysokého školství.
Rozvoj odborného vzdělávání -předpoklad přechodu ke kvalifikačně náročnějším výrobám Odborné vzdělání, včetně učňovského, významně ovlivňuje kvalifikaci a vzdělanost jako předpoklady přechodu k více sofistikovaným výrobám. Vlivem vzrůstajících nároků trhu práce v mnoha oborech přitom roste tendence k posunu požadavků na kvalifikaci získanou ve škole na vyšší úrovně - často až na úroveň terciární, a na zvyšování obecného základu vzdělání. S tím souvisí i pokles zájmu uchazečů o učňovské školství i nesoulad struktury a obsahu poskytovaných kvalifikací s potřebami zaměstnavatelů. Zpětná vazba trhu práce a systému vzdělávání zatím není dostatečná. Brání jí i malá účast zaměstnavatelů na organizaci a financování odborné přípravy a dosud příliš úzké zaměření některých oborů, bez dostatku všeobecných kompetencí. Proto některé obory opouštějí absolventi, kteří se na trhu práce ve svém oboru neuplatní nebo se chtějí věnovat jinému oboru a mnozí z nich rozmnožují řady nezaměstnaných.
K nápravě tohoto stavu jsou nutné kvalifikované analýzy jak struktury nezaměstnanosti, tak i zaměstnanosti, požadavků zaměstnavatelů a uplatnění nových absolventů na trhu práce. Ty by se měly stát podkladem pro kvalitní zpracování výhledů potřeb profesí na trhu práce. Měly by se hloubkově zabývat jak situací jednotlivých odvětví ekonomiky, tak i regionů. Získané informace je třeba směrovat na nově zřízené regiony, školy, uchazeče o studium a jejich rodiče i zaměstnavatele absolventů tak, aby se mohli co nejlépe rozhodovat a spolupracovat. Státu zůstane důležitá úloha podpory vytváření a usměrňování toků informací i podpory rozvoje studijních a učebních oborů jak na středních školách a v učňovských zařízeních, tak i na vyšších a vysokých školách tak, aby co nejlépe odpovídaly novým rozvojovým potřebám.
Systém vzdělávání - prvořadá rozpočtová priorita Objem prostředků věnovaných na vzdělávání je v současnosti v České republice ve srovnání se zeměmi OECD i EU poměrně nízký. v roce 1994 představovaly veřejné výdaje na vzdělávací instituce v ČR 5,7 % HDP a byly na srovnatelné evropské úrovni2. v roce 1996 došlo k poklesu o 0,3 procentního bodu a další pokles až na 4,5 % HDP v roce 1998 znamenal výrazný propad vůči průměru vyspělých zemí.
Prioritu vzdělávání vláda konkrétně promítne do své dlouhodobé rozpočtové politiky posilováním veřejných výdajů na školství, s cílem dosáhnout do roku 2002 jejich 6 % podílu na HDP. Navýšené rozpočtové zdroje budou určeny zejména pro rozvoj vysokého školství, řešení motivace a mzdové situace pedagogických pracovníků, řešení dlouhodobého deficitu a stabilizaci situace v oblasti provozních nákladů, posílení investic do vzdělávací infrastruktury, financování rozvojových a inovačních programů.
Podpora vícezdrojového financování vzdělávání Podpora vícezdrojového financování vzdělávání Mimo předchozí zdroje však bude stát podporovat různými zvýhodněními (včetně daňových úlev) i otevírání dalších kanálů financování vzdělávání. Půjde nejen o posilování účasti regionálních rozpočtů a obcí na financování, ale i o vyšší účast zaměstnavatelů, a to nejen u dalšího vzdělávání občanů, ale také u počátečního odborného vzdělávání a zejména vzdělávání učňovského (tak jak je to obvyklé v mnoha vyspělých zemích).


Vysvětlivky:
  1. Vzhledem k rozdílné délce a kvalitě středoškolského i vysokoškolského studia je ovšem mezinárodní srovnání velmi obtížné.
  2. Započítáme-li všechny země OECD, z nichž některé - např. USA a Japonsko - hradí značnou část výdajů na vzdělávání ze soukromých zdrojů, byly veřejné výdaje na vzdělávání v ČR dokonce vyšší. Průměr veřejných výdajů na vzdělávání představoval v zemích OECD 5,1% HDP, jejich celkové výdaje na vzdělávání činily 5,9%. (Pramen: Education at a Glance, ročenka OECD).


