Prof. PhDr. Josef Šusta
* 19. únor 1874 (Třeboň)
† 27. květen 1945 (Praha)
ministr školství a národní osvěty (15. září 1920 – 26. září 1921)
Syn Josefa Šusty ředitele schwarzenberských panství v Třeboni a významného odborníka v oblasti rybníkářství. Po absolvování Císařské královské české reálky v Třeboni studoval historii na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze a na Institutu pro rakouský dějezpyt ve Vídni. V letech 1896 až 1899 působil jako stipendista Rakouského historického ústavu v Římě a od září 1900 působil jako profesor historie na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, přičemž se téměř zároveň habilitoval na universitě pro obor všeobecné dějiny. Zabýval se jednak českými dějinami 13. a 14. století, jednak dějinami protireformace v 16. století a dějinami mezinárodních vztahů v novověku. Své praxe středoškolského učitele využil při zpracování středoškolské učebnice dějepisu, několikrát doplněné a užívané fakticky až do konce čtyřicátých let a prosazení komunistického pohledu na dějinný vývoj. Na podzim 1905 se stal mimořádným a o pět let později řádným profesorem všeobecných dějin Karlo-Ferdinandovy university, stal se členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk.
Po vzniku republiky patřil mezi nejrespektovanější české historiky, u něhož bylo oceňováno jak vědecké, tak i pedagogické působení, a to v rámci vysokého i středního školství. Právě z tohoto důvodu byl v září 1920 v rámci tzv. první úřednické vlády jmenován ministrem školství a národní osvěty. Jednalo se o jeho jediný přímý vstup na politické kolbiště, i když politický život ovlivňoval také v následujících letech, např. jako člen tzv. Pátečníků. Ve své vědecké práci se snažil prosazovat moderní pojetí historiografie, akceptující také výzkum ekonomických, sociálních a kulturních aspektů, stal se průkopníkem zpracování dějin české a světové historiografie, byl však činný i na poli publicistickém. Veškeré jeho odborné práce se vyznačovaly vysokou stylistickou úrovní a v této oblasti se stal pro mnohé kolegy nedostižným vzorem. Od počátku třicátých let redigoval a z valné části autorsky zabezpečoval první (a fakticky dodnes jedinou) syntézu světových dějin, navíc zpracoval jak dějiny mezinárodních vztahů od Vídeňského kongresu až po vypuknutí první světové války, tak pokračování tzv. Laichtrovy syntézy českých dějin, zaměřené na období od konce 13. do poloviny 14. století.
Po okupaci českých zemí byl zvolen presidentem České akademie věd a umění, kde si jako cíl předsevzal udržení kontinuity a vysoké úrovně českého vědeckého a kulturního života. Ve spolupráci s politickou reprezentací se mu do značné míry dařilo tato předsevzetí naplňovat. Jeho obtížná práce však nebyla po osvobození uznána, naopak byl obviněn z kolaborace, přičemž za vinu mu bylo kladeno i pozitivní hodnocení německé kolonizace českého a moravského pohraničí, tedy zásada vědecké nestrannosti, kterou celý život prosazoval. V atmosféře psychického teroru a justiční zvůle odmítl obhajobu v rámci předem zmanipulovaného soudního procesu a rozhodl se pro demonstrativní sebevraždu.
