Poučení pro dnešní složitý svět

Když jsem v minulých dnech navštívil Mauthausen nebo třeba Javoříčko, mluvil s bojovníky od Stalingradu, Tobruku, Sokolova nebo Dukly, uvědomoval jsem si znovu a znovu, že žádná slova nemohou být dost silná, aby popsala hrůzy druhé světové války.
Výročí jejího konce nám všem v těchto dnech dává příležitost znovu si pokorně připomenout příčiny jejího vzniku, kořeny nástupu režimu absolutního zla, děsivé osudy statisíců obětí bojů a nacistické vyhlazovací mašinérie, jež zuřila na okupovaných územích.
Sedmdesát let od konce druhé světové války máme naštěstí stále ještě možnost poslechnout si vyprávění a autentická svědectví těch, kteří ve válce bojovali, kteří v odboji a na východní a západní frontě zachránili čest a osud našeho národa, hrdiny a válečné veterány, kterým patří naše trvalá úcta a naše poděkování. Československo přišlo o více než tři sta tisíc občanů. Nacisté během protektorátu plánovitě zabili stovky tisíc židovských spoluobčanů, vyhlazovali české Romy, do poslední chvíle vraždili po stovkách a tisících české demokraty a vlastence. V koncentračních táborech umíraly celé rodiny, včetně malých dětí, které se ani nemohly nijak provinit proti nacistickému režimu.

Bylo to pro nás osvobození

Považuji proto za nezpochybnitelné, že pro Čechy i Slováky znamenal konec války v květnu 1945 osvobození a vítězství. Vítězství znamenalo přežít s nadějí na lepší život v míru. Konec druhé světové války pak v celé střední Evropě, včetně Německa, znamenal osvobození od nacistického teroru.
Je důležité odmítnout snahy znovu překreslovat historii a interpretovat rok 1945 nikoliv jako osvobození od nacismu, ale jen jako jakousi jinou formu okupace. Je absurdní pokoušet se dívat na události jara 1945 optikou nacistických pohlavárů, obklíčených v Hitlerově bunkru a blouznících o společném boji se západními spojenci proti bolševismu. Alternativou k vítězství antihitlerovské koalice totiž bylo fyzické vyhubení našeho národa. Ještě v dubnu a květnu se v Čechách a na Moravě hromadně popravovalo a vypalovaly se vesnice.
Bagatelizace a zpochybňování zásluh těch, kteří nás za cenu desítek tisíc obětí ve vlastních řadách osvobozovali, znamená také bagatelizaci a zpochybňování útrap a škod, které válka způsobila. Znamená to v konečném důsledku i relativizovat nelidskost nacistického režimu. Pro ty, kteří válku přežili a na osvobození se podíleli, to znamená neúctu k jejich životnímu zápasu a utrpení.
O tom, co je to svoboda, v květnu 1945 nikdo nepochyboval – a zejména ne ti českoslovenští občané, kteří pod hrozbou nejvyšších obětí aktivně pracovali doma či v exilu na osvobození celých dlouhých šest let.

Padlí vojáci za Putina nemohou

Význam a zásluhy Rudé armády na porážce fašismu a osvobození Československa nelze umazávat z historické paměti jen proto, že jsou dnes méně vhodné do aktuální politické rovnice probíhající krize na Ukrajině. Padlí sovětští vojáci nemohou za dnešní nepřijatelnou politiku Putinovy vlády. Jejich oběti si zaslouží naši trvalou úctu.
Dějiny střední a východní Evropy se nedají vyprávět pozpátku. A i když po válce zvítězilo pojetí tolerovaných či nedotknutelných sfér vlivu jednotlivých vítězných mocností a my se ocitli ve sféře Sovětského svazu, nelze rozhodně pominout vliv nás Čechů samotných na způsob nástupu a krutou podobu komunistického totalitního režimu. Včetně jedné z jeho nejostudnějších kapitol, k níž patřilo pronásledování a věznění nekomunistických antifašistů a vojáků, kteří bojovali za naši svobodu na západní frontě.
Navzdory celé řadě problémů, krizí a napětí zejména během studené války a rozpadu některých států, prožila Evropa posledních sedmdesát let bez velkého válečného konfliktu. To, že máme mír, není náhoda, ale jde o důsledek správné politiky, poučené z příčin druhé světové války a založené na smíření, potlačení nacionalismu a zahájení integrace našeho kontinentu.
Druhá světová válka byla důsledkem zásadního selhání tehdejší politiky. Příčinou tohoto selhání byla do značné míry paradoxně snaha se válce vyhnout. Vítězné státy se Německa poraženého v první světové válce bály. Místo toho, aby hledaly cesty k usmíření a politické i hospodářské spolupráci, chtěly poražený stát udržet na kolenou.
Řada obyvatel Německa to brala jako ponížení. A bylo chybou mezinárodní politiky, že umožnila Hitlerovi pocit ponížení proměnit v podporu pro jeho válečné plány. Bylo chybou domnívat se, že politika usmiřování změní agresivní Hitlerovy ambice. V důsledku Mnichova se zlo stalo jen drzejším a silnějším. Na konci všech těchto chyb byla ničivá světová válka, jež přišla pouhých dvacet let po té předcházející.
Nikdo si před vypuknutím konfliktu neuměl představit, že oběťmi války nebudou jen statisíce lidí na frontách, ale že cílené mechanizované vraždění připraví o život milióny lidí v zázemí – v koncentračních táborech, ve vypálených obcích po celé okupované Evropě, při kobercových náletech, jejichž ničivost patří mezi hrůzné nové zkušenosti právě druhé světové války. Nakonec se to vše stalo hrůznou realitou dlouhých šesti válečných let.
Počínaje rokem 1945 svět začal budovat systém, který by opakování války zabránil. Jeho efektivitu silně čtyřicet let brzdila studená válka, přesto se v Evropě podařilo začít vytvářet politický systém, z něhož dnes profituje také naše země. Mám na mysli Evropskou unii.
Místo nového pokoření byla Německu nabídnuta hospodářská pomoc, místo konceptu permanentně se svářících národních států se Evropa vydala cestou spojování zájmů, smazávání hranic, sociálního pokroku, společných hodnot i společného obchodního prostoru.
To vše se ukazuje jako zatím nejlepší prevence vzniku válečného konfliktu v celé historii evropské civilizace. Evropa, jejíž jsme dnes už naštěstí plnohodnotnou součástí, se dokázala poučit ze strašlivé zkušenosti první poloviny dvacátého století.
Právě tento klíčový přínos evropské integrace bychom si měli v těchto dnech připomínat stejně silně, jako památku válečných obětí a statečnost bojovníků za svobodu a porážku nacismu. Podobně tak jako ve třicátých letech jsou totiž kolem nás politici a politické síly, které znovu staví na nacionalismu, populismu, nesnášenlivosti, rozeštvávání lidí na základě jejich původu či rasy.
Budují, zatím prostřednictvím voleb, svou politickou moc na nenávisti a strachu. Hovoří o tom, že integrace selhala, že Unii je třeba rozpustit a Evropa by se měla v zásadě vrátit ke konceptu národních států. Pevně věřím, že lidé tuto nebezpečnou a chybnou úvahu odmítnou a že nebudeme odsouzeni k tomu, abychom opakovali smutné etapy naší historie, jež si právě v těchto květnových dnech připomínáme.

Předseda vlády ČR Bohuslav Sobotka, Právo, 12. května 2015, str. 8