3. Politika zaměstnanosti

Nezaměstnanost - fenomén současnosti Vývoj na trhu práce do roku 1997 byl charakterizován relativní stabilitou s nízkou nezaměstnaností (2,6 - 3,5%). Poté následovalo období stagnace ekonomického vývoje s prudkým nárůstem nezaměstnanosti. Prognóza míry nezaměstnanosti na úroveň cca 9% v roce 1999 je reálná. Nedostatek kapitálu, obtížná dostupnost úvěrů pro vysoké úrokové sazby, absence institucionálně provázaného a programového systému regionálního rozvoje, potřebám trhu práce neadekvátní vzdělávací systém, mimořádně liberální právní úprava podnikání a pobytu cizinců a úzký rozsah zákonem stanovených nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti jsou hlavními problémy, ovlivňujícími stav a vývoj trhu práce v ČR.
Specifickým faktorem vývoje byla i udržovaná přezaměstnanost jako odraz pomalejšího průběhu restrukturalizace v některých odvětvích a podnicích. Do budoucna je nutno počítat se sílícími tlaky na růst produktivity práce a s tím spojeným uvolňováním pracovníků. Zdražovat se bude i cena práce v důsledku přejímání standardů sociální politiky EU. Dosavadní mechanismy politiky zaměstnanosti neobstojí ve srovnání s opatřeními EU. Podíl prostředků na aktivní politiku zaměstnanosti ve výši 0,29 % HDP je extrémně nízký.
Směry rozvoje aktivních opatření na trhu práce Za základ aktivní politiky zaměstnanosti je nutno vzít podporu podnikání, která je trvalým zdrojem vytváření nových pracovních míst. Součástí této politiky bude též program podpory podnikatelských zón, zaměřený na tvorbu pracovních příležitostí, systém investičních pobídek a vládních garancí pro tuzemské a zahraniční investory v okresech s největší mírou nezaměstnanosti a v hospodářsky slabých regionech. Prioritu bude mít vypracování politiky regionálního rozvoje, zaměřené na vytvoření věcného a institucionálního rámce pro čerpání pomoci ze strukturálních fondů EU. Vedle opatření zpravidla dotační povahy je nutno vypracovat systém motivačních nástrojů v oblasti daňové politiky.
Ochrana domácího trhu práce Nežádoucí migrace levné pracovní síly z nečlenských zemí EU snižuje cenu práce obvyklou v jednotlivých odvětvích a podnicích a v mnoha směrech vytlačuje české občany z trhu práce. Vedle dohod o vzájemném zaměstnávání, které by usměrňovaly početní, profesní a regionální strukturu zahraniční pracovní síly, vyžaduje stav i vývoj situace na trhu práce ČR vyloučení nelegálního zaměstnávání, nelegálních podnikatelských aktivit a nekalé konkurence zahraničních firem, zřízených většinou za účelem prodeje pracovní síly. Těžiště řešení je v úpravách zákonů o zaměstnanosti, pobytového zákona, obchodního zákoníku, živnostenského zákona a v důsledné kontrole spojené s výraznými sankcemi (zejména pro zaměstnavatele). Bez těchto zásahů je zcela nemyslitelný vstup ČR na volný trh pracovních sil EU.
Sociální systém a politika zaměstnanosti Základem ekonomické motivace k práci jsou zřetelně vyšší pracovní příjmy před příjmy ze sociálních dávek. Přesto nelze dlouhodobě udržet úroveň podpory v nezaměstnanosti na úrovni 40 a 50 % mzdy, tj. na hranici, která je patrně nejnižší v Evropě. Je nutno sazby podpory v nezaměstnanosti zvýšit na původní hranici 50 až 60 % a diferencovat podle kritérií, vyjadřujících například délku dosavadní pracovní aktivity, absolvování vzdělávacích programů doporučených úřady práce, délky účasti v sociálním pojištění apod. Odpovídající relace mezi pracovními a sociálními příjmy si vyžádá výrazné zvýšení minimální mzdy tak, aby státní rozpočet dorovnáváním rozdílů mezi mzdovým a sociálním minimem nadále nesubvencoval zaměstnavatele. Zvýšení minimální mzdy působí výrazně i jako antidumpingové opatření proti levné pracovní síle.
Geografická a profesní mobilita Flexibilita lidských zdrojů na trhu práce vyžaduje i jejich geografickou mobilitu, úměrnou výši transférních nákladů a potřebám trhu práce. v návaznosti na řešení bytového problému se bude jednat především o podporu dopravní obslužnosti území. Cílem je zajistit disponibilní pracovní sílu v čase, místě, struktuře a kvalitě. Profesní mobilitu zajišťovat především systémem celoživotního vzdělávání s prostupností jednotlivých forem přípravy. Pozornost bude věnována speciálním programům pro zaměstnávání zdravotně a kvalifikačně handicapovaných osob a projektům resocializačního charakteru.
Organizace práce, pracovní podmínky Adaptabilita lidských zdrojů bude stále více spojována s pružnými systémy organizace práce a pracovních podmínek. Aproximace právních norem v oblasti pracovní legislativy s norami EU vyžaduje změnu kodexu práce především v oblasti fondu pracovní doby, délky pracovní doby a jejího rozložení v čase s ohledem na charakter výrobních procesů, změnu přístupů k přesčasové práci, řešení sezónnosti atd. Organizace práce a pracovní podmínky jsou rozhodujícím neinvestičním faktorem růstu produktivity práce a konkurenceschopnosti podniků. Jejich význam je podceňován v legislativě i metodice. Tato opatření budou vyžadovat i změny zákona o zaměstnanosti.
Sekundární trh práce Dosud je státem vytvářen při zaměstnávání osob zdravotně postižených v podnicích, které z pravidla finalizují základní výrobní procesy nebo vyrábí doplňkový sortiment na trh. Rostoucí nezaměstnanost zejména mladých lidí vyžaduje opatření dočasného charakteru, spočívající ve vytvoření pracovních míst hrazených státem. Organizace prací na těchto místech by měla spočívat na neziskovém principu s programovým přechodem na ekonomické principy hospodaření. Místa by měla být vytvářena v neproduktivních službách pro zaměstnavatele a ve službách pro veřejnost. Přínosem pro trh práce je vedle zaměstnání dosud nezaměstnaných mladých lidí především pracovní terapie, získání dovedností a zamezení ztráty pracovních návyků.
Organizační, finanční a institucionální reforma služeb trhu práce Kapacita systému zajišťujícího služby trhu práce je vzhledem k rozsahu služeb, jejich intenzitě, frekvenci nezaměstnaných a jejich počtu poddimenzována. Systém řízení služeb bude nutno spojit s tripartitními principy rozhodování, vytvořit zásady fondového hospodaření na úseku zaměstnanosti v návaznosti na pojišťovací mechanismy, a to nejen při tvorbě, ale i užití prostředků na politiku zaměstnanosti. Ta bude formulována v národním plánu zaměstnanosti a v jeho ročních aktualizovaných etapách.
Cíl sociálního modelu Cíl sociálního modelu Jeden z ústředních problémů hospodářské politiky bude spočívat v hledání odpovědi na otázku, jak skloubit růst, konkurenční schopnost a hospodářskou konvergenci s vysokou zaměstnaností. Základní směr řešení, který je preferován zeměmi EU, nespočívá v radikálním odbourávání rigidit v zaměstnaneckých poměrech, nýbrž ve vytváření podmínek pro efektivní mobilitu pracovní síly a zvyšování flexibility trhu práce při zajištění přiměřené sociální ochrany. Vytvářený systém musí vysílat jasné signály, že přednost je dávána aktivnímu postoji pracovníků k vyhledávání pracovních příležitostí a rekvalifikacím před spoléháním se na sociální záchrannou síť. K těmto cílům směřuje evropský sociální model.


