Historie minulých vlád

Závěrem

Ústavní předpisy po listopadu 1989 nastolily demokratický pořádek. Naplňování Ústavy v celém právním řádu a zejména v jeho realizaci není však doposud uspokojivě dořešeno.

Zejména se dosud nezdařila transformace ekonomiky, která ještě ani neobnovila svou výchozí úroveň a rozpor mezi růstem a vnější rovnováhou nedostatečně konkurenceschopné ekonomiky vede k její setrvalé nestabilitě. Ta vyústila v současnou krizi, projevující se zejména i hlubokou destabilizací podniků a bank.

Společnost se polarizuje. Jen menšina obyvatel získala - zvýšila svou životní úroveň. Většina dosud ztrácí, dosud ani neobnovila svou výchozí životní úroveň. Nejvážnější je propad životní úrovně rodin s dětmi, který již přispěl k populačnímu zlomu.

Zvětšování rozdílů mezi ekonomickou úrovní jednotlivých regionů, životní úrovní jejich obyvatelstva a šancí na její zlepšení vede k postupnému poklesu důvěry obyvatelstva v příznivější obrat ve vývoji a tím i k ztrátě důvěry v úspěšnost prováděné transformace společnosti. Nedůvěra v budoucí vývoj pak sebou nese riziko sociální nespokojenosti. Výrazná ekonomická diferenciace dynamických a stagnujících regionů tedy může mít významný sociální destabilizační efekt.

Z nezdařeného způsobu privatizace a její "ochrany" před právem vznikl zcela nový druh hospodářské kriminality "ve velkém", "tunelování". Takové případy prorostly korupcí i do státního aparátu. Vytváří atmosféru celkové nedůvěry ve společnosti, jsou návodem násobícím i kriminalitu "v malém". Kdyby "špinavé ruce" nebyly zastaveny, mohl by stát prorůst mafií, jak se to již stalo v některých jiných zemích.

Úloha státu je ochromena a jsou podvázány rozhodující veřejné služby. To umožnilo i explozi kriminality, která jen z části je způsobena objektivními příčinami včetně otevření hranic. Zastarává a je ohrožena dopravní infrastruktura. Nadále zaostává zdravotní stav obyvatelstva za vyspělým světem - zejména střední délka života - navzdory explozi vynaložených nákladů. Skok v rozšíření vysokoškolského vzdělávání je z části promarňován jeho nevhodnou strukturou, propadá se učňovské školství, došlo k podlomení výzkumné a vývojové základny - "mozku" ekonomiky a společnosti.

V oblasti životního prostředí jsou stále nedostatečně uplatňovány principy udržitelného rozvoje. Rovněž nedostatečně je respektována podmíněnost dosahování ekonomických a sociálních cílů stavem životního prostředí. To se následně projevuje rozporem mezi silným vnímáním významu životního prostředí pro kvalitu života společnosti a menším významem, který mu dosud přičítají resortní koncepce.

Hlavní dlouhodobé příčiny současné hluboké strukturální krize ekonomiky a společnosti jsou v celkovém selhání přijaté strategie transformace, v podceňování úlohy státu v tržní ekonomice. Tato strategie liberalizovala zahraniční obchod okamžitě a asymetricky - více než vyspělé země vůči nám. Přesto odmítala mikroekonomickou politiku k podpoře konkurenční schopnosti podniků. Nezvládla systémové transformační přeměny - zejména privatizaci a vytvoření účinného právního prostředí a institucionálního rámce podnikání. Nedostatečně konkurenceschopné domácí podniky jsou vystaveny nerovné zahraniční konkurenci i nefunkčnímu domácímu tržnímu prostředí. Rovnováha byla obnovována převážně jen předávkovanou makroekonomickou restriktivní politikou, která je hlavní krátkodobou příčinou současné krize. Úloha státu byla podceněna i ve veřejných službách.

Na uvedené hlavní příčiny neúspěchu přijaté strategie transformace od počátku ve svých programových dokumentech upozorňovala jak politická opozice, zejména Česká strana sociálně demokratická, tak i řada nezávislých ekonomů. Po propuknutí otevřené měnové krize se staly předmětem sporů i uvnitř tehdejší vládní koalice a mezi vládou a ČNB. Jednotliví aktéři však zdůrazňovali zejména ty příčiny, za něž nesli odpovědnost ti druzí. Nadešel čas tyto příčiny posuzovat v komplexu.

Z této krize nevedou žádná dílčí opatření, ale jen zásadní změna hospodářské strategie, která by umožnila uvedené příčiny překonat.

Společnou střednědobou prioritou hospodářské politiky vlády i měnové politiky ČNB by měl být především obrat k růstu a součinnost k udržení vnější rovnováhy (resp. únosné míry nerovnováhy). Střednědobě musí přiměřenou část břemene v překonávání vnější nerovnováhy převzít aktivní mikroekonomická politika podpory konkurenční způsobilosti podniků. Dezinflační politika by měla být podřízena těmto hlavním prioritám.

Rozhodující součástí této politiky by měla být i finanční stabilizace mikrosféry a podpora její konkurenční způsobilosti výraznou mikroekonomickou politikou. Pro nejbližší střednědobé období by měl být páteří této politiky program souběžné revitalizace životaschopných klíčových podniků i bank.

Životně důležitým, akutním problémem české privatizace není její "rychlé dovršení" ve zbývajícím státním sektoru, ale náprava její nefunkčnosti ve formálně privatizovaném sektoru. V polostátním sektoru musí být prvním, okamžitým krokem aktivní výkon vlastnických práv státu, stejně jako posílení jeho úlohy ve veřejných službách a infrastruktuře.

Rozhodujícím předpokladem je však překonání právního a morálního marasmu, zastavení "špinavých" rukou velkozločinu, prorůstajícího korupcí do státní moci, postupné obnovení důvěry ve společnosti.

Obrat k takové politice vyžaduje celonárodní dialog přes hranice politických stran a bez ohledu na míru zavinění. Čas selhání by měl být i časem sebezpytování. Takový obrat není možný bez sociálního smíru a další trpělivosti lidí navzdory tomu, že tato strategie z velké části promarnila to nejcennější - důvěru lidí v tyto přeměny. Přístupy k této politice vytyčilo programové prohlášení vlády a konkretizuje je navržená střednědobá strategie našeho vstupu do Evropské unie.