Ing. Otakar Husák
* 23. duben 1885 (Nymburk)
† 12. červen 1964 (Praha)
ministr národní obrany (15. září 1920 – 26. září 1921)
Obecnou školu navštěvoval v Nymburku, dále studoval na Císařském královském státním realném gymnasiu v Karlíně, které absolvoval v červenci 1904. Na podzim 1904 zahájil studium oboru chemického inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze, přičemž studium přerušil na rok, aby vykonal presenční vojenskou službu u pěchoty, a dokončil jej v létě 1909. O půl roku později odešel do Ruského císařství a postupně se zde do jara 1914 vypracoval na ředitele soukromé chemické továrny ve Varšavě.
Od roku 1926 působil v čele Kruhu francouzských legionářů, přičemž patřil mezi ty nemnohé legionáře, kteří se stavěli kriticky k tzv. Hradu. V letech 1934 až 1937 několikrát dlouhodobě pobýval v Sovětském svazu, kde zabezpečoval rozsáhlé kontrakty na výstavbu muničních závodů. Zároveň se zde podílel na jednáních o prodeji licencí na výrobu těžkých dělostřeleckých systémů a jejich střeliva ze strany Akciové společnosti, dříve Škodových závodů v Plzni. Díky tomu sovětský válečný průmysl získal nejmodernější provozy na výrobu velkorážového dělostřeleckého střeliva a nitroglycerinových prachů, přičemž veškeré strojní zařízení pocházelo z Československa. Po okupaci českých zemí v březnu 1939 sice zůstal ve své funkci generálního ředitele, ale po vypuknutí druhé světové války byl zatčen a odvezen jako rukojmí do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Zde a v Dachau zůstal vězněn až do konce války.
Po osvobození byl v červnu 1945 jmenován do funkce generálního ředitele firmy Synthesia v Semtíně, ale po komunistickém převratu byl v březnu 1948 odvolán a pensionován. Koncem roku 1949 byl zatčen, o rok později byl rozhodnutím ministra národní obrany zbaven hodnosti generála v záloze, byl mu odebrán důchod a až do léta 1956 byl bez soudu vězněn v Praze a na Mírově. Po propuštění musel až do podzimu 1960 pracovat jako noční hlídač. V létě 1968 byl občansky i právně rehabilitován a in memoriam mu byla vrácena generálská hodnost.
Do vlasti se vrátil v prosinci 1918 v doprovodu presidenta Tomáše G. Masaryka, v únoru 1919 byl jmenován přednostou nově vytvořené Vojenské kanceláře presidenta republiky v Praze, od prosince 1919 působil jako tajemník na Ministerstvu národní obrany a v srpnu 1920 obdržel generálskou hodnost. V září 1920 byl jmenován ministrem národní obrany, přičemž zabezpečoval dokončení unifikace (spojení domácího a zahraničního vojska) v jednotnou československou brannou moc. Po ročním působení v ministerské funkci požádal o propuštění do zálohy, k čemuž došlo v prosinci 1921. Již v polovině listopadu 1921 byl jmenován generálním ředitelem Československé akciové továrny na látky výbušné v Pardubicích, kterou z funkce ministra pomáhal založit a prosadil pro ni státní monopol na výrobu výbušnin. Kromě toho působil za ministerstvo ve správní radě Banky československých legií v Praze a v několika dalších správních radách, takže jeho funkce se několikrát staly předmětem parlamentních interpelací.
Po vypuknutí první světové války se přihlásil jako dobrovolník do České družiny, kde mu byla uznána důstojnická hodnost z rakousko-uherské branné moci, a stal se velitelem střelecké čety, se kterou se od listopadu 1914 podílel na průzkumných akcích na východoevropském válčišti. Od ledna 1916 velel střelecké rotě Československého střeleckého pluku, v dubnu 1916 byl jmenován členem vojenské komise Svazu československých spolků na Rusi a podílel se na výstavbě dalších jednotek. Od jara 1917 velel střeleckému praporu 1. střeleckého pluku, den před bitvou u Zborova byl těžce raněn. Po vyléčení se stal velitelem prvního transportu dobrovolníků do Francie, v lednu 1918 byl jmenován poučníkem velitele 21. střeleckého praporu a od září 1918 velel praporu pluku v bojích u Terronu.
