JUDr. Alois Rašín
* 18. říjen 1867 (Nechanice)
† 18. únor 1923 (Praha)
ministr financí (14. listopad 1918 – 8. červenec 1919)
ministr financí (7. říjen 1922 – 18. únor 1923)
Po ukončení obecné školy v Nechanicích studoval na Českém reálném gymnasiu v Novém Bydžově, Církevním gymnasiu v Broumově a Císařském královském českém státním gymnasiu v Hradci Králové, kde v červenci 1886 maturoval. Zahájil studium na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze, po několika týdnech však přestoupil na právnickou fakultu, kterou absolvoval rigorosní zkouškou v létě 1891. V té době již patřil mezi vůdčí představitele českého radikálního studentstva, jeho brožura o českém státním právu se dostala na index, na podzim 1893 byl zatčen a v únoru 1894 byl v tzv. procesu s omladinou odsouzen na dva roky vězení. V listopadu 1895 byl propuštěn na amnestii a zapojil se do politického života – nejprve v Národní straně svobodomyslné a v roce 1899 v Radikálně státoprávní straně, na jejímž založení se podílel. Na jaře 1900 se však načas vzdal politické činnosti, otevřel si advokátní praxi v Praze a velmi rychle pronikl mezi špičkové právníky, přičemž k jeho klientům patřily i velké průmyslové podniky a Živnostenská banka v Praze.
Do politického života se opětovně vrátil na jaře 1907, kdy se znovu stal členem Národní strany svobodomyslné a redaktorem jejího tiskového orgánu, deníku Národní listy. Patřil mezi nejbližší spolupracovníky Karla Kramáře, pronikl do nejužšího vedení strany a ještě koncem roku 1907 byl zvolen jejím místopředsedou. Od roku 1910 fakticky řídil vydávání Národních listů, ve volbách roku 1911 získal mandát a stal se poslancem Říšské rady, v níž proslul několika radikálními projevy ohledně státoprávního uspořádání země.
Po vypuknutí první světové války se stal členem Tajného výboru Maffie, protistátní odbojové organizace, a v březnu 1915 členem jejího předsednictva. Již v polovině července 1915 byl zatčen za protistátní činnost, po dlouhém vyšetřování byl v červnu 1916 postaven před soud a spolu s Karlem Kramářem a Vincencem Červinkou odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství pro nepřátelskou cizí moc. Právními průtahy byl výkon trestu až do konce roku odkládán, a poté v lednu 1917 na zásah císaře Karla I. změněn na 10 let vězení. Na počátku července 1917 byl císařem amnestován a by mu vrácen také poslanecký mandát. Po návratu do politického života si nejprve v září 1917 obnovil svůj právnický titul, o který soudním rozsudkem přišel, a poté se významným způsobem podílel na změnách v české politice. Postavil se rozhodně proti aktivismu v Národní straně svobodomyslné, ale již v únoru 1918 patřil k zakládajícím členům nové České státoprávní demokracie. Ta zahrnula původní Národní stranu svobodomyslnou, k níž se připojila většina členů České strany státoprávně pokrokové, České strany pokrokové a později také Pokrokové strany lidu na Moravě.
Od poloviny července 1918 zastupoval novou stranu v Národním výboru československém. Po odjezdu vedení výboru na jednání s exilem do Ženevy v říjnu 1918 patřil mezi tzv. muže 28. října, kteří vyhlásili československou samostatnost, přičemž byl autorem prvního zákona nového státu. Na základě členství v Národním výboru československém získal v polovině listopadu 1918 mandát poslance Revolučního národního shromáždění a zároveň byl jmenován ministrem financí československé vlády. Na přelomu února a března 1919 se rozhodl k radikálnímu kroku, uzavření hranic a okolkování bankovek, čímž zachránil měnu nového státu před hyperinflací. Dále prosadil radikální úsporná opatření a snažil se o minimalizaci státních výdajů, což spolu s jeho politikou deflace měny vyvolalo obecnou nespokojenost. Po změně vlády v červenci 1919 je zbaven funkce ministra a zůstává poslancem, přičemž svůj mandát úspěšně obhajuje ve volbách v dubnu 1920.
V následujícím období publikuje několik zásadních prací ohledně státní ekonomické a finanční politiky. Do funkce ministra financí se vrací v říjnu 1922 s úkolem opětovné stabilizace měny a snížení nadměrných vládních výdajů. Ráno 5. ledna 1923 se však stává obětí atentátu, který na něho přímo u dveří jeho bytu spáchal anarchista Josef Šoupal, člen Komunistické strany Československa. Přes rychlý lékařský zákrok však těžkému poranění páteře po šesti týdnech podlehl.
