Úřad vlády nově přechází na doménu vlada.gov.cz. Více informací

Prof. PhDr. Kamil Krofta

* 17. červenec 1876 (Plzeň)

† 16. srpen 1945 (Vráž)

 

ministr zahraničí (29. únor 1936 – 21. červenec 1937)

ministr zahraničí (21. červenec 1937 – 22. září 1938)

ministr zahraničí (22. září 1938 – 4. říjen 1938)

 

Byl synem Josefa Krofty, plzeňského starosty a poslance Českého sněmu a Říšské rady za Národní stranu. Po absolvování plzeňského Císařského královského českého reálného gymnasia studoval historii a archivnictví na Filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze a v Institutu pro rakouský dějezpyt ve Vídni. Hned po promoci byl na podzim 1899 Českým zemským výborem vyslán jako stipendista k výzkumu bohemik ve vatikánském archivu, po svém návratu redigoval pětidílnou edici těchto historických pramenů. Od léta 1901 působil jako archivář v Archivu země české v Praze, kde se podílel na vydávání edice Sněmy české. Získal si vysoké renomé jako znalec problematiky českých církevních a sociálních dějin 15. až 17. století, stal se členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk. Již v roce 1905 se habilitoval na české universitě v Praze a o pět let později zde byl jmenován mimořádným profesorem rakouských dějin.  

Po vzniku Československa chtěl pokračovat ve vědecké dráze a v létě 1919 se stal řádným profesorem československých dějin na nově založené bratislavské universitě. Na základě osobní žádosti presidenta Tomáše G. Masaryka však na konci roku 1919 vstoupil do diplomatických služeb a o několik měsíců později byl jmenován do funkce vyslance Republiky československé v Římě, kde byl akreditován jak pro Italské království, tak pro papežský stolec. Po necelém roce působení se mu podařilo dosáhnout významného úspěchu – souhlasu papežského stolce se jmenováním nových biskupů na Slovensku, čímž se tato oblast vymanila z úplné církevní závislosti na Maďarsku. Od konce roku 1921 působil jako vyslanec ve Vídni, kde se podílel na uzavření tzv. lánské smlouvy.

Na počátku roku 1925 byl jmenován vyslancem v Berlíně, jeho postavení v diplomacii však neustále sílilo, mimo jiné i účastní na jednáních ohledně Locarna. Již na počátku dvacátých let chápal president Masaryk vyslance Kroftu jako budoucího možného nástupce ministra zahraničí Edvarda Beneše, u něhož předpokládal, že bude dříve či později zvolen druhým presidentem republiky. Nástup čistě pravicové vládní koalice na podzim 1926 však přinesl nové rozložení politických sil, jež se nevyhnulo ani diplomatické službě.

Počátkem roku 1927 byl Kamil Krofta jmenován zástupcem ministra zahraničí, přičemž ministerstvo při častých pobytech ministra Beneše v zahraničí fakticky řídil. Mezi ministrem Benešem a jeho zástupcem Kroftou došlo k dohodě o úzké spolupráci, na jejímž základě Krofta veškerá zásadní rozhodnutí politického, odborného i personálního charakteru s Benešem předem písemně a někdy i osobně konzultoval. Tento způsob spolupráce oběma vydržel až do konce roku 1935, kdy byl Edvard Beneš zvolen presidentem republiky. Jeho snaha o jmenování Kamila Krofty novým ministrem zahraničí však nebyla částí politického spektra prozatím akceptována, a proto se ministrem stal nový ministerský předseda Milan Hodža. Krofta zůstal jeho zástupcem, ovšem jeho povinnosti ještě dále vzrostly, protože ministerský předseda byl plně vytížen svojí hlavní funkcí a vedení ministerstva zahraničí ponechal fakticky na svém zástupci. Tato prozatímní situace trvala jen do února 1936, kdy se Kamil Krofta stal přímo ministrem zahraničí. S jeho osobou byla zachována naprostá kontinuita československé zahraniční politiky se všemi jejími klady, ale také se všemi zápory. Výrazně stoupla role presidenta republiky v této oblasti, neboť ministr zahraničí do značné míry zůstal Benešovým zástupcem v resortu. S jeho jménem tak jsou spojeny nejtragičtější neúspěchy československé diplomacie – zjevná izolace země v roce 1938 a následná politická kapitulace před diktátem evropských mocností v Mnichově. Ve stejné době, kdy president republiky abdikoval, se ministerské funkce vzdal i Kamil Krofta, odešel zcela z veřejného života a věnoval se v posledním dvacetiletí poněkud zanedbávané vědecké práci.

Po okupaci českých zemí se zapojil do odbojové činnosti a v roce 1943 se stal čelným představitelem odbojové organizace Přípravný revoluční národní výbor. V červnu 1944 byl zatčen a následně vězněn až do konce války v Terezíně. Na následky věznění pak krátce po osvobození zemřel.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter