Projev předsedy vlády na Národním konventu o EU

Děkuji, hezký den,

jak jsem tady v těch posledních minutách sledoval zápas s mikrofonem a ozvučením, tak musím říci, že bychom neměli samozřejmě zapomínat na technické aspekty našeho členství v EU a měli bychom jim věnovat dostatečnou pozornost, ale k tomu se ještě možná dostanu.

Vážené dámy, vážení pánové,

přeji hezké dopoledne. Dnes jsme se sešli proto, abychom slavnostně, formálně a oficiálně zahájili debatu o tom, jak využít naše členství v EU, jaký smysl bychom měli dát jako Češi našemu členství v EU, co bychom si s ním měli počít do budoucna a jak bychom se měli podílet na dialogu s ostatními evropskými zeměmi. Nutně se musím vrátit alespoň na chvíli do minulosti. Nebojte se, že bych se tady snažil historizovat, ale na chvíli si to neodpustím. Za malou chvíli si připomeneme 25. výročí Listopadu 1989. Letos jsme si připomenuli deset let členství v EU, a když jsme v roce 89 dospěli ke změně režimu, tak jedno z hesel, se kterým tehdy kandidovalo OF v prvních svobodných volbách v roce 1990, se jmenovalo „Zpátky do Evropy“. Tehdy to pro nás byl cíl, tehdy to byla ambice. Zbavili jsme se totalitního režimu, ale zůstali jsme ve střední Evropě a nebyli jsme ani členy EU, ani členy NATO. Jsem rád, že tehdy hlavní politické síly a tehdejší politická reprezentace udělala správné strategické rozhodnutí a myslím si, že lidé to také tak chtěli, protože heslo „Zpátky do Evropy“ mělo silnou podporu veřejnosti. Kvůli složitým dějinám ve 20. století jsme se bohužel vyřadili z prostoru a z proudu, do kterého jsme vždy historicky patřili. Za pár let si budeme připomínat i výročí Karla IV. Vždy jsme patřili na západ, patřili jsme do nejvyspělejší části Evropy a během 20. století nás z toho bohužel velmi silně vytrhly dva totalitní režimy.

Evropu, v kontextu toho, co jsme tady prožívali a prožili, pokládám za bezpečný přístav. Vstup do EU nám poskytl určitou míru jistoty a stability. Když jsme se pak podívali na Balkán a tamní války, které byly po rozpadu Jugoslávie, když se dnes podíváme na východ, na geopolitický střet, který probíhá na Ukrajině, tak nám členství v EU garantuje minimální stabilitu a alespoň minimální prosperitu.

Konvent by měl být o tom, abychom diskutovali a pokusili se diskuzi maximálně rozšířit do jednotlivých pater české společnosti, abychom diskutovali o tom, jak budeme zacházet s tím, čeho se nám dostalo před deseti lety, co jsme si před deseti lety vybudovali, vybojovali a co jsme si odpracovali v rámci vstupu do EU. Teď máme možnost sedět za jedním jednacím stolem s ostatními 27 členskými státy EU a vést dialog jako rovnoprávný členský stát EU a ovlivňovat jeho budoucnost, protože diskuze o našem členství v unii je současně i diskuzí o budoucnosti celé EU. My jsme EU. A jestliže máme debatovat poctivě a otevřeně, tak je potřeba se také vypořádat s tím, co tady často slyšíme. Nejenom u nás, používá se to ve všech členských státech, se začne mluvit o zlém Bruselu, který něco členským zemím vnucuje, když se nehodí kompromis, na který musela vláda přistoupit a trochu se za to stydí před vlastními občany, nebo když se nehodí něco, co bylo dohodnuto v Evropě. Opravdu se někdy stane, že se EK utrhne ze řetězu a vykládá si závěry Evropské rady extenzivním způsobem, u většiny klíčových rozhodnutí je ale Evropská rada a tím pádem všechny hlavy evropských států, které musí dát palec na rozhodnutí EU. EU jsme my, ovlivňujeme naším postojem Evropu a logicky ovlivňujeme i budoucnost ostatních členských států EU. Byl bych skutečně pro to, aby debata nebyla formální, aby byla maximálně poctivá, otevřená a abychom zhodnotili to, jak jsme si deset let počínali jako členská země. Určitě přijdeme na to, že jsme ledacos nevyužili, ledacos zanedbali, na ledacos jsme zapomněli, ale máme šanci to napravit v příštích letech a chci deklarovat za Vládu ČR, že budeme přistupovat k našemu členství v EU pozitivně. Nevnímáme ho jako hrozbu, ale jako příležitost. Buď jí využijeme, nebo tu schopnost jako Češi mít nebudeme.

Rád bych udělal pár poznámek k tomu, jak vypadá Evropa, jak by se měla vyvíjet a jaké jsou důležité otázky, které jsou před námi. Budu do toho také trochu zaplétat svoji osobní zkušenost, kterou mám s Evropou z doby, kdy jsem byl buď ministrem financí, nebo z posledních deseti měsíců, kdy mám tu čest reprezentovat ČR ve strukturách EU. Pokládám za důležité, abychom udrželi tuto fantastickou integrační strukturu, protože jde o unikátní projekt v celých evropských dějinách. Ještě nikdy se nepovedlo dát Evropu takto dohromady, a proto je strašně důležité, aby se v Evropě dodržovala pravidla. Pokud se dohodneme a pokud má Evropa 28 členských zemí a má fungovat, tak musí být pravidla respektována. Zkušenost hovoří o tom, že když byla snaha hledat politická řešení a pravidla obcházet nebo na ně zapomínat, tak na to Evropa vždy doplatila. Zažil jsem situaci, když jsme s údivem zjišťovali, jak fungoval řecký statistický úřad, a Evropa s údivem zjišťovala, jak byla krmena falešnými údaji o řecké ekonomice. Tohle se nemělo stát. Zažil jsem situaci, kdy velké členské státy dostávaly výjimky z plnění Paktu stability a růstu a na malé členské státy typu Portugalska byla přísnost. To se nemělo v Evropě stát. Před několika dny jsem zažil debatu, která pro mě byla obzvláště nepříjemná. Byla to debata o tom, že některé členské země mají povinnost na základě přehodnocení výše jejich HDP zaplatit více do evropského rozpočtu a že některé mají dostat více z evropského rozpočtu. Zažil jsem debatu, kde je tato věc, která byla nastavena, dohodnuta a je součástí evropských pravidel, některými velkými evropskými zeměmi zpochybňována. Tohle je věc, která by se stávat neměla. Dodržování pravidel je něco, co stmeluje Evropu. Když mluvím o dodržování pravidel, tak potřebujeme mít silnou EK.

Silnou EK a pokud možno nezávislou EK. Teď jsme zažili to, co zažíváme každých pět let, a to vzrušující debatu o českém eurokomisaři a o tom, jaké bude mít portfolio, nebo co je a co není dobré pro ČR. Chci se teď trochu oddělit od debaty o portfoliu, jestli je pro nás užitečné nebo není. Pro nás je především důležité, abychom měli silnou a nezávislou EK. Nejsme největší evropský stát, patříme ke středním evropským státům, někdo by možná řekl i k menším evropským státům, ale já říkám ke středním evropským státům. Pro to, aby Evropa nebyla místem, kde se domlouvají ti velcí a malí pro to jen zvedají ruku, potřebujeme mít jasnou autoritu, která bude hájit dodržování pravidel a bude schopna podporovat nalezení kompromisu v rámci celé EU. Silnou EK. To, co udělal Jean-Claude Juncker, jak si pohrál s nominacemi, jak si pohrál s kompetencemi, jak velmi často udělal přesný opak toho, co si jednotlivé členské země přály, pokud jde o kompetence jejich komisařů, včetně ČR, to si myslím, že byl promyšlený krok. A ačkoliv se nám to vůči ČR nemusí líbit, tak to byl správný krok, protože dal jasně najevo, že EK není něco, co by podléhalo vůli jednotlivých členských států, ale je to něco, co má být odděleno. Když si jednotlivé země přály nějaké portfolio pro své komisaře, tak většinou dostaly úplně něco jiného, nebo přesný opak. Místopředsedy komise také nejsou zástupci největších států EU. To, co udělal Juncker, byť se mi to nemusí příliš líbit a rozhodně jsem z toho ve vztahu k ČR nadšený nebyl, tak ve vztahu k tomu, aby tady byla silná komise, to udělal dobře. To, co potřebujeme, abychom se v Evropě cítili dobře, aby to pro nás mělo smysl, je i hájení zásad, na kterých Evropa vyrostla, které jsou součástí evropské integrace. Je to onen volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb v rámci EU a dobré fungování vnitřního trhu, a to ve všech aspektech.

Určitě i tohle není samozřejmost. I tady budeme muset o tom vést debatu, bojovat se snahami omezovat volný pohyb osob a snažit se chránit některé části proti konkurenci ze zahraničí. Koneckonců tyto debaty si prožíváme i tady doma, z hlediska vůle vlády a občanů hledat ochranářská opatření, která by ochránila domácí firmy, domácí průmysl a domácí zemědělství před konkurencí ze zahraničí. Pro ČR je klíčové, aby tyto svobody, na kterých je EU založena, skutečně v praxi reálně v celé EU fungovaly. Když mluvím o těchto svobodách a o tom, že je pro Evropu důležitý volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb, tak musím zmínit samozřejmě i rizika, se kterými se Evropa nebyla schopna úplně dobře vypořádat. Mluvím o sociálním a daňovém dumpingu, protože toho, co se v Evropě rozjelo v minulých letech, jsme se také bohužel z části zúčastnili. Na jedné straně je snaha přilákat zahraniční kapitál snížením daní, což krátkodobě funguje, z dlouhodobého hlediska vždy investora začne zajímat, jestli v té zemi kromě nízkých daní také dobře fungují soudy a jestli je tam kvalitní kvalifikovaná pracovní síla. Z dlouhodobého hlediska tedy daňový dumping nefunguje, krátkodobě určitě může být účinný. V Evropě jsme spolu vedli a ještě pořád vedeme daňovou soutěž. Nevím, jestli je to úplně dobře, pokud se někde podsekávají veřejné rozpočty tím, že se vede daňová soutěž a současně si tytéž země potom nárokují peníze z evropských kohezních fondů. Byť jsme země, která je zatím čistým příjemce a která má o něco nižší daně, tak daňový dumping není cesta k budoucí prosperitě Evropy. Stejně jako není cesta k budoucí prosperitě Evropy to, že máme v Evropě daňové ráje. To vidím jako jednu z největších chyb, ke které došlo. To, že v Evropě je řada zemí, které fungují, ať už se o tom mluví otevřeně, nebo ne, jako daňové ráje. Dohnalo to teď i předsedu EK Jeana-Clauda Junckera, který byl řadu let premiérem a současně i ministrem financí Lucemburska. Je to malá země a tyto dvě funkce byly efektivně spojeny. A Lucembursko, jak se teď ukázalo, uzavíralo specifické smlouvy s cílem přilákat firmy, aby si vybraly tuto zemi za své sídlo. V rámci Evropy by daňové ráje typu Kypru a dalších zemí, fungovat neměly.

To, co funguje v Evropě a je důležitým tmelítkem, klíčovým stavebním kamenem a musí fungovat i do budoucna, je otázka solidarity. V ČR, když mluvíme o solidaritě v EU, si logicky musíme vzpomenout na kohezní politiku a na fondy EU. Diskuze se teď trochu láme, protože jsme skončili období, které následovalo po vstupu do EU a čeká nás debata ve společnosti, která bude podle mého názoru velmi peprná, tedy zda jsou evropské fondy ve skutečnosti příležitost nebo jestli je to už spíše hrozba. Bavím se o pravidlech, bavím se o auditech, odvodech, penalizacích, korekcích, o tom, co se odehrává z hlediska nakládání s prostředky z evropských fondů. ČR s tím neměla úplně dobrou zkušenost. To, že jsme museli přenastavovat auditní systém během toho období samo o sobě vytvořilo velký problém. Když mluvím se starosty a dalšími představiteli samospráv, tak řada z nich říká „já budu možná nejradši, když evropské peníze nebudu vůbec potřebovat“. Otázka byrokracie a nejistoty z hlediska kontrolního systému a parametrů kontrolního systému může hrát velmi negativní roli při naší snaze vyčerpat prostředky ve stávající finanční perspektivě, která začala letos. V letošním roce jsme zároveň nevyčerpali ještě ani korunu. Cílem vlády samozřejmě je, abychom v roce 2015 už dopadli jinak, abychom začali čerpat už v roce 2015, ale jsou tady faktory, které to nepochybně ohrožují, a je dobře, aby vláda všechny tyto pozitivní i negativní zkušenosti vstřebala a zakomponovala je do pravidel pro čerpání v rámci tohoto finančního období. Důležité je abychom neudělali chyby, které udělali naši předchůdci ve vládě, když na začátku byla spousta času a vloni jsme přišli o deset miliard. Letos možná přijdeme o dvacet miliard a otázkou je, o kolik miliard přijedeme příští rok, protože nebudeme schopni dočerpat finanční prostředky.

Současně, a teď se zase vracím k reálné zkušenosti, je pro mě opět velmi zajímavá debata s předsedou EK, kdy jsem se na minulém jednání ER dozvěděl, že Evropa ani ve skutečnosti nepočítá příliš s tím, a nikdy nepočítala, že by nové členské země vyčerpaly všechny peníze, které se tzv. vyjednaly v rámci vyjednávání o rozpočtu. Nejsou finanční zdroje. V případě, že by skutečně všechny nové členské země vyčerpaly celou alokaci, tak by na to pravděpodobně nebyly rozpočtovány finanční zdroje v rámci rozpočtu EU.

Další poznámka se týká otázky demokracie. Často se mluví o demokratickém deficitu a o tom, jestli evropská integrace je nebo není založena na respektování demokratických principů. Určitě tady pan místopředseda Škromach mluvil o tom, jakým směrem Evropa půjde, jestli by měla jít k federalizaci, jak se to bude odehrávat. Dnes máme v Evropě prakticky dvě komory, které rozhodují o dalším procesu. Je zde Evropský parlament, který je volen v jednotlivých členských zemích a dělí se na politické frakce. A pak je tady ER, vedle toho, kde každá země má jeden hlas a má svoji klíčovou roli v rámci rozhodování o tom, jakým směrem Evropa dál půjde a dalších důležitých politických rozhodnutích. To, co se odehrálo po letošních volbách do EP, je určitý zlom a řekl bych, že je to také prohloubení demokratických principů v rámci EU, protože evropské politické strany před volbami nominovaly své hlavní kandidáty, a po volbách ta strana, která vyhrála volby do EP, nominovala i kandidáta na šéfa EK. Kolem toho se odehrála určitá diskuze v Evropě, protože to nebylo vnímáno úplně pozitivně ze strany všech členů ER a ze strany všech premiérů. Vedla se debata o tom, jestli má být automaticky přijímán princip, kdy má nejsilnější evropská strana vzešlá z evropských voleb právo navrhnout šéfa EK. Nakonec se dospělo k určitému kompromisu, že to není automatická věc, ale ER má právo se k té věci nezávisle vyjádřit. ER ale nakonec potvrdila nominaci, která vzešla z výsledků voleb do EP. Je to důležité prosazení určitého principu a do budoucna to nepochybně posílí význam voleb do EP. Nejde ale jen o demokracii v rámci evropských struktur, o roli EP, která se posílila a zřejmě se do budoucna bude posilovat, ale jde také o to, abychom zapojili domácí demokratické instituce a demokratické struktury do přípravy našeho rozhodování a našich postojů v rámci Evropy. Tady se už řada věcí odehrála a nadále to pokračuje. Obě komory, jak Sněmovna, tak Senát, do toho postupně vstupují s větším sebevědomím, ale pozornost poslanců a poslankyň a senátorů a senátorek k evropským tématům ještě není upřena tak silně, jak by si témata zasloužila.

Teď jen pár věcí k budoucnosti výzev, které tu vidím. Jedna z nich, určitě důležitá, je otázka dalšího pokračování evropské integrace, už o tom už tady byla řeč. Integrace by měla pokračovat o ty země, které budou schopny splnit podmínky vstupu do EU. Už jsem tady mluvil také o pravidlech. Jestliže jsou tady pravidla a jestliže je někdo splní, tak by měl mít šanci, aby do Evropy vstoupil. Je tady ještě řada zemí, zejména v oblasti západního Balkánu, které o členství usilují, ale bohužel zatím příležitost nedostaly.

Další otázka, která určitě bude hýbat debatou u nás, je, jak postupovat z hlediska jádra evropské integrace, které tvoří eurozóna, a jak rychle by se měla ČR připojit k euru. Debata z ústavního hlediska není o tom, jestli přijmout euro nebo ne, ale o tom, kdy přijmeme naše vlastní rozhodnutí o připojení se k evropské společné měně. Cílem hospodářské politiky vlády by mělo být vytvořit podmínky pro přijetí eura v ČR. Z dlouhodobého hlediska přijetí eura posílí naši konkurenceschopnost, ale bude to součástí evropské diskuze. Stejně jako bude její součástí to, jak posílit evropskou ekonomiku a konkurenceschopnost. Teď jsme si to vyzkoušeli v debatě o klimatickém balíčku, protože nelze mluvit jen o snižování cílů emisí, ale je také potřeba mluvit o pracovních místech a o tom, aby náš průmysl zůstal konkurenceschopný ve světle toho, jaké podmínky mají pro podnikání na jiných kontinentech, vůči kterým Evropa prokazuje velké ambice z hlediska plnění klimatických cílů.

Abych nemluvil příliš dlouho, jsou tady rozhodnutí, které se týkají energetické bezpečnosti, strategická rozhodnutí Evropy, síla Evropy z hlediska zahraniční politiky, vystupování navenek. Byť si tady o ukrajinské krizi můžeme myslet cokoliv, Evropa jasně dokázala, že je schopná postupovat společně a jednotně. Tohle byla možná jedna z největších bezpečnostních zkoušek od balkánských válek, od roku 1989 a byť jsme k tomu měli diferencované přístupy, hledali jsme kompromisy. Stejně Evropa dokázala zatím ve všech fázích ukrajinské krize zaujmout společný postoj, nerozdrobila se na postoje 28 členských států, ale je tady politika společného postupu vůči významné bezpečnostní krizi a výzvě, která je na Ukrajině.

Vážené dámy, vážení pánové, určitě by se dalo mluvit ještě dlouho o jednotlivých tématech, které budou předmětem debaty Národního konventu. Chtěl bych znovu zopakovat pozitivní a aktivní přístup české vlády, její zájem o dialog, diskuzi a o to, abychom vnímali členství v EU jako příležitost k inspiraci, ke spolupráci s ostatními evropskými národy, abychom ho vnímali jako nutnou podmínku bezpečností a sociální stability naší země a také jako podmínku prosperity naší země.

Děkuji Vám za Vaši pozornost.