Aktuálně

5. 10. 2016 19:58

Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotky u příležitosti výročí 80. narozenin prezidenta Václava Havla

Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotky u příležitosti výročí 80. narozenin prezidenta Václava Havla, 5. října 2016 v Rudolfinu.
Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotky u příležitosti výročí 80. narozenin prezidenta Václava Havla, 5. října 2016 v Rudolfinu.
Předseda vlády Bohuslav Sobotka se dnes zúčastnil v pražském Rudolfinu koncertu, který byl věnován výročí nedožitých 80. narozenin prezidenta Václava Havla. Po slavnostním zahájení a projevech hostů byla na programu Symfonie č. 9 e moll Z Nového světa skladatele Antonína Dvořáka v podání České filharmonie pod taktovkou dirigenta Semjona Byčkova. Premiér ve svém projevu ocenil osobnost a přínos bývalého českého prezidenta Václava Havla.

Vážená paní Havlová, vážení ústavní činitelé,

vážené dámy, vážení pánové,

uplynulo osmdesát let ode dne, kdy se narodil, a pět let od chvíle, kdy odešel první prezident České republiky a jedna z nejvýraznějších osobností, které se podílely na formování nové tváře našeho státu a společnosti po sametové revoluci.  Nedožité osmdesáté narozeniny Václava Havla jsou i příležitostí pro zamyšlení, co do naší společnosti přinášel a co symbolizoval. Toto výročí se odehrává ve chvíli, která klade před naše euroatlantické západní společenství zásadní výzvy – ať už v souvislosti s bezpečnostními hrozbami, s ekonomickou prosperitou, migrační krizí či s udržením demokratického charakteru politiky v souboji se snahou o její oligarchizaci.

Václav Havel ve svém památném projevu v americkém Kongresu říkal, že „žijeme ve zvláštní době. V době, kdy se tvář lidského světa najednou mění takovou rychlostí, na kterou jsou krátké všechny dosud známé politologické tachometry.“ Ne, dnešní situace není srovnatelná s rokem 1990. Je ale zřejmé, že cosi z té turbulence, o které Václav Havel tehdy hovořil, v našich společnostech znovu ožívá. V sázce je mimo jiné to, zda zůstaneme otevření, nebo se uzavřeme světu a sobě navzájem. Jestli se budeme izolovat, nebo spolupracovat s ostatními národy. Jestli budeme liberální, nebo autoritářskou společností. Havlova teze o pravdě a lásce se stává v tomto dělení ukazatelem směru a do jisté míry i měřítkem.

Jak tedy na Václava Havla vzpomenout? Především jako na politika věrného masarykovskému étosu humanity a demokracie. Je potřeba si připomenout, že jsou to principy, na kterých je náš stát od počátku budován. V naší moderní historii bylo několik momentů, které daly celému světu znatelně pocítit, jak moc si Češi a Češky těchto hodnot váží – včetně Pražského jara, působení disentu a Charty 77, a v neposlední řadě událostí roku 1989. Vždy to byly demokratizační snahy. Vždy šlo o to proměnit náš stát směrem k lepšímu, směrem k otevřenosti vůči svým občanům.

S tím souvisí také význam Havlova odkazu jako aktivního bojovníka za svobodu a demokracii. V každém okamžiku naší historie bylo zásadní ozvat se, postavit se za svou věc, i když to pro některé v té chvíli znamenalo riziko pronásledování, útlaku a nesvobody. Přesto Václav Havel, podobně jako řada dalších osobností, neváhali toto riziko podstoupit. Václav Havel si byl vědom, že ideály přestávají být důvěryhodné, pokud v jejich jménu nebude nikdo jednat a pokud je nikdo nebude hájit. Svou domácí i zahraniční politiku proto koncipoval tak, aby v jejím výrazu vždy bylo možné najít ideály lidských práv a demokracie.

Nepochybně si byl vědom soudobých či budoucích kontroverzí, které to vyvolá. Myslím si, že to, co je u něj občas nazýváno naivním idealismem, byla ve skutečnosti mimořádně zodpovědná snaha udržet humanistické ideály jako cíle, ke kterým je možné aktivně mířit. Naše směřování na Západ, do Evropské unie a NATO, je tedy směřováním právě za humanistickými hodnotami, ne jakýmsi pragmatickým přichýlením se k silnějšímu. Ostatně platí, že zneužití síly vede k násilí, teroru a mafiánství. I v tom je Havel cenným mementem – dával přednost jednání a dohodě před silovým řešením, ale současně hájil zásadu, že zlu je třeba čelit.

Při odhalování pomníku T. G. Masarykovi v Olomouci 7. března 1993 řekl: „Jako ti, kteří se kdysi stali obětí hanebného mnichovského ústupku násilníkovi, musíme přece vědět lépe než kdo jiný, že před zlem se nesmí ustupovat, byť by nebylo pácháno přímo na nás. Naše lhostejnost k jiným může mít ostatně jediný možný následek: lhostejnost jiných k nám.“

Václav Havel na úvod svého projevu v Kongresu mluvil o svém překvapení, že změna proběhla tak snadno a že je takřka ze dne na den prezidentem země, která směřuje k demokracii, tržní ekonomice a suverénní zahraniční politice. Dnes bychom se možná podobně mohli zamýšlet, proč je v současnosti o dost těžší hovořit jeho jazykem. Odpovědí na tuto otázku musí být jednoznačné hodnotové vymezení. Za demokracii a svobodu musíme i dnes aktivně bojovat, jsou tím, co nás spojuje s vlastními dějinami, s našimi spojenci a s naším kulturním prostorem.

Ustupování z pozic nebo chytračení ve vlastní prospěch rozhodně není cesta k úspěchu. Jak řekl Václav Havel ve svém salcburském projevu v roce 1990: „Domnění, že lze beztrestně prokličkovat historií…, patří k tradičním středoevropským bludům. Pokouší-li se o to někdo, škodí sobě i svým spoluobčanům.“ Mějme toto memento na vědomí každý den, když čelíme nesnadným výzvám, které před námi stojí.

Bohuslav Sobotka, předseda vlády ČR

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Fotogalerie

Související zprávy

Fotogalerie [F] fotogalerie