Archiv zpráv minulých vlád

Stránka byla přesunuta do archivu

22. 3. 2011 14:50

O reformních krocích vlády

Vystoupení předsedy vlády Petra Nečas na Žofínském fóru 21. 3. 2011

Chtěl bych zdůraznit, že klíčovým úkolem vlády České republiky pod mým vedením je uskutečnění základních strukturálních reforem v naší zemi. Nestačí pouze řešit problematiku veřejných financí. Česká republika je zemí, která je zapojena nejenom do evropské, ale do globální ekonomiky a jako taková si musí stavět jako kategorický imperativ svoji konkurenceschopnost, tzn. schopnost dlouhodobě obstát v globálním ekonomickém tlaku. Musíme se zkrátka dívat dál než jenom za nejbližší roh. Klíčová priorita je zde v konsolidaci veřejných financí, ale naše kroky musí mít dlouhodobější záměr a dlouhodobější plán, aby naše ekonomika a tato země obstála.

Velmi často se v uplynulých letech mluvilo o globální ekonomické krizi. Tady bych chtěl připomenout, že i v roce 2009, kdy ekonomika v Evropské unii měla pokles, a naše ekonomika klesla na 4,1 % HDP, tak například Čína rostla tempem větším než 10 %, Indie rostla tempem vyšším než 8 % a průměr ekonomického růstu zemí Latinské Ameriky, tedy jihoamerických zemí byl více než 6 %. Tady vidíme, že co bylo ve skutečnosti označováno jako globální ekonomická krize, bylo spíše krizí evropskou a severoamerickou. Ukazuje to důležitost dlouhodobé konkurenceschopnosti naší země.

Celá řada těchto reforem jsou reformy, které jsou nepopulární. Řada z nich je dokonce reformami bolestivými. Je otázkou politických mýtů nebo pohádek představa, že jdou udělat rozsáhlé reformy, které jsou populární a nebolestivé. A protože my nestavíme svoji politiku na mýtech nebo pohádkách, stavíme ji na reálném základě, tak zcela zodpovědně z tohoto pohledu říkám, že jediná alternativa nepopulárních a někdy také bolestivých reforem je nedělání reforem. Neřešení problémů, které jsou nejen kolem našich veřejných financí, ale především neřešením problémů, které by přinesla dlouhodobá nekonkurenceschopnost naší země. Takový úkol, který by neřešil tyto problémy, by byl úkolem spíše pro údržbářskou vládu než pro vládu, která má reformní ambice.

Chtěl bych také zdůraznit, že se samozřejmě pohybujeme v prostředí, které je velmi náchylné i na psychologicko-politicko-ekonomické faktory. Stav veřejných financí a schopnost jejich konsolidace je velmi často ovlivněn pověstí dané země a její ekonomiky na finančních trzích. Připomenul bych poměrně čerstvý údaj na základě kterého byl například Portugalsku snížen rating o dva stupně, byly zhoršeny ratingové výhledy některých dalších zemí jako je Španělsko nebo Řecko, což má samozřejmě své bezprostřední dopady na finanční situaci v daných zemích. Naopak Česká republika se snaží dělat reformní politiku a z tohoto pohledu má relativně solidní pověst. Již samotné sestavení současné koaliční vlády vedlo ke zlepšení ratingového výhledu České republiky a mělo to své praktické dopady i v rozpočtové politice. Původně například na dluhovou službu za rok 2010 bylo rozpočtováno 64 miliard, což byla částka na pouhou splátku úroků z úvěrů. Realita díky tomu, že Česká republika měla dobrou pověst, dobré postavení na finančních trzích, tak vedla k tomu, že jsme v loňském roce na tuto rozpočtovou kapitolu spotřebovali „pouze“ 48 miliard korun. To je reálná úspora v dluhové službě plynoucí pouze z oněch politicko-ekonomicko-psychologických faktorů, které můžeme shrnout do termínu „pověst země na finančních trzích“.

Řada z nás má za sebou dlouhodobější snahu o konsolidaci veřejných financí. Připomenul bych stav, se kterým jsme začínali v roce 2006. Díky konjunktuře, která byla v této době globální a která tím pádem táhla českou ekonomiku, tak v této zemi byl šestiprocentní ekonomický růst a přesto deficit státního rozpočtu dosáhl téměř 100 miliard korun. Bylo naprosto zjevné, markantní a řekl bych černou barvou na bílou stěnu napsáno, že se promeškal vhodný čas pro reformy a pro konsolidaci veřejných financí. Jestliže je v zemi šestiprocentní ekonomický růst a máme 100 miliardový deficit státního rozpočtu, tak to znamená, že je něco nezdravého. Znamená to, že struktura veřejných rozpočtů je nezdravá, že je nezdravá ve své výdajové stránce, to znamená, že je zde nikoliv pouze konjunkturální deficit, ale hluboký strukturální deficit a že je také nezdravá ve své příjmové stránce. Klade to velký důraz na závislost na příjmové straně státního rozpočtu, na odvodech na sociální zabezpečení a poměrně malý podíl zde mají nepřímé daně, především daň z přidané hodnoty.

Chtěl bych říci, že po roce 2006 vláda, ve které jsem byl v pozici místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí, začala s prvními kroky v reformách a v konsolidaci veřejných financí. Díky reformám v sociálním systému za rozpočtové roky 2008 – 2010 se ušetřilo v sociálních mandatorních výdajích dohromady 100 miliard korun. Bez reformních kroků schválených v roce 2007 a 2008 by byl deficit veřejných financí o tuto částku vyšší. Hned poté, co byla vytvořena současná vláda, tak se nebála jít do poměrně nepopulárního vázání veřejných výdajů a okamžitě bylo zavázáno zhruba 12 miliard korun. I tento krok, který není z hlediska objemu veřejných financí masivní, přispěl k dobré pověsti České republiky na finančních trzích. Tento krok vedl k nižší zátěži z hlediska dluhové služby a nakonec ve svém konsolidovaném výsledku také deficit veřejných financí v loňském roce nedosáhl 5,3 % HDP, jak bylo predikováno i z hlediska konvergenčního plánu, ale deficit byl 4,8 %, se kterým nikdo nemůže být spokojený, nicméně byl nižší. Je také evidentní, že pokud bychom nepřijali návrhy zákonů, které byly schváleny v závěru loňského roku, tak by deficit státního rozpočtu v letošním roce byl vyšší téměř o 80 miliard korun. To je další krok, který jednoznačně dokazuje jasný tah na branku, jasný směr, kterým vláda pod mým vedením chce pokračovat v oblasti veřejných financí.

Hlavním cílem reformy veřejných financí je ve střednědobém horizontu do roku 2016 směřování k trvale vyrovnaným rozpočtům, resp. za předpokladu ekonomického růstu k přebytkovým rozpočtům. Za poslední léta se totiž v celé Evropě zahnízdila určitá představa, že pokud jsou deficity nižší než 3 % HDP, jsou veřejné finance v pořádku. Všichni ale víme, že takový deficit je pořád zadlužování. To není znakem zdravých veřejných financí. Trajektorie musí být jednoznačně vytyčena směrem k trvale vyrovnaným veřejným financím.

Chceme také zabudovat vedle konkrétních ekonomických opatření na příjmové a výdajové straně státního rozpočtu i trvalejší protidluhové brzdy, které se mimochodem v posledních týdnech a měsících staly poměrně módními i v kontextu Evropské unie. Mluvím o přijetí zákonů jako je finanční ústava, které budou komplikovat vytváření deficitních státních rozpočtů. Tady bych chtěl připomenout, že z hlediska naší legislativy je Poslanecká sněmovna usnášeníschopná již při 67 poslancích a poslankyních. Když by se čistě teoreticky 34 z nich rozhodlo hlasovat pro státní rozpočet, který by měl 200 nebo 300 miliard deficit, tak není žádná legislativní brzda, která by tomu zabránila. Je to příklad ad absurdum, který v reálném životě nemůže nastat, ale přesto snadnost, se kterou by hypoteticky mohla tato varianta nastat, by nás měla vést k zabudování i těchto protideficitních, protidluhových prvků. Dalším nástrojem je zřízení Národní rozpočtové rady. To je instituce, která je nám silně doporučována z OECD, Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Mít skutečně autoritativní nezávislý orgán, který bude prokazatelně a veřejně sdělovat informace o tom, jak které legislativní nebo exekutivní opatření má dopad do veřejných financí, jaký je jeho názor na vývoj výdajových stropů apod. Tato instituce určitě velmi výrazným způsobem přispěje k tomu, aby se politické reprezentaci zúžil manévrovací prostor pro její potenciálně deficitní politiku.

