Úřad vlády nově přechází na doménu vlada.gov.cz. Více informací

Jan Syrový

Jan Syrový

* 24. leden 1888 (Třebíč)

† 17. říjen 1970 (Praha)

 

ministr národní obrany (18. březen 1926 – 12. říjen 1926)

ministerský předseda (22. září 1938 – 4. říjen 1938)

ministr národní obrany (22. září 1938 – 4. říjen 1938)

ministerský předseda (4. říjen 1938 – 1. prosinec 1938)

ministr národní obrany (4. říjen 1938 – 1. prosinec 1938)

ministr národní obrany (1. prosinec 1938 – 27. duben 1939)

V Třebíči absolvoval obecnou a měšťanskou školu, poté studoval v Brně na České vyšší průmyslové škole, kterou absolvoval v červenci 1908. Nastoupil do zaměstnání jako stavební technik, ale již od října 1908 vykonával presenční vojenskou službu u pěchoty jako aspirant. V létě 1910 se rozhodl odejít za prací do Ruského císařství, usadil se ve Varšavě a působil zde jako stavební projektant a technik. Při svém zaměstnání vystudoval stavební kurs na Císařské technické universitě ve Varšavě a v říjnu 1913 byl přijat do státní stavební firmy ve Varšavě jako technický úředník.

Po vypuknutí první světové války neuposlechl výzvy k návratu do vlasti a mobilizačního rozkazu, ale požádal o ruské poddanství a zařazení do Ruské císařské armády. Místo toho mu bylo doporučeno vstoupit do právě vznikající České družiny v Kyjevě, kam byl zařazen v září 1914. Jako voják se od října 1914 zúčastnil všech významných průzkumných akcí své roty na východoevropském válčišti, za prokázané schopnosti obdržel poddůstojnickou hodnost a v květnu 1915 byl za statečnost jmenován důstojníkem. Stal se velitelem střelecké čety, od listopadu 1915 dočasným a od srpna 1916 definitivním velitelem střelecké roty, nyní již ve stavu Československé střelecké brigády. Jeho úspěšná průzkumná akce z února 1916 byla široce komentována ruským tiskem a stal se nejpopulárnějším příslušníkem československé vojenské jednotky v Rusku. Tato popularita se ještě zvýšila poté, co byl v předvečer bitvy u Zborova těžce raněn a na následek zranění přišel o pravé oko.

Po návratu z léčení se v říjnu 1917 stal velitelem střeleckého praporu a v březnu 1918, při odjezdu československých vojenských jednotek z Ukrajiny, byl jmenován zástupcem velitele 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi. Po nuceném odchodu ruských vyšších důstojníků z československých jednotek byl v dubnu 1918 postaven do čela 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad a zahájil s ním přesun do Vladivostoku. Po přepadení československých vlaků bolševiky na konci května 1918 řídil dobytí Omska, od srpna 1918 velel improvizované Severozápadní skupině, se kterou ovládl přístupy k Uralu, na konci tohoto měsíce obdržel generálkou hodnost a stal se velitelem Československého armádního sboru. K vyzdvižení do této funkce přispěla nejen jeho popularita, ale také přímá podobnost (černá páska přes pravé oko) s nejslavnějším husitským vojevůdcem, který v sibiřských bojích „proti všem“ hrál úlohu hlavního symbolu. Od září 1918 navíc vykonával nominální funkci hlavního velitele dohodových vojsk na Sibiři, po stažení československých jednotek z přímých bojových akcí provedl celkovou reorganizaci vojska a v únoru 1919 byl jmenován velitelem Československého vojska na Rusi, v jehož čele se v červnu 1920 vrátil do vlasti.

Po krátké dovolené byl v generálské hodnosti aktivován a od srpna 1920 zastával funkci zemského vojenského velitele se sídlem v Praze. V lednu 1924 byl navíc jmenován podnáčelníkem Hlavního štábu branné moci, přičemž se připravoval na převzetí funkce po představiteli Francouzské vojenské mise v Republice československé. V lednu 1926 byl jmenován náčelníkem Hlavního štábu branné moci, ale již v březnu 1926 tuto funkci dočasně opustil a stal se ministrem národní obrany. Během této doby vypukla tzv. Gajdova aféra, při které se postavil na stranu hlavy státu proti svému spolubojovníkovi z legií, díky čemuž proběhlo Gajdovo pensionování bez viditelných protestů důstojnického sboru.

V říjnu 1926 se vrátil do své funkce náčelníka Hlavního štábu branné moci, většinu odborné práce však přesunul na podřízené a věnoval se spíše získávání a udržování kontaktů na politické scéně. Tato situace přestala být udržitelná po krachu odzbrojovacích jednání v Ženevě v roce 1933, kdy na Hlavní štáb branné moci padla úmorná práce urychlené přípravy obrany země. V prosinci 1933 byl proto postaven do čela Generálního inspektorátu branné moci, a tím zbaven odpovědnosti za obranyschopnost země. V září 1938 se stal opět symbolem odporu proti politické kapitulaci, byl jmenován předsedou vlády a ministrem národní obrany, přičemž za branné pohotovosti státu zároveň řídil Nejvyšší úřad hospodářský v Praze. V kritickém okamžiku se ale politickým vůdcům podřídil a bez ohledu na k boji připravené ozbrojené síly souhlasil s přijetím mnichovského diktátu. V říjnu a listopadu 1938 se z funkce předsedy vlády podílel na prosazení slovenské a rusínské autonomie, od prosince 1939 vykonával pouze funkci ministra národní obrany a podílel se na přípravě plánů na celkovou redukci branné moci.

Po okupaci českých zemí zůstal ještě několik týdnů ministrem národní obrany vlády Protektorátu Čechy a Morava, ale na konci dubna 1939 bylo jeho ministerstvo zrušeno a on sám pensionován. Získal pro odboj značné finanční prostředky z fondů Sociálního ústavu legionářského, jinak se však zcela stáhl z veřejného života. V květnu 1945 se zapojil do řízení bojových akcí pražského povstání, ihned po osvobození však byl zatčen, skandalizován tiskem a v ovzduší davové hysterie v dubnu 1947 odsouzen k 20 letům vězení. Na svobodu se dostal na podzim 1960, protože však byl zbaven všech práv, nebyl mu vyplácen důchod a musel nastoupit do zaměstnání jako noční hlídač. Zemřel osamocen, v naprostém zapomnění, jako jeden z mála legionářů nebyl soudně a občansky rehabilitován.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter