Historie minulých vlád

Zpráva o činnosti vlády České republiky přednesená předsedou vlády Milošem Zemanem před Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dne 1. července 1999

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, dovolte mi, abych si vzpomněl na naše školní léta, kdy nás učili, že každé slohové cvičení má mít tři základní části: úvod, stať a závěr.

Úvod budu přednášet zpaměti a pokusím se v něm shrnout základní rysy zprávy o činnosti vlády. Stať budu číst, abych náhodou neopomněl jakýkoli podstatný aspekt z činnosti jednotlivých resortů, které jsou ve vládě zastoupeny, protože poté, co na návrh pana poslance Kühnla tato sněmovna jako jediné usnesení k vládní zprávě o stavu české společnosti schválila doporučení, aby vláda zanechala své nečinnosti a věnovala se řešení prohlubujících se problémů, přičemž pan poslanec Kühnl a další cudně zamlčeli, kdo ty problémy způsobil, jsem povinen podat důkaz, a to nikoli slovy, ale činy, že vláda skutečně není nečinná a že se řešení jí zděděných problémů skutečně věnuje. A konečně v závěru, protože se domnívám, že by každá zpráva měla být určitou kritickou sebereflexí, bych se rád věnoval i problémům, které před touto vládou stojí, jejím úzkým hrdlům, chcete-li to tak nazvat, ve smyslu anglického bottleneck, a chtěl bych tuto sněmovnu informovat o tom, že vláda je si těchto úzkých hrdel vědoma a že se je snaží řešit a jak se je snaží řešit.

To je tedy, vážení kolegové a kolegyně, stručný rozvrh toho, co vás v nejbližších chvílích čeká. A já věřím, že i kolega Radko Martínek bude poslouchat zprávu a nebude se věnovat diskusím, na které měl dost času o přestávce před čtením této zprávy a předem mu za to děkuji.

Dovolte mně několik úvodních poznámek. Když jsem šel po chodbě tohoto krásného parlamentu, zastavil mě novinář a zeptal se: Proč vlastně tuto zprávu předkládáte? Já jsem řekl tomuto novináři, že je jako Jan Ruml. Což doufám nikdo nebude pokládat za urážku ani za hodnocení inteligenčního kvocientu. Řekl jsem mu to v té souvislosti, že Jan Ruml - soudě podle informací našeho bezesporu objektivně a pravdivě informujícího tisku - nedávno prohlásil, že nechápe důvod, proč vláda tuto zprávu vůbec předkládá.

Dovolte mi proto, abych vám - i když to většinou víte - sdělil, že vláda pouze plní usnesení sněmovny, které bylo přijato před několika málo lety a které každé vládě, tedy i vládě této ukládá, aby pravidelně, každý rok, a to v době, kdy se zde projednává státní závěrečný účet, každoročně předkládala zprávu o své činnosti.

Když jsem to onomu novináři vysvětlil, pohleděl na mě nevidomýma očima, ale řekl: Vždyť mi to sdělili i někteří poslanci. Takže těm poslancům, kteří nevědí, že toto je úkol uložený Poslaneckou sněmovnou a že je to závazek vlády, nikoli její kapris, sděluji, že právě tato Poslanecká sněmovna svým úvodním usnesením recipovala všechna předchozí usnesení Poslanecké sněmovny, tedy i toto.

Za druhé - tato zpráva se někdy označuje jako hodnocení. Já bych ji daleko spíše rád označil jako informaci o některých konkrétních aktivitách. Jaký je rozdíl mezi hodnocením a informací? Dovolte mi, abych to dokumentoval na jednom jediném příkladě. Jestliže se např. dovíte, že vláda schválila dostavbu jaderné elektrárny Temelín, jak budete tento fakt hodnotit? Kdybyste byli jihočeskou matkou, bezesporu byste to hodnotili negativně. Kdybyste byli jihočeským otcem, možná, že by vaše stanovisko bylo poněkud pozitivnější. Ale vláda v žádném případě nemá právo vyslovit v této zprávě jakékoli hodnocení, tím spíše, že by to bylo hodnocení její vlastní práce. A protože nejsme masochisté, tak dramatické dávky sebekritiky od nás nemůžete očekávat. A protože jsme se poučili ze sebechvály svých předchůdců, která skončila rozpadem jejich vlády, neočekávejte od nás ani tuto sebechválu.