Klíčovým prvkem v reformě veřejných financí, protože se nám jedná především o řešení strukturálních problémů v našich veřejných financích na výdajové straně, je důchodová reforma. Chtěl bych zdůraznit, že koncept důchodové reformy v jejích základních třech etapách byl vypracován v roce 2007 a 2008. Současná vláda v podstatě nedělá nic jiného, než navazuje na tento vypracovaný koncept, který spočíval v hlubokých parametrických změnách průběžného důchodového systému. Část opatření platná od 1. ledna loňského roku spočívá například v tom, že se plynule pokračuje ve věku odchodu do důchodu tak, aby se po roce 2030 odcházelo do penze v 65 letech; v případě mužů, bezdětných žen a žen s jedním dítětem se postupně natahuje minimálně povinná délka důchodového pojištění z 25 let na 35 let apod. Součástí této důchodové reformy je samozřejmě pokračování v těchto parametrických změnách průběžného pilíře. Tady bych chtěl zdůraznit, že jeho součástí je například návrh, který v současné době bude projednáván v parlamentu, kde se například v podstatě ruší možnost vlády libovolně valorizovat důchody. Doposud to vláda dělala svým nařízením a mohla i nad minimální výši valorizace v podstatě libovolně, populisticky například před volbami valorizovat penze. Toto se teď ruší. Stejně tak se prolonguje za rok 2030 ono postupné zvyšování odchodu do důchodu.

Druhým základním pilířem a druhou základní etapou důchodové reformy je samozřejmě vedle průběžného důchodového systému zavedení prvku individuálního fondového důchodového spoření. Je to důležitý krok v mnoha ohledech právě i z onoho psychologicko-politicko-ekonomického pohledu. Zde je nutné prolomit jistý stereotyp uvažování, který je tady u i širších vrstev našich občanů, že si tím, že platíme důchodové spoření, tzv. spoříme na důchod a pak máme tzv. na nějaký důchod nárok. Ve skutečnosti průběžný důchodový systém takto nepracuje a nikdy nepracoval. Ten samý rok, co jsou vybrány odvody na důchodovém pojištění od ekonomicky aktivních obyvatel, je prakticky stejná částka vynaložena na penze stávajících penzistů. Nikdo si nikde nikam nic nespoří. My musíme prolomit tento prvek, tzn. že si lidé mohou spořit, mají právo na to použít i část povinných odvodů. Také to znamená diverzifikaci základního důchodového systému, který nebude mít pouze průběžný prvek, který je velmi silně náchylný na demografický vývoj, ale bude mít také prvek fondový, prvek spořící. Čili přesně se budeme držet té filozofie nikdy nedávejme vejce do jedné ošatky, vždycky je lépe mít vejce minimálně ve dvou ošatkách. Navíc na ryze individuální soukromé bázi se přivádí do toho globálního systému na principu opt-outu (možnost vyvedení tří procent z průběžného důchodového systému za předpokladu doložení dalších dvou procent) další dodatečné finanční prostředky, a to nikoliv cestou zvýšení daní nebo odvodů a jejich redistribuce přes státní rozpočet, ale ryze na individuální a soukromé bázi. Vedle toho musíme zreformovat i třetí pilíř důchodového systému, tzn. dobrovolné a komerční systémy jako je důchodové připojištění, kapitálové životní pojištění a další způsoby zajištění na stáří.

Je to nutný krok, protože demografický vývoj je objektivní záležitostí. Před demografickým vývojem se nedá strčit hlava do písku. Nedá se tvrdit, že se najednou nějak zlepší. Nedá se tvrdit, že dojde k nějakému zázraku z hlediska natality nebo z hlediska příchodu zahraničních migrantů apod. Vždy je lépe počítat spíše s konzervativní, spíše s horší variantou, která je vždycky lepší, když se s ní od počátku počítá, než s variantou optimistickou. Ta první je zodpovědnější nejenom vůči veřejným financím, ale je v prvé řadě zodpovědnější vůči občanům. V České republice je zhruba 22 % našich spoluobčanů starších 60 let a v roce 2030 jich bud jedna třetina. Mimochodem během čtyř let vzrost tento počet o 40 tisíc, tzn. o jedno velké okresní město. Dnes máme zhruba 380 tisíc našich spoluobčanů, kteří jsou starší 80 let a v roce 2050 jich bude 1 milion. Je-li dnes situace taková, tak na to prostě důchodový systém musí reagovat a nesmíme se spolehnout na nějaká těšínská jablíčka, že se demografické prognózy možná za pár let změní, zlepší apod. Musíme vycházet z této skutečně konzervativní varianty.