4. Principy důchodové reformy

Současný stav Stávající systém důchodového zabezpečení je založen na dvou pilířích:
  • Základ tvoří povinné důchodové pojištění, koncipované na bázi průběžného financování. Dvousložková konstrukce dávek kombinuje jednotnou výměru pro všechny důchody a procentní výměru, odvozenou z dosahovaných výdělků a délky doby pojištění. Relace průměrného starobního důchodu k průměrné hrubé mzdě dosahuje 44% (k čisté mzdě cca 55%). Výsledný produkt se vyznačuje mimořádně vysokou mírou sociální solidarity s rozsáhlou příjmovou redistribucí. Uzákoněný mechanismus valorizací sleduje zachování reálné hodnoty důchodů. Systém je jednotný, s určitou odchylkou pro osoby samostatně výdělečně činné. Celkové výdaje na důchodové pojištění činí 9% HDP.
  • Druhým doplňkovým pilířem je penzijní připojištění podporované státním příspěvkem. Účast v tomto systému se odvíjí výlučně od dobrovolného rozhodnutí jednotlivce a konkurenčních nabídek penzijních fondů. Respektován je občanský princip a nikoli princip zaměstnanecký. Příspěvky zaměstnavatelů se nevylučují, nejsou však daňově nijak zvýhodňovány.
Hlavní problémy Projekce pro první dekády příštího století ukazují, že v důsledku zvyšování průměrné délky života a klesající porodnosti se bude výrazně zvyšovat ukazatel míry závislosti, definovaný jako podíl počtu důchodců a plátců pojistného. Za těchto podmínek by ani přísnější nastavování základních parametrů současného systému nezabránilo jeho zadlužování.
Dílčí změny problém neřeší, neboť jednak by zhoršovaly konkurenceschopnost české ekonomiky (při růstu pojistné sazby), jednak by zvyšovaly sociální a politické napětí (při relativním poklesu starobních důchodů vůči průměrné mzdě a stálém posunování důchodového věku). Problémy by rovněž vznikaly s plněním úmluv Mezinárodní organizace práce, které ČR v oblasti důchodového pojištění ratifikovala. Český penzijní systém proto musí projít hlubokou reformou, chce-li se úspěšně vypořádat s úskalími budoucího demografického vývoje.
Návrhy řešení a jejich dilemata K reformě penzijního systému je nutné přistoupit co nejrychleji, zejména z důvodu dlouhodobosti tohoto manévru. Náprava nedostatků stávajícího průběžného financování je často spojována s přechodem k fondovému financování. Avšak analýzy ukazují, že tento směr je velmi riskantní a nákladný. Výpadek plateb do systému průběžného financování, vyvolaný přechodem na fondové hospodaření, přináší značné zatížení státního rozpočtu (po dlouhou dobu dokonce vyšší než u zadlužovaného systému průběžného financování).
Často uváděné přínosy fondového systému pro mobilizaci dlouhodobých domácích úspor, rozvoj kapitálového trhu a stimulaci hospodářského růstu nemusí být výrazné. Naopak mohou převážit stinné stránky vysokých transakčních nákladů, vyvolané potřebou přísné regulace penzijních fondů a vynucováním povinné účasti na individuálním důchodovém spoření. Vyšší připoutání velikosti penzí k ekonomickému cyklu a hospodaření penzijních fondů se může stávat zdrojem opakovaného sociálního napětí.
Kombinace dvou pilířů Důchodový systém bude založen na dvou pilířích: povinném důchodovém pojištění (průběžně financovaném) a dobrovolném důchodovém připojištění (založeném na kapitálovém financování). v základním povinném důchodovém pojištění by se relace průměrného starobního důchodu k čisté mzdě měla pohybovat v intervalu 55-60%, k hrubé mzdě okolo 44%. S rozvojem dalších finančních zdrojů pro zajištění ve stáří lze očekávat, že příjmy z těchto zdrojů by již mohly po uplynutí kritických 10 - 15 let dosahovat 10 - 15% čistých předdůchodových příjmů. Cílově by měl celý důchodový systém zabezpečit přiměřenou náhradu pro nízké, střední a vyšší střední příjmové skupiny.
Principy povinného důchodové pojištění Vývoj povinného důchodového pojištění bude směřovat k naplnění následujících principů:

1) Systém zůstane průběžně financovaný. Současná příspěvková sazba však nebude stačit k vyrovnání bilance systému. Extrémní zvyšování sazeb pojistného by však nebylo únosné ani pro zaměstnance, ani pro zaměstnavatele. Bude proto nutné hledat i jiné finanční zdroje v rámci důchodového systému.

2) Systém by měl být i nadále jednotný, bez zásadních odchylek pro různé skupiny pojištěnců (OSVČ, státní zaměstnance apod.), a to jak v pravidlech pro stanovení výše pojistného, tak i v pravidlech pro stanovení dávek. Jakákoliv výjimka z této zásady by vážně ohrožovala vyrovnanou bilanci důchodového systému.

3) Bude postupně omezována dosavadní nadměrná míra sociální solidarity a posilován pojistný princip, tzn. těsnější vazba mezi zaplaceným pojistným a výší důchodu. Přiměřená náhrada v základním systému bude zajištěna především pro nízké a střední příjmové skupiny. Bude přitom zohledněno, že současní důchodci a osoby v předdůchodovém věku neměli možnost si vytvořit jiné zdroje pro zabezpečení ve stáří, popř. při vzniku invalidity či úmrtí.

Míra solidarity a její změny Míra solidarity se bude omezovat postupně nejprve v rámci využití nástrojů, které nabízí stávající dávková konstrukce a valorizační mechanismus. Omezení solidarity je možné dosáhnout i rychleji, popř. jednorázově, změnou konstrukce důchodu. To by však přineslo řadu problémů, které spočívají ve vzniku nespravedlivých rozdílů v úrovni dávek různých věkových skupin.
Perspektivně se musí uvažovat se zásadnější změnou konstrukce výpočtu důchodů, směřující ke zvýraznění ekvivalence mezi zaplaceným pojistným a výší důchodu v rámci průběžného systému. Tato změna bude mimo jiné vyžadovat podstatné zdokonalení administrativy systému, umožňující plnou automatizaci pořizování a aktualizace záznamů o pojištěncích.
(4) v každém případě bude součástí nového modelu princip garantovaného minimálního příjmu starších osob.

(5) K zajištění vyšší finanční stability systému přispějí omezující opatření jak na straně příjmů systému, tak i na straně jeho výdajů. Půjde zejména o zpřísnění pojistně matematických principů v oblasti předčasných důchodů, omezení (resp. zrušení ) některých typů tzv. náhradních dob (popř. jejich refundace státním rozpočtem z obecných daňových příjmů), omezení "štědrosti" pozůstalostních důchodů (vdovských i vdoveckých). Ve střednědobém horizontu lze pravděpodobně očekávat i další prodlužování věku odchodu do důchodu.

(6) K posílení pojistných principů základního povinného systému a ke zvýšení transparentnosti jeho finančních toků se provede jeho finanční a institucionální oddělení od státního rozpočtu založením nové instituce - veřejnoprávní sociální pojišťovny.

Dobrovolné důchodové pojištění v nejbližší budoucnosti se rozšíří nabídka možností dobrovolného důchodového pojištění, nikoliv však za cenu snížení významu existujícího systému.
v každém případě je třeba zvýšit motivaci pro účast v systému penzijního připojištění a zvýšení příspěvků jeho účastníků, a to zejména zaměstnanců se středními a vyššími platy, u nichž náhrada příjmů ve stáří nemůže být dostatečně pokryta ze základního povinného systému. Motivaci bude třeba zvýšit i opatřeními v oblasti daní.
Současně budou rozvíjeny nové formy, především možnosti vytváření zaměstnavatelských doplňkových důchodových schémat, které jsou obvyklé ve všech vyspělých zemích (velmi rozšířené jsou např. v USA, ale i v zemích západní Evropy). Jejich podrobnější principy je však nutné rozpracovat, a to i s ohledem na přechod od současného stavu.
Další formy mohou být založeny i na komerčním principu, tzn. na komerčním životním pojištění.
Kritická podmínka úspěchu - dosažení společenské dohody Nezbytnou podmínkou úspěšné reformy důchodového systému bude dosažení celospolečenského konsensu o řešení tohoto problému.


5. Veřejné služby a zdravotnictví

Odpovědnost státu za veřejné služby Vláda vychází z toho, že stát v zásadě odpovídá za zabezpečení veřejných služeb a má k tomu zejména takové nástroje jako je legislativní a finanční reglementace. Musí zabezpečit dostupnost těchto veřejných služeb s vyloučením všech diskriminujících přístupů. v tomto pojetí bude vláda uplatňovat roli státu při vytváření podmínek rovnosti občanů v přístupu ke vzdělání a ke zdravotním službám, péči o vzdělání považuje za svou prioritu, zdraví občanů pokládá za zdroj bohatství společnosti a kvality života. Ve strategickém zájmu státu je i starost o vytvoření prostředí, které podpoří zdravý vývoj rodinného života.
v uplatňování sociálních služeb bude vláda vycházet z principu subsidiarity a kombinovat principy solidarity a ekvivalence. Vychází z toho, že vývoj směřuje ke spolupráci státu, samosprávných struktur (obce, regiony), podnikatelských subjektů (tržně hospodařící firmy) a neziskových občanských organizací. Cílem je vytvoření rozvinutého systému, který nabízí a realizuje paletu diferencovaných sociálních služeb tak, aby byly poskytnuty se znalostí potřeb, účinně a včas a umožňovaly občanům volit způsoby zvládání sociálních handicapů, a tím upevňovat, resp. obnovit svou životní sociální suverenitu.
Nezbytnost reforem Dnešní situace českého zdravotnictví je z ekonomického hlediska velmi obtížná. Prohlubuje se zadluženost zdravotních pojišťoven vůči poskytovatelům zdravotní péče a následně pak druhotná platební neschopnost zdravotnických zařízení.
Tento stav je z velké části důsledkem liberálního konceptu transformace, který měl za následek vznik neúměrného počtu zdravotních pojišťoven a postupné zanikání většiny z nich, nárůst kapacity poskytovatelů a nekontrolované zdražování vstupů. Finanční situaci pojistného systému zhoršila i liberální léková politika. Chybějící zdravotně ekonomická politika se projevila i v nekoncepční a neuvážené investiční činnosti.
Je však nutné zdůraznit výrazný kvalitativní skok zdravotnictví ve prospěch pacientů. Zdravotnická zařízení jsou mnohem lépe vybavena moderní přístrojovou technikou a pacienti mají k dispozici podstatně širší a kvalitnější sortiment léků. Nedostatek finančních prostředků se však projevuje v prodlužování čekacích dob v ordinacích ambulantních specialistů a na plánované operační výkony.
Zdravotní pojištění Základním zdrojem financování zdravotnictví zůstane povinné veřejné zdravotní pojištění, které by mělo pokrývat 80 až 100% standardní zdravotní péče. Dosavadní solidarita mezigenerační, mezi nemocnými a zdravými a mezi majetnými a nemajetnými musí být zachována. Jednotný výběr pojistného a rozšíření přerozdělení na 100% vybraného pojistného přispěje k omezení ztrát, plynoucích z nepřehlednosti a obtížné kontrolovatelnosti systému a ke snížení nedovýběru pojistného. Dále vytvoří rovné podmínky pro všechny zdravotní pojišťovny a připraví půdu pro postupné snižování jejich počtu.
Nepovinné komerční připojištění, spravované kterýmikoli pojišťovnami včetně zdravotních pojišťoven zajišťujících povinné zdravotní pojištění za předpokladu důsledného oddělení fondů, bude sloužit pouze k úhradě nadstandardní luxusní péče.
Zdravotní pojišťovny Nadměrné množství pojišťoven zatěžuje neúměrně administrativou poskytovatele zdravotní péče a zvyšuje náklady na zdravotní péči o provozní a investiční náklady zdravotních pojišťoven. Je tedy žádoucí optimalizovat jejich počet, nově definovat limity jejich provozních nákladů a důsledně provádět kontrolu jejich hospodaření státní správou.
Zdravotnická zařízení K zajištění geografické dostupnosti zdravotní péče a ekonomické efektivity využívání zdrojů veřejného zdravotního pojištění je nutné vybudovat hierarchizovanou síť zdravotnických zařízení. Síť budou tvořit zařízení základní zdravotní péče, zařízení specializované zdravotní péče a zařízení vysoce specializované zdravotní péče. O zařazení zdravotnických zařízení do sítě rozhodne stát stanovením závazných podmínek a mezí rozsahu sítě.
Do sítě bude zahrnuto asi 90% existujících lůžek v lůžkových zdravotnických zařízeních a asi 95% stávajících ambulantních zařízení. Bude jí tedy pokryta naprostá většina z medicínského hlediska relevantní zdravotní péče.
Skladba lůžek v lůžkových zdravotnických zařízeních bude přizpůsobena potřebám zdravotní péče a ekonomickým možnostem na základě odborné analýzy. Ambulantní zdravotnická zařízení budou primárně regulována stanovením nároků z hlediska kvalifikačních předpokladů a technického vybavení. Další redukce nebo rozšíření sítě bude možné v souladu s koncepcí jednotlivých lékařských oborů, zjištěných objektivních regionálních podmínek a v souladu s ekonomickými možnostmi.
Současně se sítí zdravotnických zařízení bude stanovena rajonizace v souladu s přirozenými spádovými oblastmi s povinností zdravotnických zařízení v síti zařazených poskytnout zdravotní péči rajónním pacientům.
K veškerým zařízením zařazeným do sítě budou mít zdravotní pojišťovny kontraktační povinnost. Tato smluvní zdravotnická zařízení budou podléhat veřejné kontrole.
Zdravotnická zařízení, která nebudou zařazena do sítě veřejných zdravotnických zařízení, nebudou mít smlouvu se zdravotními pojišťovnami. Činnost těchto soukromých zdravotnických zařízení, mimo případy neodkladné péče, nebude tedy financována z veřejných zdrojů, ale přímou platbou pacienta nebo z komerčního připojištění.
Tato zdravotnická zařízení však musí splňovat stejné minimální nároky pro výkon činnosti jako smluvní zdravotnická zařízení, tj. personální a technické vybavení. Jejich činnost bude podléhat kontrole kvality.
Zdravotní péče Garantem poskytování zdravotní péče musí být stát. Ve spolupráci s odbornými společnostmi se připraví a rozvine koncepce jednotlivých medicínských a souvisejících oborů, a to na základě informací o zdravotním stavu obyvatelstva a predikci jeho vývoje. Dále se pak stanoví standardní postupy diagnostické i terapeutické, na které se úzce váží standardy personálního a technického vybavení. Důsledná standardizace je odůvodněna medicínskými, právními i ekonomickými hledisky.
Všechny druhy standardů musí být schváleny jako minimální a být podmínkou pro uzavření smlouvy se zdravotními pojišťovnami.
Úhradový systém zdravotní péče založený na bodovém ohodnocení výkonů měl za následek těžko profinancovatelný růst vykázané péče. Následně zavedená úhrada na bázi historických rozpočtů vedla ke konzervaci defektů bodového systému. Je proto nutné úhradový systém odvodit od standardních postupů, standardního vybavení a reálných nákladů na ně v reálných cenách a za použití jasné metodiky výpočtu úhrady.
Léková politika Hlavním cílem lékové politiky musí být zajištění bezpečných, účinných a kvalitních léků za co možná nejnižší cenu pro lidi, kteří je potřebují.
Náklady na léky však představují jednu z nejdynamičtěji rostoucích položek výdajů na zdravotnictví. Je proto třeba vytvořit komplexní systém regulačních opatření, která pro pacienty zajistí širokou paletu léků za limitovaný objem financí.
Omezení nákladů na léky lze dosáhnout pomocí cenotvorby (cenové dohody s distributory a regulace maximálních cen) a stanovením referenčních úhrad. Kategorizace léčiv umožní omezit úhrady preskripce na schválení revizních lékařů, na určitou lékařskou odbornost, na určitý zdravotní stav pacienta, na nemocniční užití nebo na účtování jako zvlášť účtovaný léčivý přípravek. Je nutné zdravotnickým zařízením stanovit úroveň nákladů na léky pomocí standardních pozitivních listů. Tato úroveň bude dostačující pro zachování dostupnosti nákladnější péče, přičemž bude nutno kontrolovat dodržování standardů. Další možná cesta kontroly hospodárnosti preskripce je znovuzavedení komisí účelné farmakoterapie.
v neposlední řadě je nutné zlepšit informovanost poskytovatelů o skutečných vlastnostech léků. Spoluúčast pacienta má smysl tam, kde pacient může svou aktivitou chorobu významně ovlivnit a v případě, že je náležitě poučen.
Financování zdravotnictví Z hlediska financování lze zdravotní péči rozdělit na tyto hlavní okruhy:
a) Veřejné zdravotnictví v užším smyslu, naplňující tzv. "státní zdravotní politiku", které zahrnuje hygienickou službu, celospolečenské preventivní programy, osvětovou činnost, zdravotnické školství, výzkum a vývoj.
Tato část, má-li plnit svou funkci a bránit regionální a sociální disharmonii, musí být garantována státem a hrazena převážně ze státního rozpočtu.
Dosud tato část funguje v hrubých rysech správně. Prostor pro zlepšení je v rozsahu a obsahu činnosti hygienické služby, v připravenosti, kvalitě a vyhodnocování účinnosti konkrétních preventivních programů a projektů osvětové činnosti a úrovně připravenosti frekventantů jednotlivých stupňů škol ve zdravotnickém školství a postgraduálním doškolování.
b) Léčebná péče garantovaná povinným zdravotním pojištěním zahrnuje síť zdravotnických zařízení lůžkových, ambulantních a stacionářů. Tato péče musí přibližně odpovídat 90% současného stavu rozsahu poskytované péče a nesmí být výrazněji redukována.
Provozní a mzdové náklady by měly být pokryty z povinného pojistného, stejně tak většina investic bezprostředně spojených s poskytováním péče. To se týká přístrojů a drobných stavebních úprav. Rozsáhlejší stavební práce, rekonstrukce a novostavby by měly být hrazeny z regionálních rozpočtů - podle významu zařízení - jeho majitelem. Jestliže se ukáže nutnost rozsáhlejší investice a prostředky nelze prokazatelně mobilizovat z regionálního rozpočtu, pak je třeba investici hradit částečně nebo plně ze státního rozpočtu.
c) Léčebná péče nad rámec povinného pojistného, která souvisí s mimořádnou náročností povolání, u nichž je zvláště dobré zdraví podmínkou jejich výkonu, případně pracovní zařazení přináší mimořádná zdravotní rizika. Tyto náklady by měly být hrazeny zaměstnavateli.
d) Léčebná péče nad rámec povinného pojistného, která není zahrnuta pod bodem c).
e) Zdravotní péče která není nezbytná pro zachování života a přiměřené zachování funkčního stavu organismu a přesahuje ekonomické možnosti státu. Jde převážně o přepychové služby, nadměrně nákladné technologie, zajištění vysokého pohodlí atd. Tyto služby by měly být předmětem komerčního připojištění nebo hrazeny přímo pacientem.
Zdroje Obecně lze říci, že s ohledem na ekonomické možnosti pojištěnců a státu a s ohledem na rozsah činností, který je třeba zabezpečit, proudí do zdravotnictví dostatek prostředků. Hlavním zdrojem by mělo zůstat povinné pojistné, které by mělo pokrývat 80 - 100% dosavadní standardní péče. Objem přímých plateb by se neměl rozšiřovat a neměl by přesáhnout 10% celkového rozsahu péče. Jsou však možné přesuny z kategorie plně hrazené péče do částečně hrazené a naopak. Nadstandardní péče nesmí být hrazena z povinného pojistného. Připojištění nesmí být povinné a nesmí být vymáháno.
Dalším zdrojem by měl být státní rozpočet, z něhož mimo plateb za osoby, za které je plátcem veřejného zdravotního pojištění stát, by se neměly hradit standardní a tím méně nadstandardní výkony, ale měl by být nástrojem zdravotní politiky státu, tzn. měl by být zdrojem financování:
  • výstavby zdravotnických zařízení vysoce specializovaných a s celostátním významem;
  • výstavby zdravotnických zařízení v regionech, které nejsou schopny financovat investiční celky z vlastních zdrojů;
  • zdravotnické osvěty;
  • zdravotnického zabezpečení velkých epidemií a katastrof;
  • aktivity hygienické služby celostátního významu;
  • dalších nástrojů zdravotnické politiky státu.
Z regionálních, okresních a obecních rozpočtů by mělo být analogicky hrazeno to, co ze státního rozpočtu, pokud jde o záležitosti regionálního, okresního či místního významu.
Nadace a dary budou zřejmě nadále zanedbatelnou částí zdrojů.
Zdrojem financování zdravotnictví mohou být i prostředky plynoucí z eventuálního podnikání pojišťoven, musí však být přesně určeno, jaké podnikatelské aktivity jsou pro zdravotní pojišťovny spravující fond veřejného pojištění přípustné. Mohou to být např. cestovní pojištění a připojištění.
Kontrola Důležitou cestou k zefektivnění zdravotnictví je opětovné zavedení kontrolních mechanismů, které byly při transformaci zdravotnictví odstraněny. Jde především o kontrolu hospodárnosti při vynakládání prostředků veřejného zdravotního pojištění na zdravotní péči a na provoz zdravotnických zařízení i zdravotních pojišťoven.
Kontrola kvality poskytované péče by měla být posílena zřízením funkce hlavního, regionálního a okresního odborníka pro daný obor zdravotní péče. Dalším kontrolním článkem by měla být občanská kontrola ze strany veřejnosti.


6. Bytová politika

Strategie bytové politiky Česká republika chápe bytovou politiku mimo jiné jako nástroj, který může přispět ke zvýšení výkonnosti ekonomiky a ke snížení, případně eliminaci sociálních problémů, které hrozí při začleňování České republiky do EU.
Podpora investic do bydlení významně ovlivňuje celkovou výkonnost ekonomiky (multiplikační efekt) a přispívá k tvorbě nových pracovních míst. Dostatečný a dostupný bytový fond je rovněž podmínkou pro žádoucí migraci pracovních sil.
v důsledku hospodářského rozvoje a vzniku pracovních příležitostí dochází i ke zmírňování regionálních disproporcí.
Stav bytového fondu Současný stav bytového fondu není zcela vyhovující. Velikost bytového fondu, posuzovaná podle počtu trvale obydlených bytů na 1000 obyvatel, je menší, než vykazuje většina členských zemí EU. Problémem je také pozvolna rostoucí nesoulad mezi počtem samostatně hospodařících domácností a počtem bytů. Podle odhadů z poloviny 90. let je v ČR cca 300 tisíc domácností, které jsou podrobeny nechtěnému soužití, tzn. sdílí nedobrovolně byt s jinou domácností. O plošném bytovém deficitu sice nelze hovořit, neboť situace na lokálních trzích s byty je velmi diferencovaná, nicméně problém je třeba řešit, a to především podporou nové bytové výstavby. K postupnému řešení tohoto problému je nutné dokončovat ročně cca 50 tisíc nových bytů.
Kvalita bytového fondu, posuzovaná podle vybavenosti bytů adekvátním sociálním zařízením a vytápěním, je na evropské úrovni. Členské země EU však ČR předstihují v kvalitě bydlení, posuzované velikostí podlahové plochy bytů. Velkým nedostatečně řešeným problémem je technická zchátralost bytového fondu. Její odstranění si nyní vyžaduje podle odhadů minimálně 300 mld. Kč.
Výhledový cíl Tyto prostředky by měly být věnovány nejen na provedení nezbytných oprav většího rozsahu, ale i na modernizaci bytového fondu, zejména na zateplení panelových objektů.
Postupně zvyšovat objem nové bytové výstavby tak, aby zhruba od roku 2001 bylo každoročně dokončováno až 50 tisíc nových bytů ročně. Souběžně s tím usilovat o snižování úbytku bytového fondu, o maximálně efektivní využívání stávajícího bytového fondu a o jeho systematickou modernizaci.
Ingerence státu v oblasti bydlení Intervence státu do oblasti bydlení bude realizována tak, aby docházelo prostřednictvím právních, ekonomických a dalších nástrojů ke zvýšení úrovně bydlení obyvatelstva. Zvyšováním úrovně bydlení obyvatelstva bude docházet ke snižování rozdílů v životní úrovni obyvatelstva České republiky a členských zemí EU.
v neposlední řadě bude bytová politika směřovat ke zvýšení celkové výkonnosti a konkurenceschopnosti domácího stavebního průmyslu, investorů, developerů, pronajímatelů apod. Podpora domácích subjektů bude koncipována tak, aby tyto subjekty byly v soutěži se zahraničím konkurenceschopné (přibližováním cen a nákladů v této oblasti situaci v členských zemích) a nadále nabízely nejen bydlení, ale i pracovní příležitosti a přispívaly tak k růstu ekonomiky.
Intervence státu do oblasti bydlení, zaměřená jak na zlepšení úrovně bydlení, tak na širší makroekonomické cíle (viz výše), bude i nadále realizována tak, aby bylo dosahováno rovnováhy mezi nezbytnou ekonomickou efektivností celého systému a sociální spravedlností. Ekonomické, finanční i legislativní nástroje budou trvale orientovány do oblasti nabídky i poptávky, s cílem posílit kupní sílu obyvatelstva na straně jedné a povzbudit soukromé investice a snížit náklady na straně druhé.
Podpůrné nástroje bytové politiky Byt a bydlení jsou pro rozvoj občana nezastupitelnou hodnotou, kterou nelze přenechat jen živelnému působení trhu. v rámci státní bytové politiky, obdobně jako v rámci bytové politiky ostatních územně správních celků (obce, regiony), budou dále rozvíjeny a využívány podpůrné nástroje, známé z vyspělých evropských zemí. Jedná se o nepřímé, tj. daňové subvence i přímé subvence, určené jednak na podporu bytové výstavby, modernizaci apod., jednak na posílení kupní síly domácností, zejména těch, které mají nižší příjmy. Přitom platí, i ve shodě s přístupem členských zemí EU, že zabezpečení bydlení je zájmem soukromým i veřejným. Financování bydlení bude založeno z hlediska dostupnosti na soukromých zdrojích (finanční zdroje domácností, podnikatelských subjektů i finančních institucí) a zdrojích rozpočtových.
Zaměření bytové politiky Ve sféře bydlení spatřujeme pro další období tři klíčové oblasti, na něž bude bytová politika zaměřena:
  • konsolidace situace ve sféře bydlení a vytváření funkčního trhu s byty;
  • podpora bytové výstavby modernizací a rekonstrukcí, tj. aktivit, zaměřených na zlepšování kvantitativních a kvalitativních parametrů stávajícího i nového bytového fondu, podporu zaměřit na řešení optimálního způsobu stavění nových bytů, stimulovat hospodárnou výstavbu standardní kvality a vybavenosti na bázi projekce a realizace, k tomu zaměřit podporu výzkumu a vývoje a využívání progresivních zahraničních poznatků (využití variantních systémů a technologií, širší uplatnění prefabrikovaných prvků, energetické úspory);
  • zajištění sociálních aspektů bydlení, tj. podpora a pomoc, zaměřená na domácnosti s nižšími, popř. středními příjmy.
v první zmíněné oblasti bude úsilí zaměřeno na vytváření vhodného právního rámce, který pomůže zlepšit postavení a vzájemné vztahy jednotlivých účastníků na trhu s byty, dále na podporu mobility domácností v rámci existujícího bytového fondu a na narovnání cen v oblasti bydlení.
v oblasti podpory bytové výstavby apod. bude úsilí zaměřeno především na zpřístupnění úvěrových zdrojů a na vytvoření optimálních podpůrných nástrojů, které úvěrové zdroje doplní, včetně případných garancí státu.
v rámci sociálních aspektů bude úsilí zaměřeno na zlepšení stávajícího systému adresných dávek (příspěvků na bydlení), kromě tohoto základního nástroje bude v rámci podpory bytové výstavby a v rámci nájemní politiky podporován rozvoj bydlení pro skupiny obyvatel s nižšími a středními příjmy v nejširším slova smyslu - tj. především rozvoj neziskového nájemního bydlení. v rámci této sociální oblasti se bude dále rozvíjet bydlení pro skupiny osob se zvláštními potřebami - tj. bydlení pro osoby se sníženou soběstačností, bydlení pro různé minority (rómské obyvatelstvo), bezdomovce apod.