Poznámka třetí. V této zprávě, kterou jste dostali v provedení více než stostránkovém, nejsou uvedeny pouze legislativní aktivity vlády, neboť u některých poslanců lze dokonce předpokládat, že se s nimi seznámili při projednávání vládních návrhů zákonů. V této zprávě jsou uvedeny i aktivity nelegislativní povahy, o nichž Poslanecká sněmovna nemůže být naprosto přirozeně úplně informována, ale přesto považujeme za potřebné vám tuto informaci poskytnout.

Dovolte mi, abych to opět ilustroval jedním konkrétním příkladem. Nebyli jsme to my, kdo si vymysleli dělbu práce mezi exekutivou a legislativou. Tuto dělbu práce jsme pouze převzali.

V této sněmovně například při projednávání státního rozpočtu, ale i při jiných záležitostech se zuřivě přeme o částky nepřesahující několik desítek milionů korun. Ale jak jste se mohli dočíst, vláda nedávno schválila a úspěšně realizovala privatizaci Československé obchodní banky v částce 40 miliard korun, aniž by jakékoliv jednání na toto téma prošlo sněmovnou. Já opět nechci hodnotit, zda je to dobře nebo špatně. Pouze konstatuji, že v rozsahu exekutivních pravomocí vlády jsou i taková opatření, která sněmovnou běžně neprocházející a toto je tedy jediná příležitost, kdy ti poslanci, kteří dávají přednost poslechu v této sněmovně před bezesporu příjemnějším zasednutím u baru, mohou slyšet a my jsme plně připraveni tuto informaci poskytnout. Tolik ony úvodní poznámky.

A nyní již k části jedna, tzn. k obecnému shrnutí. Každá vláda si vytyčuje své programové priority a tyto priority si nesporně vytyčila i tato vláda ve svém programovém prohlášení. A já toto programové prohlášení nechci opakovat. Stejně tak pro úsporu času nechci opakovat ani informaci o legislativním programu, který vláda s optimismem sobě vlastním vypracovala do roku 2002 a který pravidelně půlročně aktualizuje tak, aby lépe odpovídal vyvíjejícím se podmínkám. Nebudu dokonce mluvit i o tom, co jsme projednávali poměrně nedávno, tzn. o zprávě o stavu české společnosti.

Dosti chápu, že ti, kteří v této zemi přispěli k vyvolání hluboké hospodářské krize, tuto zprávu neslyšeli příliš rádi. Ale tuto analytickou etapu vláda považuje za uzavřenou a za daleko důležitější pokládá to, co bude dál, jaká konkrétní opatření před námi stojí a v jakém kontextu je nutné tato opatření uskutečňovat. A zde již vláda doufá, že u těch opatření, která jsou v nesporném zájmu celé této země, najde pochopení i u racionálněji uvažujících členů opozičních stran, pokud jim ideologické klapky zcela nezatemnily jejich pohled a pokud budou ochotni posuzovat vládní návrhy zákonů nikoliv podle toho, od koho pocházejí, ale podle toho, co obsahují.

Oněch priorit je bezesporu několik a já je za chvíli vyjmenuji. Ale v každém seznamu priorit je nutné definovat prioritu hlavní, prioritu nejaktuálnější, tedy ten nejožehavější úkol, který před námi stojí. Kdysi jsem se naučil, že ten, který chce oslnit své posluchače tzv. komplexním systémem priorit a vyjmenuje v podstatě všechno, nevyjmenoval v podstatě nic, protože konstitutivním znakem priority je selekce, schopnost radikálního řezu, který odděluje podstatné od nepodstatného.

Co je tedy v této chvíli podle názoru vlády nejdůležitější prioritou České republiky? Při vší úctě k institucionálním změnám, ke zdokonalování právního řádu a k dalším opatřením kontinuitní povahy je to oživení hospodářského růstu. Kolegové, zajisté jste si povšimli, že jsme nejhůře se transformující země z hlediska dynamických charakteristik, tzn. především z hlediska tempa růstu nebo spíše poklesu hrubého domácího produktu. Nechci se teď pouštět, jak už jsem řekl do komentářů, jaké příčiny to způsobily. Přičemž sdílím názor, že šlo o komplex příčin, nikoliv o jedinou příčinu a že vedle chyb minulých vlád, včetně balíčkové restrikce, zde výrazně zapůsobila i obdobná restriktivní opatření centrální banky.

Nicméně situace je taková, že zrychlujícím se tempem již od roku 1996 klesá dynamika hrubého domácího produktu a v posledních čtvrtletích minulého, ale i tohoto roku již dokonce dosáhla záporných hodnot. Je dobré si uvědomit, že žádná země s klesajícím domácím produktem nemůže být úspěšná, nemůže zvyšovat životní úroveň svých obyvatel, pokud se nechce dlouhodobě zadlužit v zahraničí, její výrobky budou stále méně a méně konkurenceschopné, její sociální konflikty se budou stále obtížněji tlumit a její mezinárodní pozice bude slábnout, protože na neúspěšného chudáka se i ve zdvořilém mezinárodním společenství hledí ve skutečnosti dosti opovržlivě.

Toto vše je tedy důvodem, proč vláda považovala obrat v ekonomickém růstu, onu pověstnou U-křivku za svoji základní prioritu. Snad jste viděli britské letadlo padající na bratislavské letecké přehlídce. I ono se pohybovalo po U-křivce, ale lokální extrém této U-křivky ležel několik desítek metrů pod ranvejí. Učiňme vše pro to, abychom naše padající letadlo dokázali vybrat nad plochou a abychom dosáhli opětovného ekonomického oživení. Podaří-li se nám to, bude to přičteno nejenom této vládě, ale bude to přičteno všem, kdo se o to v této sněmovně zasloužili.

Jaká konkrétní opatření tato vláda použila k oživení hospodářského růstu? Ve světě, jak víte, existují pouze dvě validní ekonomické teorie, jedna z nich keynesiánská, druhá z nich monetaristická. Úspěchy monetaristické teorie se nám předváděly zhruba od roku 1990 a byly mimo jiné založeny i na zásadě vyrovnaného státního rozpočtu, třebaže fakticky tento státní rozpočet na konci roku vždy skončil nepřiznávaným a narůstajícím deficitem. Keynesiánská terapie vychází z explicitního přiznání deficitního státního rozpočtu v obdobích hospodářské recese za předpokladu, že takto vytvořený deficit není věnován na spotřebu, ale na investice, a to na investice do odvětví s nejvyšším multiplikačním efektem, v daném případě na investice do dopravní a jiné infrastruktury a na investice do bydlení. Právě proto tyto položky, ale i například podpora malých a středních podnikatelů, která se v rozpočtu zhruba zdvojnásobila, byly základními cíli deficitního financování prorůstových opatření. A chtěl bych poděkovat všem poslancům, kteří v této sněmovně vládní návrh zákona o státním rozpočtu podpořili.

Vedle toho základního, tedy rozpočtového opatření, tato vláda paradoxně usilovala o snížení daňové zátěže, ale selektivním způsobem, tzn. opět tak, aby podnítila více investice a méně spotřebu a aby dala příležitost spíše úspěšným než neúspěšným firmám. K tomu směřoval návrh zákona o zrychlených odpisech, které fakticky představují snížení sazby daně z příjmů o 2 až 3 %. Ale opakuji opět selektivně, podle stavu hospodařící firmy. Tato vláda dospěla k názoru, že skončil čas iluzí o české cestě. Některé z těchto iluzí ostatně neskončily v Čechách, ale na Bahamách. Odešli lidé, kteří se vydávali za kapitány českého průmyslu, ať se jmenovali Soudek, Junek, Maroušek a další. Lidé, kteří svým podnikům nadělali spoustu dluhů a přivedli tyto podniky do situace, kterou právě tato vláda v spolupráci s věřitelskými výbory bank má řešit.

Otevřeli jsme se zahraničním investicím, ale rád bych zdůraznil, že to nejsou horké spekulativní investice, kdy sem zahraniční burziáni využívající úrokového diferenciálu přicházejí zúročit či zhodnotit své krátkodobé úložky.

Takové investice nám dlouhodobě, ani střednědobě nepomohou. Musí to být investice znamenající vytváření nových pracovních příležitostí. Investice založené na využití kvalifikace naší pracovní síly, investice, které budou stimulovány i vládní aktivitou projevující se v investičních pobídkách.

Jsem rád, že vám mohu oznámit, že objem zahraničních investic v prvních 4 měsících t.r. se ztrojnásobil, opakuji ztrojnásobil, proti stejnému období v prvních 4 měsících roku minulého. Je to patrně dáno tím, že zahraniční investoři nečtou Lidové noviny, MF Dnes, Respekt a další věrohodné zdroje a pokud čtou, tak je nerespektují. Myslím si, že v této tradici musíme pokračovat a že musíme pokračovat i v tom, k čemu se vláda zavázala v programovém prohlášení, tzn. v privatizaci v bankovním sektoru, ale i dalších strategických podniků včetně zbytkových podílů státu.

A tady se dostáváme k otázce, kterou nám lidé často kladou. Odkud na svoje rozvojové programy vezmete peníze? Ano, chceme snížit rozsah daňových úniků a částečně se nám to daří, protože výtěžnost daní podle údajů ministerstva financí vzrostla o 16 % a úměrně tomu se omezil rozsah šedé nebo černé ekonomiky.

Chceme dosáhnout hospodářského růstu, jehož každé jedno procento na nových daňových příjmech přináší do státní poklady zhruba 7 miliard Kč. Ale toto vše jsou opatření, která se mohou realizovat pouze v střednědobém časovém horizontu.

Krátkodobá opatření jsou založena na tom, že se vzdáme iluze, že zde existují geniální čeští velkopodnikatelé, kteří vytřou zrak západnímu světu v tom, jak se dělá moderní bankovnictví, moderní průmysl, moderní doprava, nebo moderní ekonomika.

Naše banky se dostaly do hluboké krize a vykazují ztrátu, nikoli zisk. Co je horší, přejí se, aby tuto ztrátu kryl stát. A nejenom to. Díky kupónové privatizaci se zde vytvořil kafkovský uzavřený cyklus, kdy většina podniků byla vlastněna fondy, většina fondů byla vlastněna bankami a většina bank byla vlastněna státem a tomu všemu se po osm let po pádu komunismu hrdě říkalo privatizace.

Tento bludný kruh je zapotřebí rozetnout. A vy víte, že ve svém vládním programovém prohlášení se vláda zavázala, že privatizaci bankovního sektoru dokončí do konce roku 2000. Zatím měřeno pouze velkými bankami máme za sebou splněnu třetinu tohoto úkolu. Přečetl jsem si mnoho článků o tom, jak tato vláda nezvládne privatizaci Československé obchodní banky a jak dlouho to bude trvat. Ve skutečnosti to trvalo jen několik málo měsíců. Přečetl jsem si řadu článků erudovaných ekonomických analytiků, kteří prohlašovali, že cena za tuto banku bude maximálně 20 miliard. Kč. Ve skutečnosti byla 40.

Dovolte mi, abych se na 1 minutu odchýlil, ale jenom zdánlivě odchýlil od linie svého projevu, a abych vám sdělil, že v pravidelné soutěži, tuším, že deníku Mladá fronta, na nejlepší burzovní prognózu vedle těchto analytiků soutěží i opičák šimpanz jménem Fredy, který většinou burzovní prognózy vyhrává.

Chtěl bych vám ovšem sdělit, abych zcela jasně vyhranil své mínění o našich burzovních a obecně ekonomických analyticích, že pokud opičák Fredy tuto soutěž vyhrává, pak to není svědectví o inteligenci šimpanze. Je to svědectví o neinteligenci jejich opaku.

A nyní se již vracím k tomu, co pokládám za základní. Jak využít výnosů z privatizace. Vy dobře víte, že v minulosti bývalé vlády nalily více než 160 miliard Kč do sanace krachujících bank, které již dnes většinou neexistují. Nechci vás unavovat, ale chcete si poslechnout jeden krátký a smutný seznam? Banka Bohemia, AB banka, Eko Agrobanka, Kreditní a průmyslová banka a mnohé další a další bankovní ústavy, mnohé další a další vytunelované fondy a jestliže Marleine Dietrich zpívala "řekni, kde ty chyby jsou", já se ptám, "řekni, kde ty peníze jsou". Ale k tomu se ještě dostanu, až budu mluvit o akci čisté ruce.

V každém případě úkolem vlády a zámyslem vlády pro příští období, neboť tato zpráva je pouze zprávou za první rok a bude ještě doplněna vystoupením ministrů, především v těch oblastech, které se soustřeďují na činnost ve zprávě nezachycenou, tzn. na činnost posledních dvou měsíců, je zprávou za rok, ale cíle stanovené ve vládní programovém prohlášení i v legislativním plánu jsou na 4 roky.

Tato sněmovna obdrží dva návrhy zákonů. Jeden z nich se bude jmenovat zákon o fondu dopravy, druhý z nich se bude jmenovat zákon o fondu bydlení. Jak jsem již řekl naším cílem je využít výnosů z privatizace pro zvýšení, jak by řekl Keynes, sklonu k investicím, tzn. pro investice protékající těmito dvěma fondy a nikoli spotřebou.