Je samozřejmě problémem, že se diskuse o důchodové reformě zploštila v posledních týdnech především na debatu o sazbách daně z přidané hodnoty. Ano, uznávám, je to do značné míry i komunikační chybou vlády a jejich členů, že se takto diskurz pohnul směrem k debatám o DPH. Ale já musím říci, že vláda postupuje od počátku rozpočtově zodpovědně. Jsme svědky situace v zemích jako je třeba Polsko nebo Maďarsko, kde byly poměrně značná procenta vyváděna z průběžného důchodového systému ve prospěch povinného fondového systému, aniž se někdo hlouběji zamýšlel nad tím, co vyvedení způsobí ve veřejných rozpočtech v podobě výpadku příjmů. Ano v dobách ekonomického růstu a jakési stabilní ekonomické situace se mohlo spoléhat na to, že se to nějak vyřeší, že to vyřeší ekonomický růst, že to utáhne daňový systém. Jednoznačně se ale ukazuje dnes, že ten problém tam je a všichni víme, že se k jistým opatřením sáhlo v Maďarsku v podobě praktického znárodnění těchto soukromých důchodových fondů, k jiným se sahá v Polsku v podobě snížení odváděného procenta do tohoto fondového pilíře. My od počátku postupujeme rozpočtově zodpovědně. Od počátku říkáme, čím budeme tento výpadek příjmu státního rozpočtu kompenzovat. Není možné tady přistoupit na návrh, který se velmi často objevuje, aby tento výpadek byl kompenzován prostřednictvím příjmů z privatizace dividend apod., protože i podle rozpočtových pravidel Evropské unie je možné tento krok ve prospěch důchodových reforem dělat pouze pět let. Vláda, která by si nechtěla dělat problémy, tak by to teď takto mohla udělat. Ale za pět let by jakákoliv vláda byla před problémem začít to financovat z jiného zdroje, než jsou zdroje z privatizace, případě z dividend ze státních účastí, protože jinak začne platit po těch pěti letech striktní podoba metodiky evropských rozpočtů, tzv. ESA 95, která říká, že příjmy z privatizace, případně z dividend, jsou považovány za jednorázové a unikátní příjmy státního rozpočtu, tudíž se nemohou bilancovat ve prospěch příjmové strany státního rozpočtu a bilancují se pouze ve prospěch výdajové stránky státního rozpočtu. Jinými slovy jejich použití ve státním rozpočtu vede účetně ke zvýšení deficitu veřejných financí. Proto je v podstatě toto cesta nějakého dlouhodobějšího financování důchodové reformy v podstatě vyloučena s výjimkou onoho pětiletého období a to ještě bude schváleno pravidlo, že i tak celkový deficit veřejných financí nesmí překročit 3,5 % HDP. Znamená to tedy od počátku zodpovědné chování a mimochodem chování, které vede i k tomu, že nám za několik let, a to nemusí být pouze tři, čtyři, pět let, ale třeba osm nebo deset let, nebude z tohoto pohledu hrozit hlubší deficit veřejných financí. To již vůbec nemluvím o tom, že celá řada politických stran, jako Občanská demokratická strana, hlásá sjednocení sazeb DPH již v podstatě tucet let. Čili já jsem překvapen, že je někdo překvapen, že ODS prosazuje sbližování a vlastně sjednocení sazeb z daně z přidané hodnoty.

Co se týče dalších kroků, tak na demografický vývoj musí bezesporu reagovat i reforma zdravotnictví. Opět ta demografická křivka, základní údaje z hlediska stárnutí obyvatelstva nebo jeho dlouhověkosti, což je pozitivní termín, tak platí v nemenší míře ve zdravotnickém systému. Je také skutečností, že stávající stav veřejných financí zdravotnický systém v podobě přisypání dalších peněz z veřejných rozpočtů neunese. To si musíme říct otevřeně. I ve zdravotnictví a ve zdravotnickém systému musí dojít k hlubokým reformám. Musí také dojít k tomu, že musíme mít odvahu říci občanům naší země, že míra spoluúčasti ve zdravotnictví se bude zvyšovat. Já bych tady chtěl připomenout, že Česká republika má stále s výjimkou Lucemburska nejnižší spoluúčast na financování zdravotnictví v celé Evropské unii. Dokonce i další postkomunistické země, tedy nové členské země v EU, které mají stejnou historii totálně státního zdravotnictví, jsou na tom dokonce ekonomicky mnohem hůře než my a mají vyšší spoluúčast ve zdravotnictví. Ten, kdo hlásá dvě teze, že zdravotnictví je bezplatné a že se obejde bez zvyšování spoluúčasti, tak neříká poctivá slova obyvatelům České republiky. Tyto dvě věci prostě takto nejsou. Zdravotnictví není bezplatné a je nezbytné zvyšovat spoluúčast. Samozřejmě to vyžaduje celou řadu dalších kroků jako je zprůhlednění celkového prostředí ve zdravotnictví, tzn. celého systému přerozdělování peněz, definici místní a časové dostupnosti lékařské péče, že to vyžaduje větší diverzifikaci zdrojů, tzn. zapojení i oněch soukromých zdrojů, včetně spoluúčastí, připojištění apod., že to znamená celkovou modernizaci celého systému, ale především že to znamená i důraz vůči občanům, aby měli zodpovědný přístup ke svému zdraví. Reforma musí samozřejmě obsahovat i reformu pojištění a pojišťoven a musí také obsahovat nezbytnou, nutnou a naléhavou restrukturalizaci lůžkové péče. Musím říci, že toto je krok, který je nezbytný. Jedině on umožňuje intenzivně najít zdroje uvnitř zdravotnického systému ve prospěch financování zdravotnictví. Musíme také být schopni a konečně o tom přestat jenom mluvit, ale také prakticky to udělat, definovat i tzv. nárok ve zdravotnictví, čili ony druhy zdravotních služeb, které budou placeny z veřejného zdravotního pojištění a definovat nadstandard a v návaznosti na něj vyvinout i systém zdravotního připojištění. Znovu opakuji, tato jednoduchá věta „definovat nárok a umožnit vytvoření nadstandardu“ musí naprosto nezbytně přejít od pouhého vyslovování této věty k praktickému uskutečnění. Protože tato věta se v této zemi říká již více než deset let, ale zatím nikdy k tomuto kroku nebylo přikročeno.

To, že potřebujeme z hlediska dlouhodobé konkurenceschopnosti a modernizace této země i další strukturální reformy, reformu pracovního trhu směřující k jeho větší liberalizaci, k jeho větší flexibilitě je opět mimo vší pochybnost. Potřebujeme zásadní změnu vzdělávacího sytému, která musí započít mimo jiné od reformy terciárního školství. Opět je to mimo vší pochybnost, že potřebujeme, aby v této zemi jsme skutečně rozběhli efektivní systém finanční podpory vědy, výzkumu a inovací, je opět zásadním charakterem dlouhodobé konkurenceschopnosti této země. A tady bych chtěl připomenout, že pro letošní rok, zatímco všechny rozpočtové kapitoly prošly vlastně rozpočtovými škrty, jedinou kapitolou ve státním rozpočtu, kde nejen že nedošlo k rozpočtovým škrtům, ale došlo i k menšímu navýšení, tak je právě podpora vědy, výzkumu a inovací. Právě tento trojúhelník tvořený vědou a výzkumem, inovační schopností naší ekonomiky a efektivním vzdělávacím systémem umožní udržet dlouhodobou konkurenceschopnost této země. Země založené na práci lidí, kde to především budou obory s vysokou přidanou hodnotou, na práci českých hlav. Nechceme být zemí, která by byla pouze zemí montoven, jakkoliv v určitém okamžiku ekonomiky i toto byl pozitivní a kladný krok, nicméně z hlediska dlouhodobé perspektivy není možné na něm postavit prosperitu této země.

Čili práce je před námi více než dost. Já jsem přesvědčen, že je ve schopnosti české vlády tyto úkoly zvládnout a jsem přesvědčen, že tato vláda je schopna naplnit toto své reformní úsilí nejenom politickými deklaracemi, ale také konkrétními politickými kroky.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter