Archiv zpráv minulých vlád

Stránka byla přesunuta do archivu

2. 2. 2012 14:00

Máme "luxus" svobodné volby

Česká republika na pondělním summitu EU odmítla přistoupit ke Smlouvě o rozpočtové unii. Předseda vlády Petr Nečas vysvětluje v článku pro Lidové noviny důvody českého postoje.

Premiér Petr NečasJe načase, abychom se začali zabývat otázkou, jakou podobu Evropské unie si přejeme a co od ní očekáváme. Zdá se mi však, že u nás na takovou debatu není nikdo připraven. Některé politické strany sice hlasitě navenek deklarují, že naše budoucnost je jen v jejím silném „jádru“, ale méně zřetelná je představa, jak si vlastně toto „jádro“ představují.

Evropská unie není žádným monolitickým celkem se stejnými zájmy a touhou po stejné míře integrace. Není například nezbytné nutit státy s liberálním modelem ekonomiky k jeho opuštění, pokud se tento model u nich ukázal jako únosný a udržitelný. Některé země mají hospodářství orientované na export, jiné táhnou ekonomiku domácí poptávkou. Každá proto bude proto mít v Evropské unii svoje specifické zájmy.

Právě proto je logické, že jednotlivé země mají zájem na různé míře nadnárodní spolupráce a v různých oblastech. Některé upřednostňují kompletní sjednocení daňových, penzijních i právních systémů, jiné usilují o větší spolupráci v zahraniční politice a jiné zase zdůrazňují spíše liberalizaci obchodu. Proto také volí různou míru integrace. Některé státy jsou členem měnové unie, jiné nikoli. Některé se účastní schengenské spolupráce, jiné ne. A tak bych mohl pokračovat dále. Zkrátka, každý si - tak jako z jídelního lístku - vybírá, čeho se bude účastnit a rozhodně neplatí, že vždy musíme sníst celé menu. Zvláště pokud nejsme pod časovým tlakem a můžeme se kdykoliv rozhodnout, že si dáme ještě další chod, pokud to uznáme za vhodné. Zachraňme vnitřní trh a otevřenost Evropy!

Jakkoli by měl mít každý právo zvolit vyhovující míru integrace, musí existovat společný základ. Tím je vnitřní trh Evropské unie, na jehož principu integrace od počátku stojí. V posledních letech se v návalu stále nových plánů, strategií a paktů na tento základ stále více zapomíná. Šedesát procent trhu se službami stále není liberalizováno. Digitální jednotný trh je roky pouhou ideou. V mnoha sektorech stále bují tvrdé ochranářství. Důvod je prostý: strach některých evropských států své trhy otevřít konkurenceschopnějším službám třeba právě z České republiky. Přitom právě funkční vnitřní trh je pro nás naprostou prioritou! Ekonomicky nám přinese mnohem více, než všechny vznosné plány hospodářské centralizace.

Bohužel se zdá, že namísto rozvoje vnitřního trhu se do Evropy vrací duch protekcionismu. To platí nejen uvnitř Unie, ale i v jejím vztahu vůči světu. Zatímco zbytek světa se vzájemně otevírá a čile obchoduje, mnozí evropští státníci se zjevně inspirují severokorejskou teorií „ču-čche“. Nejraději by Evropu izolovali jako celek od zbytku světové ekonomiky a učinili jí zcela soběstačnou, žijící pouze z vlastní nabídky a poptávky. Není divu, že Evropská unie stále více rezignuje na svou přítomnost na asijských trzích a ekonomických summitech. Že ponechává místo Spojeným státům a Rusku a sama se uzavírá do sebe.

Tento přístup je jistě prospěšný pro státy, které nejsou závislé na exportu a mají vždy jistotu, že jejich hospodářství bude žít z domácí poptávky. Pro Českou republiku, naprosto závislou na vývozu, je to však zničující strategie. Naším cílem naopak musí být podpora exportu i mimo Evropskou unii, do klíčových světových ekonomik.

Naším zájmem je stabilní eurozóna Je samozřejmě jasné, že v tuto chvíli se Evropská unie musí zabývat krizovým managementem. I když jsme dluhovou krizi nezavinili, a to ani nepřímo - tedy vytvořením eurozóny v současné, zjevně nefunkční podobě -, musíme mít zájem na jejím vyřešení. Koneckonců jsme na stabilitě eura závislí.

Jestliže si každý stát může zvolit míru integrace, platí také, že musí nést všechny související důsledky svého rozhodnutí. Pokud chce někdo vstupovat do měnové unie, musí počítat s tím, že měnová unie může fungovat jen jako federální celek. V současnosti nemá eurozóna na vybranou: buď se rozpadne (což si jistě nikdo nemůže vážně přát) nebo se posune směrem k federálnímu ekonomickému útvaru.

Smlouva o rozpočtové unii je zásadním krokem na této cestě. Státy se jí vzdávají práva na svobodné hlasování v Evropské unii v podstatných tématech týkajících se rozpočtu a zbavují se tím části své suverenity.

Zavazují se podávat i proti své vůli žaloby na jiné státy. Zavazují se společně koordinovat své další zadlužování. To jsou všemílové kroky směrem k federalizaci eurozóny.

Absurdní kritéria fiskální odpovědnosti Ovšem otázkou je, zda samotná ekonomická podstata nové rozpočtové smlouvy odpovídá tak výrazné rezignaci na vlastní svrchovaná práva. A zde bohužel platí, že nikoli. Pokud již státy rezignují na svobodu hlasovat dle vlastního uvážení, proč jen tam, kde je překračován nadměrný schodek, ale nikoli tam, kde je překročen celkový limit dluhu 60 procent HDP? Není to absurdní?Vždyť jádrem problému nejsou samotné schodky (jakkoli k němu vedou), ale celková výše zadlužení společně s nedostatečnou výkonností ekonomiky! Tento problém smlouva vůbec neřeší. Kritéria, která nastavuje, zůstávají dokonce daleko za rámcem toho, co bylo již dříve v Unii schváleno a dohodnuto. Ponechávám také stranou, že smlouva se zabývá jen fiskálními restrikcemi. Ty jsou sice nutné, ale zdaleka ne dostačující. Potřebná jsou především opatření podporující růst a konkurenceschopnost, a na ta se zapomíná. Verbální deklarace přijatá na Evropské radě byla v tomto směru jen plácnutím do vody.

Dohodnutá rozpočtová smlouva je tedy zásadním krokem k federalizaci z hlediska svých procedur, ale současně vůbec neřeší skutečnou podstatu současných problémů. To je bohužel asi nejhorší z možných kombinací, které se nabízely. Přesto zcela chápu státy eurozóny, že ji nakonec odsouhlasily. Státy, které platí na ty druhé v nekonečných záchranných balíčcích, potřebují alespoň optický bič na ty druhé.

Referendum je nutná podmínka přijetí rozpočtové smlouvy Klíčovou otázkou pro Českou republiku nyní je, jak se v této situaci máme zachovat. Máme sice závazek přijmout euro, ale přijatý za zcela jiných podmínek, které dnes již neplatí. Přijetím rozpočtové smlouvy bychom dali nejen souhlas s posunem eurozóny směrem k budoucí fiskální federaci, ale i s tím, že se sami tohoto projektu chceme nadále i za tuto cenu účastnit. A to jsou dvě zcela odlišné věci. Uznávám, že euro přežije jen tehdy, pokud se eurozóna stane fakticky federací. Dokonce uznávám, že přijetí eura má smysl jen za této podmínky, neboť přistupovat k nefunkční měnové unii by bylo absurdní. Ovšem klíčová otázka je, zda za těchto nových podmínek skutečně euro přijmout chceme a kdy.