Prosím, abyste uvažovali o tomto řešení naší ekonomické krize, neboť právě to je odpovědí na otázku, kde vzít peníze.

Dovolte mi, abych nyní již stručně v této části přešel k prioritám, které jsou nesporně významné, ale které přece jenom zařazuji až po prioritu týkající se oživení hospodářského růstu. První další takovou prioritou je decentralizace tohoto státu. Tato vláda jako první předložila této sněmovně koncepci reformy veřejné správy a já jsem velmi rád, že sněmovna přijala druhou ze tří nabízených variant, tj. variantu sloučení státní správy a samosprávy v jednotou veřejnou správu.

V září tohoto roku bude vláda projednávat komplex asi šestnácti zákonů, které následně pošle do sněmovny, které budou vymezovat návrhy kompetencí krajských samospráv, které budou vymezovat jejich finanční základnu, protože bez financí nelze žádné kompetence realizovat, a které mimo jiné se budou týkat i způsobu voleb do těchto krajských samospráv.

Onu základní změnu přitom vidíme nejenom v předpokládané postupné redukce státního aparátu, která by v roce 2003 měla vyvrcholit zrušením okresních úřadů, nevidíme ji pouze v unifikaci detašovaných pracovišť či ministerských dekoncentrátů, které dnes jako chobotnice prorůstají každý okres. Ale vidíme ji především v přiblížení rozhodování lidem, tedy v demokratickém principu. V tom, že když starosta žádá dotace na kanalizaci nebo na plyn, nebude muset leštit kliky pražských ministerských úředníků, tedy těch, kdo jsou jmenováni, ale bude se obracet k těm, kdo byli svobodně zvoleni ve svých krajích. Tato decentralizace, která v této sněmovně dlouho vázla na odporu některých poslanců proti přenosu kompetencí podle principů subsidiarity, je nyní skutečností a věřím, že již na podzim příštího roku budou v České republice volby do krajských samospráv. To je tedy druhý a velmi podstatný úkol, který vedle oživení hospodářského růstu musíme splnit.

Za třetí úkol považují za nejdůležitější zajištění sociální stability nebo - přejete-li si - sociálního konsensu. Tato vláda oživila jednání tripartity, která dlouhou dobu skomírala, tato vláda připravuje generální dohodu a věří, že se jí nakonec podaří dosáhnout i uzavření paktu sociální stability. Tato vláda více než jakékoli vlády předchozí komunikuje jak s reprezentanty zaměstnanců, tak s reprezentanty zaměstnavatelů.

V této souvislosti bych chtěl ovšem zdůraznit, že komunikace neznamená vydírání ať z té, nebo jiné strany. Velmi si vážíme spolupráce této vlády s odbory, ale chtěl bych jasně zdůraznit, že v České republice vládne vláda České republiky, nikoli odborové organizace. Jestliže například dochází k tomu, že se projevuje odpor vůči zastoupení zaměstnanců formou podnikových rad i tam, kde odborová organizace vůbec neexistuje, pak je to v rozporu s normami Evropské unie, které podnikové rady předpokládají.

Nechceme tedy v žádném případě omezovat kompetence odborů, ale na druhé straně tam, kde odbory neexistují, musí mít zaměstnanci právo na svoji důstojnou reprezentaci.

V sociální oblasti jsme rozšířili možnosti nejenom komunikace, což mnohé potěší, ale i možnosti zvýšení životní úrovně pro skupiny zaměstnanců veřejného sektoru, ať již jsou to policisté, ať již jsou to silničáři, ať již jsou to učitelé, lékaři ve státních zdravotnických zařízeních a další skupiny osob. Bylo to celkem 800 000 lidí, a i když to primárně nebylo naším cílem, vedlo to i k mírnému zvýšení domácí koupěschopné poptávky. Základním účelem tohoto opatření ovšem bylo zabránit úniku kvalifikovaných učitelů, policistů nebo dalších podobných profesních skupin z veřejného sektoru a myslím si, že toto opatření - byť opět velmi často kritizované - nakonec dosáhlo svého cíle.

Pokud jde o oblast, která se týká zahraniční politiky, chtěl bych jednoznačně zdůraznit prioritu této vlády, spočívající ve vstupu do Evropské unie. Není ani tak důležité, zda tam vstoupíme v roce 2003 nebo 2004. To konec konců určí sama Evropská unie na svém Helsinském summitu a my nebudeme mít jakoukoli možnost to fakticky ovlivnit. Mluví-li ovšem dnes někteří politici o tom, že bychom měli do Evropské unie vstoupit až v roce 2015 a že bychom se měli chovat podobně jako Turecko, chtěl bych jasně odpovědět, že toto v žádném případě není programem sociálně demokratické vlády. A to nikoli proto, že by v Evropské unii dnes měly sociálně demokratické vlády drtivou většinu, to se samozřejmě může za čtyři roky změnit při přirozeném střídání se politického kyvadla. Ale právě proto, že už dnes jsme historickou a kulturní součástí Evropy, že do evropské rodiny patříme a že jakýkoliv isolacionismus by se právě nám jako malé otevřené zemi nejvíce vymstil. To vůbec neznamená, že nebudeme bojovat za své národní zájmy. A myslím, že tato vláda to předvedla podstatně lépe než vláda minulá, která prohrála jablečnou válku, zatímco my jsme vepřovou válku vyhráli. Ale bojovat za národní zájmy neznamená bojovat proti Evropské unii, ale proti některým evropským byrokratům, kteří podle mého názoru představují spíše překážku reálné integrace než nástroj na její urychlení.

Rád bych skončil tím, co je rovněž velmi a velmi medializováno, a sice akcí "čisté ruce". Chtěl bych sdělit poslancům tohoto ctihodného sboru, že akce čisté ruce není míněna jako politická pomsta. Úzce souvisí s národním programem boje proti korupci, který vláda už asi před půl rokem schválila. Lidé, které budou v této oblasti stíháni, by neměli být posuzováni podle toho, jaké měli politické sympatie, nehledě na to, že většina z nich nikdy žádné politické sympatie patrně neměla, ale podle toho, jakých trestných činů se prokazatelně dopustili. Chtěl bych vám říci, že základním cílem akce čisté ruce není jenom majetkový prospěch, získaný případnou konfiskací majetku tunelářů. Základním cílem akce čisté ruce je vytvoření právního státu a vědomí, že ten, kdo v této zemi kradl, nakonec bude dostižen, že věřitel nebude znevýhodňován oproti dlužníkovi a že velký zloděj bude stíhán se stejnou, ne-li větší razancí jako zloděj malý. To je úkol, který nelze splnit za několik měsíců. A to je úkol, který musí mít vláda neustále na paměti nejenom proto, aby dostála svým závazkům daným občanům, ale právě proto, aby tato země byla zemí evropského typu, nikoli zemí úzké elity, která své bohatství získala podvodem a tunelováním.

Jsme si přitom vědomi obtíží, které nás provázejí ať již v nepružné práci policie, státních zastupitelství, a kdyby mě moje vrozená úcta k soudům nebránila v kritice soudního aparátu, připomněl bych jistý břidličný důl a nedávný rozsudek, kde miliardový podvod byl tolerován. V každém případě se domnívám, že i zde musíme mnohé změnit. A to nebudou personální čistky nahrazující příslušníky jedné politické strany příslušníky druhé politické strany, to by měly být - chcete-li použít tohoto termínu - čistky, které nahradí neschopné schopnými a nepoctivé poctivými. Je to nesmírně obtížný úkol. Mimochodem, právě dnes Poslanecká sněmovna učinila další krok k této nelehké a dlouhé cestě, když propustila do druhého čtení komplexní novelu občanského soudního řádu, která výrazně upevňuje postavení věřitele a která díky bohu výrazně narušuje postavení dlužníka. Jsme si přitom vědomi, že řada těchto procesů postupuje pomaleji, než bychom chtěli.

Závěrem - protože mám pro vás příjemné překvapení, rozhodl jsem se tuto padesátistránkovou zprávu nečíst, abych odměnil tuto sněmovnu za její neutuchající pozornost mému vystoupení - bych chtěl zcela upřímně poprosit všechny, kterým v této sněmovně záleží na osudu České republiky, aby s vládou spolupracovali. A vláda se stejně tak upřímně zavazuje, že bude velmi pozorně naslouchat námětům vycházejícím z této Poslanecké sněmovny včetně námětů kritických a bude usilovat o to, aby splnila i onu poslední větu svého programového prohlášení: aby předala Českou republiku v lepším, a já bych dodal podstatně lepším stavu, než ji sama zdědila.

Děkuji vám za pozornost.