Ludvík Svoboda
Ministr národní obrany od 5. 4. 1945 do 6. 11. 1945
* 25. 11. 1895 Hroznatín - 20. 9. 1979 Praha
Na počátku nacistické okupace působil v odbojové organizaci Obrana národa. V červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde velel vznikající čs. jednotce - legionu v Krakově. V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými vojáky internován. Už před odchodem do exilu spolupracoval se sovětskou rozvědkou. V této činnosti pokračoval i v Moskvě, a to mu zachránilo život. Jedna složka sovětské tajné služby NKVD ho totiž považovala za špióna, zatkla jej a odsoudila k trestu smrti. Svoboda si na soudcích vymohl, aby zavolali na určité číslo do Kremlu. Po telefonátu byl okamžitě rozsudek zrušen a Svoboda prožil zbytek dne se svými soudci - u vodky. Později tuto událost interpretoval jako doklad srdečnosti "sovětských lidí", kteří, když se přesvědčí o svém omylu, jsou uznalí.
Po přepadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 se Svoboda stal velitelem 1. čs. samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 účastnil frontových bojů. Díky podpoře sovětských míst a zároveň bezmezné důvěře, které se těšil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel 1. samostatného praporu, 1. samostatné brigády, 1. armádního sboru; 1943-45 brigádní generál, květen-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál). Svobodovým zástupcem, případně náčelníkem jeho štábu, byl pozdější Čepičkův nástupce ve funkci ministra národní obrany Bohumír Lomský.
Do ČSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto vládní funkci vykonával od 4. 4. 1945 do 25. 4. 1950. Národem byl přijat jako hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali především prostí vojáci československé "východní" armády. Ti přes mnohé trpké zkušenosti věřili, že ve svém pochodu "Směr Praha" skutečně jdou "Se Svobodou za svobodu". Pro vedení KSČ byla Svobodova stranická "indiferentnost" velmi výhodná. Znamenala nejen ministerské křeslo navíc, ale hlavně vliv komunistů v dalším z mocensky rozhodujících resortů.
Předmětem mnoha diskusí a interpretací byla Svobodova úloha v únoru 1948. Svoboda vždy odmítal tvrzení některých vojenských historiků, že armáda byla tehdy "neutralizována". Měl pravdu. Jeho armádní rozkaz v únorových dnech zabránil, aby některé jednotky, jimž neveleli komunisté, byly nasazeny proti SNB a nátlakovým skupinám KSČ. Dokazoval, že velení armády se aktivně podílelo na mocenském převratu. Svůj únorový postoj líčil následujícím způsobem (zřejmě poprvé tak učinil na konferenci historiků v Liblicích roku 1963): Když KSČ svolala na pondělí 23. února večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. "Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně," řekl Klema. Odpověděl jsem: "Jdu s lidem." Na to mě Gottwald požádal, abych přišel na zasedání do Obecního domu. Přijdu se všemi řády na uniformě a přesně, odpověděl jsem. "To ne, Ludvíčku, musíš přijít asi o 10 minut později." My vojáci jsme přesní, pravil jsem. "Já vím," odpověděl premiér, "ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózní, nejistí. Proto když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf."
A stalo se, jak si přál velký kombinátor a mistr politického mariáše Gottwald. Řády ověnčený Svoboda se dostavil na politické představení s požadovaným zpožděním a nebyl sám. Spolu s ním kráčeli hrdinové odboje a později komunistickými soudy do vězení poslaní generálové Bohumil Boček a K. Klapálek.
Po únoru 1948 už nebylo třeba předstírat "nepolitičnost" a Svoboda se stal členem KSČ. Ale počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950 jej ve funkci ministra národní obrany vystřídal A. Čepička. V letech 1950-51 byl Svoboda náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i těchto postů a o rok později byl krátkou dobu vězněn. Po propuštění pracoval dva roky v jednotném zemědělském družstvu v Hroznatíně. Roku 1954, prý na žádost vedoucích sovětských činitelů, snad i samotného Chruščova, se postupně vracel do politického života: člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze.(V této době psal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své memoáry, jejichž 1. vydání vyšlo pod názvem Z Buzuluku do Prahy roku 1960.)
V období "pražského jara" byl Svoboda 30. března 1968 zvolen prezidentem republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátorů. Po sovětské okupaci bylo o jeho působení vytvořeno mnoho legend. Získal aureolu člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. K odmítnutí kolaborantů nebylo - vzhledem k celonárodnímu odporu proti okupantům - třeba zvláštní statečnosti, spíše naopak. Na moskevských jednáních, uskutečněných na Svobodův návrh v době, kdy vnitropolitické a mezinárodněpolitické plány interventů a kolaborantů totálně zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní představitele (A. Dubčeka a jiné), aby podepsali vyloženě kapitulantský tzv. Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval případný odpor Čs. armády.
Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Nejprve žila legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se dojímala ta část národa, která měla Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali téměř všichni - i fanatici a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým zase vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky.
Svoboda neustále varoval před "nedozírnými následky", které by mohla způsobit nepovolnost vůči okupantům. Měl podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si přibral i členství v předsednictvu ÚV KSČ.
Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze.
Zdroj: KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století (Libri)