Právě proto jsem dal jasnou podmínku, za jaké bych vůbec byl - v rámci kompromisu - ochoten se ke smlouvě případně připojit, i když ji považuji po věcné stránce za špatnou a neefektivní. Touto podmínkou je dohoda o přijetí eura referendem. Teprve případným schválením přistoupení k euru v referendu by začala tato smlouva platit i u nás. Není to ovšem požadavek nějakého křídla v ODS, která je v této věci jednotná, ale mimo jiné podmínka daná v programovém prohlášení vlády. Přenos dalších národních kompetencí na celoevropskou úroveň nelze ignorovat, a už vůbec ne nedůstojně bagatelizovat. Demokratický deficit v Evropské radě Je nutné uvést, že k odmítnutí smlouvy na summitu mne vedlo i velmi zásadní znepokojení nad fungováním summitů jako takových. Na jednání dostali předsedové vlád finální text s velmi podstatnými změnami dojednanými v kuloárech s tím, že se účastníci summitu musí okamžitě rozhodnout, zda se k němu politicky zavážou. Bez času na rozmyšlenou, na zanalyzování, na projednání s experty, s vládou nebo s kýmkoliv.

Nejsem absolutním monarchou 18. století, abych se za celou zemi rozhodl několik minut poté, co vidím změněný text, zvláště pokud u nás zatím není dohodnut způsob jeho ratifikace. Ostatně ratifikace nebude snadná ani v některých dalších evropských zemích, včetně Francie.

Musím zdůraznit, že jsem formou jednání Evropské rady v poslední době velmi zklamán. Stejně jako mnozí další kolegové - premiéři, kteří to možná neřeknou tak nahlas. Přípravné dokumenty jsou dodávány na poslední chvíli, dny a hodiny před jednáním. Nelze se tvářit, že je to normální způsob projednávání takto závažných materiálů, na které lze podle mnohých zřejmě nahlížet pouze jediným možným způsobem. To by zakládalo nedobrý vývoj nejen dnes, ale i do budoucna. Ke smlouvě můžeme přistoupit později Je pravda, že kromě mne a britského premiéra ostatní - většinou se skřípěním zubů - nakonec řekli své „ano“. Ovšem musíme vzít v úvahu specifickou situaci různých států. U zemí eurozóny byla podpora předem pochopitelná. Mezi nečleny eurozóny má pět států poněkud svázané ruce s ohledem na to, že jsou či byli nedávno příjemci cizí pomoci vzhledem ke své rozpočtové situaci. My jsme naopak mezi státy, které nyní masivně finančně pomáhají ostatním, včetně eurozóny. Můžeme si proto dovolit jistý „luxus“ svobodného rozhodování, na rozdíl od mnoha jiných.

V rámci těchto zbývajících pěti států mají ovšem dva (Dánsko a Velká Británie) trvalou výjimku z eura a vědí, že smlouva se na ně tak jako tak vztahovat nebude. Dánové a Švédové již mají dohodnutá referenda o přijetí eura. Takže před dilema jsme byli postaveni hlavně my a Poláci. A Polsko se přes původní deklarace nakonec rozhodlo jinak než Česká republika, každý stát z jiných důvodů.

Musím ještě uvést, že se nepodařilo prosadit běžnou účast států se závazkem přijmout euro na summitech eurozóny. Nadále platí, že tato účast bude výjimkou vázanou jen na některé summity, a podmíněnou ratifikací. U České republiky by tak první teoretická možnost pozvánky na summit tak jako tak nastala až za rok, neboť dříve nepřipadá dokončení případné ratifikace v úvahu.

Důležité je, že se našim vyjednavačům podařilo změnit smlouvu v poslední chvíli tak, aby bylo možné k ní přistoupit kdykoliv později. Zatím z jejího přijetí pro naše občany prospěch nevidím. Na periferii nás však tento krok rozhodně neodsune, toho se není třeba obávat. Stejně jako nedostane do středu dění všechny státy, které se na smlouvě podílejí. Na druhé straně je možné, že se smlouva bude v budoucnu dále vyvíjet a měnit. Doufejme, že k lepšímu.

Komentář premiéra byl zveřejněn v Lidových novinách dne 2. února 2012.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter